Zápas o duši:

Ze Zprávy a naučení o kazatelství

Verze pro tisk

 

Jak mocně kárat

Hlubokému účinku napomínání a kárání napomáhá dvojí:

1.   Líčení hříchů a jejich následků.

2.   Názorné ukázání trestů, které přijdou, pokud se nenapraví.

K tomu, aby kárání posluchače jen nerozhněvalo a nepodráždilo (a to se stává, neboť vřed lidských nepravostí je nesmírně citlivý), ale přineslo zahanbení a nápravu, nám může pomoci následující:

1. Aby kazatel nekáral osoby, ale hříchy. Být veřejně zahanbován je těžké, ba téměř nesnesitelné, protože pak se zdá, že ten či onen pořád podléhá svým choutkám a vášním. Proto se to má navléct tak, aby člověk, kterého se to týká, ve svém svědomí své hříchy rozpoznal. Krásný příklad takové prozíravosti máme v Kristu (Mt 11,6).

2. Aby mluvil proti hříchům a ne obecným lidským nedostatkům a pokleskům. Někteří lidé omílají stále dokola stejné věci a ty důležitější přitom vynechávají. O takových Kristus řekl, že cedí komára, ale velblouda spolknou, což posluchače nutně uráží a říkávají: A on je snad anděl? Pak začnou pozorněji sledovat kazatelovy skutky a budou mu oplácet stejnou mincí.

3. Aby káral, ale neposmíval se, tj. nemluvil jízlivě, ale pokorně, s prosbou a touhou. Může říct: Ach moji posluchači, nedělejte to, Bůh se dívá a hněvá se, mějte se sebou slitování, nepřivolávejte na sebe Boží hněv, neházejte za hlavu Boží varování. Nebo nad tím kazatel může projevit lítost, že tomu nemůže zabránit: Nevím, co říct, nemohu to změnit, ani někomu dát jiné srdce, jen trochu přispět tím, co mi Bůh někdy říká. A prosím vás, pro slávu Boží, pro vaše spasení, pomyslete na všechny možné důsledky!

4. Domluvu zmírní i to, když do ní kazatel zahrne sám sebe: Styďme se, že jsme takoví. Jak řekl Jan Zlatoústý: „Sám na sebe naříkám, sám sebe soudím, sám sebe kárám; a kdo mě slyší, ať si dá pozor, aby o sobě také smýšlel správně.“

5. Když ukazuje hříchy na nepřítomných lidech, např. Kainovu troufalost, Jidášovu nevěru, Petrovu opovážlivost.

6. Pokud nemluví za sebe, ale jakoby zastupuje Krista, apoštola nebo proroka: To vám neříkám já, ale sám Pán. Ať ti, kterých se to týká, poslechnou ne mne, ale Písmo.

7. Když slušně a krátce vysvětlí, proč o tom mluví: Já bych si netroufal tento hřích vytahovat a tak často omílat, kdyby mě k tomu nevedla povinnost, přímý Boží příkaz, příklad proroků a apoštolů a zjevná hrozba pro naši spásu. Pomůže-li to někomu k pokání, budu chválit Pána Boha, a pokud ne, aspoň vysvobodím svou duši.

8. Též pomáhá předložení ke zvážení: Zvažte sami, zdalipak to není ošklivý hřích či zvyk; povězte mi, měl bych k tomu mlčet?

9. Když posluchačům dokazuje svou lásku, aby pochopili, že je kárá, protože je vroucně miluje, ne z hněvu a rozhořčení (2K 4).

Jak mocně povzbuzovat

Povzbuzování utrápených je mocné, pokud kazatel:

1. Dobře vyučuje o štědrosti a jistotě Božích slibů (a v jaké situaci platí).

2. Často připomíná příklady svatých, kteří si prošli podobnými věcmi.

3. Živě líčí nesmírnost nadcházejícího potěšení a slávy, která čeká zbožné v nebi, a že i zde na zemi po těžkostech často přichází milé odpočinutí.

4. Ukazuje, že i bezbožní mají svá trápení a čeká je soužení ještě mnohem horší. A proto je lepší trpět zde, kde se s trápením stále mísí (aspoň vnitřní) potěšení a všechno se nakonec promění v nevýslovnou radost.

To vše je třeba dobře připravit vzhledem k danému textu a potřebám posluchačů a vztáhnout na nemoc, chudobu, osiřelost, pronásledování, povzbuzení nebo smrt; pak to nebude bez užitku.

 

Z knihy Zpráva a naučení o kazatelství.