Zápas o duši:

Podoba církve zítřka

Verze pro tisk

Martin Luther (*1483) studoval nejdříve filosofii, pak práva, krátce nato vstoupil do augustiánského kláštera a nakonec byl vysvěcen na katolického kněze. Přednášel filosofii a teologii, získal doživotní biblickou profesuru a v r. 1513 započal kazatelskou činnost. Na základě studia Bible dospěl k závěru, že oficiální učení církve a její praxe neodpovídá Písmu. Kriticky reagoval na prodej odpustků. Popřel neomylnost papeže, koncilů a dospěl k poznání, že Boží milost platí pro každého, kdo ji vírou přijme. Boží spravedlnost je příčinou naší spásy a stejnou spravedlností jsme ospravedlňováni. Nejde tedy o naši spravedlnost, ale o prokázanou milost, dar živé víry, která se podřizuje Boží vůli. V r. 1521 byl z katolické církve oficiálně exkomunikován. Luther zpočátku neusiloval o založení nové církve, ale o obnovení církve na základě těchto principů:

  • Sola scriptura: Autorita Písma je vyšší než autorita církve.
  • Sola fide: Člověka ospravedlňuje jeho víra, nikoliv dobré skutky.
  • Sola gratia: Boží milost je dar, není možné si ji nijak zasloužit nebo koupit.

Z nich vyplývají i negativní stanoviska k otázkám pelagianismu (skutkaření), sedmi svátostí, uctívání svatých a Marie, učení o očistci, papežství atd. Tak se německý teolog, autor řady duchovních, politických a pedagogických spisů, církevních písní, překladu Bible do němčiny, stal nejen kritikem katolické církve, ale i zakladatelem protestantismu (Wikipedie).

Nastává druhá vlna reformace katolické církve?

Jak se zdá, katolická církev má tentokrát nového reformátora, ne kněze zdola, ale promlouvá přímo z papežského stolce. Papež František vykročil za hranice církve mnohem dále, než se kdy při reformaci katolické církve snažil Martin Luther. Papež František je považován za reformátora nejen církve, ale současného ekonomického a politického uspořádání světa. Světový mír, trvale udržitelné životní prostředí, sociální spravedlnost, migrační politika, výzva, aby z ekonomie byla vyloučena nerovnost, nespoutaný kapitalismus považuje za „novou tyranii“.

Papežovo úsilí nezapře spřízněnost s latinskoamerickým osvobozeneckým hnutím a teologií osvobození. V podstatě jde o marxismem inspirované levicově orientované hnutí. Není divu, že některé papežovy dokumenty spíše připomínají latinskoamerické marxistické výzvy, výzvy, které jsou společné spíše levici než církvi. Na adresu Evropské unie se vyjádřil následovně: přirovnal Evropu k neplodné Sáře, ženě Abraháma, kterou oplodní uprchlíci.

Papež František je historicky prvním papežem, který se osobně zúčastnil oficiální připomínky osobnosti a myšlenkového dědictví Martina Luthera. Sbližování, tolerance v duchu ekumenismu v řadách liberálního křesťanství i hlavou katolické církve, papežem Františkem. Někteří označují papeže Františka za odvážného bojovníka Vatikánu, který svými názory připravuje cestu pro dramatické změny nejen uvnitř církve. Sotva kdo umí rozlišit, zda jde o protestantizaci katolické církve, nebo katolizaci církve protestantské. Obojí lze pozorovat na obou stranách.

95 TEZÍ REFORMACE PRO DNEŠEK

Na základě historických 95 tezí Dr. Martina Luthera, které byly publikovány 31. října 1517 a které zahájily protestantskou reformaci, nabízíme reformační teze ve snaze stimulovat modlitební zamyšlení při studiu Božího slova, diskusi v církvi a pozitivní akce pro reformaci dnes.

Nutnost reformace současné církve

V originálním textu jsou Lutherovy teze předloženy jako náměty k disputaci. Často se v nich objevují slova jako papež, očistec, odpustky, ale mějme na paměti, že mnohé staré nešvary se zachovaly do našich dnů a objevují se nové. Čtěte proto s ohledem na historii v souvislosti s přítomností i budoucností církve:

  • Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. (Ř 1,18)
  • Zrádné rty jsou Hospodinu ohavností, kdežto zalíbení má v těch, kdo prosazují pravdu. (Př 12,22)

Teze

1. Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské (Mt 4,17), chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.

2. Těmto slovům nelze rozumět tak, že znamenala pokání svátostné, tj. vyznání (zpověď) a odpuštění udílené kněžími.

Nejde o symbolické gesto oddanosti a teorii spasení, bez osobní zkušenosti.

3. Avšak neznamenají pouze vnitřní pokání, neboť není žádné vnitřní pokání bez různého vnějšího umrtvení těla.

Biblické pokání zahrnuje: přesvědčení – změnu mysli; pokání – změnu srdce; a obrácení – změnu života. Nestačí vyznat hřích, hřích musíme také odmítnout, odpudit ho a opustit ho. Pokání znamená změnu mysli, změnu srdce, změnu návyků a změnu chování.

4. A tak trest za hřích trvá tak dlouho, jak dlouho trvá nenávist k sobě (to je skutečné vnitřní pokání), a pokračuje až do našeho vstupu do nebeského království.

  • „Nyní tedy“, je výrok Hospodinův, „navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. (Jl 2, 12–13)

5. Papež nemá v úmyslu odpustit a nemůže odpustit žádné jiné tresty než ty, které udělil ze své vlastní autority nebo na základě kanonického práva.

Jedinečné poselství apoštola Petra v den Letnic:

  • Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. (Sk 2,38)

6. Papež nemůže odpustit žádnou vinu. Může jen vysvětlovat a ukazovat, že bylo Bohem odpuštěno. Může samozřejmě odpouštět vinu v případech týkajících se jeho posouzení. Pokud by někdo pohrdal odpuštěním v těchto případech, zůstala by vina celá neodpuštěna.

Toto poselství bylo určeno rané církvi:

  • Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy. (Sk 3,19)

7. Bůh neodpouští vinu nikomu, kdo se současně ve všech věcech nepokoří před knězem, Božím zástupcem.

Srdcem evangelia je nový a změněný život v Kristu.

8. Církevní ustanovení o pokání jsou vložena jen na živé. Nic podle nich nelze ukládat umírajícímu.

Bůh je svatý Bůh a jeho spravedlivost vidíme v jeho zákoně. Člověk je hříšný, proto musí činit pokání z bezbožnosti a důvěřovat Kristu.

9. Duch svatý v papeži je k nám vlídný, protože vždy dělá ve svých dekretech výjimku v případě smrti a nutnosti.

Pokání a víra se musí projevovat poslušností Kristu a ochotou obětovat se a trpět pronásledování pro Krista. Pro ty, kteří se k němu obracejí v pokání a důvěře, Bůh slibuje velké požehnání, odměny a věčný život.

10. Z nevědomosti a špatnosti jednají ti kněží, kteří pro umírající ponechávají církevní tresty v očistci.

Než se vrátil do nebe, náš Pán Ježíš Kristus svým následovníkům přikázal:

  • … v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům … (Lk 24,47)

11. Názor, že církevní tresty mohou být přeměněny na tresty v očistci, je očividně koukol, který byl zaset, když biskupové spali.

Spása je pouze milostí Boží, přijatá jedině vírou, na základě prolití Kristovy krve na kříži Kalvárie pro usmíření Božího hněvu.

12. V dřívějších dobách byly církevní tresty udíleny před a ne po rozhřešení k prokázání opravdovosti pokání.

Biblická spása vždy zahrnuje změnu chování.

  • Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouštím mnoho. (Iz 55,7)

13. Umírající jsou smrtí osvobozeni od všech trestů, neboť již zemřeli církevním předpisům a dosáhli zproštění z jejich pravomoci.

Ti, kdo učí, že pokud máte víru, pak jste spaseni, bez ohledu na to, jak se chováte, jsou falešní učitelé. Písmo jasně ukazuje, že stejně jako pokání bez víry není pravým pokáním, tak víra bez pokání není pravou vírou. Pokání a víra jsou dvě strany stejné mince. Víra vždy ovlivňuje chování.

14. Nedostatečné zdraví ducha, tj. nedostatek lásky, s sebou nutně přináší strach, který je tím větší, čím menší je láska.

  • Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: „Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.“ … Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků. (Jk 2,17–26)

15. Tento strach a hrůza jsou dostatečné samy o sobě – nemluvě o jiných věcech – aby reprezentovaly trest očistce, protože to je velmi blízko hrůze zoufalství.

Písmo nás varuje, abychom nezatvrzovali svá srdce (Ž 95,8).

  • Blaze člověku, který se stále bojí Boha, ale kdo zatvrdí své srdce, upadne do neštěstí. (Př 28,14)

16. Peklo, očistec a nebe lze rozlišit podobně jako zoufalství, téměř zoufalství a jistotu bezpečí.

  • Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení,  ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.  A to jste někteří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha. (1K 6,9–11)

17. Zdá se, že u duší v očistci se snižuje hrůza a roste láska.

  • Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. (Ž 34,19)
  • Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží. (Ž 51,18)
  • Pán slibuje, že vyslyší a uzdraví zjihlé a pokorné srdce. (2Kr 22.19).

18. Zdá se, že nelze dokázat ani rozumem ani Písmem, že duše v očistci nemají možnost získat zásluhy, tj. růst v lásce.

  • Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít … (Ez 18,31)

19. Rovněž se zdá být neprokázané, že duše v očistci, nebo všechny z nich, jsou si jisté vlastní spásou, i když my si jisti jsme.

Ti, kteří tvrdí, že můžeme přijmout Ježíše jako Spasitele, aniž bychom ho přijali jako Pána, jsou falešní učitelé. Židům, kteří byli otroky v Egyptě, by nestačilo, kdyby Mojžíš vyhlásil, že v Hospodinu mají naprostou svobodu a přitom by je ponechal v Egyptě pod jařmem egyptského otroctví.

20. Pokud tedy papež vyhlašuje „úplné odpuštění trestů“, nemyslí odpuštění všech trestů, ale jen těch, které sám udělil.

Nedostačovalo by nic menšího, než vysvobození z Egypta, osvobození z otroctví. Aby Izraelci mohli oslavovat židovské velikonoce, jak to Boží věčný záměr vyžadoval, museli opustit Egypt, projít Rudým mořem a stát se svobodnými lidmi v zaslíbené zemi.

21. Hlasatelé odpustků tedy bloudí, pokud tvrdí, že papežské odpustky osvobozují a zachraňují člověka ode všech trestů.

Hřích je vážný, přesto jsme vůči hříchu příliš tolerantní.

  • Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. (Sk 17,30)

22. Papež tedy neodpouští duším v očistci žádné tresty, které si měly podle církevních ustanovení odpykat v tomto životě.

Hřích je více znečišťující než špína, nebezpečnější než nevybuchlá bomba, ohrožuje život víc než smrtelná nemoc, víc než zákeřný virus.

  • Dotazujte se Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. (Iz 55,6)

23. Papež tedy neodpouští duším v očistci žádné tresty, které si měly podle církevních ustanovení odpykat v tomto životě.

  • Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. (Ž 19,7)

První povinností kazatele evangelia je vyhlásit Boží zákon a ukázat povahu hříchu. Přehlížení zákona vede k falešné naději, k vytvoření falešného standardu křesťanské zkušenosti a naplňuje církev falešnými obrácenými.

  • Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost. (Př 9,10)

24. To nutně znamená, že většina lidí je klamána úplným a vychloubačným slibem odpuštění všech trestů.

Nikdy nepřijmou milost, dokud se nebudou třást před spravedlivým a svatým Bohem a jeho zákonem.

  • Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. (Ga 3,24)

Spasení je jedině milostí Boží, přijímané jedině vírou.

25. Moc, kterou má obecně papež nad očistcem, je stejná jako moc, kterou má biskup nebo kněz ve své diecézi nebo farnosti.

Samotné písmo je pro nás konečnou autoritou.

  • Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti,  aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2 Tm 3,16–17)

26. Papež koná správně, pokud vyhlašuje odpuštění duším v očistci, ne však mocí klíčů, kterou ani nemá, ale na způsob přímluvy za ně.

Kristus sám je hlavou církve. Kristus je jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Pravda dobývá. Ne všechny tmy dokáží skrýt nejmenší světlo.

27. Pouze lidské učení hlásají ti, kteří prohlašují, že když cinkne peníz o dno truhlice, vyletí duše z očistce.

Musíme zapřít své já, nemáme hýčkat sami sebe. Pro mnoho lidí je důležitá zkušenost. Ale pro křesťany Písmo musí být konečnou autoritou. Emoce jsou špatnou náhradou za Písmo.

28. Je jisté, že když cinkne peníz o dno pokladnice, vzroste lakota a žádostivost, ale výsledek přímluvné modlitby církve je jen v rukou Božích.

Písmo nás varuje: Naučte se nepřekrucovat to, co je psáno, abyste se … naučili, co znamená ‚ne nad to, co je psáno‘, a nikdo se nepyšnil jedním z nás proti druhému (1 K 4,6–14). Musíme rozlišovat hnutí a učitele, kteří jdou za hranice Písma a zjevně hlásají to, co neplyne jasně ze svatých Písem.

29. Kdo ví, zda všechny duše v očistci chtějí být vykoupeny tak, jak známe z vyprávění o svatých, Severinovi a Paschalovi.

Křesťané se musí vyvarovat těch církví, které se snaží vypadat a znít jako svět. V mnoha církvích je velké poslání církve ignorováno a nahrazeno aktivismem v oblasti sociální spravedlnosti, bojem s chudobou, zaměřením na zdraví a prosperitu, přitažlivou zábavu s důrazem na sobecké a materialistické potřeby svých následovníků. Mnoho současných církevních vůdců projevuje nedostatek bázně před Bohem a hlásá jiné evangelium a jiného Ježíše než toho, který je představen ve svatém Písmu.

30. Nikdo si nemůže být jistý pravostí své lítosti, natož pak odpuštěním všech trestů.

Mnozí populární kazatelé dnes říkají lidem to, co chtějí slyšet, místo toho, co by měli slyšet. Víra pro ně znamená „Pojmenuj a přivlastni si“, kazatelé zdraví, bohatství a prosperity mohou být populární, ale jsou to falešní učitelé. Úspěšně očkují lidi proti pravému křesťanství. Musíme být jako Berojští, kteří Přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel (Sk 17,11).

31. Tak vzácné jako opravdu kající se člověk jsou případy těch, kdo si kupují odpustky, tj. výjimečně vzácné.

Zralý křesťan rozlišuje. Nemůžeme milovat Boha, aniž bychom ho znali. Nemůžeme Boha poznat, nebudeme-li studovat jeho Slovo, Bibli. Křesťané by měli zkoumat, zda se nacházejí ve víře. Došlo ve vašem životě k opravdové změně? Projevili jste opravdový zármutek nad svými hříchy? Milujete Boha celým srdcem, duší, myslí a silou? Studujete rádi Boží Slovo? Modlíte se rádi a často? Nenávidíte hřích?

32. Ti, kteří si jsou jisti vlastní spásou na základě odpustkových listů, budou spolu se svými učiteli navěky zavrženi.

Máme přikázání bojovat za víru, která byla jednou dána svatým: Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu (Ju 1,3). Náš Pán Ježíš Kristus je náš příklad, On odhalil falešné proroky, zákoníky a farizeje, jejich pokrytectví a falešné učení.

33. Je nutné mít se na pozoru před těmi, kteří hlásají, že papežské odpustky jsou darem Božím, který lidem umožňuje usmíření s ním.

Dobrotivost člověka je nebiblický koncept. Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?  Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků (Jr 17,9–10).

34. Neboť tyto odpustkové listy se týkají výhradně svátostného pokání ustanoveného lidmi.

Znamení a zázraky nikoho nezachrání. V Janově evangeliu čteme: Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil. Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o něm říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku (J 2,23–25). Náš Pán na tuto skutečnost sám upozorňoval, Toto pokolení je zlé; žádá si znamení, ale znamení mu nebude dáno, leč znamení Jonášovo (Lk 11,29).