Že středem Božího milosrdenství je Kristus.

Proč je těžké dostat se do středu k Bohu?

Takže už jen zbývá umět se do toho šťastného středu dostat. Jenže když se nějaká věc točí v kole, vždy snáze z kola vypadne, než aby se trefila doprostřed a usadila se tam. Stejné je to v našem případě. Když s námi zmítají motanice a zmatky světa, je snazší propadnout zoufalství, než přijít k Bohu, do našeho bezpečného středu. Pán Bůh v tom však chtěl pomoci naší slabosti, a tak udělal dvojí: Za prvé, i když byl sám o sobě jako střed věčnosti neviditelný, udělal se pro nás viditelným. Za druhé, že nám ukázal cestu a způsob, kudy a jak se k němu vchází.

Kristus je viditelným středem světa.

Udělal se viditelným, když svého Syna přioděl lidským tělem a prohlásil ho viditelným středem nebe i země, aby se k němu a v něm mohlo shromáždit vše, co bylo rozptýleno. Což dvakrát vyhlásil z nebe těmito slovy: Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil, toho poslouchejte (Matouš 17,5). Toto tajemství hlouběji vysvětluje Duch svatý a říká, že se Otci zalíbilo, aby v něm přebývala sama plnost a aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích, i to, co bylo odloučené, aby zase skrze něj mělo přístup k Otci (Koloským 1,19.20; Efezským 2,12) a aby se on stal (jak znovu říká Duch Boží) úhelným kamenem, základem pro všechny, kdo usilují o věčnost (1. Petrův 2,6). Kristus to přijal za svou povinnost, vystoupil jako viditelný střed Božího milosrdenství a volal: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne (Jan 14,6). A znovu: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce, a naleznete odpočinutí svým duším (Matouš 11,28.29). A ještě: Ve světě máte soužení, ale ve mně máte pokoj (Jan 16,33). Protože vůle toho, který mě poslal, je, abych neztratil nikoho z těch, kdo přijdou ke mně, a aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 6,37.39).

V něm nalézáme:

Zde nám Syn Boží ukazuje dvojí věc: Co dobrého v něm máme uloženého, i jak a kudy se k tomu dostáváme.

1. Studnici svého bytí.

V Kristu máme uloženo to, co má být v našem středu, jmenovitě: původ své závislosti, odpočinek, pokoj a neskonalé bezpečí. Kristus má totiž nejen klíč k Božímu srdci (z něhož plyne milosrdenství všem jeho tvorům), ale také sám v sobě nosí Boží slitovné srdce. Proto říká: Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne (Jan 14,6). A hned za tím: Kdo vidí mne, vidí Otce, protože já jsem v Otci a Otec je ve mně (Jan 14,9.11). Když tedy nalezneme Krista, nacházíme i nebeského Otce, a když nalezneme nebeského Otce, nacházíme onu studnici, z níž jsme vytryskli, blažený střed věčnosti, a tak jsme doma.

2. Odpočinek.

Co dále? Ve mně najdete odpočinek pro své duše, tedy u mne plně naleznete to, co jinde ve světě hledáte marně a s velikými zmatky bez konce, a vaše toužení přestane.

3. Pokoj.

Co více? Ve mně máte pokoj, u mne totiž najdete úlevu od nespočetných běd a trápení, kterých je svět plný, ale i od Božího hněvu. Žádná věc vás již nebude moci znepokojit.

4. Bezpečí.

Co nakonec? U mne se nikdo neztratí tak, že by měl zahynout, takže u mne každý může bezpečně odpočívat, navěky beze strachu z jakéhokoli nepřítele.

Ach přeužitečné věci nám zde Kristus slibuje, a slibuje pravdivě, protože on je pravda a život! Kdo by k němu nepospíchal? Když v něm může mít laskavou tvář nebeského Otce, příjemný odpočinek, převzácný a nevýslovný pokoj a naprosté bezpečí až navěky? Budiž pochválen nebeský Otec, že když chtěl tak vzácné poklady pro naši potřebu shromáždit na jedno místo, vybral si někoho z našeho středu (který by s námi měl soucit), naplnil ho svým božstvím a ustanovil za nevyčerpatelnou studnici svého milosrdenství (a to studnici vždy otevřenou, Zacharjáš 13,1), tak abychom z jeho plnosti mohli všichni brát milost za milostí (Jan 1,16). Cokoli má Kristus, má pro nás, jak dosvědčuje Písmo, že on je naše moudrost, naše posvěcení, naše vykoupení, naše ochrana, naše sláva, naše svoboda, náš odpočinek, náš pokoj, naše útěcha a radost, náš život, zkrátka naše všechno.

Co znamená vejít do středu ke Kristu? Spoléhat vírou na Kristovy zásluhy.

Je tedy třeba jen vědět, jak k oné studnici přijít a nabírat z ní ty vzácné dary, což ale ví jen málokdo, ačkoli v tom spočívá vrchol veškeré moudrosti. Náš slitovník to před námi nezatajil, ale jasně nám ukázal pravou a přímou cestu k sobě. Slyšme, co říká Kristus: To je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, nezahynul (Jan 6,40). Nebo: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce (Matouš 11,29).

Svým životem doufat v jeho ctnosti.

Krista (pravím) musíme nejdříve uvidět, totiž uznat ho jako toho, za koho jej ustanovil nebeský Otec: jako svého jediného Spasitele, ochránce a milostivého Boha. Ale jenom ho vidět nestačí, musíme se k němu připojit a přivinout, ba zavinout se do něho, aby on byl v nás a my v něm, jak to sám pro naši útěchu říká (Jan 14,20). Nebo jako apoštol mít totéž smýšlení, jaké je v Kristu Ježíši (Filipským 2,5). To se pak musí stát především vírou, když jsme k němu připojeni, abychom věřili, že jsme tím, čím je on, totiž syny Božími, drahými nebeskému Otci, nevinnými (co se týká zadostiučinění vůči Bohu) a stejně jako on s právem věčného dědictví (viz Jan 1,12; Římanům 8,17 atd.). Potom se musíme ke Kristu připojit následováním a tím, že na sebe budeme brát jeho život, což apoštol nazývá oblékáním Krista (Římanům 13,14; Galatským 3,27). Sám Kristus pak prohlašuje: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce (Matouš 11,27). Přikazuje nám, abychom oblékli jeho tichost a pokoru! A pokud tak učiníme, slibuje nám, že najdeme odpočinutí pro své duše. Jak svatá je to rada, jak spolehlivá, jak pravdivá! Prozkoumej ji, vyzkoušej, poznej, každý člověče, jistě pak uznáš a vyznáš. Kdo se naučí být tichým a pokorným, najde odpočinek.

Jak nám Kristovy ctnosti přinášejí odpočinek?

Opravdu to tak je. Pokora a tichost obsahují všechny Kristovy ctnosti, v nichž spočívá odpočinek a blaženost duše. Tichost totiž obsahuje Kristovu lásku, trpělivost, střídmost a chudobu. Co o tom Kristus říká, je tajemství, totiž že pokud takto vejdeme do Krista, abychom se zabalili a zavinuli do jeho ctností, najdeme odpočinek. Kdo si celou věc dobře rozváží, snadno pozná, že je to pravda. Jestli se totiž někdo naučí Kristově pokoře, určitě získá lásku, od Boha i od lidí, a protože sám nestojí o slávu, tituly a výsady, nechá ostatní, aby se o ně hádali, a sám si pěkně tiše bude užívat pokoje.

Jestli se někdo naučí Kristově chudobě, nebudou ho trápit peníze, majetek ani zboží, ať už je má či nemá, vždy bude ve všem s Pánem Bohem, s lidmi i sám se sebou spokojen. Naučí-li se někdo Kristově mírnosti a střídmosti, bude se méně starat o břicho, méně jíst, méně pít, méně mít horečky, méně stonat, bude zdravý a veselý se suchým kouskem chleba, a to vše ve chvále Pána Boha. Naučí-li se Kristově lásce, aby vůči Bohu i lidem vždy zamýšlel jen věci příjemné a užitečné, zanechá všech záští, žalob, svárů i hněvu, aby ušetřil sebe i druhé, a bude vždy dobré mysli. Nakonec, bude-li při někom a v někom Kristova trpělivost, nedokáže ho znepokojit ani lidský jazyk, když se o něj otře, ani ruce, když o něj zavadí, dobrovolně snese i rány do tváře, krádež oděvu či nakládání jakýchkoli břemen (Matouš 5,39 a dále). Lidé žijící ve světě nemohou žít bez lopocení, proto se zbytečně starají o život, dráždí je všelijaké touhy, trápí starosti, děsí strach, pálí hněv a nenávist, a tak trápení stíhá trápení a hřích jiný hřích, svědomí v nitru hryže a nakonec se ozývá i ukazuje Boží hněv. A to všechno jen proto, že nemají a neznají Kristovu pokoru a tichost. Ale Kristus své, kdo se k němu připojují, podobných trápení zbavuje. Nejenže je učí, aby si pokorně zvykli na každou věc, ale navíc, aby se nestarali, stará se o ně sám, aby nedbali na pozemskou slávu, ukazuje jim jinou, lepší, v sobě samém, aby pohrdali rozkošemi těla, krmí je nebeskými sladkostmi, aby všem všechno přáli, otevírá před nimi poklady věčnosti a rozděluje jim je, aby se ničeho nebáli, ve všem je zastupuje, ďábly odhání, hřích smývá, smrt zabíjí. Ach blažený pokoj a bezpečnost v tomto středu! Vždyť říká jen: Učte se ode mne a naleznete atd.

Z knihy Centrum securitatis aneb Hlubina bezbečnosti.