Zápas o duši:

Proč je Bůh oslavován především výkladovým kázáním?

Verze pro tisk

 

Tento námět si rozdělíme na čtyři části. Za prvé se budu zabývat kázáním, které má Boha vyvyšovat, kázáním, které je určováno Boží slávou. Za druhé se pokusím vyobrazit Boží slávu, kterou má být takové kázání ovlivňováno. Za třetí zaměřím svůj pohled na Bibli na to, jak jsou takovým kázáním proměňováni lidé, kteří vidí Boží slávu. A nakonec vysvětlím, jak všechny tyto skutečnosti směřují ke kázání, kterému říkám nadšení nad výkladem Božího slova.

Zamyšlení nad kázáním, které je určováno Boží slávou

George Whitefield byl horlivým zastáncem kázání, kterému věnoval celý svůj život. Díky jeho kazatelské činnosti Bůh vykonal mocné dílo spásy na obou stranách Atlantiku. Životopisec Arnold Dallimore zapsal, jak úžasný dopad mělo Whitefieldovo kázání v Británii a Americe v osmnáctém století. Bylo jako déšť pro vyprahlou zemi, působilo, že na poušti vyrašily květy spravedlnosti. Dallimore vyjadřuje svou touhu, aby Bůh opět učinil něco podobného jako ve Whitefieldově době, volá po nové generaci kazatelů, kteří by byli jako Whitefield. Jeho slova výstižně vyjadřují i mou vlastní touhu po nové generaci kazatelů v Americe a po celém světě. Dallimore řekl:

Ano… kéž opět jasně vidíme, kdo je skutečně Hlavou církve… vzchopte se, mladí muži, aby si vás On sám mohl použít k tomuto slavnému dílu. A jací muži to mají být? Muži mocní v Písmu, plní úžasu nad Boží velikostí, nad majestátem a svatostí Boha, s myslí a srdcem zapáleným pro velké pravdy ohledně učení o milosti. Budou to muži, kteří poznali, co znamená zemřít sobě samému, svým lidským cílům a osobním ambicím; muži, kteří jsou ochotní být ‚blázny pro Krista‘, kteří ponesou výtky a falešná obvinění, kteří se budou namáhat a snášet utrpení a jejichž největší touhou nebude získat pozemské uznání, ale získat Pánův souhlas, až budou stát před Jeho úchvatným soudním stolcem. Budou to muži, kteří budou kázat se zlomeným srdcem a očima plnýma slz, muži, na jejichž službu Bůh vyleje plnou míru Ducha svatého a kteří budou svědky ‚znamení a divů‘, když uvidí, jak se bude proměňovat množství lidských životů.

Muži mocní v Písmu, zapálení pro velké pravdy učení o milosti, mrtví sami sobě, ochotní namáhat se a snášet utrpení, neteční k pozemským poctám, zdrcení z hříchu, plní úžasu nad Boží velikostí, majestátem a svatostí. Dallimore podobně jako Whitefield zastával názor, že při kázání je třeba Boží slovo předkládat právě s takovým postojem srdce. Kázání není rozprava. Kázání není diskuse. Kázání není lehkovážné povídání o náboženských tématech. Kázání však není jen pouhé vyučování. Kázání je ohlašování určitého poselství, které je prostoupeno jasným vědomím Boží velikosti, majestátu a svatosti. Námětem může být cokoli, ale vždy je třeba vidět je v zářivém světle Boží velikosti, majestátu a Jeho slova. Právě tak kázal Whitefield.

V minulém století patrně nejlépe ztělesňoval tuto představu Martyn Lloyd-Jones, který 30 let sloužil ve Westminster Chapel v Londýně. J. I. Packer jako 22letý student v letech 1948–1949 slyšel Martyna Lloyd-Jonese kázat každou neděli navečer. Později se vyjádřil, že „takové kázání ještě nikdy předtím neslyšel“. Mnozí lidé říkají o kázání řadu znevažujících a pošetilých věcí, protože nikdy skutečné kázání neslyšeli. Nemají tedy žádný základ, neví, jak posuzovat užitečnost pravého kázání. J. I. Packer řekl, že to pro něj bylo jako „elektrický šok… protože si uvědomoval Boha více než při kázání kohokoli jiného“, koho dosud znal. Právě to měl na mysli Whitefield – aby si Bůh vzbudil mladé kazatele, kteří ve svých posluchačích zanechají pocit údivu před Bohem – pocit údivu před nekonečným Božím majestátem.

A právě po tom toužím, pokud jde o dnešní dobu i pokud jde o vás samotné. Toužím po tom, aby si Bůh vzbudil tisíce kazatelů nadšených pro Písmo, kteří budou plní Boží velikosti, majestátu a svatosti, jak je zjevována v evangeliu o Kristu, který byl ukřižován a vstal a který panuje s absolutní mocí a autoritou nad každým národem, armádou, nad každým falešným náboženstvím, nad každým teroristou, nad každým tajfunem, nad každou rakovinnou buňkou a nad každou galaxií v celém vesmíru.

Bůh neustanovil Kristův kříž, ani nestvořil ohnivé jezero, aby tím poukázal, jak nevýznamná je Jeho sláva nebo aby tím svou slávu znevážil. Smrt Syna Božího a věčné zatracení nekajících lidí jasně svědčí o skutečnosti, že Bůh je nekonečně svatý a hřích je pro Něj nekonečnou urážkou, a proto je Boží zloba nekonečně spravedlivá a Jeho milost je nekonečně drahocenná, a náš krátký život – a život každého ve vaší církvi a ve vašem společenství – vede buď k věčné radosti, nebo k věčnému utrpení. A jestliže tedy z našeho kázání nebude vidět, jak závažné jsou tyto skutečnosti, z čeho to pak bude poznatelné? Z pohádek? Z rozhlasu? Z televize? Z diskusních skupin?

Bůh plánoval ukřižování svého Syna (Zj 13,8; 2 Tm 1,9) i hrůzy pekla (Mt 25,41), abychom při kázání měli k dis­pozici co nejjasnější důkazy toho, o jak závažné skutečnosti se jedná. Závažnost kázání spočívá v tom, že talár kazatele je zbrocen Ježíšovou krví a zároveň je i sežehnut pekelným plamenem. Teprve s takovým talárem se z pouhého řečníka stává kazatel. Je ale tragédií, že mnozí soudobí čelní evangelikální kazatelé zlehčují hrůznost kříže i pekla. Napříkladz a­me­rického prostředí si můžeme uvést následující šokující vyjádření Joela Greena, které je výsměchem tomu, co církev považuje za samotný středobod evangelia a co je jasně ustanoveno v Písmu (Iz 53,4–6.8–10; Ga 3,13; Ř 8,3). Joel Green se vyjádřil následovně: „Ať již mělo vykoupení jakýkoli smysl, bylo by zásadní chybou si představovat, že se zaměřovalo na utišení Božího hněvu či na získání Boží milosrdné pozornosti. … Písma jako celek neposkytují žádný podklad pro obraz rozhněvaného Boha, jehož je třeba usmířit nějakou smírčí obětí. … Ať řekneme o Pavlově chápání Ježíšovy smrti cokoli dalšího, jeho teologie kříže postrádá jakýkoli rozvinutý smysl pro odplatu ze strany Boha.“ (Joel Green, Recovering the Scandal of the Cross: Atonement in New Testament & Contemporary Context, Downers Grove: InterVarsity Press, 2000, s. 51, 56.) Steve Chalke v Británii označuje učení o tom, že Kristus nesl místo nás na sobě Boží hněv, za „kosmické zneužívání dítěte“: „Je tedy skutečností, že kříž je určitou formou kosmického zneužívání dítěte, kdy pomstychtivý Otec trestá svého Syna za přestoupení, jehož se ani nedopustil. Je pak tedy pochopitelné, že pro lidi v církvi i mimo ni je taková překroucená verze těchto událostí mravně pochybná a je pro ně velkou zábranou k víře. Ještě závažnější však je, že takové pojetí je v přímém rozporu s vyjádřením, že ‚Bůh je láska‘. Je-li kříž osobním skutkem násilí, které vykonal sám Bůh vůči lidstvu, ale jež na sebe vzal jeho Syn, pak je to výsměchem Ježíšovu vlastnímu učení, že máme milovat své nepřátele a že nemáme oplácet zlé zlým.“ (The Lost Message of Jesus, Grand Rapids: Zondervan Publishing Company, 2004, s. 182–183). N. T. Wright dovozuje, že „většina“ (má tím na mysli „všechny“?) zmínek o pekle v Novém zákoně nemluví o místě vědomého věčného utrpení, ale že v současnosti potřebujeme provést „rekonstrukci“ či stanovit „jinou formulaci“ učení týkajícího se pekla, pokud jde o to, jak 1) lidé používají svůj „dar svobody“, aby se „úplně zbavili lidství“, a 2) pokud jde o společenskou nespravedlnost a utrpení: „Existuje stejně správná, a přesto ještě potřebnější doktrína pekla, pokud jde o lidský společenský a společný život na této zemi.“ (Following Jesus: Biblical Reflections on Discipleship, Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Company, 1994, s. 95–96.)

Kéž by tedy nadcházející generace viděly, že svět nebere Boha dostatečně vážně. V církvi zcela jistě není nadbytek povědomí o Boží slávě. Není zde přebytek povědomí o tom, jak závažná je skutečnost nebe, pekla, hříchu a spasení. A i proto je radost mnoha křesťanů jen velmi vetchá. Miliony lidí se baví až do úmoru u DVD přehrávačů, LCD televizorů, her v mobilních telefonech, zatímco mluvčí jistého vlivného světového náboženství píší otevřené dopisy do západních masmédií, v nichž uvádějí: „Předně vás voláme k islámu… k náboženství, kde se lidé těší ze všeho dobrého, k náboženství, které zakazuje vše špatné, pokud jde o naše ruce, jazyk a srdce. Je to náboženství džihádu na cestě Alláhově, aby slovo Alláhovo a jeho náboženství byly vyvýšeny.“ A pak takoví mluvčí veřejně žehnají sebevražedným útočníkům s náložemi, jež klidně odpálí před dětmi u obchodu s falafelem (falafel je tradiční pokrm na Středním východě – pozn. red.), a označují to za nejlepší způsob, jak se dostat do ráje. V takovém světě tedy kážeme evangelium.

A je tedy naprosto nepochopitelné, že v tomto světě, který tolik znevažuje Krista a pošlapává lidskou duši, je tolik knih, seminářů, teologických škol a církevních odborníků, kteří mají sklon říkat mladým pastorům cosi jako: „Neberte věci tak vážně.“ „Vystupujte s vtipem.“ „Lidi je třeba pobavit.“ Na to musím odpovědět otázkou: Kde pak ale je Ježíšův Duch?

  • Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však svou duši zahubil kvůli mně, nalezne ji. (Mt 16,24–25)
  • Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyjmi je a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo vrženo do Gehenny. (Mt 5,29)
  • Následuj mě a nech mrtvé, ať pohřbí své mrtvé. (Mt 8,22)
  • Žádný z vás, kdo neopouští všechno, co mu náleží, nemůže být mým učedníkem. (Lk 14,33)
  • Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem. (Lk 14,26)
  • Kdo by chtěl být mezi vámi první, bude otrokem všech. (Mk 10,44)
  • A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte toho, kdo může i duši i tělo zahubit v Gehenně. (Mt 10,28)
  • Vydají vás… a někteří z vás budou usmrceni. … Ale ani vlas z vaší hlavy se určitě neztratí. Svou trpělivostí získejte své duše. (Lk 21,16–19)

Měla by tedy církev radit Ježíšovi cosi jako „Neber věci tak vážně, Ježíši. Dělej něco zábavného“? A mělo by se mladým pastorům radit třeba: „Hlavně nebuď jako Ježíš z evangelií. Je třeba brát věci trochu zlehka“? Vzhledem k tomu, že už se svým věkem blížím k věčnosti, zní mi taková rada pastorům jako cosi nanejvýš pošetilého.

Obraz Boží slávy

To, co budete považovat za důležité u kázání a u povahy kázání, záleží na tom, jak vnímáte Boží velikost a slávu, jak se podle vás mají lidé k této slávě stavět a jak pro ni mají žít. V této části se proto budeme snažit vyobrazit Boží slávu. Ve třetí části se pak budeme zabývat tím, jak jsou touto slávou proměňováni lidé, kteří ji poznají.

Pokud jde o Bibli, od začátku do konce v ní nenacházíme nic zásadnějšího, než že Bůh má na mysli svoji slávu – Boží krásu, zář své dokonalosti. Kdykoli Bůh při svém zjevení dává najevo svůj cíl, jde stále o stejnou věc: ukázat svou vlastní slávu.

  • Předurčil nás ke své slávě (Ef 1,6).
  • Stvořil nás ke své slávě (Iz 43,7).
  • Vyvolil Izrael ke své slávě (Jr 13,11).
  • Zachránil lid z Egypta ke své slávě (Ž 106,8).
  • Ke své slávě je zachránil z vyhnanství (Iz 48,9–11).
  • Poslal Krista na svět, aby pohané chválili Boha za jeho slávu (Ř 15,9).
  • Přikazuje svému lidu, ať už jí nebo pije, aby všechno činil k Boží slávě (1 K 10,31).
  • Pošle Ježíše podruhé, aby se všichni spasení podivovali nad jeho slávou (2 Te 1,9–10).

Proto má církev následující poslání:

  • Vypravujte mezi národy o jeho slávě, mezi všemi lidmi o jeho divech! (Ž 96,3)

Uvedené pasáže a stovky dalších nás vedou blízko k Bohu. Na kázání nemá nic takový vliv, jako když člověk zůstane téměř bez řeči – téměř – když je zapálen pro Boží slávu. Z celého biblického zjevení je zřejmé, že Bůh chce sám sebe dokonale znát, chce sám sebe nekonečně milovat a chce tento zážitek v co největší míře sdílet se svým lidem. Nad každým Božím skutkem by mohl být palcový titulek: „Kvůli sobě, kvůli sobě samému to učiním, vždyť jak může být mé jméno znesvěcováno? Svou slávu jinému nedám“ (Iz 48,11; srov. 42,8).

Věčný, neměnný, dokonalý Bůh se zná od věčnosti a miluje to, co zná. Od věčnosti zná svou krásu, která Mu činí potěšení. Bezchybně chápe svou vlastní skutečnost a nekonečně se z ní těší. Nemá žádné potřeby, protože v Bohu není nic nedokonalého. Nemá žádné sklony ke zlu, protože nemá žádné nedostatky, které by jej mohly svádět k něčemu nesprávnému. Bůh je proto tou nejsvatější a nejšťastnější bytostí, která existuje a kterou si lze představit. Nemůžeme si představit žádnou větší radost než radost z nekonečné moci, která se v nekonečné míře těší z nekonečné krásy v osobním vztahu trojjediného Boha.

Bůh stvořil svět proto, aby se mohl dělit o tento zážitek – o zážitek plynoucí z poznávání Jeho slávy a radosti z této slávy. Chce, abychom Ho znali a těšili se z Něj tak, jak On zná sám sebe a jak se sám ze sebe raduje. Jeho záměrem je, aby poznání, které má Bůh sám o sobě, a radost, kterou chová sám v sobě, bylo i naším poznáním a naší radostí, abychom Boha znali Jeho vlastním poznáním a těšili se z Něj Jeho vlastní radostí. To je také hlavní význam Ježíšovy modlitby u Jana 17,26, kde prosí Otce „aby láska, kterou jsi mne miloval, byla v nich, i já abych byl v nich“. Otcovo poznání ‚záře jeho slávy‘ a radost z této záře – která nese jméno Ježíš Kristus (Žd 1,3) – bude v nás, protože v nás je Ježíš.

A pokud se zeptáte, „Jak se Boží záměr sdílet se o tento zážitek (znát se a těšit se ze sebe sama) vztahuje k Boží lásce,“ odpověď zní: Boží láska se projevuje právě v tom, že Božím záměrem je sdílet tento zážitek s námi. Boží láska se projevuje v tom, jak se Bůh nasazuje, aby se s námi dělil o poznání své slávy a o radost z ní. Když Jan říká, že Bůh je láska (1 J 4,8.16), má tím na mysli, že Boží přirozeností je dělit se o radost ze své slávy, dokonce i když Ho to stojí život Jeho vlastního Syna.

Znamená to, že Boží záměr projevovat svou slávu a naše potěšení z této slávy jsou v dokonalém souladu. Pokud se z něčeho netěšíte, neprojevujete takové skutečnosti dostatečnou čest. Bůh tedy není dostatečně oslaven tím, že se o Něm ví; je oslaven tím, když Ho známe a máme z Něj tak hluboké potěšení, že se pak v celém našem životě zrcadlí, jak nesmírně cenný pro nás je.

Když Ježíš zdůrazňoval svou roli v tom, jak nám dával poznat Boha a jak nám předával Boží radost, řekl dvě skutečnosti:

  • Otce nikdo nezná, jen Syn a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit. (Mt 11,27)

A dále řekl:

  • Toto jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla naplněna. (J 15,11)

Jinými slovy, Otce známe, když známe Syna, a z Otce se radujeme, když se radujeme z Jeho Syna. Ježíš nám dává možnost podílet se na Jeho poznání Boha a na tom, jak se sám z Boha těší.

Ve světě je to pak vidět nejen na společných zapálených bohoslužbách každou neděli dopoledne – což jsou jistě velmi cenné chvíle – ale především na změnách v našem vlastním životě. Ježíš řekl:

  • Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích. (Mt 5,16)

Světlo, které září skrze naše skutky a vede lidi k Bohu, a nikoli k nám, pak poukazuje na Boží slávu, na to, jak je pro nás Bůh nesmírně cenný.

Probíhá to asi následovně: Pokud je Boží sláva pokladem našeho života, nebudeme si ukládat poklady na zemi, ale budeme vše používat k šíření Boží slávy. Nebudeme chamtivě shromažďovat, ale budeme překypovat štědrostí. Nebudeme toužit po chvále od lidí, ale při chválení Boha budeme na sebe úplně zapomínat. Nebudeme ovládáni hříšnými, smyslnými žádostmi, ale přímo u kořene je odřízneme mocí zaslíbení, které ční vysoko nad každým takovým potěšením. Nebudeme v sobě pěstovat zraněné ego, chovat zášť, ani v sobě živit pomstychtivého ducha, ale vydáme vše Bohu a budeme žehnat těm, kdo nás nenávidí. Každý hřích totiž pochází z toho, když selháváme v postoji, že Boží sláva není naším největším životním pokladem. A proto je třeba projevovat pravdu a hodnotu Boží slávy zcela zásadním, viditelným způsobem – pokorným, obětavým životem zaměřeným na službu Bohu, při kterém je pro nás zdrojem veškerého našeho uspokojení Boží sláva.

Jak lidé začínají vnímat tuto slávu a jsou jí proměňováni

Nyní postoupíme k otázce, jak lidé mohou začít vnímat Boží slávu a jak je to může proměňovat. Zásadní odpověď nám dává apoštol Pavel ve 2. Korintským 3,18–4,6, kde říká: „A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha.“ Když spatřujeme slávu Pána, jsme proměňováni od jednoho stupně slávy k dalšímu stupni slávy. Bůh takto proměňuje lidi k obrazu svého Syna, aby tak zrcadlili slávu Boží. Abychom byli proměňováni způsobem, který přináší slávu Bohu, máme pohled upřen na Pánovu slávu.

Jak se to stane? (A nyní se posouváme blíže k tomu, jak se naše téma týká kázání.) Pavel vysvětluje, jak nám zazářila Pánova sláva.

  • Je-li však naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří hynou. Jim, nevěřícím, bůh tohoto věku oslepil myšlení, aby jim nevzešlo [zde je naplnění 2 K 3,18] světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím. (2 K 4,3–4)

Pánovu slávu vidíme nejjasněji a nejzásadněji v evangeliu, a to natolik, že Pavel je označuje jako „světlo evangelia slávy Krista“. Což znamená – a plyne z toho obrovské uplatnění pro naše kázání – že pokud v této dispenzaci nemůžeme vidět slávu Pána přímo, jak ji uvidíme při Jeho příchodu na oblacích, vidíme ji velmi jasně prostřednictvím Jeho slova. Evangelium je poselství zaznamenané slovy. Je zde určitý paradox – slyšíme slova a pak vidíme slávu. Proto Pavel říká, že Kristovu slávu vidíme nejen očima, ale také ji vnímáme ušima. „Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo“ (Ř 10,17); Kristovu slávu tedy vidíme skrze slyšení a slyšení je skrze evangelium o Kristu.

Uvažujme, jak se to projevilo v životě proroka Samuela. „V oněch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné a vidění nebylo obvyklé“ (1 S 3,1) – podobně jako dnes, kdy lidé nevidí Boží slávu a netěší se z ní. Ale Bůh pak vzbudil nového proroka. A jak se mu Bůh objevil? Stejně jako se objeví vám a vašemu lidu. V 1. Samuelově 3,21 je uvedeno: „Hospodin se nadále ukazoval v Šílu, neboť v Šílu se Hospodin zjevil Samuelovi Hospodinovým slovem.“ Bůh se zjevoval svým slovem. A právě tak i naši lidé uvidí Boží slávu a právě tak budou proměněni. Stanou se z nich lidé, kteří budou dávat dalším na vědomí Boží slávu. A Pavel nám říká, že ono slovo, které zjevuje Boží slávu nejjasněji, je evangelium (2 K 4,4).

Jasná výzva k jásání nad výkladem Božího slova

Tím se dostávám k závěrečnému bodu, který se týká radosti a nadšení z výkladového kázání. Je-li tedy Božím záměrem, abychom Jeho slávu ukazovali ve světě – a tuto slávu ukazujeme, protože jsme proměňováni tím, že ji známe a těšíme se z ní – a známe ji a těšíme se z ní, protože vidíme slávu Pána. A tuto slávu vidíme nejjasněji v evangeliu Kristovy slávy, a toto evangelium je poselstvím, jež je světu předáváno slovy – z toho tedy vyplývá, že je Božím záměrem, aby kazatelé slova evangelia vysvětlovali a radovali se z nich. A právě tomu říkám nadšení (či jásání) nad výkladem Božího slova.

Záleží na každém slovu. Jedná se o výkladové kázání, protože na evangeliu je tolik skutečností, které přímo volají po výkladu (objasnění, vyjasnění, vysvětlení, otevření, zobrazení). Vidíme to, když se zaměříme na pět základních rozměrů poselství evangelia.

  1. Evangelium je poselství o historických událostech: o životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Tyto události je třeba jasně předkládat prostřednictvím důkladného výkladu textu.
  2. Evangelium je poselství o tom, čeho bylo těmito událostmi dosaženo ještě předtím, než jsme my sami cokoli zažili či dokonce než jsme existovali: byla naplněna dokonalá poslušnost; bylo zaplaceno za naše hříchy; byl odstraněn Boží hněv; Ježíš, který byl ukřižován a vzkříšen, byl ustanoven za Krále celého vesmíru; všichni další vládci a všechny další autority byly zbaveny moci; bylo dosaženo vítězství nad smrtí. Všechny tyto skutečnosti je třeba jasně předkládat prostřednictvím důkladného výkladu textu.
  3. Evangelium je nejen poselství o tom, čeho bylo dosaženo, ale týká se také toho, jak jsou všechny tyto skutečnosti získané Kristem, zprostředkovány konkrétním lidem – skrze naše spojení s Kristem, pouze vírou, bez jakýchkoli skutků. Podstatu a dynamiku víry je tedy třeba lidem jasně předkládat prostřednictvím důkladného výkladu desítek biblických pasáží.
  4. Evangelium je poselství o dobrých věcech, které se na nás nyní vztahují, protože vše, čeho Kristus dosáhl na kříži, je na nás v Kristu uplatněno: Bůh je k nám nyní jen milosrdný, místo aby se na nás hněval (smíření); v Kristu jsme počítáni za spravedlivé (ospravedlnění); jsme osvobozeni od viny a moci hříchu (vykoupení); postupně jsme posvěcováni (posvěcení). Všechny tyto slavné skutečnosti musíme lidem každý týden jasně předkládat – prostřednictvím důkladného výkladu textu.
  5. Evangelium je poselství o samotném slavném Bohu, který je naším konečným, věčným Pokladem. „Chlubíme se také Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož jsme nyní přijali usmíření“ (Ř 5,11). Evangelium, které kážeme, je ‚evangeliem slávy Kristovy, který je obrazem Božím‘ (2 K 4,4 B21). Jestliže naše evangelium nesměřuje k tomuto cíli – k cíli těšit se ze samotného Boha, a ne jen z Jeho darů odpuštění, věčného života a záchrany z pekla – pak nekážeme ‚evangelium Boží slávy v osobě Ježíše Krista‘ (2 K 4,6). Naším konečným cílem je znát Boha a těšit se z Něj. Jak jsme si ukazovali na začátku, právě proto jsme byli stvořeni – aby se Bůh s námi mohl sdílet o poznání sebe sama a radost ze sebe sama. Právě tak nám Bůh projevuje svou lásku. A právě to nám zajistil Kristův kříž. Všechny tyto skutečnosti je třeba z Písma (2 Tm 3,16-17; Ř 15,4) jasně předkládat prostřednictvím důkladného výkladu textu, aby lidé byli vyživováni tím nejlepším a nejvybranějším nebeským pokrmem.

Výklad textu je zásadní, protože evangelium je poselství, které k nám přichází prostřednictvím slov. A Bůh věci ustanovil tak, aby lidé viděli slávu Kristovu – „Kristovo nevystižitelné bohatství“ (Ef 3,8) – ve slovech evangelia. K tomu jsme tedy povoláváni: abychom otevírali jednotlivá slova, věty a odstavce Písma a mluvili o „slávě Krista, který je obrazem Božím“.

A tím se konečně dostáváme k druhému důležitému výrazu ve slovním spojení „nadšení (či jásání) z výkladového kázání“. Běda nám, jestliže takové evangelium vykládáme bez radosti, bez nadšení, bez jásání – tedy bez radosti nad pravdou, kterou vysvětlujeme. Když Pavel ve 2. Korintským 4,5 říká: „Neboť nehlásáme sami sebe, nýbrž Ježíše Krista, Pána, a sebe jako vaše otroky pro Ježíše,“ používá zde výraz keryssomen – hlásáme Krista jako Pána, zvěstujeme Krista jako Pána. Keryx – kazatel, zvěstovatel, hlasatel (1 Tm 2,7; 2 Tm 1,11) – musí lidem podat vysvětlení, pokud lidé poselství nerozumí (může zde tedy být zahrnuto vyučování). Ale hlasatel se od filozofa, písaře, opisovače a učitele liší v tom, že je hlasatelem zprávy – a v našem případě je hlasatelem nekonečně dobré zprávy. Nekonečně cenné zprávy. Té nejlepší zprávy na celém světě.

Stvořitel vesmíru, který je slavnější než kdokoli jiný a po němž máme toužit více než po jakémkoli jiném pokladu na zemi, se zjevil v Ježíši Kristu proto, aby Boha všichni poznali a aby se z Něj všichni těšili – každý, kdo se vzdá své vzpurnosti, přijme od Něj odpuštění vykoupené krví a přijme jeho Syna jako Spasitele, Pána a Poklad svého života.

Bratři, pokud jde o hodnotu evangelia, neobelhávejte druhé nějakým jednotvárným, fádním, bezvýrazným vystupováním či projevem. Výklad té nejslavnější skutečnosti je sám nanejvýš slavný. Pokud při kázání neprojevujeme nadšení – autentické nadšení, nadšení ze srdce – vypovídáme tím o hodnotě evangelia cosi chybného, mylného. Nepřipusťte, abyste nějakým fádním tónem hlasu či výrazem tváře, nebo svým životem nějak dávali najevo, že evangelium třeba ani není tím evangeliem slávy Kristovy, jež nám přináší to největší uspokojení. Kéž tedy Bůh mezi vámi vzbudí generaci kazatelů, z jejichž výkladového kázání bude jasně zřetelné, jak majestátní je Bůh, takových kazatelů, kteří budou projevovat nadšení, protože mohou kázat o tak majestátním Bohu!                          

Poznámka autora:

Dejte si pozor, abyste neříkali „To ale nefunguje“, a pak se neobrátili k jiným technikám, takže byste způsob, jakým Bůh proměňuje lidi, nechali být. I když je třeba možné měnit lidi jinými způsoby a prostředky než jen tak, že uvidí slávu Pána v Božím slově, bude to pak změna, která přináší slávu Kristu? Ne každá změna totiž přináší slávu Kristu. Pavel uvádí toto varování na začátku 2. Korintským 4,3: „Je-li však naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří hynou.“ Jinými slovy, Pavel připouští, že evangelium každého nepromění. Ti, kteří „hynou“, nevidí v evangeliu žádnou Boží slávu. Ale Pavel kvůli tomu nehodlá nijak svůj přístup měnit. A neměli bychom jej měnit ani my.         

Společně za evangelium (konference, rok 2006), Louisville, Kentucky, USA
Překlad: Jan Janča, 2012, www.TouhaPoBohu.cz