Zápas o duši:

Úloha církve ve světě

Verze pro tisk

Když jsem byl radou časopisu „Zápas o duši“ a vydavatelstvím „Poutníkova četba“ pověřen, abych si připravil na dnešní konferenci přednášku: „Úloha církve ve světě“, okamžitě mi na mysl přišel starozákonní prorok Izajáš:

  • Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech. (Iz 43,21)

Proč jsem si nevzpomněl nejprve na knihu Skutků, na den letnic, na první den církve, kdy sestoupil od Boha Duch svatý, aby si v každém pokolení přitahoval svůj nově stvořený lid? Asi proto, že moje loňská přednáška „Výlučnost Krista ve vztahu k Písmu“ z části pojednávala o starozákonním slibu Krista a o novozákonním naplnění tohoto slibu jeho narozením v těle a ukřižováním. Obdobně, než přejdeme k úloze církve ve světě, zaměříme se na starozákonní slib církve a na její novozákonní stvoření.

I. Starozákonní slib církve

Abychom správně pochopili úlohu církve ve světě, musíme nejprve pochopit definici církve, tj. kdo do ní patří. Církev je zbudována duchovními stavebními kameny. Těmi kameny jsou z Ducha Božího nově narození Židé a pohané, jsou to Kristovy údy, jsou jeho tělem, chrámem, ve kterém přebývá Duch Boží.

Ačkoli zůstávala církev během celé starozákonní doby tajemstvím, Starý zákon ji často předpovídá a typizuje ve fyzických předobrazech. Starozákonní proroci nerozuměli všemu, co jim Duch Boží vnukl. Církev viděli jen v zastřených předobrazech. Jak jsem již řekl: Moje první myšlenka na zadané téma byla:

  • Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech. (Iz 43,21)

Podívejme se blíže na souvislosti, ve kterých Hospodin nadekretoval tento nezvratný slib církve. Prostudujme oddíl Izajáše 43,19–26 ve třech úrovních:

1. Boží plán stvoření církve (Iz 43,19–21)

  • (19) „Hle, činím něco docela nového a už to raší [Církev, ekklésia, tzn. hlasité svolání jeho lidu, to byl Boží cíl již od Adamova pádu]. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu [Kristus je ta cesta v duchovní poušti světa], pustou krajinou řeky [kdo se napije Krista, nebude žíznit navěky, Kristus je pramen k obmytí hříchů]. (20) Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami [Kristem a jeho evangeliem], abych napojil [sebou] svůj vyvolený lid. (21) Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech. [Kdo tvoří, je nutně aktivní, kdo je tvořen, je nutně pasivní.] (Iz 43,19–21)

Izajáš nemohl svému proroctví rozumět do takové hloubky, jako mu rozumíme my dnes, na této straně kříže. Toto tajemství mu nemohl vyložit ani Ježíš, ani apoštolové jako nám, protože Izajáš neměl po ruce ani Krista, ani apoštoly, ani psaný Nový zákon, jenž interpretuje starozákonní proroctví. Izajáš věděl jen tolik, kolik mu Bůh odhalil.

2. Nikdo Boha nehledá ani nevzývá (Iz 43,22–24)

  • „Nebyl jsem to já, koho jsi vzýval, Jákobe, kvůli mně ses neobtěžoval, Izraeli! Své jehňátko v oběť zápalnou jsi pro mne nepřivedl, nectil jsi mě svými obětními hody… (Iz 43,22–23a)

Nikdo ve svém adamovském, padlém, přirozeném stavu Boha nevzývá. Naopak, vzývá cokoli a kohokoli kromě Boha, včetně těch (a mezi ně jsme kdysi patřili i my), kterým Bůh ze své bezpodmínečné milosti obřeže srdce, které si stvoří, aby vyprávěli o jeho chvályhodných činech, o spasení skrze ukřižování jeho Syna. Dále,

  • Vonné koření jsi mi za stříbro nenakoupil [Jákobe, Izraeli], tukem svých obětí jsi mě neobčerstvil. Jenom svými hříchy chtěls mě nutit k službě, svými nepravostmi jsi mě obtěžoval.“ (Iz 43,23b–24)

Přirozený člověk, pohan i etnický Žid, hledá a chce jen takového boha, kterého by svým hříchem a rozmarem nutil, aby mu sloužil. Všichni v tomto sále jsme na tom byli stejně, dokud nás nebeský Otec k sobě nepřitáhl.

3. Bůh bezpodmínečně tvoří církev z hříšníků (Iz 43,25–26)

Pokračující verše 25–26 popisují, jakým způsobem se Bůh sklonil k zatvrzelému Jákobovu potomstvu, k nám, vyvoleným Židům i pohanům, ke své církvi. Není znám větší Boží chvályhodný čin, než to, co je řečeno v následujících dvou Izajášových verších:

  • Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. Připomeň mi to, můžeme se spolu soudit, sám si spočítej, pro co bys mohl být ospravedlněn. (Iz 43,25–26)

My, na této straně kříže již víme to, co nebylo plně odhaleno Izajášovi. Ten nejchvályhodnější Boží čin, o kterém má církev vypravovat, byl, že svoje zaslíbené Abrahamovo, Izákovo a Jákobovo potomstvo, svoji církev vykoupil svou smrtí na kříži, zachránil před Božím hněvem a bezpodmínečně spasil. Jeho vyvolený lid se nemohl prokázat ani jedním bohulibým, záslužným skutkem, pro který by měl být omilostněn.

II. Církev je Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým potomstvem

Nyní můžete namítat, že Jákobova neposlušnost a odmítání Boha se přece vztahuje na Jákoba, na národní Izrael, ale ne na nás! Nic nemůže být dále od pravdy. My, církev, všichni v Kristu, jsme tím pravým Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým potomstvem, které bylo dávno předpovězeno Starým zákonem. Starý zákon nám naše Abrahamovské, Izákovské a Jákobovské synovství srozumitelně potvrzuje:

1. Abraham je otec všech spasených:

  • Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. (Gn 17,5–7)

Abraham je tedy (v duchovním smyslu) otec konkrétního, spaseného potomstva ze všech pronárodů, tedy i z nás Čechů!

2. Izák je otec všech spasených:

  • Bůh však Abrahamovi řekl: „Netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni [Izmaela a Hagar]; poslechni Sáru ve všem, co ti říká, neboť tvé potomstvo bude povoláno  z Izáka. (Gn 21,12)

Izák je tedy také (v duchovním smyslu) otec konkrétního spaseného potomstva!

3. Jákob (jemuž Bůh dal nové jméno Izrael) je otec všech spasených:

  • Dám vzejít z Jákoba potomstvu a z Judy tomu, kdo dědičně obsadí mé hory. Obsadí je moji vyvolení, budou tam přebývat moji služebníci. (Iz 65,9)

Jákob je tedy (v duchovním smyslu) otec konkrétního spaseného potomstva! Nadto z Judy, z kterého pocházel Pán Ježíš Kristus, ten pravý potomek, vzejde vyvolené potomstvo, které obsadí Boží hory, tzn. Boží království. Další starozákonní verš to potvrzuje:

  • Avšak Hospodin přilnul jenom k tvým otcům [k Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi], zamiloval si je a vyvolil jejich potomstvo, vás, ze všech národů [tzn. nejen z Židů] jak tomu je dodnes. (Dt 10,15).

Kdo je tím Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým potomstvem?

  • Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael [ten Boží, pravý, duchovní, zaslíbený, vyvolený], ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci [že mají jeho DNA], nýbrž ‚z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené. (Ř 9,6–8)

Abrahamovými, Izákovými a Jákobovými skutečnými duchovními dětmi tedy nejsou ti, kdo jsou nositeli jejich tělesné genetiky; jejich skutečnými duchovními dětmi, jejich potomstvem jsou ti, které Bůh před založením světa zaslíbil, ti, kteří mají jejich víru, a to je církev z Židů a pohanů. To jsme my!

4. Církev je Izrael Boží

Novozákonní církev, Kristovo tělo, je skutečné, zaslíbené potomstvo Abrahama, Izáka a Jákoba (přejmenovaného na Izrael)! Proto Písmo všechny, kdo jsou v Kristu, nazývá na této straně kříže mimo jiné Izraelem Božím:

  • Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem, Izraeli Božímu [tj. církvi], pokoj a slitování. (Ga 6,15–16)

Izrael Boží jsou všichni, Židé i pohané, kterým nezáleží na obřízce těla, na čemkoli tělesném, tj. na etnickém původu, na náboženské tradici, na skutcích atd., ale pouze na novém stvoření, tzn. na obřízce srdce Duchem svatým.

Dále všechny, kdo jsou v Kristu, Písmo, vdechnuté Duchem svatým, nazývá společenstvím Izraele:

  • Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době [před znovuzrozením  z Ducha] opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. (Ef 2,11–13)

Ten, kdo je odloučen od společenství Izraele, je bez Krista a nemá účast na Božích smlouvách, je bez naděje a bez Boha. Mít Krista tedy znamená patřit do společenství Izraele Božího.

III. Úlohy církve ve světě

Teprve nyní, když jsme si již částečně osvojili zrození církve, se můžeme zaměřit jen na několik nejdůležitějších úkolů církve.

1. Milovat a poslouchat Krista (Ko 3,1–11)

Církev by nikdy nebyla schopna vyprávět umírajícímu světu, té duchovní poušti, o vykoupení skrze Kristův kříž, kdyby nemilovala Boha! Nejdůležitější přikázání, které je všezahrnující, je každému, kdo je v Kristu, dobře známo:

  • On [Ježíš] mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí“ a “miluj svého bližního jako sám sebe“. (L 10,27)

Nikdo, naprosto nikdo, není schopen milovat Boha a bližního jako sebe sama. Nicméně Bůh po nás požaduje absolutní lásku. Naše láska ale nevězí v našem zoufale bezmocném těle, které není způsobilé dokonale milovat ani dodržovat Boží zákon. Naše způsobilost milovat Boha a bližního spočívá výlučně v bezpodmínečné Boží milosti, tj. výhradně v Kristu, který miluje absolutně.

Jestliže církev nemiluje Boha, potom jej nemůže ani poslouchat. V takovém případě je neschopná a diskvalifikovaná vykonávat jakoukoli úlohu, především vyprávět o jeho chvályhodném činu na golgotském kříži. Jestliže církev nemiluje a následně neposlouchá Boha, pak není církví, ale kvazi-církví. Těm, kdo nejsou v Kristu, Hospodin ohlašuje:

  • … ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. (Dt 5,10)

Obráceně řečeno, ti, kdo Boha nemilují, a proto neposlouchají, těm žádné milosrdenství neprokazuje, ti nejsou jeho!

  • Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat. (J 14,21)

Jak poznáme, že milujeme Boha? Slova, písně chval a citové pohnutí nestačí. Poznáme to podle ovoce. Podívejme se na vlastnosti Božího dítěte, které Kristus přenesl ze satanovy propasti k Božímu nebeskému trůnu. Pavel proměnu popisuje v listu Koloským 3,1–11 následovně:

i. že milujeme Boha, poznáme podle slov následujících veršů (Ko 3,1–2)

  • Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. (Ko 3,1–2)

Kdo je duchovně vzkříšen, má nový smysl života v Kristu. Nemůžeme se vyhnout pozemským záležitostem; žijeme ve světě, ale nejsme ze světa. Naším novým smyslem bytí, úkolem, je hledání toho, kdo je nad námi, tj. poznávání Krista sedícího po Boží pravici.

ii. že milujeme Boha, poznáme podle slov následujících veršů (Ko 3,3–4):

  • Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě. (Ko 3,3–4)

Jsme mrtvi hříchu, tzn., že jsme odděleni hříchu a už nemusíme hřešit jako svět. Jsme živi Kristu, tzn., že jsme propojeni s Kristem, on je náš život. Toto propojení zaručuje, že až se Kristus vrátí ve slávě, vylétneme mu naproti do oblak v nových, vzkříšených, oslavených tělech:

  • Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme  s Pánem. (1Te 4,16–17)

iii. že milujeme Boha, poznáme podle slov následujících veršů (Ko 3,5–6):

  • Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou. Pro takové věci přichází Boží hněv. (Kol 3,5–6)

Všimněme si, že Pavel odhaluje naše pozemské, tělesné sklony, přestože již máme Ducha Božího, přestože jsme již Božím lidem. Umrtvování přirozených hříšných sklonů je posvěcování, tj. oddělování se Bohu. Naše hříšné neřesti nemůžeme umrtvit vlastní silou. Naší motivací je potlačit je láska k Bohu, našemu Spasiteli. On je alfa a omega; je to on, kdo v nás vytváří lásku k němu:

  • Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Fp 2,13)

iv. že milujeme Boha, poznáme podle slov následujících veršů (Ko 3,7–9):

  • I vy jste dříve tak žili. Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst. Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky. (Ko 3,7–9)

Nebudeme se obelhávat. Milujeme-li Boha, potom milujeme i bližního, především bratra v Kristu. Koho milujeme, proti tomu netaktizujeme:

  • Druhé [přikázání] pak je toto: „Miluj bližního svého jako sám sebe!“ Většího přikázání nad tato dvě není. (Mk 12,31)

Neobelhávejme také sami sebe. To může vést k smrti:

  • Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. (1J 4,20)

v. že milujeme Boha, poznáme podle slov následujících veršů (Ko 3,10–11):

  • a oblecte nového [člověka], který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech Kristus. (Ko 3,10–11)

Nový člověk svléká starý šat a obnovuje se k obrazu svého Stvořitele. Co jiného to může znamenat, než obléknout se v Krista?

  • Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním. (Ř 13,13–14)

On je tím bílým kmentem; on je našimi spravedlivými skutky:

  • Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť [církev] se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla. Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých. (Zj 19,7–8)

2. Vyprávět o Božích chvályhodných činech

Jestliže církev plní první úlohu, tj. že miluje Boha a bližního, pak je způsobilá a může přistoupit k druhé úloze, kterou definuje Bůh:

  • Vy však jste „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu“, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy [satanovy] do svého podivuhodného světla [do Krista]. Kdysi jste „vůbec nebyli lid“, nyní však jste lid Boží; pro vás „nebylo slitování“, ale nyní jste došli slitování. (1Pt 2,9–10)

Jenom církev je Duchem Božím uschopněna hlásat mocné Boží činy přesným výkladem Písma. Objasňuje, co říká Písmo v určité konkrétní pasáži, pečlivě vysvětluje význam této pasáže a aplikuje ji do života sboru. Bůh si pro sebe stvořil svoje svaté, královské kněžstvo, které přináší duchovní oběti, hlásá Krista ukřižovaného a vzkříšeného, sedícího po Boží pravici:

  • I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Neboť v Písmu stojí: „Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben [Ježíš Kristus].“ (1Pt 2,5–6)

Znovuzrození Saula v Pavla je typem našeho znovuzrození. Všichni jsme Krista pronásledovali. Bůh nás ale kvůli sobě oblékl do Krista podobně jako Saula. A podobně jako Pavlova úloha byla být svědkem Ježíše Krista, tak i nám, jeho církvi, Bůh otevřel oči, abychom otvírali oči jeho vyvoleným.

  • Ale zvedni se [Saule], povstaň. Neboť proto jsem se ti zjevil, abych tě učinil svým služebníkem a svědkem toho, co jsi spatřil a co ti ještě dám poznat. … abys otevřel jejich oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou ve mne dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými. (Sk 26,16.18)

Pavel uložil Timoteovi, potažmo i nám tuto úlohu:

  • Před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám pro jeho příchod a jeho království: Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. (2Tm 4,1–2)

Úloha církve, tj. Izraele Božího nebo společenství Izraele, je tedy zvěstovat Boží slávu, zvěstovat jeho chvályhodné činy duchovní poušti světa, protože miluje Krista.

Ten nejvyšší chvályhodný Boží čin je tedy monergická, jednostranná práce, tj. bezpodmínečné stvoření jeho zaslíbených dětí. Tedy jejich vykoupení skrze Kristův kříž. Hlásat Kristův kříž je naše úloha, je to úloha církve, která miluje Boha a bližního.

3. Získávat učedníky, křtít je a vzdělávat v Písmu

Třetí úloha úzce souvisí s druhou. Druhá úloha, vyprávění o Božích chvályhodných činech, tedy svědectví, je příčina, a třetí úloha církve, získávat učedníky, je důsledek. Jak svědectví o Kristu, tak to, že se z Božích nepřátel stávají učedníci, je Boží působení:

  • Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,18–20)

Ježíšova slova zní nekonečněkrát přesvědčivěji než moje. Poslechněme si, jak prověřuje Petra, tedy i církev, která stojí na Kristu, apoštolech a prorocích:

  • Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce!“ (J 21,15–17)

Jediné spolehlivé měřítko v získávání a vyučování učedníků je růst ve svatosti, který vězí  v sebezapření. Opravdové učednictví rozšíří jasné svědectví evangelia do celého světa. Získávat nové učedníky můžeme jen tehdy, když činíme pokání ze svých hříchů a obracíme se ke Kristu. Jen tak můžeme rozsévat pravdivé evangelium a růst ponechat v Božích rukách. Pokání nemusí být nutně emocionální, ale musí nést ovoce zbožnosti.

4. Vyhýbat se liberalismu křesťanství

Zmiňme se jen krátce o kořenech liberálního křesťanství. Úloha církve Ježíše Krista je poukazovat na liberalismus a v lásce napravovat ty, kteří jsou v jeho osidlech polapeni. Liberální křesťanství má jen jednu příčinu. Člověk více miluje sebe než Boha; je sebestředný, není kristostředný:

  • Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. Avšak ty buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě. (2Tm 4,3–5)

IV. Povolání v církvi

Církev, totiž my, kdo tady dnes sedíme, budeme schopni plnit jakoukoli úlohu církve jen tehdy, pokud k tomu budeme uzpůsobeni, kvalifikováni skrze Kristovo povolání:

  • A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu službyk budování Kristova těla [úkol církve je budovat Kristovo tělo], až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním  k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava,  z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Ef 4,11–16)

AMEN