10. Nespoléhat na vlastní sílu

Co jsem však předeslal na počátku této kapitoly, jsem zde nucen zase opakovat: Že čím více je kdo vědomím své nehodnosti, bídy, nahoty a hanby snížen a předěšen, tím lépe pokročil v poznání sebe samého. Neboť není nebezpečí, že by si člověk příliš mnoho ujímal, když se jen učí, že v Bohu zase nabýti musí, čeho se mu nedostává. Ale nemůže sobě ani toho nejmenšího nad své právo vzít, tak aby se zároveň prázdnou důvěrou nezmařil, a Boží čest na sebe přenášeje ohavnou svatokrádeží se neprovinil. A v pravdě, kdykoli tato žádost v duši naši vchází, že žádáme mít něco svého, což by totiž více v nás než v Bohu přebývalo, vězme, že nám takové myšlení nevnouká žádný jiný rádce, než který první rodiče navedl, aby chtěli být Bohu podobni, vědouce dobré i zlé. Je-li slovo ďábelské, kteréž člověka v sobě samém povznáší, nedávejme mu místa; leč bychom od nepřítele radu bráti si oblíbili.

Je sice příjemné mít tolik vlastní síly, tak aby člověk mohl spoléhat sám na sebe; ale abychom k takové marné důvěře svedeni nebyli, musejí nás odstrašit tak mnohé vážné průpovědi Písma, které nás přísně snižují, jako jsou: „Zlořečený ten muž, který doufá v člověka, a který klade tělo za rámě své“ (Jr 17,5). Opět: Nemá Pán v síle koně zalíbení, aniž se kochá v lejtkách muže udatného. Líbosť má Hospodin v těch, kteří se ho bojí, a kteříž doufají v milosrdenství jeho (Ž 147,10-11). Opět: On dává ustálému sílu, a tomu, jež žádné síly nemá, moci hojně udílí. Ustává a umdlévá mládež, a mlá­denci těžce klesají; ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly (Iz 40,29-31). Kteréžto všecky průpovědi k tomu směřují, abychom ani na nejmenší domnění síly své nespoléhali, chceme-li míti Boha sobě milostivého, kterýž se pyšným protiví, ale pokorným dává milost (Jk 4,6).

Pak nám zase mají přijíti na paměť zaslíbení, jako: Vyleji vody na žíznivého, a potoky na vyprahlost (Iz 44,3). Zase: Všichni žízniví pojďte k vodám (Iz 55,1). Kterážto zaslíbení svědčí, že k požívání Božích požehnání nikdo připouštěn nebývá, než kdož pocitem své chudoby potříni jsou. Také nemáme pomíjeti takového zaslí­bení, jako je to z Izajáše 60,19: „Nebudeš míti více slunce za světlo denní, a blesk měsíce nebude tě osvěcovati, ale bude Hospodin světlem tvým věčným.“ Slunce aneb měsíce lesku neodjímá zajisté Pán služeb­níkům svým, ale poněvadž sám chce slavným se v nich ukázati, odvrací důvěru jejich daleko také od těch věcí, kteréž dle domnění svého mají za nejvýbornější.

11. Požehnání pokory

V pravdě velmi se mi vždy líbilo ono slovo Chrysostomovo, že moudrosti naší základem jest nízkost; a ještě více onen výrok Augustinův: Jakož prý onen řečník, byv tázán, které by bylo první pravidlo výmluv­nosti, odpověděl, že výřečnost; které druhé, že výřečnost; které třetí, že výřečnost; tak tážeš-li se mne na pravidla náboženství křesťanského, za první, za druhé, za třetí, vždy chci odpovědět, že pokora (nízkost). Pokorou však nerozumí, když člověk, jsa sobě nějaké ctnosti povědom, od pýchy a vysokomyslnosti se zdržuje; nýbrž když v pravdě takovým se cítí, že nemá žádného útočiště než v pokoře; jakož jinde vysvětluje, řka: „Žádný sám sobě nelichoť; sám sebou je člověk satanem, to, čímž jest, blažen, má jediné od Boha. Nebo co máš svého vlastního, než hřích? Vezmi sobě hřích, který je tvůj, neboť spravedlnost je Boží. Zase: Co se tak mnoho předpokládá o možnosti lidské přirozenosti? Vždyť jest, zraněno, potřeno, utrápeno a zkaženo; máť pravdivého vyznání, a no lživého zastání zapotřebí. Opět: „Pozná-li každý, že sám v sobě nic není, a sám ze sebe žádné pomoci nemá; jest v něm zbraň zlámána a odpor utišen.“

Je však nutno, aby se všechna bezbožnosti zbraň potřela, polámala a spálila, abys zůstal bez zbraně a neměl v sobě žádné pomoci. Čím více mdlý jsi v sobě, tím více tě Pán přijímá. Tak při výkladu Žalmu sedmdesátého zapovídá nám pamatovat na naši spravedlnost, abychom spravedlnost Boží uznali, a ukazuje, že Bůh milosti své k nám tak dokazuje, abychom věděli, že nic nejsme; že stojíme samým milo­srdenstvím Božím, nejsouce sami ze sebe, než zlí. Protož nechtějme se tu s Bohem přít o své právo, jakoby ze spasení našeho ubylo, co se jemu přivlastňuje. Nebo jako naše snížení jeho je zvýšení, tak má vyznání našeho snížení jeho smilování jako lék pohotově. Aniž pak žádám, aby člověk, nejsa přesvědčen, dobrovolně ustoupil, a má-li nějaké schop­nosti, mysl svou od nich odvrátil, aby tak v pravou nízkost vehnán byl; nýbrž aby odlože chorobu samolibosti a ctižádosti, kterou jsa zaslepen nad míru, vysoce o sobě smýšlí, v pravdivém Písma zrcadle samého sebe pravdivě poznával.

12. Zatemnění rozumu

Tu pak souhlasím s běžným míněním, kteréž vzali z Augustina, že přirozené dary v člověku hříchem byly zkaženy, a nadpřirozených že byl zbaven. Nebo touto poslednější částkou vyrozumívají světlo víry a spravedlnost, kteréž by byly dostačily k dosažení života nebeského a věčné blaženosti. Protož zřeknuv se člověk království Božího, jest zároveň zbaven darů duchovních, jimiž k naději spasení věčného obdařen byl; z čehož jde, že tak je vzdálen od království Božího, že je v něm všecko udušeno, cokoli slouží k blaženému duše životu, dokud by toho zase nenabyl milostí znovuzrození.

Sem patří víra, milování Boha, láska k bližnímu a následování svatosti i spravedlnosti. Tyto všecky dary, poněvadž nám je Kristus zase navracuje, považují se za přídavné a nad­přirozené; proto soudíme, že byly zmařeny. Rovněž mu byl odjat pravý rozum a přímost srdce; a to je darů přirozených porušení. Nebo ačkoli něco známosti a soudnosti zároveň s vůlí v člověku pozůstává, přec nenazveme zdravým a neporušeným rozum, který je mdlý a v mnohé temnosti pohřížen; a zkaženost vůle je s dostatek známa. Poněvadž tedy rozum, kterýmž člověk rozeznává mezi dobrým a zlým, kterýmž poznává a soudí, je dar přirozený, protož nemohl naprosto zničen býti; nýbrž byl částečně zemdlen, a částečně poskvrněn, tak že se jako ne­sličná zřícenina objevuje. V tomto smyslu praví Jan (1,5), že světlo dosud svítí v temnostech, ale tmy ho neobsahují; kterýmiž slovy se obé jasně naznačuje, že v převráceném a zvrhlém člověka přirození dosud kmitají jiskřičky, které ukazují, že je tvorem rozumným a od hovad rozdílným, poněvadž je známostí obdařen; přec však že toto světlo mnohou a hustou nevědomostí udušeno jest, tak že účinně vyniknouti nemůže. Rovněž i vůle, jsouc neodlučitelná od přirození lidského, neza­hynula sice, ale byla zlými žádostmi tak svázána, že nic pravého žádati nemůže.

To je sice plné vyměření, ale musí se širšími slovy vysvětliti. Protož, aby podle onoho prvního rozdělení, v němž jsme duši člověka na rozum a vůli rozdělili, pořádek řeči postupoval, považme předně schopnost rozumu. Odsuzovat rozum k ustavičné slepotě, tak že by mu nižádné poznání v jakékoli věci nepozůstávalo, odporuje nejen slovu Božímu, ale i všeobecné zkušenosti. Neboť vidíme, že duchu lidskému jakási žádost k vyhledávání pravdy jest vštípena, po které by zajisté netoužil, kdyby dříve vůně její nebyl okusil. Proto je již v tom nějaká rozumu lidského prozíravost, že se ho přirozeně zmocňuje láska pravdy, jejíž zanedbávání v hovadech prozrazuje hrubý smysl bez rozumu.

Ačkoli maličká tato chtivost hyne, prve nežli k cíli běžeti počala; poněvadž ihned upadá v marnost. Nebo duch lidský pro tupost svou nemůže se držeti přímé cesty k vyhledání pravdy, nýbrž upadá v rozličné bludy, a jako ve tmách šmátraje často se urazí, až konečně v poblouzení mizí; a tak hledaje pravdu, prozrazuje, jak je neschopen k hledání a nalezení jí. Pak trpí těžce jinou marností, že totiž často nerozeznává, kterých věcí známosti pilně hledati prospěšné by bylo. Pročež se v směšné poše­tilosti trápí zkoumáním věcí prázdných a ničemných, na věci pak, jichž nanejvýš znáti potřebí, buď nepozoruje, nebo se k nim netečně a zřídka obrací; zajisté jim sotva kdy bedlivě pilnost věnuje. Ačkoli všichni po­hanští spisovatelé na tuto převrácenost si stěžují, přec se téměř všichni nalézají v ní pohříženi. Pročež Šalomoun v celém svém Kazateli, probrav snahy, v nichž lidé velmi moudře sobě počínati se zdají, prohlašuje je za marné a neužitečné.

13. Schopnost rozumu

Přec však se snahy rozumu nekončí vždy s nezdarem, tak aby něčeho dosáhnouti neměl, zvláště obírá-li se s věcmi nižšími. Ano není tak tupý, aby také něco maličko nezakusil z věcí vyšších, ačkoli se s prozkoumáním jich jen nedbale zabývá a nad to ne se stejnou schop­ností. Neboť jakmile se povznáší nad meze přítomného života, bývá ihned z nestatečnosti své jasně usvědčen. Proto, abychom tím lépe poznali, jak daleko podle stupňů schopnosti své v jedné každé věci pokročiti může, musíme si nějaké rozdělení předložiti; a toto rozdělení budiž, že je jiná známost věcí zemských, a jiná známost věcí nebeských. Věcmi zemskými nazývám, které se netýkají Boha a jeho království, pravé spravedlnosti a blaženosti života budoucího, nýbrž s přítomným životem souvisí a tak v jeho mezích se pohybují. Věcmi nebeskými míním čistou Boží známost, způsob pravé spravedlnosti a tajemství království nebe­ského. K věcem zemským patří občanský řád, hospodářství, všecka řemesla a svobodná umění; k věcem pak nebeským známost Boha a Boží vůle, pravidlo, jak život podle ní zřízen býti má.

O prvním takto vyznati musíme: Poněvadž člověk je tvor od přirozenosti společenský a přiro­zeným také pudem nakloněn k zachování a pěstování tohoto společenství, proto také vidíme, že v srdci všech lidí přebývají všeobecné pojmy jakési počestnosti a řádu. Proto také není nikoho, kdož by nenahlížel, že každá společnost lidí zákony zdržována býti musí, a kdož by zákonů těchto základy v duši své nechoval. Odtud onen stálý v zákonech souhlas, jak u všech pohanů vůbec, tak u každého smrtelníka obzvláště, poněvadž jich zárodkové bez učitele neb zákonodárce všem vštípeni jsou. Při tom nedbám na různice a hádky, kteréž ihned povstávají; když jedni, pod­vrátivše všeliké právo i spravedlnost a zrušivše moc zákonů, žádají, aby sama libovůle místo práva panovala, jako zloději a loupežníci, jiní zase (kterážto převrácenost příliš zobecněla) za nespravedlivé mají, což jiní za právo ustanovili; a naopak za chvalitebné vydávají, což se od jiných zapovídá.

Neboť mají zákony v nenávisti ne proto, že by neznali, jak svaté a dobré jsou; nýbrž v nezkrocené žádosti zuříce, brojí proti zřejmému rozumu, a oškliví sobě v žádosti své, což v světle rozumu schvalují. Poslednější spor je takový, že první pojem spravedlnosti neruší; nebo ač se lidé o jednotlivé články zákonů mezi sebou nesnadí, přec v jistém souhrnu spravedlnosti souhlasí. V čemž se zajisté mdloba rozumu lidského ukazuje, který i když se zdá rovnou cestou kráčeti, přece kulhá a poklesává. Přece však zůstává pravdivé, že všem nějaký zárodek občanského pořádku vštípen jest. A to je dostatečným dů­kazem, že v spravování tohoto života žádný člověk světla rozumu ne­postrádá.