List Efeským začíná chválou oslavující slávu spasení (Efeským 1,3-14). Pavlova teologie je bez jakéhokoliv vysvětlování nebo pocitu zahanbení nepochybně trinitární. Nauka o Trojici je centrem biblického zjevení. Kdykoliv uvažujeme o Bohu, měli bychom začít naukou o Trojici. Náš Bůh je jedinečný a nesmí být nikdy zaměňován za něco, co vymyslel člověk.

Nauka o Trojici je nezbytná pro opravdovou znalost Boha a Jeho uctívání. Herman Bavinck objasňuje důležitost nauky takto:

Ve vyznání Trojice tepe srdce křesťanské víry. Každý omyl je výsledkem špatného pohledu na tuto nauku, nebo v něm lze při hlubším posouzení vysledovat jeho původ.

Poté, co Vyznání víry EMW (Waleské evangelické hnutí) uznává svou poddanost Písmu, shrnuje první článek vyznání naší víry:

V jediného pravého živého Boha, svatou Trojici Božích osob, které jsou v dokonalé jednotě, Otce, Syna a Ducha Svatého, z nichž si je každý roven a je věčný a svrchovaný ve stvoření, prozřetelnosti i vykoupení.

Trojice – cvičení se v kmitání

Uchopení křesťanské nauky obsahuje pochopení, že Bible často vyžaduje, abychom zastávali některé pravdy pevně (v napětí – in tension). Tak Bible odhaluje, že Kristus je dokonalý Bůh i dokonalý člověk. Pravda neleží v jednom extrému ani ve druhém. Neleží ani uprostřed. Pravda leží v přijetí obou extrémů najednou. To také platí pro nauku o Trojici.

Bible jasně učí, že Bůh je jeden (Deuteronomium 6,4-5). Je přísně monoteistická. Nejsme ani polyteisté ani triteisté.

Bible nás také učí, že Bůh je tři. Existuje věčně ve třech sobě rovných a věčných Osobách. Otec je Bůh. Syn je Bůh. Duch Svatý je Bůh. Vše, co se dá o božství říct, lze říct rovnocenně o každém z nich.

Jeden Bůh existuje věčně ve třech Osobách. Otec, Syna a Duch Svatý jsou jeden Bůh (Matouš 28,18-20 a 2. Korintským 13,13).

Bůh je jeden. Bůh je (jsou) tři.

Bůh je (jsou) tři. Bůh je jeden.

Musíme vyznávat obě pravdy se stejnou neústupností. Pokud zjistíme, že zdůrazňujeme jen jednu na úkor druhé, musíme se zastavit a znovu se utvrdit, že obě jsou rovnocenně a věčně pravdivé. Vyznávání Trojice je cvičení se v kmitání.

Jeden věčný Bůh

Křesťané bývají obviňováni z „triteismu“. Tato chyba vzniká zdůrazňováním Boží trojjedinosti před Jeho jediností. Bůh je chápán jako trojrovinné, nezávislé, autonomní bytosti. To je omyl mormonismu.

Když selžeme v opravdovém poznání Boží jedinosti, může to lehce nakazit naše myšlení. Bůh je jedna nerozdělená bytost. Tato jedinost se týká bytosti, není to jen jedinost vzájemné úcty a lásky.

Současné texty o Trojici zdůrazňují dokonalou a věčnou lásku, která k sobě váže tyto tři Osoby. To je velmi nápomocný přístup, který nám pomáhá nahlížet na Trojici jako na společenství lásky, spíše než jako na matematický rébus. Připomíná nám, že v centru vesmíru existuje vztah nenarušené lásky.

Richard St. Victor do tohoto vztahu zahrnul Ducha Svatého:

Nekonečná láska musí vždy mít nekonečného příjemce. Pravá láska touží po třetí straně, aby milovaný mohl být milován ještě někým jiným. Otec a Syn se těší z toho, že sdílejí svou lásku ještě s někým třetím.

Ačkoliv může být tento postoj osvětlující a přínosný, nesmíme mu v žádném případě dovolit, aby zkompromitoval naše vyznání, že uctíváme jen jediného Boha. Jsme přísní monoteisté.

Tři odlišné Osoby

Bůh existuje věčně ve třech odlišných Osobách. Osobu můžeme definovat jako centrum inteligence, vůle a svědomí.

Nikdy nesmíme tyto tři Osoby zaměňovat. Tito tři se věčně liší jeden od druhého. Syn není Otec (Jan 5,23-24) ani Duch. Jen Syn přijal tělesnou podobu. Jen Syn zemřel na kříži. Jen Syn vstal z mrtvých. Otec i Duch se měli také podíl na tomto velikém díle spasení – mohlo být dosaženo jen trojjediným Bohem. Každý měl však odlišnou roli. Na kříži nabídl Syn sám sebe Otci v moci věčného Ducha. Tito tři jednali dohromady, přesto však odděleně (Matouš 3,13-4,1).

Tito tři vzájemně přebývají jeden v druhém, a přesto jsou nezjednodušitelně odlišní (Matouš 17,21). Každý má přístup k myšlenkám a zkušenostem těch ostatních. Znát jednoho znamená znát i ostatní; znát jednoho znamená znát celé Božstvo.

Když myslím na jednoho z Trojice, myslím na Něho jako na všechny a mé oči jsou naplněny a větší část toho, nad čím přemýšlím, mi uniká. Nedokážu uchopit velikost toho jednoho, stejně jako připsat větší velikost těm zbývajícím. Když uvažuji o Trojici dohromady, vidím jen jednu pochodeň a nedokážu rozdělit nebo změřit nerozdělitelné světlo. (Řehoř z Nazianzu)

Jednou z nejobvyklejších omylů je modalismus. Ten zdůrazňuje Boží jedinost před Jeho trojjediností. Bůh je postupně Otec, Syn a Duch, ne zároveň Otec, Syn a Duch. On je Jedna Osoba, která se projevuje třemi způsoby. To je omyl odvětví pentekostalismu, který vyznává Boží jedinost (Oneness Pentacostalism). Pokud příliš zdůrazňujeme Boží jedinost nebo zaměňujeme tři odlišné Osoby, ocitneme se v nebezpečí tohoto omylu.

Tři rovnocenné Osoby

Tři Osoby jsou si navzájem rovné a jsou věčné. Základní Boží vlastnosti bychom mohli definovat takto:

Bůh je Duch, neomezený, věčný a neměnný ve svém bytí, moudrosti, moci, svatosti, spravedlnosti, dobrotě a pravdě.

Vše v této definici platí rovnocenně o každé ze tří Osob. Žádná z nich není „božštější“ než druhá.

Další odklon od biblické pravdy se nachází v různých formách subordinacianizmu. Subordinacianizmus učí, že jen Otec je sám v sobě Bohem. Syn je druhým a podřízeným Bohem. Má podobnou podstatu jako Otec, ale ne stejnou. To také popírá dokonalé božství a/nebo osobnost Ducha Svatého. Tak to viděl Arius v období rané církve a je to i pohled Svědků Jehovových v současnosti.

Každé učení, které nedokáže zahrnovat úctou rovnocenně každou Osobu Trojice, je nepravověrné.

Jdeme hlouběji

Bible rozlišuje mezi charakterem Trojice v jejich existenci jakožto Boha a v jejich existenci jakožto Osoby. Ve své božské přirozenosti jsou stejní. Takže Syn je Bůh právoplatně (in His own right). Jeho božství mu nebylo předáno ani ho jinak nezískal. Je Bůh „sám od sebe“. To samé platí o Duchu ohledně Jeho božství.

Když však přijde na chápání jejich osobních vlastností, jsou mezi nimi rozpoznatelné osobní odlišnosti:

Otec nepochází z nikoho, nebyl počat a nevyvíjí se. Syn byl věčně počat Otcem; Duch Svatý se věčně pokračováním (proceeding) Otce a Syna.

Otec je charakterizován „rodičovstvím“ nebo „generací“. Syn je charakterizován „zplozením“ nebo „původem“. Duch je charakterizován „průvodcovstvím (procession)“ nebo „dechnutím“; je pokračováním Otce a Syna. Teologové se dohadují o významu těchto osobních vlastností. Musíme mít na paměti, že máme co do činění s metaforami. Jisté je, že tyto osobní vlastnosti nepřijala Trojice v procesu tvoření nebo vykoupení. Jsou to ryzí a věčné vlastnosti tří Osob v rámci tajemství Boží trojjediné bytosti. Co Bůh učinil ve stvoření a vykoupení plyne z toho, kým je ve věčnosti. Z Pavlovy chvály v Efeským 1 se dozvídáme, že Otec naplánoval spasení, Syn ho vykonal a Duch Svatý uplatnil. Tyto úlohy nejsou náhodné nebo doprovodné, ale jsou založeny na Boží věčné bytosti.

Trojjediný Bůh nejsou tři třetiny dané dohromady tak, aby tvořily jednoho Boha, nebo tři aspekty jednoho Boha nebo tři bohové nebo jeden Bůh a tři „skorobohové“. Je jeden Bůh, který existuje věčně ve třech sobě rovných a věčných Osobách. To je jediný Bůh, který existuje. Na to bychom měli reagovat údivem a uctíváním. Stojíme na pokraji tajemství a uctívání.

Paul Mallard je služebníkem v Monyhull Church, Birmingham.