Boží nadvláda

Verze pro tisk

Většina Ho nezná

V jednom svém dopise Erasmovi Luther napsal: „Tvé smýšlení o Bohu je příliš lidské.“ Takový proslulý učenec nesl výtku pravděpodobně nelibě, tím spíše, že přišla od syna horníka. Nicméně si to zcela zasloužil. I my vznášíme stejné obvinění proti velké většině dnešních kazatelů a proti těm, kdo, místo aby zkoumali Písma, líně přijímají jejich učení. Téměř všude se v současnosti objevují nanejvýš hanebné představy o vládě a panování Všemohoucího. Pro bezpočet tisíců, a mezi ně patří i vyznávající křesťané, je Bůh Písma zcela neznámý.

Před dávnými časy Bůh vyčítal odpadlému Izraeli: „Domníval ses, že jsem jako ty“ (Ž 50,21). Takto musí znít i dnes Jeho obvinění vůči odpadlému křesťanstvu. Lidé si představují Nejvyššího jako někoho, kým hýbá spíše sentiment než princip. O Jeho všemohoucnosti mají tak jalovou představu, že podle nich Satan může mařit Jeho plány na všech stranách. Myslí si, že pokud vůbec vymyslel nějaký plán nebo má-li nějaký záměr, potom musí stejně jako ten jejich neustále podléhat změnám. Otevřeně vyznávají, že Jeho moc, ať je sebevětší, musí být omezena, aby snad nedošlo k napadení nedotknutelné pevnosti lidské svobodné vůle a člověk tím nebyl snížen na úroveň pouhého stroje. Snižují účinné vykoupení, které zachraňuje každého, pro koho bylo vykonáno, na pouhé opatření k nápravě, jež mohou, pokud mají tu touhu, využít hříchem nemocné duše. Snižují sílu nepřemožitelného díla Ducha svatého na pouhou nabídku evangelia, kterou mohou hříšníci podle svého uvážení buďto přijmout, nebo odmítnout.

Bůh tohoto století se nepodobá Panovníku svatého Písma více, než mihotavé světlo svíčky slávě poledního slunce. Bůh, o němž se káže za každou druhou kazatelnou, o němž se hovoří v obyčejné nedělní škole, jenž je zmiňován ve velké části dnešní literatury a o němž se káže na většině takzvaných biblických konferencí, je výplodem lidské fantazie, výmyslem uplakané sentimentality. Pohané za hranicemi křesťanstva vytvářejí bohy ze dřeva a kamene, zatímco miliony pohanů uvnitř křesťanstva si vyrábějí boha ve svých tělesných myslích. Ve skutečnosti nejsou nikým jiným než ateisty, protože mezi absolutně nadřazeným Bohem a vůbec žádným Bohem není žádná jiná možná alternativa. Bůh, jehož vůli lze vzdorovat, jehož plány lze ohrozit, jehož záměr lze vyšachovat, nemá žádné právo na božství a je daleko od toho, aby si zasloužil být uctíván. Nezaslouží si nic než opovržení.

Král králů a Pán pánů

Nadřazenost pravého a živého Boha lze dobře obhájit z nekonečné vzdálenosti, která odděluje nejmocnější stvoření od Stvořitele. On je Hrnčíř, oni jsou jen hlínou v Jeho rukou, ze které budou vytvořeny nádoby ke cti, nebo nádoby, jež budou rozbity na kousky (Ž 2,9), podle toho, jak si On přeje. Pokud by se všechny nebeské bytosti a všichni obyvatelé země spojili a otevřeně se proti Němu postavili, nezpůsobilo by mu to žádnou těžkost. Mělo by to menší vliv na Jeho věčný, neotřesitelný trůn, než má sprška vln Středozemního moře na vysoko čnící skály Gibraltaru. Tak dětinské a bezmocné je tvorstvo vůči Nejvyššímu. Písmo nám říká, že když se vůdci pohanů spojí s odpadlíky Izraele, aby se vzepřeli Hospodinu a Jeho pomazanému, pak „Ten, jenž trůní v nebesích, se směje“ (Ž 2,4).

Absolutní a všezahrnující Boží nadřazenost je jasně mnohokrát v Písmu potvrzena: „Hospodine, tvá je velikost a bohatýrská síla, skvělost, stálost a velebnost, všechno, co je na nebi a na zemi, je tvé. Hospodine, tvé je království, ty jsi vyvýšen nade vším jako hlava … ty panuješ nade vším…“ (1 Pa 29,11-12). Všimněte si slova „panuješ“, ne „budeš panovat v tisíciletém království.“ „Hospodine, Bože našich otců, cožpak nejsi ty Bůh na nebi, který vládne nade všemi královstvími pronárodů? Máš v rukou moc a bohatýrskou sílu, nikdo se ti nemůže zpěčovat [dokonce ani sám ďábel]“ (2 Pa 20,6). Před Ním jsou prezidenti a papežové, králové a vládci méně než luční kobylky.

„Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce“ (Jb 23,13). Milý čtenáři, Bůh Písma není žádný vymyšlený vládce, žádný imaginární panovník, ale králů Král a pánů Pán. „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný“ (Jb 42,2). Nebo jiný překlad: „žádný tvůj záměr nemůže být zmařen.“ Vše, co naplánoval, uvádí ve skutečnost. Vše, co rozhodl, dovádí do dokonalosti. Vše, co slíbil, uskutečňuje. „Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná“ (Ž 115,3). Proč? Protože: „Žádná moudrost, žádná rozumnost, žádný úradek nic nesvedou proti Hospodinu“ (Př 21,30).

Co se mu zlíbí

Boží nadřazenost nad dílem Jeho rukou je v Písmu velice jasně popsána. Neživá hmota, neinteligentní stvoření, všechno plní rozkazy svého Tvůrce. Na Jeho přání se Rudé moře rozdělilo a jeho vody se nahromadily a vytvořily hradby (Ex 14). Země otevřela svůj chřtán a provinilí rebelové sestoupili zaživa do podsvětí (Nu 16). Když nařídil, slunce zůstalo stát (Joz 10). Při jiné příležitosti se vrátilo o deset stupňů na Achazových stupních. Aby ukázal svoji nadřazenost, způsobil, že havrani nosili jídlo Elijášovi (1 Kr 17), že železo plavalo na vodě (2 Kr 6,6), že lvi zkrotli, když k nim byl do jámy uvržen Daniel, že oheň nepálil, když byli tři Hebrejové vhozeni do jeho plamenů. Protože: „Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních“ (Ž 135,6).

Boží nadřazenost se také projevuje v Jeho dokonalé vládě nad lidskou vůlí. Zamyslete se pečlivě nad 24. veršem 34. kapitoly v Exodu. Třikrát ročně bylo od všech mužů Izraele požadováno, aby opustili své domovy a šli do Jeruzaléma. Žili uprostřed nepřátel, kteří je nenáviděli za to, že si přivlastnili jejich území. Co potom Kenaancům zabránilo, aby využili nepřítomnosti mužů a zotročili si ženy a děti a vyrabovali jejich obydlí? Pokud by ruka Všemohoucího nebyla i nad vůlí proradných lidí, jak by mohl předem učinit tento slib, že si nikdo nebude žádat jejich území? „Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí“ (Př 21,1).

Někdo však může namítnout – copak si v Písmu nečteme stále znovu, jak se lidé proti Bohu bouřili, porušovali Jeho přikázání, nedbali na Jeho varování a pouštěli Jeho napomenutí jedním uchem dovnitř a druhým ven? Ano, jistě si o tom čteme. Ruší se tím tedy vše, co jsme řekli? Pokud ano, tak si Bible jasně odporuje. Tak to však není. To, na co oponent naráží, je jednoduše podlost lidí vůči vyhlášenému Božímu slovu. Už jsme zmínili, jaký záměr Bůh určil sám v Sobě. Pravidla způsobu života, která nám dal, abychom podle nich žili, nikdo z nás dokonale nesplnil. Jeho vlastní věčné úradky se vyplňují do nejmenšího detailu.

Absolutní a všezahrnující Boží nadřazenost je potvrzena i v Novém zákoně. Je nám řečeno, že Bůh „… všechno působí rozhodnutím své vůle“ (Ef 1,11) – řecké slovo „působí“ znamená „pracuje účinně.“ Proto čteme: „Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen“ (Ř 11,36). Lidé se mohou chlubit, že jsou svobodní jedinci se svou vlastní vůlí a mají svobodu dělat, co se jim zachce. Písmo ale všem, kdo se chlubí, říká: „Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat… Raději byste měli říkat: ‚Bude-li Pán chtít…‘“ (Jk 4,13.15).

Zde si tedy může srdce s jistotou odpočinout. Naše životy nejsou ani výsledkem slepého osudu ani výsledkem vrtkavé náhody. Každý detail byl ustanoven od věčnosti a je nyní řízen žijícím, panujícím Bohem. Nikdo se bez Jeho svolení nedotkne ani vlasu na naší hlavě. „Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin“ (Př 16,9). Jaké ujištění, jakou sílu, jakou útěchu by toto mělo vyvolat u opravdového křesťana! „…moje budoucnost je ve tvých rukou.“ (Ž 31,16). Tak tedy, má duše: „Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj“ (Ž 37,7).

 

Z  knihy Střípky poznání Boha. Použito se svolením.