Pozor na zkratky (Gn 16,1-16)

Verze pro tisk

Patnáctou kapitolu můžeme nazvat kapitolou Abramovy víry, zatímco 16. je kapitolou Abramovy nevěry. Po úžasném Božím jednání v 15. kap. bychom si mohli snadno myslet, že teď už Abram poběží přímou cestou za Bohem. Že se jeho noha neodchýlí ani na kousíček. Ale zkušenosti z našich vlastních životů, z našeho vlastního následování Boha nás přesvědčují o tom, že to tak jednoduché obvykle není.

Všichni bychom si to přáli – jsme ospravedlněni z víry, přijati do Boží rodiny skrze smlouvu stvrzenou Kristovou krví, vstoupili jsme na cestu následování Krista, a teď bychom chtěli jít a neuhnout ani na okamžik. Chtěli bychom být takto silní, chtěli bychom mít takovou víru, chtěli bychom být takto pevní a neochvějní. Mohu vás ujistit, bratři a sestry, že to všechno jsou lidské touhy, ale nic z toho nám Boží slovo nezaslibuje. Jsme na tom hodně podobně jako Abram a já doufám, že když dnes projdeme tento text, tak si to uvědomíme ještě více. Bůh nám dal ve svém slově slib – slib, který je naprosto pevný a jednoznačný. Tento slib je založen na samotném Bohu. Tento slib říká, že Bůh, který ve vás začal své dílo, ho dovede až do konce (Fp 1,6). O tom konci čteme:

  • Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. (1J 3,2)

Bůh nám slíbil, že budeme jako Jeho vlastní Syn – jako Ježíš. Budeme proměněni do Jeho podoby – a teprve potom se naplní všechno to, o čem jsem mluvil, protože teprve potom se zbavíme těla, které je propadlé hříchu, ve kterém sténáme, protože hřích a pokušení na nás neustále útočí a doráží. Chceme být svatí a čístí, jako On je čistý, ale musíme neustále bojovat a zápasit o svatost i čistotu.

V patnácté kapitole Abram odháněl dravé nečisté ptáky, kteří chtěli znesvětit svatou oběť, která byla obětována, poskvrnit smlouvu, která byla s Abramem uzavřena. A Abram je odháněl, aby k ničemu takovému nedošlo. Ale ten největší nepřítel číhal uvnitř – a o tom je šestnáctá kapitola.

1. Hřích zůstává hříchem (v. 1-6)

Z hory slávy se Abram zřítil přímo do propasti hříchu. Patnáctá kapitola je kapitolou slávy – řada Božích slibů – ohromných slibů (spočítej hvězdy na obloze – tak tomu bude s tvým potomstvem), ospravedlnění z milosti skrze víru, krevní smlouva, zjevení Boha v ohni a dýmu … Ale hned následující kapitola nás sráží do naší pozemské, skoro bychom řekli přízemní reality.

Prvních šest veršů této kapitoly netvoří jenom popis Sářina zavrženíhodného jednání. Ve skutečnosti je tady doslova řvoucí symfonie hříchu – Abramova, Sáraje, Hagary. V těchto verších nenajdeme nic pozitivního. Tady je skutečně popis bídy lidského života, který je skrz naskrz prorostlý rakovinou hříchu.

A. Kulturně přijatelný hřích zůstává hříchem (v. 1-2.4)

  • Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. Jednou řekla Sáraj Abramovi: "Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní." Abram Sárajiny rady uposlechl. … I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. (Gn 16,1-2.4)

Abychom dobře porozuměli tomu, co zde děje, tak si musíme říci něco o tehdejších zvycích. Již minule jsme narazili na dědictví, když Abram říkal Bohu, že jeho dědicem by se měl stát damašský Eliezer, správce jeho domu. Člověk mohl adoptovat někoho jako svého dědice. Pokud byl ale někdo bezdětný, tak měl ještě druhou možnost – tato možnost se týkala pouze mužů a je doložená také z dalších textů, které nejsou v Bibli, ale které pocházejí ze stejné doby v jaké žil Abram. Muž mohl zplodit dědice se svou otrokyní a mužova manželka to dítě potom přijala jako své vlastní. A přesně to je případ, s nímž se setkáváme právě zde.

Sáraj byla neplodná a my víme, jak moc toužil Abram po dědici. Válka s mocnými králi byla proti této touze takřka bezvýznamná událost. Jak vidíme ve v. 2, tak také Sáraj toužila po tom, dát svému muži syna, dědice. A protože její lůno bylo uzavřené a Sára viděla, že se blíží ten věk, kdy už nebude moci mít děti, tak vzala věci do svých rukou.

Existoval přeci způsob, jak bylo možné dosáhnout vytouženého syna. Nebyl to způsob úplně nejčistější, ale nebylo to nic nepřijatelného. Pro všechny lidi kolem to bylo něco úplně normálního. Všichni by s tím nejspíš souhlasili. A tak Sáraj vzala svou egyptskou otrokyni Hagaru a dala ji svému muži, aby s Hagarou splodil potomka.

Pro naši kulturu a společnost je toto jenom těžko pochopitelné. Ale na druhé straně – naše společnost nežije v ničem příliš odlišném. To, co tady Abram dělá, není nic jiného než manželská nevěra, je to cizoložství, i když kulturně přijatelné. Manželská nevěra je v naší společnosti velmi rozšířená. Je to společensky přijímaný hřích a co horšího – objevuje se i mezi křesťany. Mohli bychom tady mluvit o řadě dalších společensky přijatelných hříchů, jako jsou rozvody, potraty, homosexualita, život tzv. na hromádce, předmanželský sex – a to všechno jsou jenom věci, které se týkají vztahů – mohli bychom jít do dalších oblastí a mluvit o lhaní nebo polopravdách, podvodech, úplatcích, a mnoha dalších věcech. To všechno jsou věci společensky přijatelné, ale biblicky nepřijatelné. Bible je nazývá hříchem. A my to musíme udělat také.

V případě Abrama víme, že ještě nebylo jasně přikázáno Bohem žít v monogamním svazku. Ale v Ráji byl dán jasný vzor – Bůh stvořil k jednomu muži jednu ženu. A jak uvidíme také dále v knize Genesis na příkladu Abramova vnuka Jákoba, a je to také v dalších místech Písma – když má muž více žen, tak to vždycky přináší problémy.

Moji milí, potřebujeme jít do Božího slova, abychom dobře rozuměli tomu, co je to hřích. Svět a společnost kolem nás nemohou být normou toho, jak má vypadat církev nebo křesťanský život, nemohou určovat co je, a co není hřích. Musí to být vždycky obráceně – církev má ukazovat společnosti, kdo je to Bůh a co je to hřích.

B. Hřích falešných předpokladů je hříchem (v. 2-3)

V této věci se jako křesťané proviňujeme možná ještě více, než v té předchozí.

  • Jednou řekla Sáraj Abramovi: "Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní." Abram Sárajiny rady uposlechl. Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. (Gn 16,2-3)

Dobře si všimněte v našem textu, na jakém základě tady Sáraj jedná. Mohli bychom se pokusit zmenšit vinu Sáraje, jak to napsal jinak vynikající komentátor Leupold, tím že budeme vysvětlovat její jednání vírou v Boží zaslíbení a tím, že vlastně obětovala sebe sama, když nabídla Abramovi svou otrokyni. Nemohu s takovým vysvětlením souhlasit. My vůbec nevíme, jestli Sáraj věřila zaslíbení, které Bůh dal Abramovi. Nemáme o tom žádnou zmínku. A podle Žd 11,11 to spíš vypadá, že se Sáraj ve víře spolehla na Boha až krátce před početím Izáka.

V našem textu dokonce označuje Boha za původce svého neštěstí: Hospodin mi nedopřál! Sáraj si vytvořila nějakou teorii ohledně své neplodnosti – ale tato teorie není nijak podložena Božím slovem. Sáraj si vytvořila nějaké pokroucené představy o Božím jednání a dokonce chce teď na tomto základě ospravedlnit hřích, jehož se dopouští. Bůh mi nedal syna, tak běž, Abrame, cizoložit s mou otrokyní, abychom měli syna.

Ale, bratři a sestry, nedívejme se na Sáraj skrz prsty, protože my jednáme úplně stejně. Nejsme o nic lepší než Sáraj, Abram nebo Hagara. Kolik křesťanů se vymlouvá a svádí svůj hřích na Boha! Nedals mi Bože ženu/muže, tak si musím najít manžela nebo manželku mezi nevěřícími. Nežehnáš mi Bože v práci, tak musím podvádět, abych se vůbec uživil. Opět bychom našli celou řadu dalších příkladů. Obvykle ty věci neřekneme takto přímo, ale velmi často jsou hluboko v našem srdci a ospravedlňujeme si tak hřích ve své mysli.

Abram a Sáraj měli čekat na Boží zaslíbení, ale oni nechtěli čekat. Našli zkratku, jak pomoci Bohu, našli rychlejší a jednodušší způsob – mělo to jediný háček: nebyl to Boží způsob, nebyla to Boží cesta. Objevuje se tady hřích lidských nároků, kdy říkáme – já mám právo. Boží slovo nás vede k tomu, abychom se dovolávali Božích slibů a zaslíbení, ale jejich naplnění musíme vždycky nechat jenom na Bohu.

C. Vzpoura a pýcha je hříchem (v. 4-5)

  • I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. Tu řekla Sáraj Abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin.“ (Gn 16,4-5)

Do symfonie hříchu se zařazují další nástroje. Až do tohoto okamžiku byla egyptská otrokyně Hagara nedobrovolným nástrojem hříchu své paní a jejího manžela. Nyní se stává také jeho aktivní součástí. Hagar pohrdla svou paní, přestala si jí vážit.

Pohrdání je obvykle spojené s pýchou, také s předsudky, kdy si myslíme o druhých něco, co není pravda. A často – podobně jako v našem příběhu – končí vzpourou. Ale podívejte se na to, co o tom říká Bůh:

  • Kdo má pyšné oči a naduté srdce, toho nestrpím. (Ž 101,5)
  • Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. (Jk 4,6)

Pýcha stojí u zrodu hříchů. Je počátkem vzpoury. Je matkou opovržení. Pýcha vede člověka k nepřátelství nejen s Bohem, ale i s lidmi.

  • Pýcha očí a nadutost srdce, ač jsou svévolníkům světlem, jsou hříchem. (Př 21,4)

Pýcha může vypadat velice dobře. Tak to mohlo být i v našem příběhu. Hagara nyní nosila Abramova dědice. A tak se vysmívala své paní, znevažovala jí.

Přicházejí chvíle v životě, kdy všechno nasvědčuje tomu, že máte navrch – může to být na rovině společenské (zaměstnanec X zaměstnavatel), intektuální (to je hlupák) nebo morální (takto bych se nikdy nezachoval, takový hřích bych nikdy neudělal), může to být díky okolnostem nebo díky Božímu požehnání, jako v případě Hagary, protože je to Bůh, kdo dává život do lůna ženy – vězte, že v takových chvílích stojíte na křižovatce pokušení. Můžete pohrdnout druhým člověkem a potom se proviňujete stejně jako Hagara – pýchou a vzpourou. Pýcha vede ke vzdoru a k pohrdání druhými. Ale pokora je otevřená pro poučení, hledá Boží moudrost a milosrdenství. Pokorný člověk dobře ví, že na tom není lépe než ten, nad kým má zdánlivě v danou chvíli navrch. Pamatuje na to, že je stejný hříšník jako ten druhý.

  • Vzdor je jako hříšné věštění a svéhlavost jako kouzla a ctění domácích bůžků. (1S 15,23)

Pýcha a vzdor jsou věci, které Bůh opravdu nenávidí. Přirovnává je k modlářství a skutečně to je modlářství. Jejich vnějším protikladem (uvnitř je totiž totéž vzpurné srdce) může být lhostejnost.

D. Lhostejnost je hříchem (v. 6a)

To je to, co nalézáme na jednání Abrama. Můžeme to vidět již ve v. 2, kdy čteme, že uposlech rady Sáraj, nebo ve v. 6.

  • Abram Sáraji odvětil: „Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ (Gn 16,6a)

Nemyslím si, že by bylo něco špatného na samotné skutečnosti, že Abram uposlechl rady své ženy. Moudrá a zbožná žena bude svému muži dávat moudré rady a moudrý muž bude naslouchat takovým radám své ženy. Ale Sáraj nedávala moudré rady a Abram se tady chová jako hlupák – jedná jako člověk, kterému je všechno jedno. Ono to nějak dopadne. Abrama to zjevně nebaví. Nechce se moc angažovat. Chce mít svůj klid. Proč by se měl do něčeho pouštět? Nepřipomíná vám to něco?

 Tady došlo k vážnému rozkolu v rodině, hřích tam doslova bují a Abram jako Boží muž má zasáhnout. Je to jeho zodpovědnost a je to jeho povinnost. Už jednou chtěl podobné zodpovědnosti uniknout a hledal z ní cestu v polopravdě – pamatujete, jak to bylo ve 12. kapitole v Egyptě? Mimochodem – tam to byl Abram, kdo dal špatnou radu své ženě Sáraj a Sáraj ho uposlechla, takže se ocitla v harému faraóna, který jí mezi mnoha jinými dary dal také otrokyně – jednou z nich byla pravděpodobně Hagara. Později, když šlo o jeho synovce Lota, tak neváhal ani chvilku, ale do řešení problémů v manželství se mu příliš nechtělo – vidíme zde zase starého Abrama z Egypta. Chce mít svůj klid. Nechce nic řešit, nechce o ničem rozhodovat. Je to tvoje otrokyně, dělej si s ní, co chceš. To je velmi nebezpečný postoj.

  • Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích. (Jk 4,17)

Také si všimněte, jak Abram a Sáraj hází odpovědnost jeden na druhého – musíš mé příkoří odčinit vs. dělej, jak uznáš za vhodné. Ale Sáraj byla zaslepená žárlivostí a Abram měl tuto skutečnost vidět a podle toho měl jednat. Sáraj se cítila velmi ponížená, bezbranná a vedlo jí to k velmi špatnému jednání:

E. Krutost je hříchem (v. 6b)

  • Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla. (Gn 16,6b)

Sáraj jednala se svou otrokyní krutě. Pokořovala jí, ponižovala. Komentátor Gill k tomuto slovu, které je zde použité, říká, že se nejednalo jenom o slovní napadání, ale také o fyzické týrání, nemilosrdné bití, o službu, která byla velmi ponižující a vyčerpávající. Prostě kompletní duševní i fyzický nátlak, manipulace a zneužívání. To není něco dávno minulého – je to přítomné také v naší společnosti. Nedávno probíhala kampaň, která povzbuzovala ženy, které jsou podobně týrány svými muži, aby začaly o svých problémech mluvit, protože takové jednání je skutečně kriminální čin. A je skutečně jedno, čím je motivované. Je to hřích, který si zaslouží plné odsouzení. Nemůžeme se potom divit Hagaře, že od své paní utekla. Byla to vzpoura, která měla své kořeny v pýše a byla živená zlým jednáním Sáraje.

F. Společný jmenovatel – nevěra

Nevěra se zde projevuje skutečně v plné síle. Nevěra je podstatou každého hříchu. Prvním projevem bývá pýcha – v nejrozmanitější podobě, ale podstatou je nevěra. Když Ježíš mluví o Duchu svatém, tak říká, že ukáže světu, v čem je hřích:

  • Hřích v tom, že ve mne nevěří. (J 16,9)

Nevěra je skutečným zdrojem všech hříchů a projevuje se velmi zřetelně také tady. V pěti verších je toho nashromážděno tolik, že jsme překvapeni a žasneme. Doslova je to kanonáda hříchu. Ale, moji milí, nemělo by nás to udivovat. Boží slovo nám ukazuje, že hřích má ohromnou moc. Moc, která je destruktivní, ničivá, moc, která se šíří geometrickou řadou, která přeskakuje z jednoho člověka na druhého.

Všimněte si, o kom tady mluvíme – mluvíme jenom o třech lidech. Mluvíme o třech lidech v nejužším kruhu rodiny. Mluvíme o nejbližších mezilidských vztazích. Na tak malém místě je tolik hříchu. A to zde máme rodinu, která je svatá – přinejmenším je posvěcená skrze Abrama. Co teprve až se setkáme s rodinou, která je nesvatá!

Hřích je druhou nejsilnější mocí, která vládne tomuto světu. Ale tou nejsilnější mocí, která přemáhá i hřích je Boží milost. A to je to, co vidíme ve zbytku šestnácté kap.

2. Boží milost přemáhá hřích (v. 7-14)

Po vznešené patnácté kapitole jsme se na začátku šestnácté kapitoly dostali do hlubokého propadu. Po světle ospravedlnění a smlouvy přichází temnota hříchu. Ale také do této temnoty svítí světlo Boží milosti. Od sedmého verše se náš příběh věnuje jenom jednomu člověku – není to Abram, není to ani Sáraj, je to egyptská otrokyně Hagar. Pyšná a vzpurná otrokyně, která byla krutě ponižovaná, takže utekla od své paní.

A. Bůh zastavuje hříšníka (v. 7-8)

Nebýt Boží milosti, tak každý životní příběh skončí jenom tragicky. To vidíme i v našem textu. Ale Boží milost přemáhá hřích (Jk 4,6).

Bůh se slitovává a je to On sám, kdo zastavuje hříšníka uprostřed jeho vzpoury, kdo ho zastavuje na jeho hříšné cestě. Hagar utekla od své paní:

  • Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“ (Gn 16,7-8)

Hagar se vydala na dlouhou a nebezpečnou cestu. Utíkala domů, do Egypta. Učenci se neshodují na tom, kde se nacházela poušť Šúr, ale bylo to nejméně dvě stě kilometrů od Kanaánu, na cestě do Egypta, naproti Egyptu. U pramene vody nalezl Hagaru Hospodinův anděl. Všimněme si dvou věcí:

1. Je to Bůh, kdo nalézá Hagaru – není to Hagar, kdo by hledala Boha. Když čteme ve v. 7, že ji nalezl, tak bychom si neměli myslet, že to bylo nějaké náhodné setkání. Bůh sledoval všechno, co se dělo a nyní přichází chvíle, kdy je třeba jednat s Hagar. Proto čteme, že ji nalezl. Bůh takto nalezl také nás – ne, že by o nás nevěděl, nebo bychom byli pro Něj ztracení, takže by po nás musel pátrat – to rozhodně ne. Ale když přišel Boží čas, tak k nám přišlo evangelium, Bůh nám otevřel uši, abychom slyšeli, dal nám nové srdce, abychom rozuměli, a my jsme byli nalezeni. Byla to chvíle, kdy jsme pochopili svou bídu a své zoufalství v životě bez Boha a kdy jsme porozuměli tomu, že bez Ježíše Krista nemůžeme jít dál. Bez něj nemůžeme před Bohem obstát.

  • Dříve jste však neznali Boha a byli jste otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou. Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: byli jste od Boha poznáni. (Gn 4,8-9)
  • Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás `nebylo slitování´, ale nyní jste došli slitování. (1Pt 2,10)

I Hagar došla slitování. Bůh se nad ní slitoval a zastavil jí v jejím vzdoru. Ona nechtěla hledat Boha a tak to bylo také s mnohými z nás. Jiní podle Božího slova Boha hledali a Bůh se jim dal nalézt.

  • Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. (Jr 29,13)
  • Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. (Mt 7,7)

Ti, kdo Boha nehledali, nebyli většími hříšníky, než ti kdo tloukli a volali. Všichni jsme byli ztraceni ve svém hříchu a potřebovali jsme, aby přišel Boží Syn a nalezl nás.

  • Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (Lk 19,10)

2. Bůh vede k vyznání, vede nás k tomu, abychom uviděli vlastní hřích. Hagaru tady oslovuje jménem – stejně jako každého z nás. Kromě toho jí ukazuje, že je otrokyní Sáraje a potom jí klade otázku. Otázku neklade proto, že by nevěděl, co se děje, ale proto, aby si Hagar uvědomila, co se děje. Chce, aby pochopila, že opustila nejenom svého manžela, otce svého ještě nenarozeného dítěte, ale také svou paní a především místo, kde byl Bůh uctíván. Vidíme, že Hagar mluví velmi otevřeně. Vyznává, že utíká od své paní. Vyznává pravdu o svém stavu. To je místo zlomu v životě každého člověka. Ježíš říká:

  • Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. (J 8,32)

To řekl Ježíš Židům, kteří byli spoutaní svým hříchem, nenávistí vůči Kristu a kteří Krista zabít. To řekl Ježíš Hagaře – a jak si za chvíli ukážeme, byl to právě On, kdo s Hagar mluvil. A totéž říká Ježíš také každému z nás. Také my potřebujeme poznat pravdu o sobě a o Bohu. Jenom tak budeme svobodní. Jenom tak můžeme ve svobodě uctívat Boha.

B. Bůh vede k pokání a nápravě (v. 9)

  • Hospodinův posel jí řekl: Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku. (Gn 16,9)

Bůh je spravedlivý. Když nás dovede k poznání pravdy, tak nás vede také k tomu, abychom ji začali uplatňovat ve svém vlastním životě.

Boží láska není opičí láskou – Bůh nám nebude foukat na naše bolístky a bebíčka, která jsme si způsobili svým vlastním hříchem. Je to tak, že Boží milosrdenství se někdy projeví naprosto nečekaným způsobem a Bůh od nás vzdálí důsledky našich pošetilostí, naší hlouposti, ochrání před důsledky našich špatných rozhodnutí – to je Boží právo a Boží milost, která se projevuje v takovém milosrdenství. Mnohem častěji nás ale Bůh nechá nést důsledky našich hříchů. On nám hříchy odpouští a už nám je nikdy nepřipomene, protože byly přikryty krví Božího Syna, bylo za ně zaplaceno. Všechny naše hříchy jsou pryč. Ale dokud budeme v tomto těle, tak důsledky našeho hříšného jednání budou přetrvávat. To je zákon setby a sklizně, o němž jsme nedávno mluvili.

  • Co člověk zaseje, to také sklidí. (Gn 6,7)

Je mi jasné, že není příliš příjemné ani populární říkat taková slova v době, která nechce ani vidět důsledky svého jednání ani o nich nechce slyšet, ve společnosti, která chce žít na dluh, na úkor někoho jiného. Ale toto je jasný princip Božího slova a my se ho musíme držet a v našem textu vidíme, jak k němu Bůh vede Hagaru.

Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku – v našem přirozeném člověku se všechno vzpírá, když slyší taková slova, ale duchovní člověk rozumí, chápe a jedná. Není jiná cesta než napravit, co jsem zkazil. Znamená to pokořit se, znamená to omluvit se, znamená to snášet důsledky svého jednání. Podobnou reakci, i když spontánní, vidíme například u celníka Zachea, kterého Ježíš navštívil:

  • Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ (Lk 19,8)

V dalších verších vidíme další projev Boží milosti a lásky.

C. Bůh dává požehnání (v. 10-12)

Když je člověk spasen, tak Bůh nejenom přikryje všechny jeho hříchy a už mu je nikdy nepřipomíná, odpustí mu každou jeho vzpouru, ale také ho zahrne svým požehnáním. Znovu to vidíme na příkladu Hagary:

  • Dále jí řekl: „Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.“ A dodal: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím.“ (Gn 16,10-12)

Hagaře se narodí syn – prvorozený Abramův syn. Není to syn zaslíbení, na toho bude muset Abram ještě čekat, ale je to prvorozený syn. A jako prvorozený syn bude také zahrnut požehnáním. Všimněte si, že Hagar dostala stejné požehnání jako Abram, co se týče potomstva:

  • Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ (Gn 15,5)

Synů Izmaela je skutečně nespočetně – a to můžeme mluvit jen o tělesných potomcích, o Arabech. Stejně je to s potomky Abrama – a zde můžeme mluvit také o duchovních potomcích, jimiž jste vy, jimiž jsou křesťané. Každý křesťan získává od Boha ohromné požehnání:

  • Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů. (Ef 1,3)

Dokonce Boží slovo říká, že v Kristu získáváme všechno duchovní požehnání. Není nic z nebeského požehnání, co by nám náš Bůh odepřel. A ještě jinak – žádné skutečné duchovní požehnání nenajdete nikde jinde kromě Krista. A jedno z těchto duchovních požehnání nacházíme v dalších verších:

D. Bůh vede k pochopení duchovních věcí (v. 13-14)

  • I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, „Bůh vševidoucí“, neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“ Proto se ta studně nazývá Studnicí Živého, který mě vidí; je mezi Kádešem a Beredem. (Gn 16,13-14)

Hagar dochází k duchovnímu poznání. Posel Hospodinův byl Bůh sám, jak to vidíme ve 13. verši. Mluvil s ní posel Hospodinův, ale Hagar ho nazvala Bůh vševidoucí. Moji milí, tady se setkáváme s Kristem ještě před tím, než se narodil z Marie, než na sebe vzal lidské tělo. Anděl Páně, anděl Hospodinův nebo posel Hospodinův – to je časté označení, které se ve Starém zákoně velmi často vztahuje právě na Božího Syna. Je popisován jako anděl, ale zároveň se o něm mluví jako o Bohu. Podobně to můžeme vidět později, např. v Gn 22 při obětování Izáka, kde volá z nebe Hospodinův posel a potom říká Abrahamovi:

  • Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův. (Gn 22,16)

Znovu vidíme jednoznačnou identifikaci Hospodinova posla – je to sám Hospodin. Podobně v Gn 31, kdy k Jákobovi ve snu promluvil Boží posel a řekl:

  • Já jsem Bůh z Bét-elu. (Gn 31,13)

Nebo při zjevení Hospodina Mojžíšovi z hořícího keře v Exodu 3. Pár dalších míst máte vypsaných v osnově. Hagar poznává živého Boha – Bůh se jí dal poznat. Podobně každý křesťan poznal Hospodina. Když jsme uvěřili evangeliu, přijali jsme Ducha svatého a On nás uvedl do pravdy o Ježíši Kristu. Proto je psáno:

  • Proto vám zdůrazňuji, že nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém. (1K 12,3)

Bůh se slitovává nad hříšníky a vede je k tomu, aby poznali velikost jeho milosti a slávy, která je v Ježíši Kristu.

3. Závěr (v. 15-16)

Na začátku jsme viděli symfonii hříchu – v závěru ale vidíme přemáhající rajskou hudbu Boží milosti. Abram si nezasloužil, aby mu Bůh vrátil jeho druhou ženu, která čekala jeho provorozeného syna – ale Bůh to ze své milosti udělal. Sáraj si nezasloužila, aby jí Bůh vrátil zpět otrokyni, kterou krutě týrala – ale Bůh se smiloval a udělal to. Hagar si nezasloužila požehnání, kterého se jí dostalo díky tomu, že žila v domě, kde přebýval Bůh – ale Bůh se nad ní slitoval, vedl jí k pokání, zjevil se jí a přivedl ji zpět.

  • Hagar porodila Abramovi syna. Abram nazval svého syna, kterého Hagar porodila, Izmael. Abramovi bylo osmdesát šest let, když mu Hagar porodila Izmaela. (Gn 16,15-16)

Bude to trvat ještě 14 let, než se Abram dočká syna zaslíbení. Do té doby se musí učit trpělivosti. Takové trpělivosti, která nebude hledat zkratky, která nebude hledat instantní řešení. Trpělivosti, která bude čekat na Boha a na Jeho řešení. Trpělivosti, která bude hledat Boží vůli, nikoliv vůli člověka.

Abram byl přítelem Božím – přesto se ani on nevyvaroval chyb a pádů. Ale Bůh ho ve své milosti a lásce znovu a znovu pozvedal a Abram vždy znovu hledal sílu u Boha.

I nás Bůh zahrnuje svou milostí a láskou. Také nás učí trpělivosti a hledání Jeho vůle na prvním místě. On je plný milosti a slitování. Volá nás k sobě, do vztahu s Ním. Jsme Jeho děti a nazval nás svými přáteli. Vzdejme mu proto čest a chválu.