Účinky zdravého učení

Verze pro tisk

Kázání pronesené v neděli večer dne 22. dubna 1860 reverendem Ch. H. Spurgeonem v New Park Chapel, Southwark, číslo 324.

 

  • Povstanou totiž falešní kristové a falešní proroci a budou ukazovat veliká znamení a divy, že by, kdyby to bylo možné, svedli i vyvolené. (Mt 24,24 ČSP)

Dnes večer nehodlám vstupovat do debaty o učení o vyvolení, abych jej dokazoval. To jsem už učinil jindy a jsem to připraven udělat znovu. Dnes mám za cíl hovořit o praktických dopadech, které jsou výsledkem z tohoto článku víry. My však nemůžeme přejít tento text, abychom si nevšimli, že si je velmi jistý, že jsou zde vyvolení a že tito vyvolení jsou zvláštním lidem. Protože oni jsou tady definováni jako ti vyvolení – tedy ti, kteří jsou jimi ve skutečnosti a pravdě.

Je stejně tak jasné, že tito vyvolení nemohou být svedeni. Tento text nás informuje o tom, že pokud by to bylo možné, tito podvodníci a svůdci, kteří přišli v plné síle a rozsahu divů a znamení, bezpochyby s velkou výmluvností a umem přesvědčit, nebyli schopni svést vyvolené. Jednoduchý důvod je, že to není možné. Oni by je svedli, kdyby to bylo možné, ale vyvolení jsou lid, který nemůže být odvrácen od vytrvalosti své víry a tedy být sveden.

Navíc můžeme dodat, že ve dvacátém druhém verši, tito samí vyvolení jsou jmenováni jako ti, kvůli nimž budou zkráceny dny soužení a soudu. „Pak nastane velké soužení, jaké tu nebylo od počátku světa až do nynějška a ani nikdy již takové nenastane. A kdyby ty dny nebyly zkráceny, nebylo by zachráněno žádné tělo, ale kvůli vyvoleným budou ony dny zkráceny.“  Bůh nezmírní sílu svého hněvu kvůli každému tělu, ale kvůli vyvoleným.

Všemocný není veden lítostí nad lidstvem, aby šetřil svým spravedlivým soudem nad národy. Je to volání a pláč vyvolených, co pohne jeho srdcem. Kvůli nim zaslíbil, že zkrátí tyto dny a svůj meč nechá v pochvě jako v době před tím.

Činíme tyto poznámky, abychom ukázali, že v Boží prozřetelnosti a jistě také v Boží milosti má Bůh zvláštní ohled na své vyvolené a ospravedlněné. Kvůli svým vyvoleným On činí mnoho věcí, které by jinak nebyly součástí jeho plánu vlády. Pokud bychom četli Bibli v původních jazycích, zarazilo by nás, jak Bible dává velkou důležitost a místo učení o vyvolení.

A pokud jste, moji bratři a sestry, seznámeni s tím, jak žila raná křesťanská církev, nebo jste četli epištoly, které se nám z té doby zachovaly, byli byste překvapeni, jak nápadně se tato doktrína objevuje a to tak, že křesťané měli ve zvyku nadepisovat a adresovat své dopisy oslovením „vyvolení“. Tento termín byl běžnou frází v každodenních rozhovorech. Toto učení se vůbec nedrželo někde v pozadí – neváhám říci, že tato velká doktrína ukřižování a vzkříšení našeho nejpožehnanějšího Pána – neměla tak význačné místo v rané církvi jako učení o vyvolení Boží milostí.

Slovo „vyvolení“ se vyskytovalo tak často v rozhovorech a bylo promícháno s jejich kázáním, s jejich shromažďováním a se všemi církevními výnosy, že je nemožné si myslet, že by jeho význam byl zatemněn, nebo že byl držen v nevážnosti. Avšak v této věci, jak už jsem řekl dříve, že není mým cílem to dále rozebírat. Moje prostá snaha bude ujasnit si učení o praktických dopadech učení o vyvolení – o dopadech, které doufám, nebudeme jen ukazovat ve slovech kazatele, ale v celém našem životě jako Božího lidu.

Často se klade zastáncům učení o vyvolení námitka, že to omezuje naléhavost kázání hříšníkům. Nyní, jsme nabádáni vyznat s velkou lítostí a můžeme dodat, také že s nemalým rozhorlením, že byli muži, kteří nikdy nepochopili evangelium v jeho integritě, aby prezentovali Boží milost lidem v její svrchovanosti a svobodě. Ačkoli v jejich kázání občas zněla nota Boží milosti, jsou svázáni určováním rozsahu pozvání a vynalézáním vlastních vysvětlení, aby zápasili s prostým významem Písma.

Kalvinisté, takoví lidé se tak můžou pojmenovat, ale na rozdíl od reformátora, jehož jméno nesou, přišli se systémem teologie, aby jím interpretovali Bibli, místo toho, aby ponechali prostor čistému a neposkvrněnému Božímu slovu. Nebudou napodobovat svého Mistra zvaním všech lidí ke Kristu – oni se neodváží kázat plného, celého Krista prázdným hříšníkům. Oni se stydí říct: „Přijď každý, kdo žízníš, přijď k vodám.“  Oni musí takovéto pasáže zakrýt, zrovna jako je tato, protože ji nemohou pochopit. „Ó Jeruzaléme, Jeruzaléme, jak často jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřátka pod svá křídla, ale ty jsi nechtěl.“

Nikdy nebudou kázat na text, jako je tento: „Jakože jsem živ, praví Hospodin, nemám zálibu ve smrti toho, kdo umírá, ale raději aby se obrátil ke Mně a žil.“ Stydí se říci lidem: „Obraťte se, proč byste měli zemřít?“ Nemají odvahu přijít a kázat jako Petr kázal: „Čiňte pokání a obraťte se, aby vám byly odpuštěny hříchy.“ To by podle nich popíralo doktrínu vyvolení. Milovaní, takového Krista neznáme, já věřím, že jsme se naučili dokázat prakticky naší službou, že je možné mít srdce plné soucitu, který člověk cítí za umírající duše a přitom se pevně držet standardu doktríny milosti.

Bylo a je naším cílem, alespoň mohu mluvit sám za sebe, bylo a je mým cílem v mé službě ukázat, že když věřím, že Pán zná ty, kdo jsou jeho, ale současně je psáno o pramenech živé vody, „Kdokoli chce, Ať přijde a nabere vody živé zdarma.“

Občas také bylo řečeno, že doktrína vyvolení přirozeně vede k lehkomyslnosti a k zatvrzelosti v hříchu, že tedy funguje jako hmyz, který má vyděsit kajícníky a jako lék, který ponoří nekajícného člověka do hlubokého spánku. Tady znovu, musím vyznat, protože to je mojí povinností uznat, že kázání některých mužů má tuto tendenci. Toto učení bylo často zneužíváno k ničení lidských duší. Ale co je to za argument proti Boží pravdě? Která Boží pravda nebyla překroucena? Neexistují na druhé straně ti, kteří učí Boží univerzální milost, a nepřivedlo toto mnoho lidských duší do zatracení? Můžeš učit a můžeš učit správně, že Bůh je dlouho shovívavý a že v jedenáct hodin stále zve hříšníky k sobě. Ale nepřivedl tento fakt Boží trpělivosti mnohé hříšníky ke spánku a neoslabil tak moc tohoto hrozného slova, „Dnes, slyšíte-li jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce“?

Není žádná pasáž v Písmu, která by se nemohla stát prostředkem zničení člověka, pokud to on tak chce. Můžeš skočit z věže kostela a říci si v momentě, když pácháš sebevraždu, „On pošle své anděly, aby mě chránili na všech mých cestách.“ Pokud budeš dost bláznivý na to, abys zničil sám sebe u paty kříže, tak to udělej. Je mnoho cest do pekla, a když by člověk spáchal sebevraždu své duše, takže nepotřebuje žádnou erudici, aby vydestiloval z pravd Písma jed pro svou duši. Říkám, že skutečnost, že lidé převrátili toto učení, nesvědčí proti učení samotnému.

Toto učení je také obviňováno z toho, že vede křesťany k tomu, aby se oddělovali od svých bratří. „Jistě“, řekne se, „pokud věříš, že patříš mezi vyvolené a pokud já nepřijímám toto učení, ale přesto skládám svou důvěru v Krista, existuje tendence v tomto učení, která tě vede k tomu, aby ses odděloval od ostatních bratří.“ I já musím vyznat, že mnozí jsou zahořklí vůči tomuto učení milosti. U svatého Pavla si stěžují na služebníky, kteří byli tak zahořklí. Oni vůbec nezpívali, jen řvali. Nedokázali najít sladký tón, který by zazpívali.

Běda, jsou tací služebníci. Jejich vystupování se jeví následovně, jestli věříš tomu, co kážu, pak půjdeš do nebe, pokud ne, varuje tě jako věřící člověk, bude vše na tobě.“ Nezáleží na tom, jestli se jedná o drobný rozdíl, ačkoli i neučení neumí říci, kde se lišíme, tak podle těchto lidí jsme na věky zničení, protože nemůžeme sedět u jejich nohou a výlučně přijímat dogmata, která učí.

Ale, mí drazí přátelé, jestli kdokoli z vás zápasí s myšlenkou, že učení o vyvolení posiluje takového ducha výlučnosti, dovolte mi, abych vám pomohl se toho zbavit. Naopak, touhou každého opravdového kalvinisty, ne hyper-kalvinisty, které nehodlám hájit, je pocit, že když přijal více světla než kdokoli jiný, je to díky Boží milosti a ne na základě svých zásluh. Proto je láska vyvýšena a chlouba je vyloučena. Podáváme ruku každému, kdo miluje Ježíše Krista, ať je čímkoli nebo kýmkoli. Učení o vyvolení, stejně jako sám akt vyvolení má za cíl rozdělovat ne mezi Izraelem a Izraelem, ale mezi Izraelem a Egyptem, nemá oddělovat od sebe svaté a svaté, ale má oddělovat svaté a děti tohoto světa.

Člověk může zjevně patřit do Boží vyvolené rodiny a být tedy vyvolený a přesto nevěřit učení o vyvolení. Věřím, že je mnoho spasitelně povolaných, kteří nevěří v účinné povolání a že je mnoho těch, kteří vytrvají do konce, a přesto nevěří v učení vytrvání svatých. Pevně doufáme, že srdce mnohých je lepší, než je jejich mysl. Neoponujeme jejich omylům ohledně Pravdy, když je to v Ježíši, ale prostě oponujeme jejich chybnému soudu a modlíme se, aby je Bůh korigoval. Doufáme, že jestli si oni myslí, že se mýlíme, že oni stejně tak budou na oplátku zdvořilí. A když se setkáme u Kristova kříže, doufáme, že budeme prožívat, že jsme jedno v Kristu Ježíši, i když nás služba Ducha ještě nepřivedla všechny k hloubce a šířce Pravdy.

Odstraněním stromů, které mi stály v cestě, se můžu dostat ke skutečným účinkům učení o vyvolení na opravdového křesťana. Rozdělím si svůj předmět následovně. Budeme mluvit o tom, jaké má toto učení dopady na naše názory, emoce, naši zkušenost, naši zbožnost a naše činy a jednání. Chci se zde pojednat o dopadech na celý křesťanský život.

I. Víra v učení o vyvolení má velmi ozdravný účinek na naše názory

Jakýkoli pozorovatel, který studoval církevní dějiny, určitě objeví, že toto učení mělo velmi ozdravný účinek na myšlení těch, kteří byli zakořeněni a zasazeni v úrodné půdě. V současnosti je luteránství v Evropě jen o něco málo lepší než ateismus, byl jsem informován kompetentními lidmi, že stoupenci Luthera zdegenerovali, odhodili svoji zbožnost a spiritualitu a vrátili se k ubohým prvkům římského katolicismu, i když navenek trvají na svém protestantském vyznání.

Moji bratří, to samé však nemůžeme říct o stoupencích Kalvína. Holandská reformovaná církev, ačkoli je v ní mnoho, nad čím bychom měli plakat, se nikdy nevzdálila od Pravdy, která je v Ježíši Kristu. Vstupte do kostela, kde kážou reformovaní a určitě tam najdete cestu do nebe. Možná tam shledáš příliš mnoho vyprahlosti v jejich modlitbách a nudná kázání, ale Boží pravdy, životně důležité pravdy tam najdeš a Bůh v nich má spásu hříšníků. Možná nejsou tak slavní a vlivní jako jejich vznešení předchůdci, ale neskončili v bludech, a ani nepřevrátili Pravdy evangelia Kristova.

Se vší porušeností a chybami dnešní doby, ačkoli sektáři všech druhů se odštěpili od Říma, jen stěží si vzpomenu na jediný případ, kde by člověk, který kdysi zastával doktríny milosti, je kdy opustil, nebo se aspoň přiklonil k herezím falešné římské církve. Pravdou je, že učení o vyvolení spolu se sesterskými pravdami je úzce a pevně propojeno. Drží se pevně lidské duše a vlivem Ducha svatého je člověk veden k pocitu, že má pevný základ, na kterém může stát, který on nemůže a také nikdy zahodit do moře, jako by nikdy nezahodil mapu či kompas a vydal se tak na milost a nemilost závanu kdejakého učení.

V tomto učení existuje něco, co umožňuje se dostat až na samotnou dřeň lidské duše a co také zabrání hrotu nevěry nebo falešnému učení se usídlit v lidském srdci. Jako lid a jako církev spojená dohromady bázní Boží doufám, že se nám podaří dokázat světu toto v naší zkušenosti, že ačkoli jiné církve se možná postupně odklonily od jednoduchosti a vytrvalosti a krásy odhalené Boží pravdy my odmítáme vše, co není slučitelné s touto odhalenou Boží pravdou a držíme se pevně formy pravdy, kterou jsme přijali a které jsme byli vyučováni Božím Duchem v jeho Svaté knize – Bibli.

A to není všechno. Vyvolení, jak jej chápu – a tady mluvím o celém souboru pravd, které se seskupují okolo pravdy vyvolení, jako se skupují planety okolo slunce, tak tato pravda nemá jen moc účinků soli, ale uplatňuje také moc dát příchuť a řád všem ostatním pravdám – doktrínám. Nejčistší evangelizace pramení z této Boží pravdy. Tím se nesnažím říci, že arminiáni vyučují spasení na základě skutků. Oni vehementně popírají, že by něco takového učili, takže je z toho nehodlám obviňovat. Ale současně tvrdím, že v arminianismu existuje silná tendence k zákonictví – není nic jiného, co leží u kořenů arminianismu a tím je zákonictví. Jakékoliv učení arminianismu, které se liší od ortodoxie, musí být okamžitě odhaleno, se nakonec ukáže, že je v podstatě zákonictvím.

Jednou jsem dostal dopis od úzkostlivého arminiána, který se snažil opravit mé názory. On říká: „Jestliže Bůh vyvolil některé před založením světa, tak to není v souladu s jeho spravedlností, abychom pochopili, že si vybral ty, kteří se během svého života snažili Bohu sloužit podle svých nejlepších schopností a snah, spíže než že si vybral opilce nebo prostitutku, aby jim daroval nakonec svou spásu?“ Samozřejmě je to mnohem více konzistentní, a Mojžíš to dokazuje, pokud je spasení ze Zákona nebo ze skutků. Ale s evangeliem je to naprosto neslučitelné, protože Kristus prohlašuje: „Celníci a prostitutky vás předcházejí do Božího království.“ – Že jsou před vámi, farizeové, předchází ty muže, kteří ve své vlastní slepotě se snaží získat spasení skutky.

Moji drazí přátelé, protivení se doktríně vyvolení je protivením se evangeliu. Tato doktrína je prvním principem Božího plánu milosrdenství, pokud jej správně známe, připravuje naši mysl, aby přijala všechny ostatní doktríny. Nebo opačně, pokud ji špatně pochopíme, tak máme velkou jistotu, že se budeme mýlit i v ostatních doktrínách. Vezměte si třeba takové učení o vytrvalosti svatých. Někteří říkají, „Jestliže máme vytrvat ve víře a pokud máme vytrvat ve svatosti, budeme nakonec spaseni.“ Nevidíte, že to zákonictví, že to činí naše spasení závislé na skutcích, že to učiní věčný život závislý na něčem, co děláme.

Nikoliv, učení o ospravedlnění samotné, jak je kázáno arminiány, není nic než učení o spasení skrze skutky. Protože arminiáni jsou přesvědčeni, že víra je takovým skutkem stvoření a podmínkou jeho přijetí. Je falešné říkat, že je člověk spasený vírou jako skutkem, jako že je spasen skutky zákona. My jsme spaseni vírou, která je darem Božím a která je prvotinou jeho věčné milosti k nám. Ale není to víra jako náš skutek, která nás zachraňuje, jinak bychom byli spaseni skutky a ne Boží milostí.

Pokud potřebuješ nějaký argument pro tento bod, odkazuje tě na našeho velkého apoštola Pavla, který neustále bojoval s myšlenkou, že skutky a milost můžou být spolu spojovány. On tvrdí, „Jestliže je to z milosti, tak pak už to není vůbec ze skutků, jinak by už milost nebyla více milostí. Ale pokud to je ze skutků, pak už není více milosti, jinak skutek už není více skutkem.“

Myslím si, že pochopíš, když s tebou projdu seznam mocných kazatelů, těch, kteří byli mistři v jednoduchém a prostém kázání učení o spasení pouhou vírou, těch, kteří se drželi učení o vyvolení. Neshledáš, že znám všechny, ale jen jedno nebo dvě stará puritánská díla napsaná těmi, kteří se drželi této Boží pravdy. Neobjevíš velkého bohoslovce minulosti, který by se nedržel tohoto učení. Bylo i několik méně známých v moderní době a i více známých, ale minulá doba byla tak chudá na kazatele, kteří by nezastávali toto učení.

Mohu zmínit dvě výjimky Wesleyho a Fletchera mezi mnoha bohoslovci, ale v starých časech neexistovalo něco jako velký a úspěšný kazatel, který by nezastával učení o vyvolení. Tato doktrína měla vždy evangelizační moc na duše lidí tak, že ti co ji zastávali, kázali více než kdokoli jiný, jednoduchá pravda, že jsme spaseni milostí a ne skutky. A já bych ještě dodal, že jsem objevil, že toto učení o vyvolení uplatňuje i jiný vliv na názory lidí – že je činí mnohem jasnější a srozumitelnější ve vlastním myšlení.

Z mnoha set mladých lidí, kteří vstupují do našeho sboru, kteří přicházejí ze všech různých denominací, jsem objevil, že ti, co mají nejjasnější představu o Písmu, tedy ne že se na něj dívají z mého pohledu, ale že dovolují druhým lidem být soudci, jsou to právě ti, kteří zastávají toto učení o vyvolení. Bez toho mají nedostatky ve svém myšlení, a obecně řečeno, nemají vůbec představu o systému teologie.

Je téměř nemožné z člověka udělat teologa, pokud se nezačne s tímto. Můžeš, pokud chceš, poslat mladého věřícího studovat na vysokou školu, ale pokud mu neukážeš tento základ – plán věčné smlouvy, pak neučiní moc velký pokrok, protože jeho studium do sebe nezapadá, on pak nevidí, jak jedna Boží pravda zapadá do druhé a jak se mají všechny Boží pravdy harmonizovat. Pokud si on vyjasní, že spása je z Boží milosti, pak ať objevuje, jaký je rozdíl mezi smlouvou skutků a smlouvou milosti, ať pak pochopí význam vyvolení jako Božího záměru a jeho dopad na další doktríny, které ukazují na uskutečnění tohoto záměru a od toho momentu je pak na správné cestě, aby se stal poučeným věřícím.

Pak bude vždy připraven vydat počet z naděje, která je v něm se vší pokorou a bázní. Tento důkaz je hmatatelný. Vezmi si jakékoli společenství v Anglii, najdeš tam chudé lidi žijící na samém dně, kteří mají lepší znalost teologie, než má polovina těch, co prošli vysokými školami. Důvod je jednoduchý, že tito lidé se ve svém mládí nejprve naučili systému, ve kterém učení o vyvolení stojí v samotném středu a později zjistili, že jejich osobní zkušenost do toho zapadá. Oni stavěli na tomto dobrém základu chrám svatého vědění a poznání, které z nich učinilo otce Boží církve.

Jakýkoli jiný základ, na kterém bychom stavěli, je pouhé seno a dřevo a vždycky selže. Tady není žádný systém a architektura stavby. Tady nehraje žádnou roli zjevení a ani rozum. Špatně navržený systém má svůj vrchol větší, než je jeho základ. To způsobuje, že jedna část smlouvy protiřečí té druhé. Mystické tělo Kristovo pak nemá vůbec žádný tvar a podobu. To dává Kristu nevěstu, kterou On vůbec nezná a kterou si vůbec nevybral. A staví ho to do role, že si ve světě má vzít kohokoli, kdo si jej vezme, ale On sám nečiní však žádnou volbu a výběr. To popírá všechny obrazy, které jsou používány\pro popis vztahu Krista a jeho církve. Starý dobrý plán doktríny milosti je systémem, který když je jednou přijat, je zřídkakdy opouštěn. Když jej správně pochopíme, tak formuje naše myšlení našeho srdce a dává svatou pečeť na charaktery těch, kteří objevili jeho moc.

II. Vliv učení o vyvolení na naše emoce

Zde budeme hovořit ne předmětu, jaký má kdo názor, ale o účincích tohoto učení. Člověk, který usilovně hledá svědectví a důkaz, že patří mezi Boží vyvolené, je, si myslím, nevyhnutelně pokora. Ale člověk, který ví díky důkazům milosti, že tato pečeť je na něm, je jeden z těch, jejichž očím je navždy skryto sobectví. Pokud by mohl předpokládat, že ho Bůh vyvolil na základě předzvědění nějakých dobrých vlastností v něm samotném, které tedy má, mohl by se chlubit velkou pýchou. Ale tento člověk ví, že Bůh si vybral bláznivé věci, slabé věci, ty nejméně hodnotné, věci, které nemají žádnou hodnotu v tomto světě. On musí zaujmout své místo tam dole mezi vyvrheli země, předtím než může být vyvýšen milostí k tomu, aby usedl mezi adoptovanými dědici Boží slávy.

Jsou lidé, kteří vyznávají, že věří, že učení o vyvolení působí pýchu jako u Lucifera, ale to není tímto učením, že tito lidé propadají takové pýše. Jsou to jejich zlá srdce, která jsou schopná obrátit vše dobré na zlé. Takoví lidé jsou dle mého mínění spíše fatalisty, než věřícími v Boha Otce, kteří mají jeho lásku v srdci. Toto učení samotné, pokud je správně vyučováno a chápáno, vede k pokoře a vytrvá v pokoře. Naleznete někde zkroušenějšího ducha, než je v této písni:

„Hřích mě tíží z mnoha stran, v očích horké slzy mám.

Výkupného jinde není. Tvoje krev smývá můj hřích.

Tebe hledám. Ty se zjev. Odpusť hříchy, trestu zbav.

Pokorně k tobě lkám, do rukou tvých své srdce dám.

Ty ho obnov, Kriste můj, obmyj, očist, rány zhoj,

Hříšných vášní zhasni plam, já se k Tobě utíkám.

Svoji milost, Pane, dej, navždy ve mně přebývej.

Štěstím naplň prázdnou hruď, Spasitelem mojím buď.“

Ptám se, zda taková píseň, která v sobě nese samotné jádro tohoto učení o milosti, není to snad projev pokory zkroušené duše? Může neznovuzrozené a neobrácené srdce vyjadřovat takovéto city?

Jazyk této písně by měl být v souladu s naší každodenní zkušeností. Pokud patříme mezi vyvolené a Bohu vzácné, musíme pokorně pokleknout před Božím trůnem a vzdát Bohu slávu a čest za naše spasení.

Vezměme znovu toto učení do úvahy s ohledem na další emoce lidské duše, ne zvýšení naší pokory, ale naší vděčnosti. Je obecná Boží štědrost, která si zasluhuje i obecnou vděčnost. My ale často, běda, pomíjíme tyto milosti a přehlížíme jeho dobrotu, která je udílí. „On dává svému slunci svítit na zlé i na dobré a sesílá déšť na spravedlivé i na nespravedlivé.“ Můžeš vyjít do polí a vidět jeho svobodnou prozřetelnost jako Stvořitele. A když to spatříš, tak to pozdvihne tvé srdce k jeho oslavě a uctívání. Ale řekni mi, není sladší vděčnosti pro lidskou duši, než je zažít jeho zvláštní milost? Nepřivedl tě snad do domu, kde se koná hostina? Neobjal tě snad svou pravicí a svou levou rukou tě drží?

Jak velkou vděčnost tato jeho volba vyvolá u jeho vyvolených! Toto jistě přispěje k tomu, že vytvoříte další sloky oslavného žalmu, které nikdy nebyly slyšet na vysokých horách a hlubokých údolích, je to hudba tak jemná pro vnější svět a která se hodí jen do vnitřního světa citů. Boaz zdravil pozdravem všeho dobrého žence. Byl štědrý ke služebnicím a služebníkům, kteří shromažďovali úrodu. Ale mnohem větší laskavost prokázal Ruth. Vděčnost, kterou ona cítila a prožívala, byla mnohem větší než vděčnost ženců. „Tehdy padla na tvář, poklonila se k zemi a zeptala se ho: ‚Jak to, že jsem nalezla milost ve tvých očích, že sis mě všiml, i když jsem cizinka?‘“

Tato vyvolující milost a přízeň, tato volba útěchy, tato přátelská řeč, tato slova mířící přímo do srdce, to jsou ty věci, které vzbudí zbožnou vděčnost ve věřícím. Odlišující a rozlišující láska vzbudí ohlas vděčnosti v lidské duši.

Stále se opakuje totéž, že toto učení temné a depresivní. Jan Kalvín je často popisován těmi, kdo nenávidí učení, které on objasňoval, učil a kázal, neboť on není jejich autorem více, než jsem jím já. Je popisován jako hrozný asketa, který jen zakazoval, kázal zatracení miminek a projevoval prý další hrozné city, které ve skutečnosti nenáviděl a nic z toho, z čeho je viněn, se neobjevuje v jeho spisech. Všechno to jsou jen falešná obvinění.

Jan Kalvín byl jistě vážně nemocný člověk, a také nemocný vypadal. Pokud by měl arminián projít jen polovinou toho, čím prošel on, byl by v hrobě už deset let. Neměl by fyzickou kondici ve své duši, aby unesl všechny neduhy a nemoci, které on unesl na svém těle. Navzdory nemocem chodil každého rána na akademii v Ženevě, aby tady přednášel studentům teologie. Výsledkem je okolo padesáti šesti svazků té nejskvělejší teologie, kterou by měli studovat ti, co brojí proti němu, než zase otevřou ústa ke kritice.

Tento muž byl zachován uprostřed bouří, zkoušek a bolesti z pronásledování. Přesto si však uchoval radost ve svém srdci, která prozařovala jeho duši, jejíž záblesk jsem spatřil a stále spatřuji v jeho komentářích a v jeho Instituci. Účinky doktríny vyvolení nejsou depresivní, jsou naopak radostné. Sám jsem prožíval chvíle, kdy můj duch byl tak sklíčen, že mě nemohlo pozvednout nic než toto učení o vyvolení, tato Boží pravda. Četl jsem si z knihy Elizea Colea O Boží svrchovanosti a četl jsem si jednu kapitolu, která působila jako lék na mou duši a cítil jsem se pak mnohem lépe a lépe. Hned vedle Bible jsou takové knihy potěšením pro lidskou duši, než jakékoliv jiné knihy.

V mých světlejších a radostnějších dnech procházím jinými zkouškami, ale musím se dostat k závažnějším věcem, když ležím na svém divanu a hlavně když jsem blízko útrobám hrobu a jsem připraven nahlédnout do věčnosti, nevím, co objevíš, aby ti to přineslo útěchu, není nic než učení o milosti, které uspokojí moji duši, nic jiného mi nepřinese potěšení v úzkostech. Toto učení naplňuje naše duše, občas, s radostí, kterou zřídkakdy známe, jak ji obsáhnout. Vznášíme se jako orlové vzhůru k Bohu, který nás učinil, abychom se v Něm radovali kvůli jeho zvláštní milosti a přízni.

Co přimělo Davida, že tancoval před archou? Učení o vyvolení! Co řekl ženě, která se mu vysmívala kvůli jeho tanci? On ji řekl: „Bůh si mě vyvolil před tvým otcem!“ Nebo lépe řečeno „místo tvého otce.“ Tato pravda jej pohnula k radosti. A jako jeden z mnoha dědiců nebes tancoval před archou boha, když mu duch zjevil, že jeho jméno je napsáno v knize vyvolených Hospodina.

III. Účinky učení o vyvolení na naši zkušenost

To jsou důsledky tohoto učení pro naši zkušenost – působí radost uprostřed hlubokých smutků. A také činí křesťana střízlivým v světských radostech. Pro něj platí slovo „Neradujte se v tomto světě, ale spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ Na toto se nespolehnu, ale možná tato myšlenka, je velmi férové dodat, učení o vyvolení, měla ve své syrové špatně formulované podobě velmi bolestný vliv na zkušenost mnoha mladých věřících.

Jsou mnozí, kteří mají dost milosti, aby byli usvědčeni z hříchu, ale nemají dost světla, aby viděli Spasitele, tito lidé jsou po dlouhou dobu drženi ve tmě a v údolí stínů smrti ve strachu, že nemohou přijít ke Kristu správným způsobem, aniž by nejprve věděli o svém vyvolení. Já jsem se tímto tématem zabýval poprvé toto odpoledne díky jednomu z mnoha konvertitů, se kterými jsem měl tu milou příležitost vést rozhovor. Jedna dobrá žena mi řekla: „Prožila jsem určité období naděje poté, co jsem začala hledat Pána. Pak jsem se najednou setkala s učením o vyvolení a byla jsem kvůli tomu dlouhou dobu v depresích a pochybnostech.“

Nebyl jsem překvapen její úzkostí, ale byl jsem potěšen, že našla řešení této zapeklité situace. Nebylo to studiem Písma, kde je zapsána Boží pravda, ale bylo to díky moci Ducha svatého v jejím svědomí tak, že našla pokoj. A nyní je toto učení, které se kdysi jevilo jako železná hradba, která bránila hříšníkům ke vstupu ke Kristu, jasné pro její víru jako otevřené dveře pro svaté ke vstupu k Otci do jeho přítomnosti. Chápete to, moji bratři? Pokud mluvím o učení v Božím řádu, záměr Boha Otce šel před dílem Boha Syna. To znamená, že jsme byli zapsáni v knize života před tím, než jsme byli počteni mezi hříšníky a před vynesením rozsudku nad námi v Adamovi.

Když však začnu mluvit o naší zkušenosti, pořadí je obrácené. Nejdříve jsme přivedeni k poznání vlastní hříšnosti v těle před tím, než se dozvíme o našem přijetí za syny v Milovaném. Nezapomeňme na skutečnost jednoty osob Boží Trojice na věčnosti, tak pak vám mohu vysvětlit to, co vám chci říct, řeknu to následovně. Bůh Otec si nás nejprve zamiloval a dal nás Kristu – učení o Věčné smlouvě. Ale abych vám ukázal učení o vykoupení, Ježíš si nás nejprve najde jako ztracené ovce a následně nás posvětí svou svatou obětí. Tou nás předloží Otci. Ještě jednou znovu, dekret o vyvolení je mnohem starší než skutečnost našeho povolání, ten stojí v Boží věčné radě. Tak to ale není se službou Ducha svatého. Tady se poprvé otvírá naše povolání a poznání našeho vyvolení přijde až potom. A proč? Je to protože, v povolání milostí jsme vždy nahlíženi jako hříšníci a jsme pozváni a voláni jako hříšníci, zatímco ve vyvolení jsme nahlíženi jako svatí, jako posvěcené osoby v nejvyšším slova smyslu tohoto slova.

Ke Kristu jsme zváni jako ztracení hříšníci. Ale Otci jsme prezentováni jako vyvolení a vzácní bez poskvrny v lásce. Vyvolení křičí víc než jakákoli doktrína – „Kdo chce, ať přijde a napije se zdarma vody života.“ A pokud je vyvolení voláno k tomu, aby se z toho zodpovídalo, tak odpovídá: „Ti, kdo přijdou, Bůh chce, aby přišli a ti, co hladovějí, aby přišli, Bůh je učinil hladovými a to je důkaz jejich vyvolení.“ Ti, kdo jej hledají, jej naleznou, protože samo vyvolení to nařizuje, že ten, kdo hledá, jej nalezne a ten, kdo tluče, tomu bude otevřeno.

IV. Účinky učení o vyvolení na naši zbožnost

Je divné to říct, ale toto učení má účinek na křesťana kteréhokoliv vyznání. Milí bratři a sestry v Kristu, vy, kteří jste měli po dlouhou dobu oči slepé a chodili jste v hříších, přijďte a slyšme vaši modlitbu „Náš nebeský Otče, jenž jsi na nebesích, žehnáme ti za tvou milost, která nás našla a získala, když jsme byli ještě od tebe odcizeni, protože tvá láska, která na nás působila, když jsme tě ještě nemilovali. Chválíme tě, Pane, že jsi nás povolal a přivedl nás do svého stáda.“ Tady vidíme, jak člověk uznává svobodnou Boží milost ve svých modlitbách.

Ono to ale pokračuje, „Ó Pane, když hledíme na ty okolo nás, kteří jsou stále mrtví ve svých vinách a hříších, naříkáme nad nimi a jsme nuceni říct, Ó Pane, je to z tvé milosti, že jsme tím, kým jsme. Ty jsi nás učinil, abychom se lišili. Pane, vezmi ty ostatní jako větvě z ohně a vztáhni svou ruku k jejich Spáse.“ Proč, moji drazí, to neponecháváte jejich svobodné vůli, vy je vůbec neponecháváte sobě samým, ale prosíte Boha, aby si je vybral. Mluvíš o kalvinismu nejvyššího řádu. Člověk může kázat arminianismus, ale modlit se ho nemůže, jinak by to bylo rouhání.

A tak doktrína milosti je velkou inspirací pro skládání písní. Kentovy písně jsou, myslím na ně jako na jakoukoliv jinou poezii u jiných písní, přesto jsou plné melodičnosti. Podávají prosté vyjádření dobrého a zdravého učení a to je to jen poezie. Je to životně důležitá poezie, protože poezie je však tou nejúžasnější formou pravdy. Bude vždy působit lásku v uctívání Božích dětí. Svou vírou, svými instinkty, myšlenkami, pravděpodobně, popírá učení o vyvolení. Víra-věrouka, která musí existovat, která musí existovat ve víře každého Božího dítěte, avšak může jej popírat a upírat mu místo ve svém krédu.

A znovu, nemaří toto učení křesťanovu bdělost? Jistěže ne. Víra v to, že patřím mezi vyvolené, Boží jej vede vždy k modlitbám, že si nemá zamazat svůj šat a zneuctít tak Boha, který ho tak poctil. Nebo brání mu toto učení, aby zkoumal Písmo. Víš, že když zná toto učení o vyvolení, že má zájem o každý řádek Písma? Zbožnost těchto lidí, kteří si vysoce váží této velké pravdy Boží, je bez precedentní a nemá srovnání. Nadšení toho nejvíc entuziastického věřícího v konání dobrých skutků nemá takovou sílu jako svaté nadšení toho, kterého nepohnulo v jeho modlitbě nic za hranici vděčnosti za poznání skutečnosti, že patří mezi vyvolené Bohem v Ježíši Kristu.

V. Shrnutí: Účinky učení o vyvolení na naše jednání

Pokud je tato doktrína plně přijata a poznána, pak vdechne se vší vděčností Bohu upřímnou touhu prokazovat jeho chválu. Vede k všem možným druhům svatých aktivit a činností se srdečnou touhou sloužit Bohu. Filozofové nám neustále opakují, že myšlenka nutnosti- myšlenka, že vše je fixováno a dekretováno, vede k pasivitě a podlamuje aktivitu. Nic není větším nepochopením, než toto. Pohleďte za hranice – vše co je velké podle ducha doby má základ v nutnosti, v determinismu.

Když Mohamed kázal predestinaci, zastával deterministické pojetí. Vedlo jeho pojetí predestinace jeho následovníky k pasivitě? Vedlo je to snad k nečinnosti v bitvě, když prohlašovali, že musí zemřít v určený čas, a když v běžném životě museli bojovat a upřímně hájit svoji víru? Nebo si vezměme příklad z naší vlastní historie. Vedl kalvinismus Olivera Cromwella jeho železné vojáky k nečinnosti! Nechali snad svůj střelný prach zvlhnout? Oni věřili, že jsou vyvolení Boží a nebyli to snad muži činu? Zmařilo snad toto učení jejich energii?

V každém dobrém skutku nejsou naše církve nikdy pozadu. Jsme snad pozadu v misii? Neposíláme snad dost mužů kázat evangelium do cizích zemí? Máme snad nedostatky v našem snažení? Jsme snad lidé, kteří by kázali jen hrstce, několika málo vybraných lidí? Kteří by pak stavěli budovy pro uctívání, kam se chudí jen stěží odváží vstoupit? Jsme snad lidé, kteří by své náboženské služby provozovali jen privilegovanou menšinu?

Skutečnost jsou ti nejhorlivější, nejupřímnější a nejúspěšnější lidé, kteří se drží tohoto učení – Boží pravdu. Proto nemůže být pravda, že by toto učení tlumilo naši energii a snažení a horlivost. Nejlepší důkaz pro toto je v našich životech. Uprostřed Božího svatého shromáždění zavažme se dnes slibem a přísahou, že držení se této pravdy nás neučiní nesvatými nebo pasivními. Je to naše úzkostlivá snaha, být viděni jako lidé, kteří jsou vyvoleni být nádobami pro Pána. Je naší upřímnou modlitbou, abychom pracovali ať vhod či nevhod pro získávání lidských duší pro Pána vědouce, že Boží církve jsou oddány dílu shromažďování ovcí, které patří do Božího stáda, ale které musí být přivedeny, a pak bude jeden Pastýř a jedno stádo.

Dnes večer jsem vstoupil do velké kontroverze. Nedělám to často. Ale každý stavitel v těchto časech musí mít tasený svůj meč, a jak jsem vám dnes večer kázal ve Slovu. Kéž nás Bůh všechny vede ke své slavné Knize, abychom spočinuly na Božích pravdách, které nás vyučuje. A když jsme spatřili Boží pravdu, tak ať nejsme pozadu v jejím vyhlašování. Buď si jist, že ten, kdo ctí Krista v jeho Slově, bude poctěn Kristem v jeho slávě. A co ty, kdo tu jsi a kdo jsi ještě nehledal Krista a nevíš nic o něm, místo toho, abys byl vyděšen tímto učením, přijď nyní ke Kristu a řekni, „Pane, vezmi mě takového, jaký jsem, a zachraň mě, protože jen ty to můžeš učinit a tobě bude patřit všechna sláva.“

Bylo by dobré, kdyby někteří z vás mohli říct, co by řekl konvertita, který je nyní přítomný, když byl veden až na pokraj zoufalství. On by řekl ve své modlitbě: „Ježíši, jestli mě nemáš, já tě budu mít, „ tak by spočinul v Ježíši. Současně by měl jasný pohled na Krista a jeho milost a mohl by osobně rozpoznat, že pokud by měl Krista, pak ho už jistě Kristus vlastní. Taková touha a rozhodnutí, která nikdy ještě před tím nepovstala v jeho duši. Kéž Bůh dá požehnání těchto znaků, pro Ježíše! Amen.