Kristovo bytí

Verze pro tisk

Území, po kterém se teď pohybujeme, je docela neznámé dokonce i pro většinu Božího lidu (tak veliký je duchovní i teologický úpadek posledního století), ačkoliv lépe vyučení svatí v době puritánů a ti, kdo je následovali, byli s touto oblastí obeznámenější. Že Boží Syn je roven Otci a Duchu a že téměř před dvěma tisíci lety se Slovo stalo tělem a vzalo na sebe lidskou podobu, stále pevně drží (a budou držet) všechny skutečně obnovené duše. Že to je spojení božské a lidské přirozenosti v Jeho podivuhodné osobě, co Ho činí způsobilým k Jeho zástupné úloze, je také chápáno víceméně jasně. Asi někam sem dovede světlo téměř všechny křesťany. Že Bohočlověk přebýval v nebi, než svět začal existovat, je požehnaná pravda, která se několika posledním generacím vytratila.

Přemýšlivý čtenář, který uvažuje nad veršem, jako je Jan 6,62, musí být jistě zmaten. „Co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve?“ Všimněte si dobře, že náš Vykupitel o době, než se stal tělem, o sobě nemluvil jako o Synu. Ale i když my žijeme v nevědomosti o této vzácné pravdě, starozákonní svatí v ní byli vyučeni, jak je zřejmé z Žalmu 80, kde se Asaf modlí:

  • Nad mužem své pravice drž svoji ruku, nad synem člověka, letorostem, jejž sis vypěstoval. (v. 17)

Ano, člověk Kristus Ježíš, kterého druhá osoba Trojice přijala do spojení se sebou, přebýval u Otce od věčnosti a byla objektem víry starozákonních svatých.

Na první pohled se poslední výrok jeví jako zběsilé mystično nebo naprostá hereze. Byla by, kdybychom řekli, že duše a tělo Syna člověka existovaly předtím, než se narodil v Betlémě. Ale tomu Písmo neučí. To, co psané Slovo potvrzuje je, že Zástupce (Kristus ve svých dvou přirozenostech) měl skutečné bytí před Bohem od celé věčnosti. Zaprvé „byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa“ (1. Pt 1,20). Byl vyvolen Bohem, aby se stal Hlavou celého vyvolení z milosti (viz Iz 42,1). Ale co více; nebylo jen Božím úmyslem, aby Prostředník (člověk Kristus Ježíš snoubený s věčným Slovem, J 1,1 a 14) měl pouze historickou existenci ve „stanovený čas“ (Ga 4,4), avšak měl před Ním skutečné bytí dlouho předtím. Ale jak je to možné?

Při hledání odpovědi nám pomůže, když zauvažujeme nad něčím, co sice úplně neodpovídá, ale na nižší rovině může posloužit ke znázornění principu. Židům 11,1 (ČSP) zaznamenává, že „víra jest podstata věcí, v něž doufáme…“ Řecké slovo pro „podstatu“ spíše vyjadřuje „skutečné bytí“. Je to protiklad toho, co je jen obrazem představivosti, je to protějšek fantazie. Víra dává skutečnou existenci v mysli a srdci věcem, které teprve nastanou, takže se z nich můžeme radovat nyní a v duši zakoušíme jejich moc. Víra se chápe věcí, které Bůh slíbil, takže se vlastně stávají skutečnými.

Jestliže víra vlastní moc přidávat realitu k tomu, co nemá žádnou historickou skutečnost, jestliže se víra může v přítomnosti těšit z toho, co přijde teprve v budoucnosti, čím spíše byl Bůh schopen dát Prostředníku smluvní existenci nekonečné věky předtím, než se narodil. A tak byl Kristus Synem člověka v nebi tajně před Bohem, než se stal Synem člověka veřejně na tomto světě. Jak Kristus dosvědčil o svém Otci v jazyku proroctví: „… skryl mě ve stínu své ruky. Udělal ze mne výborný šíp, ukryl mě ve svém toulci.“ (Iz 49,2). Všimněte si, že verše, které následují, se vztahují k věčné smlouvě. Boží „toulec“ je jemným vyjádřením tajnosti a bezpečí, ve kterém byl Boží úmysl ukryt.

O tomto podivuhodném předmětu mluví mnohé texty. Možná nejjasnější a nejpodrobnější je v Přísloví 8. Výraz „moudrost“ (v. 12) je jedním z Kristových jmen (viz 1K 1,24). Spojení „moudrosti“ s osobou je zřejmé (v. 17), a to i s božskou osobou (v. 15). Celý text (v. 13-36) se zabývá Kristem, i když ještě nebylo jasně rozpoznáno v jakém ohledu. Zatímco je zřejmé, že to, co bylo řečeno (v. 15-16, 32-36), se může vztahovat jen na božskou osobu, mělo by být rovněž jasné, že některé výrazy (v. 23-24 a dále) nemohou být tvrzeny o Božím Synu. Považujeme-li Ho za stejně věčného a rovného Otci, nemůžeme prohlásit, že Kristus byl kdy „ustanoven.“

Ze všech výrazů užitých v Přísloví 8,13-36 by mělo být zjevné, že z některých je nemožné vyvodit Kristovo božství (zvažujeme-li ho odděleně), stejně jako jiné nemohou svědčit jen o Jeho lidství. Ale těžkosti zmizí, jakmile uvidíme, že celý text se zaobírá Prostředníkem, Bohočlověkem v Jeho obou přirozenostech. Člověk Kristus Ježíš jako spojený s druhou Osobou Božství, byl „vlastněn“ (v. 22) trojjediným Bohem od věčnosti. Dovolte, abychom učinili několik poznámek ohledně některých bodů z tohoto úžasného textu:

„Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna“ (v. 22). Mluvčím je Prostředník, který měl smluvní existenci před Bohem předtím, než vešel vesmír v existenci. Člověk Kristus Ježíš vzatý do spojení s věčným Synem, byl „počátkem“ trojjediné Boží „cesty“. Je těžké mluvit o věčných záležitostech jako o první, druhé a třetí, a přesto je Bůh pro nás do Písma nechal zaznamenat a je povolené užívat taková rozlišení, aby nám to pomohlo v našem pochopení. První Boží skutek nebo úradek se vztahoval k člověku Kristu Ježíši. Byl ustanoven nejen Hlavou své církve, ale také „prvorozeným všeho stvoření“ (Ko 1,15). Předurčení člověka Krista Ježíše k milosti božského spojení a slávě bylo první z Božích úradků: „v hlavě [řec.] knihy“ o něm bylo napsáno (Židům 10,7; srov. Izajáš 42,1; Zjevení 13,8).

Osoba Bohočlověka Prostředníka byla základem všech Božích úradků (srovnej Ef 3,11; 1,9-10). Byl určen, aby se stal kamenem úhelným, na kterém mělo spočinout všechno stvoření. Jako takového Ho Trojjediný Hospodin „vlastnil“ nebo „přijal“ jako poklad, na kterém byly založeny všechny božské úradky, jako účinný Prostředek k vykonání všech svých skutků. Jako takový je jak „Boží moudrostí“ a vykonavatelnou „Boží mocí“, je dokonalým prostředkem, prostřednictvím jehož může vyjádřit sám sebe. Jako takový byl „počátkem“ Boží cesty. Boží „cesta“ značí vykonání Jeho věčných úradků, dosažení Jeho záměrů skrze moudrá a svatá uspořádání (srov. Iz 55,8-9).

„Od věků jsem ustanovena…“ (v. 23). To nemohlo být řečeno o samotném Synu, protože jako Bůh nemohl být „ustanoven“. Avšak jak by mohl být ustanoven jako Bohočlověk Prostředník? Zástupným ustanovením, smluvní úmluvou, božským bytím před Boží myslí. Z lůna věčnosti, v „pokojné shodě“ (Za 6,13), před všemi světy, Ježíš Kristus byl ve svém oficiálním charakteru „ustanoven“. Předtím než Bůh naplánoval stvoření tvorstva, ustanovil nejprve Krista jako veliký Předobraz a Originál. V Božích úradcích bylo pořadí, stejně jako ve stvoření, a Kristus má „prvenství“ ve všech věcech.

Hebrejské sloveso pro „ustanovil“ je „pomazal“ a mělo by být takto překládáno. Vztahuje se k pomazání Krista a udělení úlohy Prostředníka, k čemuž došlo ve věčné smlouvě. Veškerá sláva, kterou vlastní náš Pán jako Prostředník, Mu byla tehdy udělena za podmínky Jeho poslušnosti a utrpení. Proto se, když dokončil své dílo, modlil:

  • A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. (J 17,5)

Sláva, o které se zde mluví, je to vyvýšené místo, které mu bylo dáno jako Hlavě všeho stvoření. V transakcích věčné smlouvy mimo čas, v jedinečné cti, která mu byla udělena jako „Počátku“ Boží „cesty“, „prvorozenému všeho stvoření“, měl tuto slávu. Nyní se modlil, aby ji veřejně ukázal – odpověď přišla v Jeho nanebevstoupení.

  • Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila… (v. 24)

„Zrozen“ z lůna Božích úradků; „zrozen“ do smluvní existence před božskou myslí; „zrozen“ jako Obraz neviditelného Boha; „zrozen“ jako člověk Kristus Ježíš, podle jehož podoby byl stvořen Adam. Ačkoliv byl Adam prvním zjevným člověkem na zemi, Kristus byl dříve, když tajně přebýval v nebi. Adam byl stvořen do podoby Krista takového, jak On skutečně, ale utajeně existoval v osobě Božího Syna, a který se v ustanovený čas, narodil zjevně.

  • Tehdáž byla jsem od něho pěstována… (v. 30 KRAL)

Gesenius říká, že hebrejské sloveso je zde spojeno s tím, které znamená „opírat se, zůstat, posílit“ a tedy „takový, že se na něj člověk může bezpečně spolehnout.“ V Rút 4,16 a 2. Samuelově 4,4 je přeloženo slovem „chůva“. Tak jako lidé svěřují své děti chůvě, aby je milovala a vychovala, tak Bůh svěřil své úradky Kristu. Hebrejské slovo pro „pěstována“ také značí „stavbyvedoucího“. Kristus vzal uspořádání vesmíru na Sebe, aby spředl jeho rámování s nanejvýš mimořádnou dovedností. Je podobné hebrejskému slovu „amen“, které obsahuje ta samá písmena jako sloveso, na které Gesenius poukazuje, jen s odlišnými samohláskami. Jak požehnaně to popisuje Toho, na kterého se lze spolehnout, že vykoná Otcův záměr!

  • … byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas. (v. 30)

Není tím myšleno zcela vzájemné věčné potěšení Otce a Syna, které povstává z dokonalosti té samé božské dokonalosti v každé osobě. Ale vztahuje se na Boží úradky ohledně spasení lidí Jím, kdo je Jeho „moudrostí“ a „mocí“ za tím účelem. Úradek „pokoje“ byl mezi Hospodinem a Větví (Za 6,13), nebo Otcem a Synem, když se měl stát vtěleným. Protože k tomu byl „předem vyhlédnut před stvořením světa“ (1Pt 1,20) totiž, aby se stal Spasitelem a Zachráncem, jímž všechny Boží úradky dojdou naplnění, a to Jeho vlastní vůlí a souhlasem s Otcem. A takový základ byl položen pro spasení církve v těch Božích úradcích, když se děly mezi Otcem a Synem, a proto je řečeno (Tt 1,2), že „věčný život“ byl slíben „před věky“ (J. Owen).

 

Z připravované  knihy Střípky poznání Krista.