Znamení smlouvy (Gn 17,1-27)

Verze pro tisk

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost. Jedno z velkých pokušení, jimž čelí kazatelé, kteří každý týden přicházejí na kazatelnu, je, objevit něco nového, co by mohli hlásat ze své kazatelny. V knize Skutků to byli pohané z Athén, kteří byli známí svou touhou a dychtivostí po slyšení novinek a zajímavostí:

  • … ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. (Sk 17,21)

Naproti tomu apoštolové věnovali hodně svého času tomu, aby křesťanům zdůraznili to, že si mají opakovat a připomínat to, co už dávno znají:

  • [Petr] Proto vám hodlám ty věci stále připomínat, ačkoliv o nich víte a jste utvrzeni v pravdě, kterou jste přijali. (2Pt 1,12)
  • [Pavel] Měj za vzor zdravých slov to, co jsi slyšel ode mne. (2Tm 1,13)
  • [Jan] Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. (1J 2,7)

Novinky nebo zajímavé zprávy nás mohou pobavit, ale obvykle nás nemohou nijak vybudovat nebo vyučit. Nějakých pět let poté, co apoštol Pavel založil církev v Korintu, psal této církvi dopis. Co napsal?

  • Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte. (1K 15,1)

Myslím, že korintští by více chtěli slyšet novinky ze světa, nějaké zajímavosti od Pavla, něco o místech, která Pavel navštívil při zvěstování evangelia nebo nějaké podobné věci. Ale nic z toho jim Pavel nenapsal. Napsal jim staré evangelium. Zopakoval jim tutéž zprávu, kterou jim říkal před několika lety. A právě to musíme dělat také my a je to i totéž, co dělá Bůh s Abrahamem v Gn 17. Znovu se dnes vracíme do Genesis a před námi je opět jeden slavný text. Budeme číst Genesis 17. V této kapitole, nalezneme jenom málo nových věcí – takových, o nichž bychom se nedočetli v kapitolách předchozích. Bůh nás vede k tomu, abychom si připomínali jeho skutky a jeho jednání, jeho věrnost a vytrvalost, jeho zaslíbení, která nám daroval, jeho dobrotu, kterou nám neustále prokazuje.

Minule jsme si více připomínali kontext této kapitoly, takže věřím, že ho máme stále na paměti. A zcela jistě si také pamatujete Abramovu pošetilost, jíž se dopustil, když chtěl vzít věci do svých rukou a nečekat na Boha a zplodit si potomka a dědice z otrokyně Hagar (16. kapitola).

Nyní jsme na začátku 17. kapitoly, třináct let po těchto událostech. Třináct let mělo umlčet každá ústa. Už po těchto třinácti letech bylo naprosto jasné, že Abram a Sáraj nemohou mít děti. Zdá se, že Abram nemohl mít další děti ani s Hagarou. Dvacet čtyři let jsou Abram se Sárají v zaslíbené zemi a čím dál tím více je stále jasnější, že se žádným přirozeným způsobem nedočkají vlastního potomka – Abram, vznešený nebo vyvýšený otec a Sáraj, kněžna jeho domu. Pokud se jim nějaké dítě narodí, tak to nebude dílo lidské, věc těla, ale cele dílo Boží, dílo Boží milosti a moci. To nás vede přímo do textu:

1. Připomenutí Božích zaslíbení (v. 1-8)

Ve světle uvedených věcí začíná také vycházet na povrch, že Abram uvěřil tomu, že Izmael je jeho jedinou nadějí a jeho dědicem. Po 13 letech Bůh prolamuje mlčení:

A. Setkání s Božím synem (v. 1)

  • Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný!“ (Gn 17,1)

Po třinácti letech se znovu ozval Boží hlas. Po třinácti letech Bůh znovu promluvil k Abramovi, ukázal se mu. V prvním verši čteme, že se mu ukázal Hospodin. Zdá se, že nyní se Abram díval na Boha. Jak je to možné, když nám Boží slovo dosvědčuje, že žádný člověk nemůže vidět Boha?

  • Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl. (J 1,18)
  • On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. (1Tm 6,16)

Boží slovo jasně prohlašuje, že Boha nikdo vidět nemůže, přesto se Abram s Bohem setkal, dokonce se mu Bůh sám ukázal. Není to jediný případ v Písmu a my to uvidíme ještě několikrát v knize Genesis. Lidé vždy toužili spatřit Boha, a jak se zdá, tak se jim to také nějakým způsobem dařilo. Stejnou touhu měli i učedníci Pána Ježíše:

  • Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (J 14,8-9)

Ježíš neříká, že je Otec, ale říká, že je možné vidět Boha – a to tehdy, když se podíváme na Ježíše Krista. Druhá osoba Boží trojice je osobou, která na sebe vzala lidské tělo a přebývala mezi námi. Zdá se tedy nanejvýš rozumné říci, že to byla právě druhá osoba Boží trojice, která se i před svým vtělením ukazovala lidem. Ve Starém zákoně najdeme celou řadu setkání lidí s někým, u něhož nakonec vysvítá, že se jednalo o samotného Boha. Jak nám Ježíš dosvědčuje, tak to nebyl Bůh Otec, kdo se takto dával poznat lidem. Se vší pravděpodobností to nebyl ani Duch svatý, který je svou podstatou duchem – je neviditelný, jak nám znovu dosvědčuje Pán (J 3).

Zbývá nám jediný závěr – stejný, k němuž jsme dospěli v minulé kapitole, při setkání Hagar s andělem Páně – ten, kdo se ve Starém i v Novém zákoně dává poznat lidem a kdo je skutečný Bůh, je Ježíš Kristus. V době Starého zákona to bylo v různých podobách, v době Nového zákona na sebe vzal lidské tělo navěky – v tomto těle se s ním setkáme tváří v tvář a budeme proměněni do Jeho podoby.

1. Bůh všemohoucí.

Bůh se tady Abramovi představuje mnohem důkladněji než kdykoliv předtím. Abram se již smířil s tím, jak věci jsou. Je přesvědčen o tom, že Izmael je synem zaslíbení. Jeho tělo už je staré, takže nemůže dále plodit syny a dcery. Sáraj je neplodná a navíc už je ve věku, kdy je to biologicky nemožné mít dítě. Abram zakouší prázdnotu a pociťuje marnost svého života. Všechnu svou naději vkladá do svého jediného syna, kterého zplodil s otrokyní – do Izmaela. Ale Bůh? Bůh přichází a do této temné a smutné situace říká: Já jsem Bůh všemohoucí – El Šaddaj. Toto Boží jméno znamená naději. Já jsem Bůh, který může udělat všechno, co slíbil a všechno, co si usmyslí. Já jsem Bůh, pro něhož není nic nemožného, dovedu až do konce všechno, co jsem kdy slíbil.

Panovník Hospodin mluví. El Šaddaj – Všemohoucí Bůh promluvil k Abramovi, jeho hlas zazněl do lidské bídy, do nevěry, do temnoty chození ve vlastní síle. Po třinácti letech mlčení promluvil všemohoucí Bůh a jeho slovo bylo velmi, nadmíru jasné:

2. Choď přede mnou a buď bezúhonný!

Všemohoucí Bůh promluvil a z Jeho úst zazněl příkaz – choď přede mnou, choď před mou tváří, v mé přítomnosti a buď bezúhonný. Jsou tady dvě stránky, dvě věci v jednom příkazu – je tady věc tak trochu tajemná, mystická, založená na osobním vztahu a je tady věc velmi praktická. „Choď přede mnou“ – to je něco, co nedokážeme úplně uchopit, co se nedá nějak jednoduše popsat. Nedá se říci, když budeš to a to, tak to bude znamenat chození před Bohem. To nejde. Chození před Boží tváří je o vztahu, je to o vnitřním postoji. Je to o srdce, které je cele vydané následování Krista, je to o mysli, která se zaobírá Božími věcmi, je to o oddanosti a věrnosti. „Buď bezúhonný“ – to je praktická rada, která vede ke konkrétním krokům v životě člověka. Kdo kradl, ať už nekrade (Ef 4,28) nebo:

  • Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. (Ef 4,29)

To jsou praktické věci, to je něco, co můžeme dobře popsat. Víme dobře, co znamená bezúhonnost, co to znamená nemít žádný škraloup. Obě tyto věci patří k sobě. Nejdou oddělit. Jedna nemůže přebíjet druhou. Kdo tvrdí, že má vztah s Bohem a Boha miluje, ale jeho život nevede k bezúhonnosti, klame sám sebe i druhé. Kdo na druhé straně chce žít bezúhonně, ale nemá vztah s Bohem, tak také klame sám sebe i své okolí a žije v poutech zákonictví. Bůh nás volá ke vztahu a k proměně života.

B. Bůh, který dává zaslíbení (v. 2-8)

Bůh připomíná Abramovi, kým je. Také připomíná Abramovi, kdo je Abram a potom mu připomíná všechny sliby, které mu dal.

  • Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím. (Gn 17,2)

Neuzavřel Bůh smlouvu s Abramem někdy před patnácti lety? Ano bylo to tak. A nyní Abramovi tuto smlouvu připomíná. Připomíná mu také jádro smlouvy – totiž, že jde o Abramovo potomstvo. Tohoto potomstva bude jako prachu země, jako hvězd.

1. Abramova reakce je velmi poučná.

  • Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil… (Gn 17,3)

Abram znovu uctívá svého Boha. Naposledy jsme to viděli v patnácté kapitole při uzavření smlouvy, nějakých patnáct před touto událostí. Abram pokorně padá na tvář a vzdává chválu svému Bohu. Když se Pán zjevil Petrovi ve své moci:

  • Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ (Lk 5,8)

Podobně Mojžíš v Ex 34,8 nebo Jozue před dobytím Jericha (Joz 5,14) – padají tváří k zemi a klanějí se Pánu. Jan, když se setkává se Vzkříšeným:

  • Když jsem ho [Božího Syna] spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý. (Zj 1,17)

Jestliže Bůh k vám promluví, padněte na tvář. To je známka pokorného srdce. I my se potřebujeme naučit sklánět svá kolena před Pánem. Jsme pyšní lidé moderního západního světa a není to pro nás zvykem klečet před někým na kolenou. O to více se potřebujeme naučit také takto uctívat svého Boha.

Když Abram padl na tvář, tak k němu Bůh začal mluvit. Mimochodem – ve třech verších jsou zde tři různá Boží jména: v. 1 – Hospodin (JHVH, Jahve) promluvil: Já jsem El Šaddaj, všemohoucí Bůh. A ve třetím verši je Bůh – heb. Elohím, kdo mluví.

2. Boží zaslíbení – nacházíme jich tady celou řadu, ale mějme na paměti, že se jedná o věci, které jsme již viděli v předchozích kapitolách. Bůh chce, abychom si připomínali Jeho slova, abychom si připomínali Jeho zaslíbení, Jeho slovo má být v našem srdci, má v nás plnosti přebývat (Ko 3,16), Izraelci si ho měli přivázat na ruku a na čelo, máme zůstávat v Jeho slově. Nepůjde to bez Bible. O jaká zaslíbení se jedná?

a. Zaslíbení potomstva

  • Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. (Gn 17,4)

Bůh začíná razantním prohlášením – Já jsem. Na to není žádná odpověď, proti tomu neexistuje žádná námitka, k tomu není co dodat. Bůh je. Tečka. Abram bude praotcem, zakladatelem davu pronárodů. Nesčetné zástupy jsou potomky Abrahamovými:

  • Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Ga 3,29)

Zde jsou potomci a dědicové Abrahama, tady sedí. Bůh je věrný a všemohoucí (El Šaddaj) – rozhlédněte se a podívejte se na bratry a sestry – to jsou dědicové Abrahama.

b. Nové jméno

  • Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. (Gn 17,5)

Už nebudeš vyvýšený otec, ale budeš otec národů – to je Abraham. Kolik má Abram se Sárou dětí? Žádné! Jenom syna z otrokyně. Ale dostává jméno „otec národů“.

c. Králové

  • Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. (Gn 17,6)

Boží zaslíbení jde do detailů. Jak byste se asi cítili, kdyby Bůh o vás řekl takové věci? _ Ještě jinak – jak byste se cítili v 99 letech, kdyby o vás Bůh řekl takové věci?

d. Bůh potomků Abrahama

  • Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. (Gn 17,7)

Bůh slibuje Abrahamovi, že bude jeho Bohem i Bohem jeho potomků navěky.

e. Země

  • A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem. (Gn 17,8)

Znovu dává Bůh Abrahamovi zaslíbení země – dostane ji on skrze své potomky – tak jsme to viděli v Gn 15. 400 let budou v otroctví, ale potom zemi získají.

Už jsme mluvili o smlouvě, kterou Bůh s Abrahamem uzavřel – byla jednostranná smlouva a v tom, co čteme zde, tomu není jinak. Ať se podíváte na kteroukoliv část této smlouvy, tak je to Bůh, kdo v ní jedná. On je všemohoucí Bůh, On jedná podle svého rozhodnutí. Abraham a jeho potomci, s nimiž je tato smlouva také uzavírána, jsou pasivní součástí této smlouvy. Ne že by se jich to netýkalo, ne že by to pro ně nic neznamenalo, ale oni nejsou těmi, kdo tuto smlouvu uzavírá – to dělá Bůh sám. Všimněte si slov, která Bůh používá – kromě onoho prohlášení „Já jsem“, je tady „staneš se“, „tvoje jméno bude“, „určil jsem tě“, „rozplodím tě“, „dávám ti“ – tady není žádné místo pro lidskou svévoli. Tady je Bůh, který jedná, Bůh, který zaslibuje a který své sliby také splní – Bůh všemohoucí, El Šaddaj.

Bůh připomíná smlouvu, říká, že ji znovu s Abrahamem uzavírá a teprve nyní k této smlouvě přidává ještě nějaké podmínky pro Abrahama.

2. Znamení smlouvy (v. 9-14)

A. Závazek smlouvy (v. 9)

  • Bůh dále Abrahamovi řekl: „Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních.“ (Gn 17,9)

Povinností Abrahama i všech jeho potomků je zachovávat smlouvu s Bohem – ve všech pokoleních. Znovu je tady požadavek poslušnosti a zodpovědnosti člověka. A nejenom jednoho, ale všech pokolení. Vyplývá z toho nutnost předávat dalším pokolením obsah této smlouvy. A to je něco, co potřebujeme slyšet také my. Pro nás už není podstatná obřízka těla, ale obřízka srdce, kterou může udělat jen Bůh. Ale i pro nás platí nařízení, abychom předávali obsah smlouvy, kterou s námi Bůh uzavřel v Kristu Ježíši dalším pokolením.

  • A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. (Dt 6,6-7)

Je povinností každého pokolení poslouchat Boha a podřizovat se mu.

B. Znamení smlouvy (v. 10-13)

Bůh dává Abrahamovi znamení, kterým si má připomínat smlouvu s Bohem – stejně to bylo v případě Noeho – tam byla znamením duha. Zde je to něco jiného:

  • Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince, který není z tvého potomstva. Musí být obřezán každý zrozený v tvém domě i koupený za stříbro. Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou. (Gn 17,10-13)

Znamením smlouvy se stala obřízka těla. Trvalá smlouva – věčná smlouva byla zpečetěna trvalým znamením. To bylo něco, co už nešlo nijak vrátit. Každý muž měl být obřezán. Neexistoval ale žádný ekvivalent pro ženy. Týkalo se to pouze mužů.

Obřízka byla v době Abrama běžná i mezi okolními národy – většinou se prováděla při dosažení určitého věku jako rituál dospělosti. Pro Izraelce to ale mělo být trochu jinak. Měli být obřezáni osmého dne po narození. Od nejútlejšího věku měli být vedeni k tomu, že patří Bohu, že Bůh s nimi uzavřel smlouvu.

Nový zákon na několika místech mluví o obřízce v souvislosti se křtem. A skutečně je tady několik věcí, které spojují obřízku se křtem. Zároveň jsou tady také věci, které ukazují na naprostou rozdílnost obřízky a křtu.

1. Obřízka a křestobojí je znamením. Zatímco obřízka byla znamením staré smlouvy a měla ukazovat na novou, křest je znamením naplnění této smlouvy (je znamením znovuzrození, obřízky srdce a znamením nové smlouvy je Památka Páně). Ani obřízka, ani křest nezachraňuje. Izraelec nebyl zachráněn tím, že byl obřezán na těle – byl zachráněn vírou v Boží zaslíbení, tedy obřízkou srdce. Obřízka byla vnějším znamením smlouvy, kterou Bůh uzavřel, znamením Božích zaslíbení. Ani křest vodou není tím, co člověka zachraňuje:

  • Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. (J 3,3)

Nikoliv křtem vodou, ale pouze novým narozením může člověk vstoupit do Božího království. Není to obmytí vodou, ale o obmytí Duchem svatým, co způsobuje nové narození (obřízku srdce).

  • On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. (Tt 3,5)

Křest je potom vnějším potvrzením toho, co se stalo uvnitř. Obřízka byla vnějším znamením toho, že dítě patří k lidu smlouvy, křest je znamením toho, že člověk byl Duchem svatým vekřtěn do Těla Kristova, do církve, jinými slovy – znovuzrodil se, byl obřezán v srdci.

Jak obřízka, tak také křest jsou příkazem pro Boží lid. Abraham dostal příkaz, že každý kdo se narodí v jeho domě, každý jeho potomek bude osmého dne po narození obřezán. Nebyla to věc volby, nebylo to dobrovolné, ale byl to příkaz. Podobně křest je příkazem pro ty, kteří se stanou křesťany:

  • Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen. (Mk 16,16)
  • Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista. (Sk 2,38)

2. A tady se dostáváme k rozdílům mezi křtem a obřízkou. Křest je krokem poslušnosti nového křesťana. Obřízka byla krokem poslušnosti pro rodiče narozeného dítěte. Nový zákon nikde nepřikazuje rodičům, aby křtili své děti. Ale přikazuje věřícím – ať malým nebo velkým, mladým nebo starým, dětem nebo dospělým, prostě všem, kteří uvěřili evangeliu, aby se dali pokřtít.

Obřízka měla být provedena osmého dne po narození dítěte. Křest má být proveden po znovuzrození člověka. Někdy je naprosto jasné, že k tomu došlo a člověk má být pokřtěn. Dobrým příkladem může být komorník etiopské královny ve Sk 8,27-39. Tento muž četl knihu proroka Izajáše a nerozuměl jí. Evangelista Filip mu vysvětlil podle Izajáše evangelium o Ježíši Kristu, a když jeli kolem vody, tak komorník říká, zda může být pokřtěn. A byl. A všimněte si, že ho nikdo nenutil, ani nepřesvědčoval – Duch svatý ho k tomu dovedl, a to velice záhy po uvěření.

Jindy to tak jasné ale být nemusí. Někdy Duch svatý pracuje pomalu v životě člověka a teprve čas ukazuje, že v takovém člověku je skutečně Kristův život. Ale ať už je to jakkoliv, tak kdokoliv vyznává Krista jako Pána, má být pokřtěn v Jeho jménu. Vidíme tedy rozdíl mezi křtem a obřízkou.

Poslední rozdíl, který chci zmínit, se týká charakteru obou znamení. Obřízka je svou podstatou osobním, intimním znamením. Je to skryté znamení. Je to znamení dané muži. Naproti tomu křest je veřejným vyznáním, že tady je člověk, který uvěřil v Krista. Je pro muže i ženy, pro všechny, kdo věří. A je svědectvím pro ostatní, že tento člověk je věřící. V souvislosti s obřízkou ale musíme zmínit ještě jednu věc:

3. Obřízka křesťanů. Boží slovo dává do souvislosti obřízku se křtem, ale vedle toho také ukazuje, že starozákonní obřízka těla měla být znamením, které se naplnilo v novozákonní době. Tato obřízka těla ukazovala na obřízku srdce.

  • V něm [v Kristu] jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla. S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých. (Ko 2,11-12)

Vidíte ty souvislosti? Jde o obřízku srdce. A křest je potom znamením toho, že jsme byli pohřbeni spolu s Kristem, že nevykoupené tělo bylo odloženo a že jsme spolu s Kristem povstali k novému životu. Proto Pavel může napsat:

  • Pravý žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle. Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. (Ř 2,28-29)

Smlouva, kterou Bůh uzavírá s Abrahamem, má také varování:

C. Porušení smlouvy (v. 14)

  • Neobřezanec, který by nedal své neobřezané tělo obřezat, bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu. (Gn 17,14)

Po mnoha zaslíbeních, která Abraham dostal, je tady první varování od Boha. Abraham ještě neslyšel žádné varování od Boha. Slyšel příkazy, slyšel zaslíbení, ale nikoliv varování. Kdo nebude obřezán, bude vyloučen. Jestliže se někdo nedal obřezat, tak to ukazovalo, že nepatří a nikdy nepatřil do Božího lidu. Podobně člověk, který zapírá Krista a žije jako bezbožník, který odpadl od víry, svým životem ukazuje nejen to, že nevěří, ale že také nikdy skutečně nevěřil, jeho srdce nebylo obřezáno Duchem svatým.

3. Zaslíbení a nevěra (v. 15-22)

Boží smlouva se netýká jen Abrahama, ale všech jeho potomků. Podobně zaslíbení nedostává jenom Abraham, ale také další lidé:

A. Zaslíbení pro Sáru (v. 15-16)

  • Bůh také Abrahamovi řekl: „Svou ženu nebudeš už nazývat Sáraj, její jméno bude Sára (to je Kněžna). Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů.“ (Gn 17,15-16)

Je to totéž zaslíbení, které Bůh dal Abrahamovi. Ostatně Sára byla jeho žena. Bůh jasně ukazuje, že ze Sáry bude zaslíbený dědic. Ale Abraham tomu moc nevěřil:

B. Nevěra Abrahama (v. 17-18)

  • Tu padl Abraham na tvář, usmál se a v duchu si řekl: „Což se může narodit syn stoletému? Cožpak bude Sára rodit v devadesáti?“ Proto Abraham Bohu řekl: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“ (Gn 17,17-18)

Tyto verše nám velice jasně ukazují, jaká byla víra Abrahama. Kdybychom to měli nějak popsat, tak bychom řekli – nic moc. Abraham měl před očima jenom Izáka. Jeho víra byla v troskách. To skutečně nebyla žádná pevná a hrdinská víra. To, co tady čteme, bychom mnohem více mohli označit jako nevěru!

Abraham se usmívá pod fousy, když s ním Bůh mluví. V jeho hlavě se točí myšlenky, které jdou úplně jiným směrem, než na co mu ukazuje Bůh. Ale Bůh je věrný! Bůh je ten, kdo uzavírá smlouvu. Pána Boha nerozhodí naše nevěra, nijak neohrozí Jeho plány, ani neomezí jeho jednání. On je všemohoucí Bůh. A tak dává:

C. Požehnání (v. 19-21)

  • Bůh však pravil: „A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Smíšek). Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou. A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ. Ale svoji smlouvu ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára příštího roku v tomto čase.“ Bůh skončil rozmluvu s Abrahamem a vystoupil od něho. (Gn 17,19-22)

Izmael dostane požehnání. Bůh odpověděl na prosbu Abrahamovy nevěry! Jak ohromné požehnání dává Abrahamovi! Čím se o to Abraham zasloužil? Vůbec ničím! Abraham byl slabý muž, stejně jako my jsme slabí. Byl hříšný člověk, kterého Bůh volá ke svatosti, stejně jako my jsme hříšníci, které Bůh volá ke svatosti. To, co zde vidíme, je dílo Boží milosti, nikoliv nějaký výkon víry.

  • Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. (Mt 12,20)

Vidíte, co držím mezi prsty? Nevidíte!? Je to zrníčko hořčice. Pán nás dovede do svého království, i když budeme mít víru jenom jako zrnko hořčice. Nemáme se spokojit s takovou vírou – naše víra má růst! Ale – nejsme spaseni velikostí své víry, ale milostí Boží v Kristu Ježíši.

V Ježíši Kristu jsme dostali milost a v Něm máme všechno duchovní požehnání nebeských darů (Ef 1,3). Jsme dědicové Abrahama, jsme jeho duchovními potomky, naše srdce byla obřezána nikoliv lidskou rukou, ale Duchem svatým. Jenom z Boží milosti nyní žijeme novým životem v Boží bázni, chodíme před Boží tváří a chceme být bezúhonní. Je to Boží dílo, nikoliv naše. Dostali jsme nové srdce, dostali jsme víru a Bůh nás učí trpělivosti a vytrvalosti.

  • … z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti. (Ko 1,11)

Dílo Boží milosti nás vede ke stejným věcem jako Abrahama:

4. Bolestivá poslušnost (v. 23-27)

  • Abraham tedy vzal svého syna Izmaela a všechny zrozené ve svém domě i všechny koupené za stříbro, všechnu svou čeleď mužského pohlaví, a obřezal jejich neobřezané tělo hned toho dne, kdy k němu Bůh promluvil. Abrahamovi bylo devětadevadesát let, když jeho neobřezané tělo bylo obřezáno. Jeho synu Izmaelovi bylo třináct let, když bylo jeho neobřezané tělo obřezáno. Abraham i jeho syn Izmael byli obřezáni v týž den. Také všechna jeho čeleď, ať doma zrození či za stříbro od cizince koupení, byli obřezáni spolu s ním. (Gn 17,23-27)

Podle Božího slova Abraham okamžitě jednal. Jakkoliv byla jeho víra slabá, jakkoliv byly jeho pochybnosti silné, když slyšel, co má udělat, tak šel a udělal to. To je chození před Boží tváří. To je Boží dílo v nás – kdykoliv jednáme v poslušnosti jako Abraham. Bůh nás volá k tomu, abychom nebyli jenom posluchači, ale abychom podle Slova také jednali (Jk 1,22). Máme poslouchat Boha i ve chvílích, kdy už dopředu víme, že nás to bude bolet – tak jako Abraham, kdy víme, že to bude nepříjemné – jako v případě Abrahama, kdy musel obřezat všechny muže ve svém domě, kdy se možná setkáme s protivenstvím, s problémy.

  • Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (J 14,23)

Abraham miloval Boha. A i když pochyboval, tak poslechl Boží slovo a Bůh ho posílil. I když před ním byla celá řada překážek, poslechl Boha. Nečekal, že Bůh nejdříve odstraní tyto překážky, ale ve víře a v poslušnosti víry šel a jednal podle Božího slova. V následující kapitole uvidíme Abrahama jako velkého přímluvce a jako přítele Božího, s nímž Bůh sdílí důvěrné věci. I to je důsledek poslušného následování.  Moji milí, i nás Pán volá k tomu, abychom se cele spolehli na milost, abychom chodili před Jeho tváří a žili bezúhonně.