Lepší kněz pro lepší smlouvu (Žd 8,1-13)

Verze pro tisk

Jednou z věcí, o které se satan snaží, je snížit naše vědomí Ježíšovy nadřazenosti a naprosté dostatečnosti. To je něco, podle čeho se dá učení či jednání dokonce hodnotit: pokud Kristu ubírá na slávě, není z Boha. Pomocí zákonictví odvádí satan pozornost křesťanů od podstaty, kterou je Kristus, k povrchním a zevnějším věcem (viz Ko 2,16-23). Pokud se mu podaří, abychom se soustředili na pravidla a dodržování vnějších věcí, můžeme podlehnout představě, že jsme „dobří“ křesťané. Ale jestliže v centru naší pozornosti a zdrojem naší radosti není osoba a dílo Ježíše Krista, můžeme navenek dělat všechno možné, a přitom zapomenout na to, co je životně důležité: znát Krista a radovat se v něm (viz Fp 3,1-11).

Někdy nepřítel odpoutává naši pozornost od Krista pomocí zkoušek. Místo abychom se zkouškou nechali přivést k tomu, abychom hledali útěchu a posilu u Krista, vyhledáváme světské rady a pomoc, které může použít každý, ať Krista zná nebo ne. Taková rada může i „fungovat“ – v tom smyslu, že to, co nás bolí, bolet přestane. Ale jestli je to pomoc bez Krista, je to falešná pomoc.

Jindy se nás nepřítel snaží od Krista odlákat pomocí světských pokušení a potěšení. Tak jako v případě semene, které padlo na trnitou půdu, udusí „starosti, majetek a rozkoše života“ (Lk 8,14) slovo, které nás vede ke Kristu. Spokojíme se s tím vším, co nám nabízí svět, a zapomeneme, že jeho potěšení jsou v nejlepším případě prchavá. Jen Kristus nás uspokojí pro tento čas i pro věčnost.

První čtenáři Listu Židům byli pod hrozbou pronásledování v pokušení opustit Krista a vrátit se k judaismu. Judaismus byl tím, čím žili jejich předkové celá staletí. Bůh se jim dával poznat prostřednictvím hebrejských Písem a náboženská praxe, kterou tato Písma předepisovala, byla pohodlná a uspokojivá. Proč trpět pronásledování pro víru v Krista? Proč se prostě nevrátit ke starým metodám, které fungovaly celá staletí?

Aby autor toto nebezpečí odvrátil, vysvětluje, čím vším Ježíš Kristus tyto staré metody převyšuje. Už ukázal, že Ježíš je tím, o kom byl celý Starý zákon (1,1-2). Je naplněním všeho, k čemu Starý zákon směřoval. Jako Boží kněz podle řádu Melchisedechova stojí Ježíš daleko nad lévijskými kněžími. A v osmé kapitole autor říká, že:

Ježíš je lepší kněz, který je prostředníkem lepší smlouvy.

V 8,1-6a ukazuje, že Ježíš je lepší kněz, služebník „pravé svatyně a stánku“. V 8,6b-13 ukazuje, že Ježíš je prostředníkem lepší smlouvy: Nové smlouvy, kterou předpověděl prorok Jeremjáš.

Tato kapitola před nás staví řadu teologických a výkladových obtíží, do kterých zde nemohu zacházet. Jak jsem řekl před pár týdny, otázka toho, nakolik platí Zákon staré smlouvy pro věřící, kteří žijí pod Novou smlouvou, je jednou z nejožehavějších otázek v celém Písmu. A v samotném ohnisku diskuze se nacházejí právě tyto verše. Přiznávám, že ne všechny tyto otázky jsou mi naprosto jasné. Pokud vám zůstanou nezodpovězené otázky, doporučuji vám hlubší studium.

Autor zde probírá delší argumentaci, a proto nejprve vysvětlím sled jeho myšlenek, a pak navrhnu několik aplikací.

1. Ježíš je lepší kněz, který slouží v pravé svatyni (8,1-6a).

Jsou tu tři body:

A. Náš velekněz sedí po pravici Božího majestátu v nebesích (8,1-2).

Autor zde uvádí hlavní myšlenku toho, co říká: „Máme takového velekněze, který usedl na pravici trůnu Majestátu v nebesích…“ (8,1 KMS). To je rozdíl mezi ním a lévijskými kněžími, kteří byli slabí a nedokonalí (7,28) a kteří sloužili jako zástupci uctívajících v pozemském svatostánku. Ale Ježíš, náš kněz podle řádu Melchisedechova, vystoupil na nebesa a usedl po Boží pravici (Ž 110,1). Autor pro Boha použivá vznešený titul „Majestát v nebesích“, který v sobě zahrnuje význam Boží svrchovanosti jako Krále králů a jeho královskou nádheru, jak ji ve svých viděních spatřili Izajáš (6,1-7) i Ezechiel (1; 10). Byl také jedním ze způsobů, jimiž se o Bohu rád zmiňoval Kalvín. Jako Boží titul se slovo „Majestát“ (NBK, KR: „Velebnost“) vyskytuje pouze zde a ve verši 1,3 (srov. Ju 25).

Lévijští kněží ve svatostánku či v chrámu vždy stáli, což naznačovalo, že jejich práce nikdy nekončí. Ale Ježíš usedl po pravici Božího trůnu, když dokončil své dílo spočívající v očištění od hříchů (1,3). Udělal všechno, co se pro uskutečnění našeho vykoupení dalo udělat. Jak to řekl, když umíral na kříži: „Dokonáno jest“ (J 19,30). Přidávat k tomu, co Ježíš vykonal na kříži, jakékoli lidské skutky či zásluhy znamená pohrdnout jeho smrtí jako dokonalou obětí za naše hříchy.

Místo po pravici trůnu je čestným místem, vyvýšeným místem a místem autority. Slova „v nebesích“ označují místo, kde přebývá Bůh. Nemáme nedokonalého lidského kněze, který smí do svatyně svatých vstoupit jen jednou ročně, a ani pak tam nemůže zůstat stát moc dlouho (natož, aby se tam natrvalo usadil!); máme velekněze, který sedí po pravici Majestátu v nebesích! Jde o tohle: „Proč bychom měli třeba jen uvažovat o návratu ke starému systému, když máme takového velekněze, který natrvalo usedl na tak vyvýšeném místě?“

B. Ježíš slouží v pravé nebeské svatyni (8,2-5).

Pro tyto verše byla navržena řada výkladů, ale nebudu se tu jimi všemi probírat. Myslím, že o co tu autorovi jde především, je myšlenka, že pozemský svatostánek byl jen náznakem.

Pravým svatostánkem je samotná Boží přítomnost v nebesích. „Svatyní“ je míněna svatyně svatých ve svatostánku. Ježíš sice po pravici Boží sedí, ale nesedí tam nečinně. Slouží jako kněz.

V 8,2 a 8,5 autor tvrdí, že tato nebeská svatyně i celý svatostánek jsou skutečné věci. Pozemský svatostánek byl jen kopií a náznakem nebeských skutečností. Na podporu svého tvrzení cituje Exodus 25,40, kde Hospodin říká Mojžíšovi, aby všechno udělal podle vzoru, který mu byl ukázán na hoře. Někteří se domnívají, že Bůh Mojžíšovi předlohu svatostánku skutečně zjevil. Tohle sice nemůžeme vědět s naprostou jistotou, ale podstatné je, že Mojžíš si nemohl svatostánek postavit podle svých vlastních představ. Plán svatostánku zjevoval některé konkrétní skutečnosti o osobě a díle Ježíše Krista. Byl omezeným pozemským obrazem nebeských duchovních pravd. Z tohoto hlediska stojí kněží, kteří sloužili v pozemském svatostánku, níže než náš velekněz, který slouží v pravém nebeském Božím příbytku.

V 8,3-4 autor opakuje to, co řekl v 5,1, totiž že velekněží přinášeli oběti a dary. Proto bylo nutné, aby i tento velekněz (Ježíš) něco přinesl. Odkazuje zpět na verš 7,27, kde řekl, že Ježíš jednou provždy obětoval sebe sama. Ještě se k tomu hodlá vrátit (9,12-14.25-28; 10,10-14), ale zde se o tom zmiňuje jen mimochodem. Ve verši 8,4 poukazuje na to, že kdyby byl Ježíš pozemským knězem, nepřipadal by v úvahu, protože nebyl z kmene Léviho. Z toho plyne, že Ježíšovo kněžství musí být vykonáváno v nebesích, ne na zemi. Prohlášení, že „zde jsou ti, kteří přinášejí dary podle Zákona“ (8,4 KMS), nasvědčuje tomu, že jeruzalémský chrám dosud stojí, což datuje list Židům před rok 70 n. l., kdy byl chrám zbořen. (Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 292.)

Zatím nám autor řekl, že náš velekněz usedl po pravici Majestátu v nebesích, a proto neslouží v pozemském stánku, který je pouhým náznakem, ale v pravém svatostánku v nebesích. Ve verši 8,6 uzavírá to, co řekl doposud, a zároveň otevírá další část své argumentace. Závěr spočívá v tom, že:

C. Protože Ježíš slouží v nebi, a ne na zemi, dosáhl vznešenější služby (8,6a).

Na velekněze musel být úchvatný pohled, když ve svém nádherném kněžském rouchu vykonával ve svatostánku složité obřady. Každý rok, když kněz zmizel za oponou, si uctívající nepochybně prožili pár minut napětí. Jejich představivost musela pracovat na plné obrátky.

„Jak to tam vypadá?“ říkali si nejspíš. „Co asi vidí? Co dělá? Dostane se ven živý?“ Pak se zase ukázal, a všem jim spadl kámen ze srdce.

Autor v podstatě říká: „To není nic proti tomu, že Ježíš teď sedí po pravici Majestátu v nebesích! Jejich každoroční obřady se nedají srovnávat s tím, jak náš velekněz obětoval jednou provždy na kříži sám sebe, aby teď jako náš zástupce konal svou kněžskou službu v nebesích! Jeho nebeská služba je mnohem a mnohem vznešenější, než kdy byla jejich pozemská služba!“ Mezi řádky je vlastně vyzývá: „Vůbec ani neuvažujte o tom, že byste se vrátili ke starému pozemskému systému, který byl jenom náznakem. Nepřestávejte se soustředit na Ježíše, který je pravá skutečnost a naplnění všeho, k čemu starý systém ukazoval.“

Než se budeme zabývat druhou částí textu, rád bych navrhl dvě aplikace: (1) Ježíš slouží jako náš zástupce v nebi – přijímejme jeho službu! Máme sklon soustředit se na to, jak bychom měli sloužit jemu a tato služba má v našem životě rozhodně své místo (1K 15,58). Ale jsou také chvíle, kdy bychom se měli ve své horlivé činnosti pozastavit a dovolit Ježíši, aby nám sloužil. Vzpomínáte si, jak se Petr zhrozil, když vzal Ježíš ručník a umyvadlo, aby učedníkům umyl nohy? „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Jenže Ježíš opáčil: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl“ (J 13,8-9). Musíme Pánu dovolit, aby z nás vodou svého slova smyl špínu, která se na nás při putování tímto světem přichytí. Jako náš velekněz nás zastupuje ve své službě před trůnem Majestátu. Přicházejme před něj a udělejme si čas na to, aby jeho služba mohla očistit naše duše.

(2) Nebeské a duchovní věci jsou skutečnější než věci pozemské a viditelné – hledejme to, co je nad námi! Autor zdůrazňuje, že pozemský svatostánek není to pravé. Pravý svatostánek je v nebesích, kde teď Ježíš sedí jako náš zástupce. Máme tendenci myslet si, že skutečné jsou pozemské věci, a že nebeské věci jsou méně skutečné než to, co můžeme vnímat smysly. Ale Pavel nám říká: „… hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem“ (Ko 3,1-2).

Z toho plyne přinejmenším to, že bychom o Božích věcech měli uvažovat tak často, že pro nás budou skutečnější než věci na této zemi. Boží věci můžeme chápat pouze vírou v pravdy jeho slova. A zatím nás zaplavují a bombardují věci, které vidíme kolem sebe na zemi. Pokud cílevědomě a soustavně nepěstujeme tuto vizi nebes, rozhází nám to priority. Budeme usilovat o to pozemské a přicházet o to nebeské. Tak jako boháč, o kterém mluvil Ježíš, budeme si i my stavět další a další skladiště pro svůj pozemský majetek, ale ve svém vztahu k Bohu budeme chudí (Lk 12,15-21). A proto nezapomínejme: to pozemské je pouhý náznak; skutečnost je to nebeské.

2. Ježíš je prostředníkem lepší smlouvy (8,6b-13).

Jelikož je Ježíš lepší kněz, který slouží v pravém svatostánku (8:1-6a), je také „prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních“ (8:6b). Těmito lepšími zaslíbeními jsou zaslíbení nové smlouvy, kterou prorokoval Jeremjáš 31,31-34 (8,8-12 cituje Jeremjáše 38,31-34 LXX). Na výkladu a aplikaci těchto veršů opět stojí celá řada knih (a také celých teologických systémů), takže si tu mohu dovolit jen proletět po povrchu. Všimněme si tří věcí:

A. Lepší smlouva by nebyla zapotřebí, kdyby první smlouva byla bez chyby (8,7).

Jak jsem řekl předminule, když jsme studovali verše 7,11-19, představa, že by Mojžíšův zákon byl v jakémkoli směru vadný, byla pro Židy něco nemyslitelného! Zákon byl základem celého jejich způsobu života. Byl základem jejich náboženské praxe, která byla samotnou osnovou i útkem toho, co znamenalo být Židem. V kapitole 7 autor vyvozoval, že změna kněžství vyžaduje také změnu zákona, protože tyto dvě věci jsou nerozlučně spjaty a ukázal, že v Žalmu 110,4 David předpověděl změnu kněžství. Zde cituje Jeremjáše 31, aby ukázal, že i sám Starý zákon předpovídá Novou smlouvu, která nahradí starou, mojžíšovskou smlouvu. A důvodem pro tuto změnu bylo to, že stará smlouva měla své chyby.

Rychle ale dodává, že chyba nebyla ani tak v Zákoně samotném, jako v lidech, protože ti ho nedokázali dodržovat: „Kárá je přece…“ (8,8). Totéž říká i Pavel: „Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré“ (Ř 7,12). Později ale mluví o tom, „co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost“ (Ř 8,3). Jako hříšníci nedokážeme dodržovat Boží svatý zákon. Zákon nám nedával nové srdce ani službu Ducha svatého, díky které jsme schopni jej poslouchat. Jak vysvětluje Pavel v listu Galatským, účelem zákona není dávat duchovní život, ale odhalovat náš hřích, tak abychom byli přivedeni k víře v Krista, který je naším jediným lékem (Ga 3,19-24).

B. Protože Boží lid nebyl bez chyby, slíbil Bůh Novou smlouvu (8,8-12).

Tato smlouva měla být uzavřena „s domem izraelským i s domem judským“. Někteří tvrdí, že církev je nový Izrael, a protože Ježíš řekl, že kalich Poslední večeře je Nová smlouva zpečetěná jeho krví (Lk 22,20), obdržela Novou smlouvu místo Izraele církev. Ale v Římanům 11,17-21 stojí, že z Izraele byly vyťaty větve nevěřících, abychom na něj mohli být naroubováni my, pohané. A tak my, kteří věříme, máme podíl na Božích zaslíbeních Nové smlouvy pro Izrael, ale jak Pavel říká dále, až budou naroubováni všichni pohané, kteří mají být naroubováni, bude zachráněn celý Izrael. Pak rovněž připomíná Jeremjáše 31,5 „… to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy“ (Ř 11,27).

Je rovněž důležité si uvědomit, že tato požehnání Nové smlouvy sice vyhlásil už Ježíš, ale dokonale budou naplněna až při jeho druhém příchodu. (Viz Craig Blaising, Darrell Bock: Progressive Dispensationalism [Baker], s. 200-211.) Craig Blaising píše (s. 208):

Nový zákon sice říká jasně, že Nová smlouva je již vyhlášena – to znamená, že požehnání, která k ní patří, jsou nyní udílena všem, kdo věří v Ježíše (ať jsou to Židé či pohané) – ale stejně jasně také říká, že zaslíbení Nové smlouvy dosud nejsou plnou skutečností. Zaslíbení v proroctvích Jeremjáše, Izajáše a Ezechiele mluví o lidu, který má zákon vepsaný v srdci, chodí po Hospodinových stezkách a je zcela pod kontrolou Ducha svatého. Ve stejných zaslíbeních je ovšem očekáván lid, který vstal z mrtvých a obdržel požehnání věčného dědictví s Bohem, jenž přebývá s nimi a v nich.

O něco dále (s. 209) pak dodává: „Jak plnost těchto požehnání, tak dokonalá proměna, kterou Nová smlouva slibuje, se uskuteční teprve v budoucnosti. Tato budoucnost přijde, až se Ježíš vrátí na zem.“

Vlastností Nové smlouvy se tu mohu pouze letmo dotknout (podrobněji se na ně podíváme příště). Všimněme si pěti věcí:

1) Nová smlouva je zásadně odlišná od staré smlouvy, kterou Izrael nedodržoval (8,8-9).

Důraz se tu klade na přerušení, ne na návaznost. Bůh říká: „… ne jako byla ta smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich otci…“ To je podle mého soudu hlavní problém teologie smlouvy, která vnímá starou a novou smlouvu jako dva odlišné způsoby provádění jedné a té samé smlouvy milosti. Toto pojetí zdůrazňuje jednotu a návaznost smlouvy v celých dějinách, zatímco zde je důraz evidentně kladen na nespojitost. (The Evangelical Dictionary of Theology [Baker], ed. Walter Elwell, s. 280.)

2) Nová smlouva znamená, že Bůh svému lidu vloží své zákony do mysli a do srdce (8,10).

V Deuteronomiu 29,3 (29,4 KRAL), těsně před svou smrtí, Mojžíš Izraelcům řekl: „Ale Hospodin vám nedal srdce, aby chápalo, ani oči, aby viděly, ani uši, aby slyšely, až do tohoto dne.“ Měli Zákon napsaný na kamenných deskách, ale neměli poslušné srdce. Ale ve verších Ezechiel 36,26-27, které odpovídají zaslíbení Nové smlouvy v Jeremjášovi, Bůh slibuje: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ V listu Římanům 6,17 Pavel jásá nad tím, „že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno.“ Požehnání Nové smlouvy změnilo naše tvrdá srdce!

3) Nová smlouva znamená blízký vztah mezi Bohem a jeho lidem (8,10b).

„Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ To není nic nového – vždyť to Bůh Izraeli slíbil už při exodu (Exodus 6,7). Ale jak vysvětluje Leon Morris: „Bůh, který lidi zachraňuje v Kristu, je pro své zachráněné Bohem v novém a konečném smyslu. A když jsou lidé vykoupeni za onu strašlivou cenu zaplacenou na Kalvárii, stávají se Božím lidem ve smyslu dosud zcela neznámém.“ (Morris: The Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 12, s. 78.)

4) Nová smlouva znamená, že Hospodina bude osobně znát každý, od nejmenšího po největšího (8,11).

Nejde o to, že nebude zapotřebí učitelů (Ef 4,11), ale že „poznání Boha nebude záležitostí omezené hrstky vybraných jednotlivců. Každý účastník Nové smlouvy bude sám důvěrně a osobně znát svého Boha“ (tamtéž, s. 79).

5) Nová smlouva znamená úplné odpuštění hříchů (8,12).

Oběti podle staré smlouvy nedokázaly hříchy úplně odstranit (10,1-4). Byly pouhým náznakem požehnání, která měla přijít v Kristu, který tím, že jednou provždy obětoval sám sebe, zaplatil dluh našich hříchů dokonale (9,14; 10,10.14)! Kdyby byla první smlouva bez chyby, nebyla by zapotřebí lepší smlouva. Protože ale Bůh našel na lidech chyby, slíbil Novou smlouvu.

C. Tím, že Bůh slíbil Novou smlouvu, se ta první stala starou smlouvou, což byl počátek jejího zániku (8,13).

Jeremjášovo proroctví (cca 600 př. Kr.) zahájilo lhůtu, po jejímž vypršení měla stará smlouva zaniknout. V roce 70 n. l., když Titus dobyl Jeruzalém a zničil chrám, se Izrael jako státní útvar rozpadl a oběti, které byly jádrem systému staré smlouvy, přestaly být přinášeny.

Vzhledem k tomu, co tvrdí List Židům (a zvláště verše jako 8,13), se nemůžu ztotožnit s názorem, že v tisíciletém království budou opět přinášeny doslovné zvířecí oběti. Autor zde namítá: to, co je dokonalé, přišlo v Kristu, tak proč se vracet k tomu, co je staré a překonané?

Závěr

Na požehnání Nové smlouvy se blíže podíváme příště. Dnes si jen položme otázku: „Jsem zcela pohlcen soustředěním na prostředníka Nové smlouvy, Ježíše Krista, sedícího po pravici Majestátu na výsostech? Usiluji denně o to, abych ho poznal, miloval a oslavoval, protože za mne na kříži obětoval sám sebe?“ Křesťanství sice vyžaduje poslušnost, ale není to vnějšková poslušnost dodržování pravidel a vykonávání obřadů, ale poslušnost ze srdce vyplývající z lásky k Bohu. „Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě“ (Ko 3,1-4).

Otázky k diskuzi

  1. Co to prakticky znamená „hledat to, co je nad námi“?
  2. Jak můžeme rozvíjet své soustředění na Krista uprostřed všeho toho, čím nás zahlcuje svět?
  3. Když jsou i v křesťanství příkazy, které je třeba poslouchat, v čem je to jiné, než být pod Zákonem?
  4. Co to znamená, že jsou Boží zákony zapsané do našich srdcí?