Zápas o duši:

Boží sláva se zjevuje obyčejným lidem (L 2,1–20)

Verze pro tisk

Máme dnes před sebou příběh, který je nesmírně populární, a dokonce ho zná většina lidí, kteří vůbec nejsou věřící, tzv. vánoční příběh. Když čteme tento příběh, v mysli se nám vynořují jesličky, sníh, hvězdy, vánoční atmosféra apod. Ale v Bibli většina z těchto věcí není – v Betlémě, kde se Ježíš narodil, není žádný sníh. Ježíš se nenarodil o Vánocích – to jenom lidé zavedli tento svátek a zmiňované jesličky jsou se vší pravděpodobností také jenom naší evropskou iluzí. Lukáš, který tento příběh napsal, neměl v úmyslu zavést slavení Vánoc, ale chtěl svému příteli Teofilovi pečlivě vypsat všechny tyto věci, aby „poznal hodnověrnost těch věcí, jimž byl naučen“ (L 1,4).

I. Souvislosti Kristova narození

Lukáš navazuje na příběh o narození Jana Křtitele, v němž mluví o narození, obřezání a pojmenování toho, kdo půjde před Pánem. Ve druhé kapitole potom jde o narození, obřezání a pojmenování Pána. Když se narodil Jan, příbuzní si přáli nějakou rodinnou kontinuitu v pojmenování dítěte, k tomu ale nedošlo, protože Bůh určil, že se bude jmenovat Jan. Při narození Ježíše se sám Bůh postaral, aby zde rodová kontinuita byla zachována.

Jan bude hlasem volajícím na poušti, takže není důležité, kým je a z jaké rodiny pochází. Přesto měl Jan tak velký vliv v Izraeli, že za ním přicházeli a ptali se ho, zda on je ten, koho mají očekávat. Aby tedy nevznikly pochybnosti, anděl při jeho pojmenování dohlédl na to, aby bylo jasné, že rodinná tradice nebude mít s Janovou službou nic společného.

V případě Ježíše šlo ale o naprostý opak. Pokud někdo tvrdil, že je Mesiáš, znamenalo to, že je syn Davidův a dědic Božích smluv, království a zaslíbení daných Davidovi. Proto zde musela být rodinná tradice zachována. Uvidíme, že Bůh se o to postaral. Je tady syn Davidův, z potomstva Davidova, narozený v městě Davidově. To není jenom nějaký židovský kolorit. Apoštol pohanů, Pavel, říká, že evangelium je „o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova“ (Ř 1,3). A později píše svému učedníkovi Timoteovi:

  • Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. (2Tm 2,8)

Evangelium nejsou jakési nadčasové principy, které pocházejí z mýtů. Evangelium je historická událost. Před staletími začal Bůh jednat s Abrahamem a jeho potomstvem, později s Davidem a Ježíš je vyvrcholením tohoto historického dění. V něm se lámou dějiny. Historie dochází naplnění. Evangelium není něčím vymyšleným, ale je pevně zakotvené v historii, kterou Bůh vede tak, jak sám chce. A smysl prvních sedmi veršů druhé kapitoly je ukázat, jak se to stalo, že se Ježíš narodil právě v Betlémě, ačkoliv Josef ani Marie se o to nijak nesnažili. Bůh ve své prozřetelnosti řídil události tak, aby se Ježíš narodil přesně tam, kde se narodit měl, v Betlémě.

  • Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. (L 2,1–2)

Lukáš uvádí svým vlastním způsobem datum, kdy se všechny tyto události staly. Vypadá to, jako by události podléhaly kontrole císaře Augusta. On rozhodl. On vydal nařízení. Ale:

  • Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí. (Př 21,1)

Bůh stojí nad dějinami světa a řídí je. A my víme jenom tolik, kolik se Bůh rozhodl nám odhalit. A zde nám odhaluje jednu z těch věcí.

  • Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl  z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. (L 2,3–5)

Marie s Josefem museli do Betléma, protože to bylo prorokované staletí předtím. Věděli, že se Mesiáš narodí v Betlémě. Všichni to věděli. Když se král Herodes ptal zákoníků, kde se má narodit židovský král, dostal jasnou a jednoznačnou odpověď – v Betlémě, v městě Davidově. Mohlo by se zdát, že císař hýbe věcmi, ale zatím se „jenom“ naplnilo Boží slovo. Josef s Marií nijak nepracovali na tom, aby naplnili Boží slovo, všechno bylo v Boží režii. Josef a Marie neměli Písmo jako jízdní řád, že by si řekli: „Má se nám narodit Mesiáš, protože to anděl Marii řekl, a ten se má narodit v Beltémě, tak co děláme v Nazaretu?“ Nic takového. Vyšlo císařské nařízení a Josef i Marie museli do Betléma, protože oba byli z domu a rodu Davidova. Byl to Bůh, kdo určil místo, kde se narodí jeho syn. A byl to Bůh, kdo řekl, kdy se narodí.

  • A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. (Mi 5,1)

A Daniel 9,26 popisuje, kdy se narodí. Nebyl to jistě císařův záměr dovést Josefa a Marii do Betléma, aby se tak potvrdila legitimita Ježíše jako následníka trůnu. Přesto svým rozhodnutím nevědomky vyplnil Micheášovo proroctví.

  • Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. (L 2,6–7)

Jak charakteristická je tato situace. Symbolizuje postoj, který má svět k našemu Pánovi. Není pro něj místo. Nenašlo se místo pod střechou. Jenom prázdný žlab, který se používal na krmení zvířat. Nebyly to ty krásné jesličky, které známe z betlémů a obrázků, ale obyčejný, dřevěný nebo kamenný žlab – nebo také jinak česky řečeno koryto. Tam ležel náš Pán. Jak je to pro nás typické! Pro Pána zde není místo – v našem světě, v našem myšlení, rozhodování, jednání, v našich touhách, cílech, pocitech… Chceme ho vytlačit úplně na okraj, do stáje, do světa zvířat, bajek, pohádek. Jedině tam se nějak spokojíme s Ježíšem.

Jsou ovšem i takoví lidé, kteří jsou ochotní zajít ještě dál. K nim patří král Herodes. Nestačilo mu, že pro Ježíše nebylo místo. Král Ježíš je nesmírně nepopulární a nechtěnou osobou. Herodes se ho pokusil zavraždit. Vyhladit Ježíše i všechno, co s ním nějak souvisí. A v dnešní době je to stejné. Lidé se chtějí zbavit Ježíše. Buď ho úplně vyhladit, nebo si ho podřídit, třeba tím, že vytvoříme státní církev, která bude skákat tak, jak my budeme pískat, nebo Ježíše začleníme do panteonu ostatních velkých náboženských postav, v tzv. mezináboženském dialogu nebo v širokém ekumenickém hnutí uděláme z Ježíše bezbrannou loutku, o které možná každý bude rád hovořit, ale nikdo nebude chtít znát Ježíše jako Pána a Krále.

Ale Ježíš se narodil a nikdo tomu nemohl zabránit. Ačkoliv byl král, narodil se do žlabu na krmení zvířat. To není moc slavný příchod, ale ukazuje nám na pokoru našeho Spasitele. Její vyvrcholení nacházíme na kříži (Fp 2,6–8), ale začíná už při jeho narození. Ježíš se narodil jako to nejobyčejnější a možná také nejchudší a nejubožejší malé dítě. Neobyčejný Bůh přichází mezi obyčejné lidi. A to je další část našeho příběhu:

II. Sláva zjevená pastýřům

  • A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. (L 2,8–9)

Podívejme se nyní kousek stranou do okolí Betléma ke stádům ovcí, k pastýřům. Tito pastýři nebyli žádná tintítka, ale drsní chlapi, kteří uměli ochránit svá stáda před zloději i před dravou zvěří. Stalo se to uprostřed noci, kdy „odlesk Boží slávy“, jak je Ježíš nazván v listu Židům 1,3, přichází na svět. Je to symbolické. Vzpomeňme si, co prorokoval otec Jana Křtitele, Zachariáš, o příchodu Krista:

  • … pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje. (L 1,78–79)

Uprostřed noci přichází do tmy ten, který je světlo světa (J 8,12), veliké světlo (Iz 9,1), který je jasná hvězda jitřní (Zj 22,16) a jehož příchod ozáří zemi od východu na západ jako blesk (Mt 24,27). Jeho sláva se nyní zjevuje pastýřům – těm drsným, ale náboženskými lidmi opovrhovaným lidem. Náhle se děje něco, co jim sevřelo hrdla a rozbušilo srdce. Nešlo jenom o nějaký lidský úžas. Sláva se rozzářila a oni byli zděšení.

Moderní člověk zapomíná, kdo Bůh skutečně je. Normální reakcí na zjevení Boží slávy je zděšení a bázeň. Zachariáš se třásl strachy při zjevení anděla v chrámě (L 1,12), Marie byla rozrušená a bála se (L 1,28.30); Boží milosrdenství je zde od pokolení do pokolení pro ty, kdo se ho bojí (L 1,50), když lidé viděli zázračné narození Jana Křtitele, přišla na ně bázeň (L 1,65). Bázeň před Bohem je jeden z žádoucích zbožných citů, které v nás má vyvolávat Boží přítomnost. Směs hluboké úcty, lásky a strachu z velikého a mocného Boha.

Nikde v Písmu nenajdeme jakési juchání, blažené pocity nebo bláznivý smích při zjevení Boží slávy. Petr padá na tvář před Pánem s bázní a zděšením (L 5,8). Podobně zasaženi byli další lidé v Písmu jako Izajáš, Ezechiel nebo Mojžíš. Mojžíš při pohledu na horu zahalenou oblakem řekl: „Třesu se hrůzou a děsem“ (Žd 12,21). Taková je Boží sláva. To je zjevení Boží slávy, při kterém nám vstávají hrůzou vlasy na hlavě, protože Bůh je blízko a my víme, kdo je Bůh! Známe Boha a víme, že on jediný je Svatý. On je mocný. Bůh vzbuzuje bázeň (Ž 130,4). Proto také v našem textu u Lukáše čteme:

  • Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ (L 2,10–12)

Ale anděl říká: NEBOJTE SE! To je motto Lukášova evangelia, které jako výrazný nápis vyčnívá právě zde, v příběhu o narození Pána. Jestli víme, kdo je Pán a kdo jsme my, pak se musíme bát! Ale Bůh říká, nebojte se. Proč? K duším, které jsou zděšeny z vlastního hříchu, přichází dobrá zpráva, evangelium. Hřích je problém, ale Bůh zařídil řešení. Dnes se vám narodil Spasitel, Mesiáš, v Betlémě.

Pastýři byli připraveni na setkání s Pánem, ale byli zděšeni ze svého hříchu, když se Boží sláva rozzářila kolem nich. Možná byli připravení podobně jako Petr volat odejdi od nás, Pane, protože my jsme hříšníci. Ale oni nedostali prázdnou falešnou naději, která by je uchlácholila, takže by si řekli, že s jejich hříchem to není tak hrozné, že všechno bude v pořádku. Ne! Anděl je ubezpečil, že přichází řešení jejich hříchu. A tak se nemusí bát.

Jak je to s tebou, milý čtenáři? Jsi připravený na setkání s Pánem? Co by se stalo, kdyby Pán přišel teď? Co by se stalo, kdyby tě dnes Pán zavolal k sobě? Jsi usmířený s Bohem? Pokud ne, tak to prosím neodkládej. Zde je ten, který přišel, aby usmířil všechno na nebi i na zemi. Na nic nečekej a vlož svou důvěru v Krista. Když to uděláš, stane se totéž, co v našem dalším textu – tvoje srdce bude naplněno chválou a radostí z Boží velikosti a milosti.

  • A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (L 2,13–14)

Místem Ježíšova narození není královský palác, ale stáj pro dobytek. Svět se o to nízké nezajímá. Pro svět je tady Ježíšek – panáček, děťátko, které spinká v jeslích, ale pro ty, kteří věří, je tady znamení – znamení Spasitele, který snímá hříchy světa. Izajáš 53 mluví o tom, že Ježíš přišel pokorně a byl pohrdán.

  • Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl  v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. (Iz 53,2–3)

Přišel v pokoře. Sloužil v pokoře. A zemřel v pokoře a v pohrdání. Ale vstal ve slávě a odešel do slávy. Také my uvidíme slávu, až přijde podruhé – dosud je to pokorný Spasitel. Ale brzy přijde jako Pán slávy. A to, co se odehrálo na horách blízko Betléma, je jenom zlomek slávy, kterou uvidíme při jeho druhém příchodu. Tenkrát to viděla malá skupina pastýřů, ale potom to uvidí celý svět. A každý bude vědět, že přichází Pán slávy. Už nebude koryto na krmení dobytka ani bezbranné děťátko v plenkách, ale válečník, který přijde náhle a mocně, jako když blesk ozáří oblohu. Země ho nepřijala, ale nebe mělo obrovskou radost. Celé nebe se radovalo. A celé nebe bylo zaujaté Ježíšem. Celá věčnost bude o Kristu a o jeho díle na kříži.

Mějme na paměti, že nikdy nejsme v menšině v uctívání Ježíše. Celé zástupy, nebeské zástupy, uctívají Boha společně s námi. A tak se nemusíme nijak bát ani se stydět celým srdcem uctívat Boha ve společenství Božího lidu i mimo něj, protože nikdy nejsme sami.

Boží sláva se zjevila pastýřům. Obyčejným pastýřům, kteří smrděli po svých ovcích. Ani dnes to není jiné. Boží sláva se zjevuje obyčejným, normálním lidem. Když se Ježíš narodil, přišli za ním pastýři, když dospěl a stal se truhlářem, povolal k sobě rybáře a celníky, výběrčí daní, a když vstal z mrtvých a odešel do slávy, tak svým Duchem povolává další obyčejné lidi, mladé i staré, s vysokoškolskými tituly i bez nich, muže, ženy i děti – a každý, kdo v něho věří, bude spasen.

III. Spása zjevená v Kristu

Existují dvě reakce na zjevení Boží slávy. Ta první je hození Krista do koryta pro dobytek, vytěsnění ho do oblasti mýtů a pohádek. Ale taková reakce neslyší jako východisko ta sladká slova: Neboj se! Taková reakce je provázena strachem a trvalou pochybností – co kdyby? I ten nejzarytější ateista se musí čas od času vyrovnat s touto otázkou. Tou druhou reakcí je víra, která se prokazuje skutkem. Víra, která jedná v poslušnosti a chvále.

  • Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ (L 2,15)

Tak se projevuje poslušnost víry. Pojďme do Betléma, pojďme se přesvědčit. To je výzva také pro nás. Pojďme se přesvědčit, že Boží slovo je pravda. A jediný způsob, jak se o tom přesvědčit, je zkusit to – zkusit důvěřovat Bohu a jeho slovu. Spolehnout se na něj v každodenním životě.

  • Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe. (J 7,17)

Slyšeli jste Boží slovo? Jednejte podle něj. To je cesta k růstu, to je jediná cesta k proměně našeho srdce. Je tolik lidí, kteří jsou „křesťany“ jenom ve své hlavě! Vědí mnoho o křesťanství, dokonce mohou citovat i Bibli, ale jejich životy se míjí s Božím plánem pro křesťany. Ale pastýři byli muži činu a muži víry. Slyšeli slovo a jednali podle něj.

  • Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli. (L 2,16–18)

Znovu se tady setkáváme s Boží moudrostí a svrchovaností. Ačkoliv Betlém nebylo nijak velké město, mohlo by se klidně stát, že v tuto noc se narodí dvě, tři nebo čtyři děti. Klidně je to možné. Jak mají pastýři najít právě narozeného Mesiáše? Jenom jedno dítě bylo položené do žlabu (do jeslí). Bůh nedovolí, aby došlo k záměně. Boží Syn musí být naprosto jasně k rozpoznání. Mudrce z východu dovedla hvězda, pastýře z okolí zase slova anděla. Boží Syn byl nalezen. A nebylo na tom nic složitého. Nemáme žádné složité a komplikované náboženství, kterému by mohli porozumět jenom hodně vzdělaní nebo náboženští lidé. Stačí jednoduchá víra prostých pastýřů.

Ve verši 17 pastýři mluvili o tom, co jim bylo svěřeno, a lidé žasli. Znovu přichází úžas, když pastýři (nikoliv teologové!) mluví slovo Boží. Nebyli to profesionální řečníci, ale obyčejní dělníci. Bůh jim něco dal, a tak mluvili. A lidé žasli.

  • Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. (L 2,19)

Marie o tom uvažovala v srdci. Už když se Marie setkala s andělem, přemýšlela o všem, co jí řekl. Podobně když lidé uviděli Janovo narození, uchovávali to v srdci a rozvažovali o tom. Možná je pro vás příběh o narození Ježíše příliš neuvěřitelný. Může to tak být, přesto jej neodmítejte. Přemýšlejme o těchto věcech, uchovávejme je ve svém srdci jako nejvzácnější poklad a mluvme o tom, co nám bylo svěřeno. Vezměme si příklad z Marie – přijala Boží slovo, v mysli je zachovávala a uvažovala o něm v srdci. Není nic lepšího, co bychom mohli udělat.

K čemu vede setkání se Spasitelem? Vede k ujištění a chvále. Nebojte se, odpuštění hříchů je tady a s ním i znamení tohoto odpuštění. Pastýři oslavovali Boha. Boží milost nás vede ke chvále a vděčnosti. To je Kristovo narození. Oslava Boha, zjevení Boží slávy, odpuštění hříchů a vděčnost.

  • Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. (L 2,20)

Pastýři uvěřili Bohu a děkovali mu, protože viděli, že se splnilo všechno přesně tak, jak jim bylo řečeno. Bůh je věrný a prokazuje své milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo se ho bojí. Reakcí na prokázané Boží milosrdenství je poslušnost a chvála. Bůh přišel do jejich životů uprostřed práce a oni uprostřed své práce oslavovali Boha. Nepotřebovali pořádat nějaké superduchovní akce, ale uprostřed běžného každodenního života začali žít svůj život s Bohem v poslušnosti a chvále. A k tomu jsme povoláni také my. Abychom uprostřed všedního dne, my všední lidé, žili nevšední život s výjimečným Božím Synem, který je náš Spasitel a Pán.