Zápas o duši:

Pravda a modlářství: Já modly neuctívám

Verze pro tisk

Proberme si modlářství znovu a jinak

Jakožto věřící v jediného pravého Boha víme, že modloslužba je špatná. Víme, že Bůh ji nenávidí. Víme, že první dvě přikázání Desatera výslovně vyžadují výlučné uctívání jediného pravého Boha. Dokonce víme, že modlářství není jen uctívání nějakého falešného boha, může jím být i uctívání toho pravého Boha, ale podle vlastích metod. Někteří z nás si prozíravě spojili první dvě přikázání s desátým, a tak víme, že i žádostivost je formou modloslužby.

Víme, že modloslužba neznamená jen sklánět se před dřevěnými či kamennými výtvory, které představují bohy stvořené k našemu obrazu nebo hůř, jsou obrazy Boha, který stvořil nás. My víme, že modlářství je záležitostí srdce. Někteří z nás třeba i citují naši teologickou modlu, Jana Kalvína, který vystihuje pravé jádro problému: „Srdce je továrnou na modly.“

Modloslužba je zlo. My to víme. Správně se o ní vyjadřujeme a věříme ve správné definice.  Vědomě, záměrně, ba i vášnivě modloslužbu odmítáme.

Pojďme se nad ní zamyslet, když se jí umíme tak šikovně vyhýbat. Nepřipadáme si celkem úspěšní ve věci vyhýbání se modlářství? Ačkoli věříme Kalvínově trefné poznámce, vnímáme modloslužbu jako problém někoho jiného. To znamená, že celý zbytek lidstva si vytváří modly. My jakožto lidé, kteří mají bázeň před Bohem, jsme... no, jsme na tom prostě lépe. Kdy naposledy vás někdo přistihl, jak se klaníte Baalovi, anebo dokonce mamonu?

Poté, co Jan ve své první epištole oslavuje křesťanskou lásku a pravdu, by se nám jeho závěrečná slova mohla zdát trochu odtažitá, ne-li přímo zvláštní. „Děti, varujte se modlářství“ (1 J 5,21). Proč by učedník, kterého Ježíš miloval, uzavíral svou epištolu takovou nevybíravou výzvou? Trochu neobratné, mohli bychom si myslet. Copak Jan neví, že problém s modlami máme už dávno za sebou?

Možná ale Jan rozpoznává něco, co my nevidíme. Možná že Duch Boží o našich srdcích ví něco, co se my sami snažíme omluvit. Možná je naše zranitelnost ve vztahu k modlám daleko větší, než si uvědomujeme. Možná že modlářství není hříchem někoho jiného. Možná že je to opravdu náš problém. Možná je můj. Možná že to není jen možná.

Apoštol Pavel stejně jako jeho kolega ve zbrani apoštol Jan míří do našich srdcí s čistým evangeliem a s přesností střelce pálí přímo do vaší a do mé modloslužby. V tomto a v dalších třech následujících článcích se podíváme, jak to Pavel dělá.

Nad Pavlovými slovy bychom se měli červenat. Doufám, že nás povedou do pokání.

Správně!

V 1Tm 6,3–10 se Pavel snaží povzbudit Timotea k věrnosti ve službě. Jeho povzbuzování obsahuje jak odkaz na pravé učení (1Tm 3,15), tak i varování před jejím falešným, byť lákavým protějškem (1,3–7). Při všem tom ujišťování a napomínání v sobě Pavlovo nabádání nese péči o Timoteovu mysl (4,6), srdce (1,19), o jeho život (4,8), a dokonce i o jeho fyzické zdraví (5,23).

V tom všem Pavel opakovaně volá po světle evangelia, které má jasně zářil v nitru Timotea samého, aby pak mohlo stejně jasně zářit od Timotea k druhým. „Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům“ (4,16). Úspěch jeho služby závisí na životě jeho učení a na učení jeho života. Ne náhodou Pavel Timotea varuje před falešným učením a falešnými učiteli ve chvíli, kdy ho zároveň nabádá, aby byl „dobrým služebníkem Krista Ježíše“ (4,6).

Timotea? Ano, Timotea. Zamyslete se nad tím třeba jen na zlomek sekundy! Pavlova naléhavá varování ohledně náchylnosti k modlářství směřují k tomuto mladému služebníkovi, který je jako Pavlův jediný syn ve víře (2Tm 1,2; 2,1) očitým svědkem víry a věrnosti apoštola Pavla (2Tm 3,10–11)! Timoteovo výsadní postavení nijak neotupuje Pavlův smysl pro naléhavost. Jak se nám Pavel i Jan snaží ukázat, otázka zranitelnosti se týká dokonce i těch nejobezřetnějších, dokonce i těch nejtěsněji spjatých s apoštolskou zvěstí a apoštoly samotnými.

Tento realismus by nás měl nakopnout a vyhodit ze třmenů jakéhokoli pocitu sebejistoty, že bychom snad mohli být schopni uniknout těm chmatavým a svíravým chapadlům modloslužby. Liknavé lidské srdce velice snadno podlehne zrádné podmanivosti falešného učení a falešných učitelů. My všichni jsme zranitelní! My všichni jsme vinni.

Jak se to děje a proč je tomu tak, nás bude zajímat v dalších třech článcích, v nichž se budeme zabývat oblastmi, ve kterých jsme skutečně zranitelní, jedná-li se o falešné učení a modlářství, a to vše s cílem dospět k věrnému správcovství. Ó, kéž bychom tak uslyšeli hlas svého Pána, jak prohlásí: „Správně, služebníku dobrý a věrný“ (Mt 25,23a).

Falešné učení, modloslužba a nespokojenost

Abychom mohli začít uvažovat o modloslužbě, přesuneme se k Pavlovým závěrečným slovům první z jeho dvou epištol Timoteovi.

V tomto oddíle apoštol spřádá falešné učení, modloslužbu a nespokojenost do jednoho nedělitelného celku, který nám poskytuje určité zjevení. Tato jemná a přitom světlo vrhající propojenost zaručeně upoutá naši pozornost, jelikož nám pomůže při konfrontaci modlářských zaslepení a poblouznění našeho vlastního srdce.

„Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách.  Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí, kteří mají zvrácenou mysl a jsou zbaveni pravdy, a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení. Zbožnost, která se spokojí  s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby.  Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si moho trápení“ (1Tm 6,3–10).

Připravme cestu

Některé písničky se nám v hlavě přehrávají pořád dokola a mohou způsobit, že nám až téměř rozptylují pozornost. Pro mě je takovou písničkou „Little Bunny Foo Foo“ (neboli „Králíček Rozmazlíček“ –  pozn. překlad.). Stačí si to jednou poslechnout a bude mi to v hlavě znít celý den. Možná i dva. Psychologové tomu říkají syndrom „ušních červů“.

Některá teologická témata nám v hlavě neznějí tak často, jak by měla. Podle prostoru, který jim je věnován v Písmu, by se témata z 1. Timoteovi 6 měla v našich hlavách i srdcích přehrávat denně nesčetněkrát. Spíš než aby rozptylovaly naši pozornost, by nás tyto Bohem dané texty měly hnát znovu a znovu přímo k němu.

Výlučná očekávání výlučného Boha nás volají k výlučné víře a k upřímnému pokání tam, kde tato nerozpolcená víra chybí. Jeho milost štědře umožňuje takovou víru a pokání. Právě proto v každém z následujících tří článků budeme postupně probírat následující body:

1. Musíme nazývat evangelium tím, čím je – Boží pravdou.

2. Musíme nazývat teologický omyl tím, čím je – vzpourou a nevírou.

3. Musíme nazývat nespokojenost tím, čím je – modloslužbou.

Alliance of Confessing Evangelicals and the PlaceForTruth.org