Verze pro tisk

Další krok: Monarchický episkopát

Takové malé lokální těžkosti však strmý pád nezastavily. Jakmile byl vynález otců vnucen církvím, nabíral rychlost jako valící se sněhová koule. Valil se dál a dál, a nemilosrdně. Vezměte si Cypriána z Kartága (asi 200–258), rozeného vůdce, který toho má hodně na svědomí. Opravdu hodně. Velmi silný obhájce nově zavedeného episkopálního systému; o absolutní nadřazenosti biskupů a jejich nadvládě nad církví toho řekl mnoho. A rozhodně o tom jen nemluvil! Ignác chápal biskupa jako centrum jednoty a Irenej ho považoval za pokladnici apoštolské pravdy, ale Cyprián ho viděl jako panovníka, „absolutního místodržitele Krista“, který uplatňováním své autokratické nezávislosti zajišťuje jednotu v pravdě v celé katolické církvi. A to není vše. Neposlušnost biskupovi je hřích. A co je ještě horší, být bez biskupa je jako být bez Krista. Biskup je podle Cypriána „nepostradatelným kanálem milosti shůry“.

Reformovaní stále ještě rádi souhlasí s Cypriánem: „Nemá Boha za Otce, kdo nemá církev za svou matku.“ Čtenáři, nenech se oklamat. Opakuji, nenech se oklamat! V tvrzení, že mimo církev neexistuje spasení, se Cyprián vymezil proti Novaciánům. Tvrdil, že pokud lidé nejsou v církvi s „řádnými biskupy“, nikdy nedojdou spasení. Poslušnost právoplatnému episkopátu, podvolení se katolické církvi, je ke spasení nezbytné.

Jaký omyl. Otřesný. Za Cypriána bylo ospravedlnění vírou v osobu, zásluhy a dílo Krista (novozákonní pohled) vyměněno za víru v biskupa. Poslušnost Pánu Kristu byla vyměněna za poslušnost Pánu biskupovi. Až tak daleko to došlo – teoreticky a pro miliony i prakticky. Proto říkám, že je to strašlivý omyl. Člověk může být v otci zavedené biskupské církvi a být neznovuzrozený. Člověk může být proklet otci zavedenou biskupskou církví a být spasený.

Zpět k Písmu! Kristus je jediný základ (1K 3,11; Ef 2,20) a on je ta veliká a jediná nezbytnost ke spasení (Sk 4,12). Kristus je „ta cesta, pravda i život“, jediná cesta, jak přijít k Bohu Otci (J 14,6). Kristus je všechno (Ko 3,11). Opakuji, Kristus! Kristus, ne církev! Kristus, ne biskup! Kristus! Kristus, nic a nikdo, jen Kristus! Cyril Eastwood napsal: „Základní a jedinou obavou není to, aby křesťané nebyli připraveni o výsady, postavení, moc a práva, neboť to jsou pozemské záležitosti, ale aby nebyli připraveni o Krista.“ Přesně tak!

Cyprián postavil tento nový – a zlověstný – výklad na starozákonním přikázání Izraelcům, aby prokazovali řádnou úctu starším (Lv 19,32). Cyprián si to však vyložil tak, že lidé musí povstat, když biskup vejde do místnosti. A biskup zase stoupá o příčku výš! Také vyučoval, že biskup má moc nad zvolením jiného biskupa, jehož vysvěcení musí proběhnout „tím správným“ způsobem – „řádnou oslavou“ vyžadující přítomnost všech okolních biskupů. Jinak nemůže být řeč o apoštolské posloupnosti, o vysvěcení a konečně ani o spasení. Biskupové však mohou světit jen ve své oblasti. Žádnému biskupovi nebude dovoleno tlačit se do oblasti jiného! Takovými ciráty byli episkopální církevní otcové schopni „ochránit“ sbory – eufemizmus pro „udržet si kontrolu nad sférou svého vlivu“, „řídit své syndikáty, kartely nebo mafii“. Pod sluncem není nic nového (Kaz 1,9)! Pokud někdo něco namítá proti tomu, že používám takové výrazy, dovoluji si navrhnout, aby nahlédl do kánonu třeba Nicejského koncilu.

Takovými prostředky zajistila vládnoucí elita povyšování těch „správných“ lidí. Je jedním z nás? Je „spolehlivý“? Kde jsme tohle už slyšeli? Střežení této hierarchie bylo odměněno patolízalstvím. O velkých mužích se mluvilo velikášsky. Například Fileáš (asi 307) pěl vrcholné ódy, když mluvil o „našich svatých otcích“, „o našem velikém biskupovi a otci [Petru Alexandrijském], na kterém jsme všichni závislí“, o „představeném otci“ – uf!

Myšlenka hierarchie – biskup nad staršími nad diákony – byla dále upevňována povyšováním lidí z postavení diákonů přes presbytery k biskupovi. Kornélius Římský (251–253) byl prvním takovým. Během dalších staletí se tento systém kariérního postupu v nově zavedených úřadech stal téměř standardním. A někdy to bylo pěkně ostré. Například Ambrož rychle prošel nižšími hodnostmi a v roce 374 se stal milánským biskupem, i když v té době nebyl pokřtěn. Rychlost jeho postupu z nuly na biskupa bere dech.

O pár stránek dříve jsem se zmínil o sporu z Origenova života. Spory opanovaly episkopát od jeho prvních dnů navzdory jeho úsilí o jednotu. I za Cypriána se episkopát ukázal jako zdroj rozdělení, ale Cyprián byl přesto schopen použít dva konkrétní spory k upevnění episkopální nadvlády nad katolickou církví. V prvním sporu, kdy se jednalo o to, jak naložit s odpadlíky z doby pronásledování, čelil Cyprián zápasu v severní Africe, včetně pokusu o nastolení konkurenčního episkopátu. Cyprián zvítězil. Ve druhém případě šlo o otázku, zda je křest provedený heretiky nebo schizmatiky platný. To ho přivedlo (coby biskupa Kartága) do hořkého konfliktu se Štěpánem (coby biskupem římským). Cyprián dočasně zvítězil, ale jen dočasně, nakonec vyhrál Řím. Nicméně při těchto vítězstvích stačil Cyprián ustanovit biskupa coby nadřazenou a absolutní autoritu nad obecnou církví, čímž vyzdvihl episkopální sněmy do neslýchaných výšin. Cypriánovým mottem byl „jeden nerozdělený episkopát“, jednota biskupů zajišťující jednotu církve. A to byl samozřejmě mýtus.

Další krok: Rozdělení na duchovenstvo a laiky

Dalším krokem směrem dolů bylo, že se začalo mluvit o „duchovenstvu“. Byl to Tertulián, kdo kolem roku 200 začal používat „kněžský jazyk“, kterým rozdělil církev na dvě části – na duchovenstvo a laiky. Dovolte mi to vysvětlit. Lidé jsou sacerdotalisté, když své uctívání delegují na jiné, o nichž si myslí, že jsou lépe vybavení, kvalifikovanější k tomu, aby vykonávali uctívání za ně. V takovém systému je uctívání zvláštním úkolem a je lépe ho přenechat zvláštní třídě – kněžím. Tak se zrodila nebiblická představa o duchovenstvu a laicích. Duchovenstvo jsou ti, kdo slouží, laici ti, kdo službu přijímají. Tyto dvě třídy se vzájemně vylučují. Ve skutečnosti je jedna definovaná z hlediska té druhé, nebo spíše jako opak,  k vyloučení té druhé. Duchovenstvo nejsou laici a laici nejsou duchovenstvo. Tímto způsobem se církev rozdělila na dvě části. Není to pozoruhodné? Kristus svou smrtí „zbořil zeď“ mezi Židy a pohany tím, že „stvořil jednoho nového člověka“ (Ef 2,14–16), a přesto se otcové tak rychle pustili do budování další rozdělující zdi – duchovenstvo/laici, a tak rozdělili to jedno tělo, které Kristus stvořil za tak strašlivou cenu.

Jak to Tertulián spustil? Jak uvedl tu sněhovou kouli do pohybu? Stejně jako to bylo se sacramentem a svátostí. Použil latinské sacerdos, kněz, k popisu biskupa, které se později uplatnilo na služebníka. To znamená, že použil pohanské slovo – všimněte si, pohanské, aby vymezil, zničil novozákonní slovo. A nebylo zničeno jenom slovo, zničena byla také myšlenka. Jak jsem už vysvětlil, neobrácení pohané přinesli s sebou do církve svá pohanská slova, což následně přineslo pohanské myšlenky, které vedly k pohanským praktikám v církvi Pána Ježíše Krista!

Hippolyt (170–235) potvrdil směr, který Tertulián předtím nastavil, a posunul celou věc dále, když ještě zvětšil rozdíl mezi duchovenstvem a laiky, obzvláště v otázce vysvěcení. Duchovenstvo bylo „svěceno“. Tak vyzdvihl úlohu těch prvních a snížil úlohu těch druhých.

Řekli jsme si sice o dílčích zásluhách vedlejších hráčů, ale popravdě řečeno, Cyprián je tím, kdo je zodpovědný za tuto katastrofu. Cyprián převzal tyto myšlenky a rozvedl je, na podporu biskupa používal extravagantnější jazyk než Ignácius před sto padesáti lety – samo o sobě slušný výkon! Byl to Cyprián, kdo tlačil sacerdotalisty k tomu, aby vyvyšovali episkopát ještě více. Nyní všechno záviselo na biskupovi. Biskup ovládal všechno. Byla mu přisuzována obrovská duchovní moc a autorita – právo se modlit, vyučovat, slavit večeři Páně, vládnout, kárat atd. A tak se mezera mezi vysvěceným duchovenstvem a nevysvěcenými laiky čím dál více rozšiřovala. Ti první byli stále více vyvyšováni, ti druzí se dostávali stále více na okraj. Otec za otcem vtloukal mezi duchovenstvo a laiky čím dál větší klín.

Ano, Cyprián má za co se zodpovídat. A to není všechno!

Další krok: Církev uspořádaná podle Starého zákona

Kdo byl zodpovědný za tento katastrofální krok, tak zřetelně odlišný od Nového zákona a nové smlouvy? Odlišný? Byl pravým opakem principů nové smlouvy tak jasně odhalených v Písmu (Žd 7,18; 8,7–13; 9,1–15)! Kdo byl zodpovědný za tento posun o 180°? Na to si počkejte. Obecně se má za to, že to byl opět Cyprián, kdo do církve vnesl myšlenku kněžství založenou na izraelitském systému Starého zákona. Cyprián je tou zodpovědnou osobou, i když Klement Římský, jak jsem poznamenal, používal Starý zákon k podpoře svých tvrzení a v Didaché (asi 80–140) byli proroci zmiňováni jako „tvoji velekněží“. Podobné náznaky jsou i ve spisech Klementa Alexandrijského. Origenés (asi 228) také velmi často mluvil o biskupech jako o „Pánových kněžích“ a nazýval je lévijci a kněžími – nejvyšší muže nazýval veleknězi. Když narazil na pochybovače, kteří tvrdili, že veleknězem je přece Kristus, řekl, že biskupové jsou podle řádu Áronova, a ne Melchisedechova! Což vše zřejmě vyřešilo!

Přesto je však skutečným viníkem tohoto uspořádání církve podle Starého zákona Cyprián. Jaká pověst! Jaký odkaz! Skutečně, jak pozoruhodné překroucení Písma! Jaké zkreslení evangelia! Jak jsem již poznamenal, pisatel listu Židům vynaložil veškerou snahu, aby dokázal, že Kristus naplnil a zrušil kněžství a obětní systém staré smlouvy (Žd 7–10). Cyprián je v podstatě znovu zavedl!

Apoštolové samozřejmě znali mojžíšovský systém od svého narození – byli do něj ponořeni. Byli to Židé, kteří četli Starý zákon a byli v něm vyučováni. Odvolávky na Starý zákon, jemné odlišnosti – ponechme stranou přímé odkazy – se hojně vyskytují v celém Novém zákoně, jak jsem již vysvětlil ve svém Kněžství všech věřících. Navíc, jak jsem vysvětlil dále, toto kněžství závisí na srovnání – lépe řečeno, na kontrastu – se starou smlouvou. Avšak nikde v Písmu není správa církve založená na mojžíšovském systému. Nikde! Apoštolové, když mluví o církevním vedení, se na něj ani jednou neodvolávají pro pokyn nebo ilustraci. Toto mlčení je pozoruhodně výmluvné. Správa církve založená na obřadech, kněžích, obětech, dodržování rituálů staré smlouvy? Ani nápad! Stíny staré smlouvy byly naplněny a zrušeny Kristem, ne opakovány ani šířeny ani neměnně nastaveny! Dovolte mi to vyčíslit jinak. Cena za to, že otcové podřídili církev staré smlouvě, musí být měřena krví a věčnou ztrátou nespočetného zástupu.

Jak jsem řekl, Cyprián šel zcela proti Písmu a zrealizoval myšlenku zvláštního kněžství v církvi – typ starozákonního kněžství, a to v celé církvi!

Cyprián označoval Tertuliána za svého „učitele“. A právě Tertulián se domníval, že v židovské hierarchii velekněze, kněze a lévijce objevil třístupňovou hierarchii biskupa, presbytera a diákona. Nicméně právě Cyprián toho plně využil a vyučoval, že biskup nahrazuje židovského kněze, zatímco presbyteři a diákoni představují lévijce. Všimněte si, jak Cyprián postavil Starý zákon nad Nový, když řekl, že presbyteři představují lévijce, čímž omezil koncept kněžství na biskupy a presbytery vynechal. Stejně jako židovští kněží i biskup musel „přinášet oběti“, to bylo jádro jeho zodpovědností, jeho přední povinnost.

Co ale novozákonní doktrína kněžství všech věřících? Před Cypriánem se o tomto důležitému principu objevily některé zmínky. Například o něm psal Irenej (asi 180), Klement Alexandrijský (asi 195), a dokonce Tertulián (asi 198). Ale když si myšlenka vysvěceného kněžství získala církev, když se sacerdotalismus ukázal být hluboce zakořeněným plevelem bujného vzrůstu, novozákonní doktrína kněžství všech věřících se vytratila. Byla umlčena, seschla a nechali ji zemřít. Přirozeně. Dvojí „kněžství“ – vysvěcené, zvláštní kněžství malé skupiny lidí, a kněžství všech věřících – se navzájem vylučuje. Když jedno bují, druhé musí padnout. A tak by se dalo říct, že novoty otců nevyhnutelně vedly k formování středověké církve do podoby něčeho hrozného – obrovské mašinerie v rukou oligarchie, prostřednictvím které bylo neúprosně zrušeno kněžství všech věřících.

Sacerdolismus byl upevněn vkládáním rukou při vysvěcování

Dějiny „vkládání rukou“ si zasluhují vlastní studii, neboť jakmile se otcové zmocnili tohoto obřadu, mělo to značně podpůrný vliv na postoj sacerdotalismus a velmi to podpořilo představu o moci a výjimečnosti duchovenstva. Zde se dotknu jen některých hlavních bodů.

Díky zneužívání výjimečného příběhu o Šimonovi kouzelníkovi a Samařanech (Sk 8,14–24) a také další neobvyklé epizody ze Skutků (Sk 19,1–7) si lidé brzy začali myslet, že jistí muži mají moc udělovat jim milost tím, že na ně vloží ruce. Na začátku to bylo spojováno s křtem. A když se křest dětí v církvi uchytil, víra v tuto domnělou schopnost rozdávat milost prostřednictvím tohoto obřadu byla posílena, obzvláště když byla spojena s další zavedenou procedurou, totiž s biřmováním.

Netrvalo dlouho a otcové začali tuto myšlenku spojovat s „vysvěcením“. Jakmile byl muž vysvěcen a získal svůj dar od dříve vysvěceného muže prostřednictvím vkládání rukou, nově vysvěcený muž měl sám moc posvěcovat další v následovnictví. A tak dále. I když není možné přesně časově určit, jak se tento proces vyvíjel, jistě se shodneme, že do 4. století se vše ustálilo. Obřad byl doprovázen čím dál větším humbukem, slátaninami a všemi možnými kouzelnickými gesty, klaněním a vrzáním. A od té doby byli duchovní pro ošálené masy „vysvěcení“ muži, „zázračně“ oddělení, obdarovaní velice zvláštním způsobem. To vše by se dalo popsat jako „mystické“, nechceme-li použít slovo „kouzelnické“, „okultní“ nebo „esoterické“. Jak si všimla Marjorie Warkentinová, mělo to i praktický vliv:

„Sacerdotální myšlenky ve čtvrtém století posilovaly toto spojení [mezi vkládáním rukou a udílením daru] a vedly církev k tomu, aby vkládání rukou vyhradila vyšším řádům duchovenstva.“

Jak tomu všemu rozuměli obyčejní lidé, je otázkou. Ale jedno věděli. Své duše (tedy duše laiků) a svou věčnost už neměli ve svých vlastních rukou. Ach ne! Naopak, byli nyní bezpečně uvězněni v sevření této zvláštní tlupy kněží, vysvěcených duchovních, mystickým způsobem mocí obdařených mužů, kteří s nimi nakládali, jak se jim zlíbilo. Duchovenstvo ovládalo a manipulovalo laiky, tělo, mysl i duši.

Augustin se možná snažil snížit páchanou škodu svou obvyklou složitou metafyzikou, jak Warkentinová poznamenala: „Populární přesvědčení zjevně nedělalo takové rozdíly [jak prohlašoval Augustin], avšak místo toho tíhlo k sakramentalizmu, který dosáhl svého vrcholu ve středověku.” To je starý, přestarý příběh. Teologové mohou něco tvrdit – vlastně z poloviny tvrdí tucet věcí, vzájemně si odporujících věc, ale obyčejní lidé věří tomu, co jim říká jejich zrak a zkušenost. Věří tomu, čemu chtějí věřit. A tak tomu bylo i v těch dávných časech. A tak je tomu i dnes. Většina věří tomu, že vysvěcení muži jsou jiní! Přes všechny prázdné filozofické rozdíly a všechna varování, jakmile jsou všechny obřady řádně vykonány, vysvěcení muži jsou duchovní. Už nejsou obyčejní, jsou vysvěcení!

Dovolte mi shrnout, kam až jsme se dostali. Jak jsem ukázal, církve přijaly třístupňovou hierarchii služebníků místo novozákonního dvoustupňového ustanovení jen s malým odporem. Jakmile byl nový systém zaveden, biskupova důležitost vzrůstala, zatímco presbyterům byla nevyhnutelně přisuzována menší a menší role. Vlastně se úplně scvrkli. Biskup se stal jakoby-apoštolem, presbyterové se stali nakonec pouhými administrativními asistenty, asistenty, s nimiž „se obvykle věci konzultovaly“, ale biskup byl tím, kdo ve spojení s kolegy biskupy všechno řídil. Nepostradatelný biskup byl centrem jednoty, správcem pravé víry, „zástupcem Krista”, distributorem milosti mezi „věrné”.

Apoštolské konstituce (sestavené asi v roce 390) spojily všechna vlákna dohromady. Biskup je velekněz přinášející oběti, zprostředkovává Boží milost, jemu náleží oběti Božího lidu. Ostatní pozice nemají takovou moc ani práva. Nic nesmí překazit toto uspořádání, neboť „Bůh není Bohem zmatku”. Podřízení lidé (laikové) by si neměli despoticky uzurpovat funkce, které náleží jejich nadřízeným (duchovenstvu). Konstituce při formulaci „řádného způsobu vysvěcení” připsali biskupovi čtyři pravomoci či práva, které se staly základními komponenty jeho autority:

  1. Jen biskup může světit. Když byl biskup poprvé zaveden, presbyterové byli spolu s ním zapojeni do svěcení, ale zanedlouho byla tato moc svěřena výhradně biskupovi.
  2. Vysvěcení se účastnili biskupové z jiných církví coby zástupci, aby při tomto obřadu sehráli svou úlohu.
  3. Biskup se stal ze všech praktických důvodů církví. Například korespondence mezi církvemi byla vedena na úrovni biskupů. A tak to šlo dál – biskup se stal důležitějším než církev.
  4. Biskup se stal symbolickým centrem církevní jednoty v boji proti heretikům. Stal se oporou a strážcem pravdy.

Jak jde dohromady nadřazenost biskupa a vyhrazení duchovních povinností této pozici a „problém“ Filipa a Ananiáše (Skutky 8 a 9), kteří, ačkoliv nebyli biskupy ani presbytery, přesto pokřtili eunucha a Pavla? Jak šokující! Vlastně více než šokující – Filip a Ananiáš zničili episkopální systém ještě předtím, než byl vymyšlen! Ale žádný strach, Konstituce si našly cestu – každý, kdo se pokusil nový systém zpochybnit – jaká troufalost, byl jednoduše zavržen. Pokud je člověk připraven přijmout závěr bez čtení a zvažování argumentu, je toto docela účinný způsob, jak vyřešit jakýkoliv problém. Mnozí toto řešení považovali za opatření shůry. Klíčem byly argumenty Ad hominem. „Pokud nemůžeš získat míč, získej člověka.“ V teologických diskuzích to ale příliš často vypadá jako: „Získej člověka. Míč se o sebe postará.“

Každopádně vysvěcené duchovenstvo s biskupem na vrcholu se tímto způsobem  v prvních třech staletích chopilo moci a církevní služby a zanechalo obyčejný lid – laiky – bez nich. Kněžství všech věřících bylo devalvováno, nebylo zabráněno tomu, aby upadalo a nakonec zcela odumřelo – kromě několika skupin radikální a menšinové chátry, tedy takzvaných heretiků.

Což nám připomíná, že k protestům docházelo. Neříkám, že tito „heretici“ dělali všechno správně, ale alespoň si všimli tohoto nebiblického uchopení moci biskupem a protestovali proti tomu. I když uznávám, že je to daleko komplikovanější a spornější, než zde popisuji, již jsem zmínil novaciány a potom donatisty ze severní Afriky. Ve druhé polovině 2. století se tomuto zřízení zprotivil Montanus. Byl samozřejmě utišen, ale jeho myšlenka zcela nezanikla. Novacián se ve 3. století postavil za hlavní principy montanizmu, včetně opozice vůči episkopátu. Aerius ve 4. století prosazoval rovnost biskupa a presbytera a popíral potřebu episkopálního vysvěcení. Byl také zavržen jako heretik a jeho názory označeny za „šílené“. Bezpochyby byli i další, ale vždy platí, že dějiny píšou vítězové. A vítězi byli sakramentalisté a sacerdotalisté.

J. Ch. Ryle měl pravdu:

„Zkušenost bolestně dokazuje, že jakmile je tradice zavedena, je ponejprv nazývána užitečnou a poté začne být nezbytná. Nakonec se až příliš často stane modlou a všichni se jí musejí klanět nebo budou potrestáni.“