Zápas o duši:

Křesťan a pravda

Verze pro tisk

 

  • Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. (2 Te 2,12)

Tento text ukazuje, že pravda je něco jedinečného, co nelze žádným způsobem zrelativizovat. Není však takový postoj čirým idealismem? Není daleko moudřejší hledat zlatou střední cestu? Není lepší být vyvážený? Teologicky vyvážený? Podle mého názoru uvedené otázky pěkně zní, ve skutečnosti však znamenají, že chceme, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Aby pravda byla pravdou, musí být absolutní a jednoznačná, a právě tato pravda je jasně a srozumitelně zapsaná v Božím slově. A to znamená, že co se týče pravdy, neexistuje žádná vyváženost, protože na jedné straně stojí pravda, zatímco na druhé straně lež. A jediná vyváženost, o které v tomto smyslu můžeme mluvit, je ta, která stojí cele na straně pravdy.

Jak si ale mohu být jistý, že moje porozumění pravdě, můj pohled na pravdu je ten správný? Copak jeden text Písma nemůže pro někoho znamenat to a pro jiného něco jiného? Což zde nejsou různé interpretace? Vždyť naše poznání je přece jenom částečné… Co na takové otázky říká Písmo? Apoštol Pavel se setkal s podobnými námitkami, proto napsal:

  • Náš dopis nemá jiný smysl, než jak mu sami rozumíte, když ho čtete. (2K 1,13)

Pavel napsal do Korintu, že jeho dopis má jeden smysl – ten, který mu dal jeho autor, a nemají v něm hledat nic jiného. Tentýž Pavel píše Tesalonickým, aby byli pečliví a dávali dobrý pozor a nedali se:

  • … snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás… (2Te 2,2)

Lidští autoři Písma dbali na to, aby jasně ukazovali pravdu a aby se křesťané této pravdy drželi.

Pravda musí být jednoznačná, poznatelná a definovatelná

  • Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě… (2Te 2,12)

Všimněte si, na jakém základě budou lidé souzeni a odsouzeni. Sloveso použité v textu mluví o odsouzení, které je dokonané jednou provždy. Mohli byste namítnout, že lidé budou odsouzeni proto, že neuvěřili. Ano, je to tak, ale náš text jde ještě o kousek dál a říká, že neuvěřili pravdě. A důraz toho textu je skutečně položen na slovo pravda. Od devátého verše vidíme, jak se celým oddílem prolíná důraz na pravdu. A vrcholí ve dvanáctém verši. Budou odsouzeni, protože neuvěřili pravdě! To je velmi silné a velmi vážné slovo. To slovo je mnohem vážnější, než jsme ochotni si vůbec připustit. To slovo ukazuje, že v otázce života a smrti, v otázce věčného údělu člověka skutečně záleží na pravdě.

Mnoho lidí si dnes myslí, že každý může mít svou pravdu. Ale takové prohlášení je už samo o sobě protimluv, protože s absolutní platností vyhlašuje, že neexistuje žádná absolutní pravda. Tak vyvrací samo sebe. V našem textu ale vidíme, že Bůh bude soudit na základě víry v pravdu, to znamená, že na pravdě skutečně záleží.

A je-li tomu tak – a Boží slovo to potvrzuje – potom pravda musí být naprosto jednoznačná. Pokud má být někdy někdo vírou v pravdu zachráněn před Božím soudem, potom pravda musí být jednoznačná, musí být poznatelná a tedy definovatelná neboli popsatelná – je tedy možné pravdu jednoznačně uchopit a vymezit. Jestliže Bůh bude soudit na základě víry v pravdu, potom nemůže pravda pro jednoho znamenat něco a pro druhého něco jiného. Potom nemůžeme mluvit o různých interpretacích – zvlášť pokud se jedná o pravdu, která vede ke spasení!

Musíme si ale také říci něco o způsobu, jak bychom měli nahlížet na pravdu. Ježíš, který sám o sobě říká, že je pravda – ta Pravda s velkým P, nám také ukázal, že zapsané Boží slovo je pravda. Celé Písmo je pravda. Je to pravda, která posvěcuje, což má ve světle našeho verše – zvláště jeho závěru – velký význam. Z toho vyplývá, že Písmo pro nás musí být východiskem, měřítkem pravdy, nástrojem, kterým budeme poznávat pravdu a rozlišovat pravdu a lež.

Tento nástroj nás učí, že jsou pravdy, za které máme být ochotní zemřít, což jsou pravdy podstatné pro spasení, bez nichž se spasení neobejde. Sem patří osoba a dílo Ježíše Krista, tedy evangelium, slovo pravdy (Ko 1,5). K základním pilířům evangelia bychom mohli zařadit křesťanské doktríny o existenci jednoho Boha ve třech osobách, o Kristově podstatě – cele božské a cele lidské (s čímž souvisí Kristovo narození z panny), o Kristově tělesném vzkříšení z mrtvých, spasení z pouhé milosti skrze víru, i o výlučnosti spasení skrze Krista. Uvedené pravdy těsně souvisejí se spasením a jejich popření či nevíra v tyto pravdy povede k důsledku, o němž mluví náš text – k odsouzení. To je jádro evangelia i jádro samotného křesťanství.

V souvislosti s pravdou Písmo mluví o zdravém učení (např. Tt 1,9; Tt 2,1). To znamená, že zde musí být konkrétní, jasně definovaný soubor doktrín, který nám říká, že není jedno, čemu věříme! Písmo rozlišuje učení zdravé a nezdravé, učení pravdivé a nepravdivé, jinými slovy učí nás, že každý nemůže mít svou pravdu. Musíme usilovat o to, abychom porozuměli pravdě Božího slova a spolehli se na ni.

Abychom ale pravdu Písma nalezli, nemůžeme používat Bibli jako trhací kalendář a vybírat si z ní jenom to, co se nám líbí a jak se nám to líbí, ale musíme vykládat Písmo Písmem, vykládat ho v bezprostředním kontextu a v kontextu celého Písma. Všechny důležité pravdy – a především ty pravdy, které vedou ke spasení – jsou v Písmu napsané velmi jasně a jednoduše a může jim rozumět i dítě. Stačí najít příslušný text a číst. Písmo je srozumitelné – a těžko pochopitelná místa nám Bůh jednou objasní.

Jeden muž se mě zeptal, jak má poznat, jestli to, co mu říkám, je pravda. Řekl jsem mu, že musí zkoumat Písmo. On odpověděl, že to říkají všichni. Ano, říkají to všichni. Co však studium Písma skutečně obnáší? Je třeba vzít Písmo a studovat ho v jeho kontextu – tedy jak verš, o kterém mluvíme nebo na kterém chceme stavět, souhlasí s tím, co říká celý oddíl Božího slova. A to není nic jednoduchého – takové studium vyžaduje čas, úsilí a pozornost. Je to úmorná, těžká a dlouhodobá práce. Ale je to práce, která nás dovede k pravdě.

Proti pravdě se vždy vedl boj

Mnozí lidé nevěří pravdě, ale nacházejí zalíbení ve lži, v hříchu. Můžeme to dobře vidět například u Piláta a jeho známé otázky: „Co je pravda?“ (J 18,38). Vypadá to, že Pilát si osvojil postmoderní relativistické myšlení – a zdaleka ne jenom Pilát. Zpochybňování pravdy je typický problém hříšníků všech dob – ne nadarmo jsou hříšníci v Bibli nazváni dětmi ďábla a ďábel je nazván otcem lži. Lidé se vždy vzpírali pravdě a budou se jí vzpírat – nemělo by nás to překvapovat. Je to lidské, je to přirozené, protože to je součást naší padlé hříšné přirozenosti. Apoštol Pavel připomínal Timoteovi, že:

  • … přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. (2Tm 4,3)

Tato doba trvá od prvního století až dodnes. Od pádu Adama a Evy nikdy nebyla doba, kdy by lidé nevzdorovali pravdě. Adam s Evou si sehnali učitele, který vyhověl jejich přáním – řekl jim přesně to, co chtěli slyšet, a tak se odvrátili od pravdy a přiklonili se k výmyslům. A s jejich potomky to není jiné – nikdy nebylo a není a nebude. Člověk je v poutech hříchu a potřebuje poznat pravdu, aby byl vysvobozen (J 8,32). Ježíš řekl farizeům:

  • Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte. (J 8,44–45)

Pravda působí na hříšníka jako oheň na divoké zvíře – uteče před ní. Nedávno jsem na toto téma mluvil s jedním velmi vzdělaným mužem. A on mi namítal, že kdyby svým racionálním kolegům řekl, že jsou hříšní kvůli tomu, že Adam s Evou neposlechli Boha, tak by se mu vysmáli. Řekl jsem mu, že jsem také racionálně uvažující člověk a  v žádném případě mi nedělá problém pochopit, že když se rodiče vzbouřili proti Bohu, tak jejich děti budou také vzbouřenci. Proč by mělo být iracionální, že inteligentní a milující bytost stvořila celý vesmír i člověka, který se nakonec proti této bytosti, proti Bohu, vzbouřil. Je na tom něco nelogického? A je snad logické a racionální, že „bylo nic, které se smrsklo a potom vybouchlo“ a náhodou se z toho vyvinul nejenom logicky uspořádaný a fungující vesmír, ale také inteligentní bytosti? Už jenom slova „náhoda“ a „vývoj“ jdou svým významem jedno proti druhému, a to jenom dosvědčuje, že lidé žijí ve vzpouře proti svému Stvořiteli a chytají se stébla trávy, aby si mohli vysvětlit existenci světa, kde nebude muset figurovat Bůh. Přesně o tom mluví Boží slovo:

  • Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. (J 3,19)

Pravda a světlo patří k sobě a nemůžeme je od sebe oddělit. A Ježíš jasně říká: Protože mluvím pravdu, nevěříte. Protože milujete tmu, nechcete přijít ke světlu. Nemůžeme se divit, že lidé zpochybňují pravdu, relativizují pravdu, vzdorují pravdě a převracejí pravdu, vydávají za pravdu lež. I my sami jsme jednali stejně.

Byli jsme mrtví ve svých hříších, byli jsme duchovně slepí, neměli jsme žádné duchovní porozumění Božím věcem. Byli jsme z této temnoty vysvobozeni Kristem, byli jsme přivedeni k pravdě, zamilovali jsme si pravdu, jsme přitahováni k pravdě, což ale neznamená, že jsme jednou provždy vyřešili problém hříchu ve svém životě. Jsme ospravedlnění hříšníci, a dokud budeme v tomto těle, budeme současně svatí a současně hříšní, hříšné touhy naší staré přirozenosti povedou boj proti Duchu svatému a proti nové přirozenosti, kterou jsme obdrželi. A odtud pramení velmi mnoho našich problémů.

  • Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? (Jk 4,1)

Je to přesně tak – náš vlastní hřích vede k tomu, že vzdorujeme pravdě. Na jedné straně jsme k ní neodolatelně přitahováni, na druhé straně proti ní bojujeme. A vzdorujeme pravdě nejrůznějším způsobem – od praktických věcí v našich životech, kdy víme, co máme dělat a neděláme to, nebo co dělat nemáme a my to děláme, až po náš přístup k Písmu, kdy do Písma vnášíme to, co v Písmu není, a vyvozujeme z Písma věci, které z něj vyvodit nejdou. Slovy Martina Luthera – natahujeme Bibli podle svého. Je to lidský vzdor proti pravdě, který nás vede k takovému natahování Písma. Jsou to lidské vášně, které se nechtějí podřídit Bohu a vedou nás do bojů.

Opakem pravdy je nepravost, hřích

  • Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. (2Te 2,12)

Poslední část našeho verše mluví o zalíbení v nepravosti. Náš verš staví nepravost, resp. zalíbení v nepravosti, do kontrastu k víře v pravdu. Neuvěřili v pravdu, ale měli zalíbení v nepravosti. Boží slovo nám tady odkrývá další důvody, proč se lidé brání pravdě, proč nechtějí věřit v pravdu – v jasnou, srozumitelnou, jednoznačnou, definovatelnou. Lidé totiž nacházejí zalíbení v nepravosti, což  má za důsledek, že:

  • … nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. (2Tm 4,3)

Nechtějí slyšet pravdu, proto hledají cokoliv, co by jim vyhovovalo. Pravda a nepravost (nespravedlnost) stojí v protikladu. Jenom poznáním pravdy se můžeme vyvarovat nespravedlnosti. Ale pokud by pravda znamenala pro každého něco jiného, potom by neexistovalo žádné objektivní měřítko, a tedy žádná spravedlnost. Přesně po tom touží lidé, kteří milují svůj hřích, kteří našli zalíbení v nepravosti, kteří si ve svých srdcích hýčkají svou pýchu a hledají jakékoliv vysvětlení, které by jim mohlo pomoci žít svůj život bez Boha. Ale náš text říká, že budou „odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě“.

Bezbožní lidé skutečně nechtějí znát pravdu, protože milují hřích. Někteří lidé vám dokonce řeknou, že raději skončí v pekle, protože si tam prý budou moci užívat své hříchy. Jak moc se mýlí! Peklo není místo hříchu, ale místo dokonalé spravedlnosti! Ale náš text hovoří také o lidech nábožných. Je mnoho nábožných lidí, kteří si myslí, že se dostanou do nebe skrze své náboženství. Ale Boží slovo říká, že cesta do nebe, cesta k Bohu vede jenom skrze pravdu – skrze pravdu, která je žitá, skrze pravdu, která je milovaná, skrze pravdu, za kterou jsme ochotni položit i svůj život. Můžete totiž chodit do církve a stále milovat svůj hřích víc než Krista. Můžete být dokonce aktivní v církvi, a přesto mít zalíbení v nepravosti, v hříchu, můžete dokonce horlit pro Boha a přitom být pyšní a snažit se o to, aby všechny vaše aktivity ukázaly na vás a ne na Krista.

  • Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy já prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘ (Mt 7,21–23)

Porovnejte tento text s 2Te 2,12! Neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. Činili mnoho mocných činů, ale neuvěřili pravdě! A tito lidé zjevně neuvěřili pravdě – lidé, o kterých mluví Ježíš, nevěří ve spasení z milosti, ale snaží se předkládat Pánu své zásluhy. Neuvěřili tomu, co Kristus zvěstoval, co zvěstovali apoštolové a co zvěstuje Kristova církev dodnes – že milostí jsme spaseni skrze víru, spasení není z nás, není z našich skutků, aby se nikdo nemohl chlubit! (Ef 2,8–9). Tito lidé nečinili vůli nebeského Otce, a tak je Ježíš nazývá činiteli nepravosti. Co je vůlí nebeského Otce? Abychom se spolehli na toho, kterého On poslal, abychom se cele spolehli na Jeho dokonané dílo na kříži, abychom šli k tomu, který je Cesta, abychom věřili tomu, který je Pravda, a abychom žili s tím, který je Život (J 14,6).

My nejsme vlastníky pravdy – nemůžeme být a nikdy nebudeme. Ale musíme být vlastněni pravdou. Musíme být vlastněni TOU PRAVDOU – Kristem. Pokud by ale měl každý mít svou vlastní pravdu, potom by musel každý mít svého vlastního Krista – a to by znamenalo falešného Krista.

Text 2Te 2,12 je varováním jak pro nevěřící, tak pro věřící. Je varováním pro svět, který nechce znát pravdu i varováním pro církev, která má být sloupem a oporou pravdy. V dnešní době se možná stává více aktuální, protože popírání pravdy se stalo normou mezi lidmi, kteří se nazývají křesťané. Ale tento text říká, že lidé, kteří popírají pravdu, kteří relativizují pravdu, kteří se snaží říci, že každý může mít svou pravdu, křesťany nejsou. Křesťanem je totiž ten, kdo v pravdu uvěřil a díky ní si zošklivil nepravost. Pravda ho osvobodila od lásky k hříchu, od zalíbení v temnotě a v nepravosti. Proto křesťan miluje pravdu, žije v pravdě, posvěcuje se pravdou, trvá na pravdě a dokonce bude ochoten pro pravdu i zemřít.