Zápas o duši:

Plástev medu

Verze pro tisk

 

Pravděpodobně všichni známe ten pocit, kdy víme, že už jsme nasyceni. Pro naši západní společnost je tento pocit něčím všedním. Skutečností, která si nezaslouží, abychom jí věnovali nějakou nadměrnou pozornost. Nejinak tomu bylo v době krále Šalomouna. Izrael prožíval období hojnosti a blahobytu. Dokonce čteme o tom, že stříbro nemělo žádnou cenu (1Kr 10,21). Lidé prožívali dostatek. Je to veliká výsada a Boží milost prožívat takový dostatek. Jenom v takové době mohl Šalomoun napsat slova jako tato:

  • Sytý šlape i po plástvi medu, kdežto hladovému je každá hořkost sladká. (Př 27,7)

Tato slova mohl napsat jenom ten, kdo poznal hojnost a kdo viděl i nedostatek. Co však znamenají? Sytému se neprotiví pošlapat nejvzácnější lahůdky. Je-li někdo sytý, s klidem může odmítnout i ty nejvybranější a nejlahodnější věci. Ale toto přísloví nemusíme nutně aplikovat jenom fyzicky, protože totéž platí i duchovní oblasti.

Ve fyzické rovině popisuje tento text západní civilizaci, která vyhazuje obrovské množství jídla včetně nejrůznějších lahůdek, zatímco na jiných místech světa umírají každý den tisíce lidí hladem. Zároveň je však velkým varováním pro západní civilizaci, protože mluví o duchovním sycení se. Křesťané, kteří jsou duchovně podvyživení, se spokojí s kdejakou hořkostí. Závan kdejakého učení je pro ně vyhledávaným pokrmem, ale hutná strava (o pochoutkách ani nemluvě) je tím, co okoušejí tak zřídka, že nejsou schopni rozpoznat její kvalitu. Ale v otázce zdravé duchovní stravy má být křesťan stejně neodbytný, jako novorozené dítě, které se dožaduje svého neředěného mléka:

  • A jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení. (1Pt 2,2)