Život lady Jane Gray, která byla pouhých devět dní královnou Anglie, je dramatický, srdcervoucí příběh. Místo v ušlechtilé armádě mučedníků jí zajistila krutá smrt v roce 1554. Byla to překrásná a temperamentní mladá žena, jejíž intelekt se stal legendárním. Vydávala svědectví, ze kterého vyzařovala veliká pevnost ve věcech evangelia, a její hluboké znalosti Písma jsou výzvou pro všechny křesťany. 

Ambiciózní rodiče

Lady Jane se narodila ve stejném měsíci, kdy královský dvůr slavil narození vytouženého syna krále Jindřicha VIII. Princ Edward byl její bratranec. O šestnáct let později měli oba dva během několika měsíců zemřít, a přitom se oba měli před smrtí stát vládci Anglie.

Rodiče Lady Jane byli velice ambiciózní. Ve své dceři - byla pátá v linii následníků trůnu - viděli loutku, s jejíž pomocí podpoří své intriky, budou-li s ní vhodně manévrovat. Představovali si, že by si mohla vzít Edwarda, a tak se stát královnou.

Především její matka byla velmi dominantní, a život Jane podléhal přísnému velení. Vzdělání vhodné pro princeznu zahrnovalo hudbu, vědu a jazyky. Musela ovládat latinu, řečtinu, hebrejštinu, chaldejštinu, arabštinu, francouzštinu, italštinu a španělštinu. John Fox Jane v době dospívání přirovnal k "muži s univerzitním vzděláním, který získal mnoho titulů". Mnozí z lidí, kteří ji znali, by její inteligenci zařadili nad Edwardsovu.

Její schopnosti mimořádně ocenil význačný švédský učenec John ab Ulmis. Řekl: "Nemyslím si, že mezi anglickou šlechtou povstala za posledních několik století jediná osobnost, ve které by se, co se týče znamenitého talentu a úsudku, spojilo tolik píle a horlivosti… je neuvěřitelné, jak daleko se již dostala." A s velikou předvídavostí dodal: "Dobře vím, že dokončí, co začala, pokud ovšem nebude od svého snažení odvedena nějakou pohromou."

Oblíbeným učitelem Jane byl John Aylmer (přítel učitele Edwarda VI.). Miloval svou malou žákyni a rozpoznal její nadprůměrné schopnosti. Byl to horlivý a nadšený muž plný humoru, a velký patriot - často říkával: "Bůh je Angličan." Také byl protestant, a tak se Jane už v devíti letech pevně držela principů reformace. Přibližně v tuto dobu byla poslána z domova, jak bylo tehdy zvykem, aby žila s Katherine Parr. Bylo to součástí plánů jejích rodičů, které měly vyústit ve sňatek s Edwardem (který se v té době, ve věku devíti let, stal králem Anglie). Tak se Jane dostala do vlivu jedné z nejpůvabnějších a nejinteligentnějších žen své doby, která poznala Pána jako svého Spasitele.

Katherine byla pro Jane jako její matka. Sama poznala, že s Bohem můžeme mít živý vztah. Na rozdíl od toho, co učí katolicismus, Jane přistupovala k Bohu s pokorou, ale i s jistotou. Jak v roce 1549 napsal Edwardův učitel: "Když mluvíš k Bohu, víš, že mluvíš k Někomu, kdo rozumí těm nejzapadlejším zákoutím tvého srdce." V Jane se rozvinul strach z učení katolicismu, že spasení si musí zasloužit svými skutky, a proto si jím nikdy nemůže být jistá. Toto učení podle ní připravovalo lidi o spasení. Její nechuť ke katolicismu spolu s přesvědčením, že spasení je osobní, byla jejími katolickými současníky (a později katolickými historiky) chybně vyložena jako arogance a fanatismus. Ve skutečnosti měla hlubokou touhu, aby i ostatní poznali jejího Spasitele.

Po dvou letech Katherine zemřela při porodu a lady Jane se vrátila ke svým rodičům. Změna, která se v ní odehrála, nezůstala bez povšimnutí. Ačkoli její rodiče byli "papírově" protestanti, jejich víra neovlivnila jejich životy a změna, kterou zaznamenali u své dcery, se nesetkala s pochopením. Z jejích dopisů vyplývá, že byla docela jiná. Už nebyla to poddajné stvoření, které nemělo námitky proti jejich bujarému životnímu stylu a hráčské vášni.

Fyzické týrání

Janina oddanost Bohu byla v přímém rozporu s jejich hráčstvím a požitkářstvím, a tak se jim stala trnem v oku. Považovali ji za přísnou a vzdorovitou a nemohli jí to odpustit. Začali ji týrat jak fyzicky, tak emocionálně. Tak špatného zacházení se jejím sestrám nikdy nedostalo. Jane odpověděla tím (bylo jí kolem deseti let), že se ponořila hlouběji do studia. Dokonce svým rodičům děkovala za to, že jí tak dali příležitost učit se a vzrostla proto i její láska k učení. Začala si dopisovat, většinou latinsky, s reformátory z Evropy, například s Bucerem, Bullingerem a Pellicanem. Všude se mluvilo o jejím výjimečném intelektu a reformovaném přesvědčení a tito duchovní velmi usilovali o tom, aby se dozvěděli více o dívce, o které se šířily zvěsti, že by se mohla vdát za krále.

Během následujících měsíců se Jane stěhovala z péče svých rodičů do péče strýce, krále Edwarda VI., a zpět. Aby ji strýc dostal do péče, zaplatil jejím rodičům značné množství peněz a slíbil, že zařídí sňatek s králem, pokud se ovšem on stane Edwardovým protektorem. Tento plán se zhroutil a Jane se v roce 1549 vrátila domů. Zde čelila narůstajícímu nepřátelství svých rodičů.

Intriky u dvora zatím pokračovaly a úřad protektora mladého krále si zajistil John Dudley. Dudley se obrátil k reformované víře, ale jen z politických důvodů. Když Edward onemocněl, upevnil svou pozici a moc ke své spokojenosti.

Možnost, že by se královnou stala neochvějná katolička Marie, by v jeho osobním životě znamenala katastrofu. A tak začal pracovat na odvážném plánu. Svého syna Guilforda oženil s lady Jane, která se sňatkem nechtěla souhlasit, a přesvědčil trpícího a umírajícího Edwarda, aby změnil pořadí následnictví. Dudley využil královu upřímnou starost o věc evangelia a přiměl ho, aby prohlásil lady Jane za následnici trůnu a přeskočil přitom Marie a Alžbětu. Nebyl ale čas na to, aby změnu odsouhlasil parlament. Dudley se snažil krále udržet při životě tak dlouho, jak jen to bylo možné. Pomáhal mu v tom šarlatán, který podával králi arzenik vzbuzující bolest. Navzdory okolnostem zůstal mladý Edward věrný až do konce, modlil se za svou zemi a za Boží slávu.

Před Jane byly ovšem všechny intriky drženy v tajnosti. Když byla 9. července 1553 povolána před radu, stále ještě nebyla informována o Edwardově smrti (zemřel 6. července, pozn. překl.). Slyšela, že umírá a předpokládala, že na trůn usedne Marie nebo Alžběta. Členové rady jí políbili ruku a vzdali jí hold a její rodina se podle protokolu seřadila, aby jí vzdala čest. Pak byla odvedena pod baldachýn vyhrazený pro krále.

Všechno, co se s ní bez vysvětlení dělo, způsobilo, že se ta drobná osůbka začala chvět a zčervenala. Teprve potom jí Dudley podal zprávu o králově smrti a o jejím nástupnictví. Zděšením propukla v pláč a omdlela. Když se uklidnila, jasně prohlásila: "Královská koruna mi nenáleží po právu a vůbec mě netěší. Právoplatným dědicem je lady Marie."

Sotva domluvila, přepadl Dudleye šílený vztek. Její rodiče jí přikázali, aby byla poslušná a její manžel jí také začal přesvědčovat.

Po dlouhém přemlouvání se Jane podřídila, přitom si však uvědomovala, že brzy budou následovat potíže. Prohlásila: "Proč mě nutíte, abych přidala svou krev k jejich, proč bych měla být třetí obětí, které bude tato smrtonosná koruna uchvácena spolu s hlavou, jež ji nosila!"

Nová patnáctiletá královna byla prohlášena následnicí a na lodi se ubírala k pevnosti Tower. Pro tuto příležitost si musela obout vysoké dřeváky, aby ji davy dobře viděly. Když Londýňané, zneklidnění tímto neočekávaným zvratem událostí, vše sledovali, převládlo děsivé ticho.

Bitva dvou královen

Na zámku Framlingham v Suffolku mobilizovala v té době princezna Marie podporu, která by jí pomohla uplatnit právo na trůn.

Mnozí, kteří vyznávali reformovanou víru, včetně biskupa Ridleyho, věřili, že změna nástupnictví byla provedena podle zákona, a v zájmu evangelia Jane podporovali. Většina lidí si však uvědomovala, že právo na trůn náleží Marie, a to i přesto, že se báli jejího zápalu pro katolicismus.

Dudley nařídil otci královny Jane (který se u lidí těšil popularitě), aby násilím, za pomoci ozbrojenců, zajal Marii. Nepočítal s rozhodností, kterou měla Jane v povaze. Ta začala uplatňovat svou královskou moc. Protože se strachovala o bezpečnost svého otce, přikázala Dudleymu, aby se sám postavil do čela ozbrojenců, zatímco její otec zůstal s ní. Jak se později ukázalo, toto rozhodnutí přispělo k jejímu pádu.

Dudley byl natolik nepopulární, že nebyl s to získat pro svou cestu podporu a nebyl ani schopen zajistit si po dobu své nepřítomnosti v Toweru loajalitu ostatních členů rady. Okolnosti, ve kterých se nacházela královna Jane, byly strašlivé - úplně nepředstavitelné. Pokud se Dudleymu nepodaří zajmout Marii, bude sťata pro velezradu. Když se mu to podaří, bude jeho další krok (jak předpokládala) směřovat ke korunovaci jejího manžela za krále a k jejímu zavraždění.

Když členové rady slyšeli o vzrůstající vojenské síle Mary, začali královnu opouštět. Jane musela na noc zamykat brány Toweru, aby ji neopustili, což se jim nakonec podvodným jednáním stejně podařilo, a prohlásili Mary za královnu Anglie.

Otec Jane jí přišel oznámit, že její devítidenní vláda je u konce. Strhnul královský baldachýn a řekl jí, aby si sundala královské šaty. Odpověděla: "Svlékám si je mnohem raději, než jsem si je oblékala. Tím, že jsem poslechla tebe a matku, jsem politováníhodně zhřešila. Nyní se dobrovolně vzdávám koruny. Nemohla bych jít domů?" Ale nemohla. Zůstala uvězněná v Toweru - a její otec šel slíbit věrnost Marii.

Jane a Guilford byli odsouzeni k trestu smrti. Obecně se ovšem očekávalo, že Marie prokáže nedobrovolným uchvatitelům milosrdenství. Dokonce soudce, který Jane odsoudil, se její smrtí později tolik trápil, že umíral jako nepříčetný a křičel: "Odveďte ode mne lady Jane!"

I když Marie neměla ráda víru lady Jane, nechtěla svou vládu začínat exekucí respektované a velmi milované mladé dámy. Jane byla tedy zanechána v Toweru, kde byl v jiné části pevnosti držen také její manžel Guilford. Tak začaly dlouhé osamělé měsíce uvěznění. 

Marie se začala věnovat sjednávání svého sňatku se španělským princem Filipem. Jeho velvyslanci trvali na tom, že spojenectví je podmíněno smrtí mladé uchvatitelky, která by se později mohla stát příčinou povstání.

Osud Jane zpečetil její vlastní otec, když podpořil opozici proti plánované svatbě Marie. Proslýchalo se, že z úst některých rebelů padlo jméno Jane, která by mohla nahradit královnu. Následkem toho Marie vydala příkaz, aby byla následujícího rána provedena poprava.

Nejtěžší zkouška

Když se Jane připravovala na smrt, nebyla otřesena. Přesto se šestnáctiletá dívka velice bála. Stála tváří v tvář násilné a možná i pomalé smrti (to záleželo na umění popravčího a na ostří sekery).

Pak přišla ta největší zkouška. Dostala nabídku úplného osvobození, pokud konvertuje ke katolicismu. Pak bude propuštěna na svobodu a bude jí navráceno bohatství a čest.

Pokud by víra Jane byla jen intelektuální záležitostí, mohla by si klidně zvolit nabízenou únikovou cestu. Jistě by jí takové jednání bylo odpuštěno, uvážíme-li, že se víry zřekli mnohem učenější a silnější muži.

Její víra však byla hluboká a osobní. Modlila se k Bohu: "Vyzbroj mě, prosím Tě, svou zbrojí, abych obstála."

Její příprava na smrt byla několikrát přerušena katolickým knězem, který na ní naléhal, aby se víry zřekla. Pak Marie, jak známo, poslala Dr. Feckenhama, který byl proslulý svou schopností přesvědčovat a diskutovat, aby jí pomohl změnit názor. Dostal třídenní odklad, aby ji získal a přitom organizoval i veřejnou diskusi.

Hlavní body rozhovoru byly zaznamenávány. Odhalují, jak hluboké vědomosti o učení Písma měla Jane navzdory svému mládí. I za tak hrozných okolností byla klidná a vyrovnaná a prokazovala dokonalou znalost základů víry (výtah z debaty viz na konci článku). Na rozdíl od portrétu příšerné fanatičky, který vykreslili katoličtí historici, projevila ve svém chování ke knězi Feckenhamovi citlivý zájem o druhé lidi. Vyjádřila vděčnost za laskavost, kterou jí v jejích posledních dnech prokazuje. Protože byl přirozeně velice vyděšený z její smrti na popravišti, podala mu ruku, poděkovala mu a políbila ho na rozloučenou.

Když jejich rozhovor končil, statečně vyjádřila starost o jeho duši. Kněz jí odpověděl: "Je mi vás líto, protože jsem si jist, že my dva se už nikdy neshledáme." Lady Jane mu odpověděla: "To je pravda, že se nikdy neshledáme, ledaže by Bůh obrátil vaše srdce. Jsem si jistá, že pokud nebudete činit pokání a neobrátíte se k Bohu, stojíte na straně zla. Modlím se k Bohu, pramenu milosti, aby vám poslal svého Ducha svatého - vždyť vám dal veliký dar vyjadřování - a aby se Mu zalíbilo otevřít oči vašeho srdce."

Poslední hodiny

Poslední hodiny strávila lady Jane psaním dopisů plných útěchy pro svou rodinu. Svému otci, který teď byl také uvězněný, napsala, že mu odpouští: "Kéž Pán potěší Vaši Milost, a to svým slovem, vždyť jedině v něm mohou najít útěchu všechna stvoření. A i když se Bohu zalíbilo vzít si dvě z vašich dětí [ji a Guilforda], nemyslete si, …že jste je ztratil, ale spolehněte se na to, že když ztratíme tento smrtelný život, získáváme život věčný. … Co se mě týče, nic neuvítám více, než dospět z tohoto údolí smutku k nebeskému trůnu radosti a potěšení s Kristem, mým Spasitelem." 

Svůj řecký Nový zákon darovala Jane své sestře se vzkazem: "Naučí tě, jak žít a naučíš se, jak zemřít." Laskavému poručíkovi pevnosti Tower dala svou Knihu modliteb nadepsanou slovy: "Kazatel řekl, že je čas rození i čas umírání, ale čas umírání je lepší než čas našeho narození."

Bez nátlaku přiznala svou chybu, že "nedbala na Boha" a přijala korunu a že podle zákona země si zaslouží smrt, přitom však ví, že její Spasitel nesl trest za všechny její hříchy. Latinsky napsala: "Jestliže s mým tělem bude spravedlivě naloženo, má duše nalezne u Boha milost."

Ačkoli v době svatby nechoval Guilford k Jane žádný cit a mnohými byl považován za hloupého a zkaženého, existují důkazy, že v posledních měsících života si ji zamiloval.

Získal povolení setkat se s ní, aby se rozloučili, ale protože se Jane bála, že by je jejich hoře připravilo o pokoj, napsala mu vzkaz, aby setkání odložili do příštího světa, kde (jak řekla) - přátelství jsou šťastná a spojení neporušitelná - a to jejich bude věčné.

Ráno 11. února 1554 byl Guilford poslán na popravu jako první. Jane slíbila, že mu z okna zamává na rozloučenou. Jeho prosba, aby ho doprovázel protestantský duchovní, byla zamítnuta.

Nevíme přesně, za jakých okolností, ale buď ze svého okna nebo při cestě na popraviště spatřila Jane manželovo tělo pohozené na dvoukoláku a jeho hlavu zabalenou v šátku. Prožívala zjevnou úzkost a volala: "Ó Guilfrode, Guilforde!" Ale kvůli davu se uklidnila a vyšla vstříc své smrti, vzdávajíce poctu svému Spasiteli:

Srdceryvná chvíle

"Prosím vás všechny… abyste mi byli svědky, že umírám jako skutečná křesťanská žena, a že nehledám spasení žádnými jinými prostředky, ale jedině milostí Boží, v krvi Jeho jediného Syna Ježíše Krista, a daleko za sebe odhazuji všechny své zásluhy jako věci, které zůstaly daleko za mými skutečnými povinnostmi. A vyznávám, že i když jsem znala slovo Boží, zanedbávala jsem je a milovala jsem sama sebe a svět, a proto jsou tato pohroma a trest, který na mě bude vykonán, spravedlivé a zasloužené - a přesto jsem Bohu vděčná za Jeho dobrotu, že mi dal čas a odklad trestu jako příležitost činit pokání… a nyní dobří lidé, dokud žiji, prosím vás, abyste mě podpořili svými modlitbami."

Na rozloučenou recitovala Žalm 51 a připravila se na příchod kata. Pak přišla zoufale srdcervoucí chvíle, kdy se zavázanýma očima nemohla najít špalek a se strachem volala: "Kde to je, kde to je?"

Zdálo se, že ti, kdo stáli kolem, byli tou hroznou podívanou přikováni k zemi, takže jakýsi nezúčastněný divák musel vylézt nahoru, aby ji vedl. Stále čerpala sílu od svého Stvořitele a nahlas a zřetelně zvolala: "Pane, do Tvých rukou vkládám svého ducha." V příštím okamžiku kat vykonal svou práci, a Jane byla se svým Spasitelem ve věčné blaženosti.

I když byla popravena za velezradu, ne kvůli náboženství, jistě by měla být započítána mezi mučedníky pro Krista, vždyť obstála tam, kde mnozí padli.

Příběh lady Jane je ještě dojemnější, když uvážíme, že to nebyla zbožná nedotknutelná hrdinka, kterou by ve svém díle popisovali romantičtí viktoriánští historikové, ale byla to živá a vnímavá mladá dívka, s množstvím přirozených přání, ale i obav.

Výtah z rozhovoru Jane (16 let) s dr. Feckenhamem, který byl poslán, aby ji "obrátil"

Feckenham: Jsem k vám poslán královnou a její radou a nyní jsem přišel, abych vás poučil o pravé víře. Jelikož k vám přechovávám velikou důvěru, věřím, že s vámi nebudu mít těžkou práci.
Lady Jane: Ze srdce děkuji královské výsosti, která není nedbalá své ponížené poddané.

Víra a skutky

F: Co se tedy od křesťana požaduje?
J: Aby věřil v Boha Otce, Syna a Ducha svatého; tři osoby a jeden Bůh.
F: Cože? Nic jiného se nepožaduje nebo se na nic jiného u křesťana nehledí, než aby v Něj věřil?
J: Ano, musí Ho milovat z celého srdce, z celé své duše a celou svou myslí a svého bližního jako sama sebe.
F: Proč tedy víra neospravedlňuje ani nespasí?
J: Ano, opravdu; víra, jak řekl Pavel, jediná ospravedlňuje.
F: Proč tedy sv. Pavel řekl, i kdybych měl všechnu víru, bez lásky to nic neznamená?
J: To je pravda, protože jak mohu milovat Toho, kterému nevěřím? Nebo jak mohu věřit Tomu, kterého nemiluji? Víra a láska kráčí pospolu, a přece je láska zahrnuta ve víře.
F: Jak máme milovat svého bližního?
J: Milovat svého bližního znamená nakrmit hladového, obléknout nahého, dát napít žíznivému a udělat pro něj vše, co bychom udělali sami pro sebe.
F: Proč pak je tedy nezbytné ke spasení dělat také dobré skutky a nestačí jenom věřit?
J: To popírám a tvrdím, že spasit může jedině víra. Je však nutné, aby křesťan dělal dobré skutky na znamení, že následuje svého mistra Krista. Přesto bychom neměli říkat, že přispívají k našemu spasení, protože i když všechno splníme, stále jsme jen neužitečnými služebníky a spasí nás jedině víra v Kristovu krev.

Večeře Páně

F: Proč? Co přijímáte v té svátosti [večeře Páně]? Nepřijímáte skutečné tělo a krev Kristovu?
J: Jistěže ne, tomu nevěřím. Myslím, že při večeři nepřijímám ani tělo ani krev, ale chléb a víno. A ten chléb, když se láme, a to víno, když se vypije, mi připomene, jak bylo pro mé hříchy lámáno tělo Kristovo a Jeho krev prolita na kříži. A s tím chlebem a vínem přijímám užitek, který přineslo zlámání Jeho těla a prolití Jeho krve na kříži za naše hříchy.
F: Proč? Neřekl snad Kristus tato slova: Vezměte a jezte, toto je mé tělo? Potřebujete ještě jasnější slova? Neřekl snad, že je to Jeho tělo?
J: Uznávám, že to řekl. A také řekl: Já jsem víno, já jsem dveře, ale nikdy se nestal dveřmi ani vínem. Neřekl snad sv. Pavel: Povolává to, co není, jako by bylo? Bůh zakázal, abych říkala, že jím přirozené tělo a krev Krista. Jinak buďto od sebe odtrhnu své vykoupení, nebo zde byla dvě těla a dva Kristové. Jedno tělo bylo mučeno na kříži a jestliže oni jedli jiné tělo, pak měl dvě těla. Nebo Jeho tělo bylo snědeno, a pak nebylo přibito na kříži nebo bylo přibito na kříži a pak nebylo snědeno učedníky.
F: Proč? Není zrovna tak možné, že Kristus mohl svou mocí způsobit, aby Jeho tělo bylo snědeno i zlámáno, aby se narodil z ženy bez muže, aby v těle kráčel po moři a další podobné zázraky, které vykonal jen svou mocí?
J: Ano, to je pravda. Kdyby Bůh chtěl při své večeři udělat nějaký zázrak, mohl to udělat. Já ale říkám, že nechtěl udělat žádný zázrak, chtěl jenom obětovat své tělo a prolít svou krev na kříži za naše hříchy. Ale prosím vás, abyste mi odpověděl na jedinou otázku: Kde byl Kristus, když říkal: Vezměte a jezte, toto je mé tělo? Neseděl u stolu, když to říkal? V tu dobu byl pořád ještě živý a až do druhého dne netrpěl. Co jiného vzal než chléb? Co jiného rozlomil než chléb? Hleďte, co vzal, to rozlomil a hleďte, co rozlomil, to dával a hleďte, co dával, to jedli, a celou tu dobu byl naživu, při večeři se svými učedníky; anebo byli podvedeni.

Autorita slova

F: Svou víru stavíte na takových autorech, kteří jedním dechem něco říkají a zároveň to odvolávají, a ne na církvi, které byste měla přikládat váhu.
J: Ne, svou víru stavím na Božím slově, a ne na církvi, protože má-li být církev dobrou církví, pak víra té církve musí být posuzována Božím slovem a ne Boží slovo církví, ani má víra… taková církev je špatná církev, která není nevěstou Kristovou, ale nevěstou ďáblovou. … Takové církvi, říkám, Bůh přidá ran, a od takové církve Bůh odejme její podíl z knihy života.