Máme už více než čtvrtinu nového roku, konference Zápasu o duši a Poutníkovy četby úspěšně proběhla a zasedla také naše obvyklá pokonferenční redakční rada. Nastal tedy čas ohlédnout se zpět a alespoň trochu hodnotit.

Už když jsme připravovali setkání redakční rady, říkala jsem si ještě plná dojmů z konference, která právě proběhla (a které jsem se po dvou letech pozdních a neočekávaných mateřských povinností zase směla účastnit), že jeho náplní mimo jiné musí být díkůvzdání našemu Pánu. Vždyť se nám dostalo takového požehnání! Ráda bych se s vámi podělila o několik dojmů, které ve mně poslední konference s názvem Sola Scriptura zanechala – některé se opakují každý rok, jiné jsou nové.

Především opět každé kázání bylo výkladem daného biblického textu, znělo zde nepřekroucené, čisté evangelium, mnohokráte opakované z různých úhlů pohledu a Kristus byl ve středu každého z nich. Na to, že se kázání vzájemně doplňují a někdy i částečně překrývají, což jenom dokazuje absenci vnitřních rozporů Božího slova, jsme si už zvykli.

Kazatelé kázali s bázní před Bohem, ale ne s bázní před lidmi. Nebáli se otevřít témata, o kterých dnešní církev mlčí, nebo je úplně překrucuje a přitom jsou pro mnohé z nás životně důležitá a potřebujeme je prostudovat, abychom mohli učinit správná rozhodnutí, za která se nebudeme muset stydět před Kristem.

Ráda bych zmínila strhující kázání bratra Lance Robertse na téma Sola Scriptura a spasení, ve kterém podrobně rozebírá vztah římskokatolické církve k evangeliu a k těm, kteří jej věrně hlásají (silně ovlivněné neméně strhující knihou „Pět anglických reformátorů“ autora J. C. Ryla a také vlastními zkušenostmi z rodiny).

Nemohu nezmínit odvážné kázaní svého manžela na téma Sola Scriptura a církev, ve kterém se nebál povzbudit křesťany z církví, které se nedrží tohoto dobrého a slavného hesla reformace, aby se – pokud se v církvích „znásilňují“ ty důležité a podstatné pravdy evangelia – nebáli a následovali příklad první církve, která se scházela třeba i v malých skupinkách po domech a bytech. (Dobrou pomocí a vodítkem, jak rozpoznat to důležité a podstatné a odlišit od nepodstatného a podružného nám může být útlá kniha „Co je evangelikální“ od Martyna Lloyd-Jonese.)

Naposledy bych ráda doporučila pokornou sebereflexi a výbornou studii Pavla Steigera na téma Sola Scriptura a praktický křesťanský život, v němž do hloubky probírá vztah našeho dobrého Pána Ježíše Krista k Písmu svatému. Slyšet o vztahu lásky a poslušnosti Pána Ježíše k Písmu a připomenout si, jak je používal, je pro nás nanejvýš povzbuzující a radostné.

Neméně výtečná byla i další dvě kázání a panelová diskuze – vše můžete zhlédnout na www.reformace.cz.

Přesto, že konferenci považuji po duchovní stránce za vynikající, téměř každý rok se potýkáme s jedním problémem, který zatím není vyřešen. Jde o místo konání neboli budovu. První konference se konaly v modlitebnách evangelikálních církví různých denominací, a proti tomu nikdo neměl žádné námitky, ale jak počet účastníků z Boží milosti rostl, přestala nám kapacita těchto prostor stačit a museli jsme začít hledat jinde. Našla se budova Biskupského gymnázia, která se ovšem stala kamenem úrazu. Některým účastníkům budova vůbec nevadí, jiným není příjemné, že se konference koná v budově náležející ŘKC a jsou přesvědčeni, že je to chyba, ale na konferenci přijedou, a ještě jiným je místo konání takovým kamenem úrazu, že na konferenci kvůli tomu vůbec nepřijeli. Ani v redakci ZODu jsme nebyli ohledně místa konání konference jednotní. Přesto se konference konala opět na gymnáziu, vzhledem k tomu, že se nám dosud nepodařilo sehnat jinou budovu (musí splňovat některé specifické požadavky, jako je velikost sálu pro cca 300 účastníků, místnost pro děti, místnost na občerstvení a možnost oběda a v neposlední řadě hraje svou roli i cena za pronájem). Jsme si ovšem vědomi, že vzájemná láska a tolerance, tak jak ji učí Bible, je extrémně důležitá a uvědomujeme si, že i když většina redakce zastává názor „budova je jen budova a není na ní nic špatného ani dobrého“, musíme vyjít vstříc těm, kteří to vidí z různých důvodů jinak (a věřím tomu, že jsou to důvody dobré a rozumné).

O této problematice hovoří 14. a 15. kapitola Římanům. Na příkladech stravy či zachovávání určitých dnů Pavel ukazuje, že některé věci (vždy se jedná o věci podružné, nikdy nejde o zásadní a pevně ustanovené pravdy evangelia) jsou otázkou osobního svědomí a víry každého člověka. Nevybízí nás k tomu, abychom soudili, či zlehčovali takové bratry a sestry, kteří to vidí jinak než my. Ve verších 14:13, 19–20 a 15:2 Pavel ustanovuje příklad jednání, kterým se máme řídit: „Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. … A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu. Nenič kvůli pokrmu (či budově) Boží dílo! Ano, všecko je čisté, zlé však je, když někdo pohoršuje druhého tím, co jí (nebo v jaké budově se schází). … Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu.“

Věřte, že povzbuzeni učením, které Pavel přináší v těchto verších, se intenzivně snažíme najít jinou vhodnou budovu (i za vyšší cenu), a doufáme, že i díky vaší modlitební podpoře se nám to nakonec podaří. A tak se už nyní těšíme na shledání s vámi na příští Zimní konferenci, dá-li Pán v jiné budově, ovšem se stejným evangeliem Kristovým.