Pozn. redakce – v češtině nemáme odpovídající překlad pro slovo cessationismus (od slova cessation = zanechání, zaniknutí, zastavení), proto ho ponecháváme v anglické podobě. 

Je mi vždy velkou ctí, když se mohu vrátit do Grace Church. Je to náš domovský sbor, je to sbor, ze kterého jsme byli vysláni, a naše srdce je tady. Johne, děkuji ti za tvou věrnost. My všichni stavíme na tvé práci a moc si vážíme toho, jak bráníš pravdu. Právě zde jsem se naučil, že jestli máš milovat Pána, musíš nenávidět všechny, kteří by se mohli postavit na Jeho místo, a jestli máš milovat Jeho pravdu, musíš nenávidět omyl.

Je mou radostí se dnes ráno podívat na biblickou problematiku cessationismu. Tu nálepku, kterou nám nalepili, nevymyslel nikdo s vkusem, ale teologové, protože je to negativní nálepka. Znázorňuje to, čemu nevěříme. Je to jako sestavit fotbalový tým na Filipínách a nazvat ho „Kancelářské sponky…“ Opravdovým problémem nálepky cessationismu však není to, že je negativní, ale to, že zkrátka zkarikovala na víru, že Duch v podstatě ustal ve Svém působení. Výsledkem je, že jsme nespravedlivě obviňováni z toho, že jsme Ducha odložili do krabice, že dokonce přijímáme nebiblický, starý osvícenský světový názor. To jsou však karikatury, jsou to zkreslené představy. Ve skutečnosti věříme, že Duch svatý nejenže nadále pokračuje ve Svém působení, ale také v to, že v nás a skrze nás projevuje moc vzkříšeného Krista. Ve věřícím člověku nebo v místním sboru se mimo působení Ducha svatého neděje nic. Vy i já můžeme vypůsobit dočasný účinek, ale nemáme schopnost ani moc vypůsobit věčnou odměnu, věčné události, věčné budování a osvětu v životě církve nebo jednotlivce. Prohlásit, že věříme, jak se jeden člověk nechal slyšet: „v Otce, Syna a svaté Písmo“, jako kdyby Písmo nahradilo postavení Ducha a Trojice, je naprostým nepochopením toho, v co věříme. Není správné nás, jak to někteří dělají, označovat za biblické deisty.

Cessationismus

Takže čemu vlastně cessationisté věří? V čem Duch ustal? Pojďme si to vyložit jasně. Věříme jen, že ustal v jednom směru, a to v tom, že již dnes věřícím neuděluje zázračné duchovní dary, dary jako je mluvení v jazycích, prorokování a uzdravování.

Na druhé straně, kontinualisté věří buď v to, že zázračné dary od Letnic pokračují v plné síle nebo, jak by řekly jiné sekty: „Po většinu doby trvání církve působily jen slabě, ale nyní byly opět obnoveny.“ Ačkoliv jsou mezi třemi větvemi charismatického hnutí – letničními, charismatiky a třetí vlnou – rozdíly, jsou všichni ve své podstatě kontinualisté a často ve svých spisech a ve svých promluvách k obhajobě společného kontinualismu používají stejné argumenty. Hlavní argumenty, které předkládají při obhajobě svého názoru a které uslyšíte nejčastěji, jsou tyto:

Zaprvé, Nový zákon nikde přímo neříká, že zázračné dary v průběhu dějin církve ustanou. Tento argument je však obousečný, protože Nový zákon přímo neříká ani to, že budou pokračovat.

Odpovídají druhým argumentem: Existuje pár novozákonních textů, které naznačují, že zázračné dary budou pokračovat až do Kristova návratu. Jejich nejoblíbenějším příkladem toho je 1. Korintským 13,10: „Až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.“ Tvrdí, že to znamená, že právě až se Kristus vrátí, částečné dary jazyků a proroctví ustanou. Avšak jak víte, je to velice sporný text a existuje řada možných výkladů. Na obou stranách panuje neshoda o tom, jak tento text vyložit. Nemohou tedy oprávněně podpořit svou teologii a její uvádění do praxe takovým kontroverzním textem. Ve skutečnosti je to tak, že po větší část církevních dějin byl tento text používán právě k obraně cessationismu.

Jejich třetím hlavním argumentem pro podporu pokračování zázračných darů je to, že Nový zákon mluví jen o době církve, a proto dary, které v této době započaly, musí pokračovat po celou dobu jejího trvání. Říkají, že uměle rozdělujeme církevní dobu na apoštolskou a poapoštolskou. Ale pokud nevěří, že dnes stále existují apoštolové na stejné úrovni, jako byli Petr a Pavel, a tomu většina charismatiků nevěří, pak tedy také dělí dějiny církve a alespoň apoštolství spojují výhradně s apoštolským obdobím. Stali se de facto cessationisty, tedy alespoň částečnými.

Ale úplně nejběžnějším argumentem, kterým kontinualisté podporují svůj názor – a jsem si jist, že jste o něm už slyšeli, protože je všude – je, že prožilo-li 500 milionů vyznávajících křesťanů charismatickou zkušenost, není možné, aby se všichni mýlili. Ale pojďme se nad tím na chvíli zamyslet. Přijmeme-li stejný argument, měli bychom uznat také všechny zázraky římskokatolické církve. Vždyť je miliarda těch, miliarda!, kdo vyznávají a obhajují tyto dary, a mají za sebou dlouhou historii. Jde o to, že miliony, 500 milionů, miliarda vyznávajících křesťanů se opravdu mýlit může.

To jsou tedy nejběžnější argumenty kontinualismu. Rád bych, abychom uvažovali nad biblickým problémem cessationismu. Zaprvé, musíme se ujistit, že mluvíme o stejné věci. Potřebujeme ji definovat. Cessationismus neznamená, jak to naši kritici prezentují, že Bůh již nedělá nic zázračného. Jako pastorovi se mi dostává té radosti vidět zázraky často, protože pokaždé, když je duchovně mrtvý hříšník přiveden k životu, je to zázračné působení Boží milosti. Apoštol Pavel říká, že jediný způsob, jak může oslepený hříšník přijít k pravdě, je, když Bůh, který řekl: „Buď světlo,“ řekne: „Buď světlo v tomto srdci.“ Pokaždé, když dojde k uzdravení, které je odpovědí na modlitby Božího lidu a které je v úplném rozporu s tím, co prohlásili lékaři, je to zázrak shůry, On zasáhl.

Cessationismus tedy neznamená, že Bůh už nekoná nic zázračného. Cessationismus neznamená, že kdyby se Duch dnes rozhodl, že někomu udělí zázračnou schopnost, tak už nemůže. Bůh si může dělat, co chce, kdy chce. Kdyby se k tomu rozhodl, dovolil by dnes někomu mluvit jazykem, který nikdy nestudoval. Jen by to nebyl novozákonní dar, protože by to nebylo stejné zjevení od Boha jako tehdy.

Takže co máme na mysli, když říkáme cessationismus? Máme na mysli, že Duch již svrchovaně neobdarovává jednotlivé věřící zázračnými duchovními dary, které jsou vypsány v Písmu a vyskytovaly se v církvi prvního století. Není ani úmyslem Ducha ani standardním vzorcem Jeho jednání v současnosti obdarovávat křesťany a sbory zázračnými duchovními dary, jak to dělal v době apoštolů. Tyto dary přestaly existovat spolu s apoštoly.

Základní otázkou je samozřejmě proč. Proč věříme, že tyto zázračné dary Ducha ustaly, zatímco ostatní úlohy Ducha pokračují? Zeptejte se průměrného cessationisty a odkáže vás na 1. Korintským 13 a já osobně věřím, že je to dobrý argument. V naší společné chvíli dnes ráno bych vám rád předložil sedm argumentů svědčících pro cessationismus. Každý z těchto argumentů si zasluhuje své vlastní kázání. A upřímně, pár z nich by si zasluhovalo i několik kázání. Ale my je teď probereme všechny. Vím, že lidé z mého sboru, kteří jsou zde přítomní, budou v šoku, protože když jsem před několika lety začal s Kázáním na hoře, naši středoškoláci se vsázeli, v jakém budou ročníku, až ho dokončím...

Takže mým úkolem dnes ráno není přednést vám tyto argumenty v jejich plnosti, to není možné. Ani není mým cílem zodpovědět každou možnou námitku, i když je možné na každou z nich odpovědět. Mojí touhou dnes ráno je poskytnout vám přelet ve výšce deseti kilometrů nad biblickým argumentem pro cessationismus, a doufám, že vás to povzbudí v dalším studiu.

1. Jedinečná role zázraků

Prvním biblickým argumentem pro cessationismus je jedinečná role zázraků. Mnozí evangelikálové, a myslím, že většina charismatiků, si myslí, že zázraky zaplňují téměř každou stranu biblických dějin. Ve skutečnosti proběhly jen tři základní období, ve kterých Bůh konal zázraky skrze jedinečně obdarované lidi. Jinými slovy, existovala jen tři základní období, kdy Bůh obdařil lidi mocí působit zázraky.

První bylo období Mojžíše a Jozua. Toto období trvalo od vyjití z Egypta přibližně v roce 1445 před Kristem přes dobu Jozuova působení, které skončilo asi v roce 1380 před Kristem. Jinými slovy, tato první zázračné období trvalo asi 65 let.

Druhé období, kdy byly zázraky běžné, bylo během služby Elijáše a Elíši, a když nahlédneme do biblické chronologie, zjistíme, že sloužili asi od roku 860 př. n. l. do roku 795 př. n. l. Opět období asi pouhých 65 let.

Třetí doba zázraků byla doba Krista a Jeho apoštolů. Je zřejmé, že začala Jeho službou a trvala nejdéle do smrti apoštola Jana, tedy asi 70 let.

V průběhu biblických dějin zasahoval tedy Bůh přímými zázraky příležitostně. V lidských dějinách trvajících několik tisíciletí, byly tedy jen asi dvě století, ve kterých Bůh zmocnil lidi ke konání zázraků. A i tehdy se zázraky nekonaly každý den. Proč? Protože předním účelem zázraků vždy bylo potvrdit věrohodnost shůry vyvoleného posla, potvrdit věrohodnost toho, kdo mluvil za Boha, ne toho, kdo vyučuje nebo vykládá Boží slovo, jako to teď dělám já, ale toho, do jehož úst Bůh vložil Svá vlastní slova. Tento vzorec započal prvním vykonavatelem zázraků, Mojžíšem.

Otevřete si se mnou Exodus 6,28. Mojžíš zde vzpomíná a rozvíjí, co se stalo při jeho povolání:

• To bylo tehdy, když Hospodin mluvil k Mojžíšovi v egyptské zemi. Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Já jsem Hospodin! Řekni faraónovi, králi egyptskému, všechno, co k tobě mluvím.“ Mojžíš však Hospodinu namítl: „Nejsem způsobilý mluvit. Jak by mě farao poslechl?“ Hospodin řekl Mojžíšovi: „Pohleď, ustanovil jsem tě, abys byl pro faraóna Bohem, a Áron, tvůj bratr, bude tvým prorokem. Ty mu povíš všechno, co ti přikážu, a Áron, tvůj bratr, bude mluvit s faraónem... (Ex 6,28-7,2)

Vidíte, co se zde děje? Bůh říká: „Dobře, ty nevěříš, že tě dokážu zmocnit? Že skrze tebe dokážu dosáhnout Svého záměru? Tak ti tedy dám Árona, budeš pro Árona jako Bůh, a on bude jako tvůj prorok. Ty mu vložíš slova do úst, slova, která já vložím do tvých úst, a on bude mluvit k faraonovi.“

Nyní si vraťme do kapitoly 4, protože zde se o tom zmiňuje trochu šířeji. Exodus 4,15: „Budeš k němu mluvit a vkládat mu slova do úst.“ Pamatujte si, že je prorok. „Budeš k němu mluvit a vkládat mu slova do úst. Já budu s tvými ústy i s jeho ústy a budu vás poučovat, co máte činit. On bude mluvit k lidu za tebe, on bude tobě ústy a ty budeš jemu Bohem.“

Všimněte si, že v obou textech byl Áron Mojžíšovým prorokem, a tak nemohl mluvit za sebe, musel říkat jen slova Mojžíše, který pro něho představoval Boha. To znamenalo být prorokem. Boží vlastní slova vložená do vašich úst. Proto když Bůh v Jeremiáši 1 Jeremiáše pověřuje, říká: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.“

Ale jak to měli ti lidé poznat? Jak měli poznat, jestli člověk, který tvrdil, že je prorok, opravdu mluvil Boží slova? Mojžíš, úplně první prorok, toto dilema řešil. A předkládá to Bohu na začátku 4. kapitoly:

• Mojžíš však znovu namítal: „Nikoli, neuvěří mi a neuposlechnou mě, ale řeknou: Hospodin se ti neukázal.“ Jak poznáme, že jsi Boží prorok, že máš v ústech Boží slova? Hospodin mu řekl: „Co to máš v ruce? (Ex 4,1-2)

Vy si pamatujete, jak se ten příběh odvíjí, Mojžíš odpovídá:

• „Hůl.“ Hospodin řekl: „Hoď ji na zem.“ Hodil ji na zem a stal se z ní had. Mojžíš se dal před ním na útěk. Ale Hospodin Mojžíšovi poručil: „Vztáhni ruku a chyť ho za ocas.“ Vztáhl tedy ruku, uchopil ho a v dlani se mu z něho stala hůl. [A tady Bůh říká:] „Aby uvěřili, že se ti ukázal Hospodin, Bůh jejich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ (Ex 4,2-5)

Proto mu Bůh dává schopnost činit zázraky. Dokládá to ještě dvěma dalšími zázraky v následujících verších. A tak pochopme, že Bůh uschopnil Mojžíše ke konání zázraků jen kvůli jednomu, a to, aby potvrdil Mojžíše jako Božího proroka a Mojžíšovo poselství jako Boží vlastní slova. Mojžíš byl obecně přijímán jako Boží prorok. A to, co napsal, byla Boží slova a byla přijata jako skutečná Boží slova.

Proč tomu tak bylo? Protože moc ke konání zázraků potvrzuje tvrzení člověka, že mluví za Boha. To je i nadále v průběhu Starého zákona účelem zázraků. Zamyslete se například nad proroky Starého zákona. Mojžíš napsal, že Bůh povolá lidi, jako je on, jiné proroky, aby mluvili Boží věci. Najděte si Deuteronomium 18,15:

• Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já. Jeho budete poslouchat.

Je zřejmé, že toto proroctví naplnil Mesiáš, ale je také jasné, že Mojžíš popisoval instituci proroctví, která byla v jeho době podle Numeri 11,29 již aktivní a pokračovala. A tak zde v Deuteronomiu předestřel Mojžíš tři kritéria k rozpoznání pravého proroka od falešného.

Všimněte, že ve verších 21 až 22 této kapitoly říká, že předpovědi skutečného proroctví se vždycky naplní. To je kritérium číslo jedna. Předpovědi opravdového proroka se musejí vždycky naplnit. Tak poznáte, jestli má v sobě pravá Boží slova. V Deuteronomiu 13,1-5 Bůh říká, že kdyby se rozhodl potvrdit opravdového proroka, udělal by to tím, že by ho zmocnil ke konání zázraků, jako to udělal s Mojžíšem.“ V Deuteronomiu 13 také říká, že i kdyby prorok konal zázraky, třetím kritériem je, že poselství proroka musí vždy být v celkové doktrinální shodě s předchozím zjevením.

Tak tedy, Mojžíš byl prorokem, byly mu dány zázraky, aby potvrdil to, že mluví Boží slova. O prorocích, kteří měli přijít po něm, platilo totéž. Ve Starém zákoně tedy jen proroci, jen ti, kdo mluvili z pozice autority a neomylně za Boha, konali zázraky, protože zázraky byly potvrzením jejich pravosti. Nejslavnější zázrak, nepočítáme-li Pentateuch, přichází na scénu v rámci Elijášovy služby v 1. Královské 18,36, kdy tam na hoře Karmel svolává oheň na oltář. Poslechněte si, co říká ve své modlitbě: 1. Královská 18,36:

• Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého slova. Bože, potvrď mě. (1Kr 18,36)

Když se přesuneme do Nového zákona, zjistíme, že zde funguje stejný vzorec. Náš Pán byl samozřejmě konečným naplněním proroka, kterého Mojžíš zaslíbil v Deuteronomiu 18. Byl tím velikým prorokem, prorokem s největším poselstvím a největšími výroky, a tak nás tedy nepřekvapí, že konal více zázraků než jakýkoliv vykonavatel zázraků v celých lidských dějinách. Ale stejně jako to bylo u Mojžíše a u starozákonních proroků, základním účelem Ježíšových zázraků bylo potvrdit Jeho zmocnění jakožto Božího konečného a posledního posla, který mluví neomylně za Boha.

To je centrální bod Janova evangelia. Nalistujte si se mnou Janovo evangelium a dovolte mi ukázat vám pár příkladů. Ježíš říká:

• Svědectví, které mám já, je větší než Janovo: skutky, jež mi Otec svěřil, abych je vykonal. Tyto skutky, které činím, svědčí o tom, že mě Otec poslal. (J 5,36)

Podívejte se na to, co dělám, podívejte se na nasycení, podívejte se na zázraky, to jsou Boží potvrzení mé pravosti jakožto konečného a posledního posla.

Jan 6,14: „Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil,“ – tedy nasycení pěti tisíců, které vykonal – na co je mělo toto znamení upozornit? Toto byl závěr, ke kterému došli – řekli: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Jan 7,31: „Ale mnozí ze zástupu v něj uvěřili a říkali: „Až přijde Mesiáš, bude snad činit více znamení než on?“

Jan 10,24: „Židé ho obklopili a řekli mu: „Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí.“

Jan 10,37: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“

Vidíte, Ježíšovy zázraky nebyly předně nástrojem k účinné evangelizaci. Ve skutečnosti k tomu zázraky ani nejsou určeny. Řekl, že i kdyby někdo vstal z mrtvých, jestliže nebude poslouchat Mojžíše a proroky, neuvěří. Ježíšovy zázraky nebyly předně o tišení lidského utrpení, i když v nich samozřejmě spatřujeme Jeho veliké srdce plné soucitu.

Hlavním důvodem, proč Duch zmocnil Ježíše k vykonávání zázraků, bylo, aby potvrdil, že promlouval Boží slova, že byl vším, čím tvrdil, že je. V den Letnic, v den zázraků, Petr potvrdil, že to byl záměr Ježíšových zázraků.

Podívej se do Skutků 2,22: „Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte.“ To byl důvod Jeho zázraků.

Ježíš nejenže konal zázraky osobně, ale také dal tu samou moc apoštolům a jejich zázraky sloužily tomu samému účelu. Otočte si do Skutků 14,3: „Přesto tam Pavel a Barnabáš dost dlouho zůstali a přes všechny překážky mluvili o Pánu; a Pán dosvědčoval svou milost tím, že jim dával moc konat znamení a zázraky.“

V Židům 2,3-4 se říká to samé. Pisatel listu Židům prohlašuje: „První je zvěstoval sám Pán, a ti, kdo uslyšeli, dosvědčili toto spasení i nám; Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha svatého podle své vůle.“

Zázračné dary, které provázely apoštoly, byly určeny k potvrzení toho, že jsou Božími skutečnými nástroji zjevení, čím byly i za Mojžíše, starozákonních proroků Elijáše a Elíši a za samotného Ježíše.

Přemýšlejte o tom chvíli. Je to velmi stručná jízda, na toto téma by se toho dalo říct a ukázat ještě mnoho. Ale protože se tento vzorec opakuje v celém Písmu, je rozumné očekávat, že smrtí apoštolů, koncem Božího zjevení, smrtí těch, kdo mluvili Boží slova, skončí i schopnost lidí konat zázraky… stejně jako zmizela s Mojžíšem a Jozuem, a to na několik staletí, a jako zmizela s Elijášem a Elíšou.

B. B. Warfield píše: „Zázraky se neobjevují na stránkách Písma jen tu a tam a jinde a bezdůvodně. Patří k obdobím zjevení a objevují se jen, když Bůh mluví ke svým lidem skrze určené posly a vyhlašuje Své milostivé záměry. Jejich hojný projev v apoštolské církvi je znamením bohatství apoštolské doby na zjevení. A když toto období zjevení skončilo, bylo samozřejmostí, že pominulo také období působení zázraků. Písmo nás vede k tomu, abychom předpokládali konec zázračných darů, protože role, kterou zázraky sehrály jakožto potvrzení pravosti toho, kdo mluvil Boží slova, byla jedinečná.

2. Ukončený dar apoštolství

Druhý s tím související argument je konec daru apoštolství. Na dvou místech Nového zákona se Pavel odvolává na apoštoly jako na jeden z darů, které Kristus dal Své církvi. První místo je v 1. Korintským 12 uprostřed úseku ohledně duchovních darů, 1. Korintským 12,28: „A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení.“ Pavel zde ukazuje různorodost, kterou Duch působí v těle. Stejně jako má fyzické tělo různé údy, tak Duch obdaroval jedinečně různé části těla. Zde zahrnuje i apoštoly.

Vidíte, že i když ne všechny duchovní dary jsou úřady, všechny NZ úřady představují dary pro Kristovu církev. Kristus to dává jasně najevo a v Efezským 4 nám překládá, jak má církev fungovat, Efezským 4,7: „Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Proto je řečeno: ‚Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.‘

Poté nám ve verši 11 říká, co je to za dary: „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele.“ Jedním z darů, které Kristus dal své církvi, byli apoštolové. Byli však dočasným darem. Většina křesťanů a většina evangelikálních charismatiků se shodne, že už neexistují apoštolové, jako bylo tehdejších Dvanáct nebo jako byl Pavel. Proč? Protože apoštol, aby byl skutečným apoštolem, musí splňovat tři požadavky.

Museli jste být očitým svědkem vzkříšeného Krista. Skutky 1, kde se po Jidášově sebevraždě řeší, kdo půjde na jeho místo, Sk 1,22: „Od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání.“ Museli jste být svědkem Kristova života a Jeho zmrtvýchvstání.

Zadruhé, abyste se stal apoštolem, museli jste být osobně určeni Kristem. Ve Skutcích 1,2 jsou apoštolové zmíněni jako ti, které On vyvolil. A i na konci 1. kapitoly Skutků, když usilují o nahrazení Jidáše, ve své modlitbě říkají Bohu: „Ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil.“

Zatřetí, být apoštolem v pravém slova smyslu znamenalo, že jste museli být schopni konat zázraky. V Matouši 10,1-2 shromáždil Ježíš dvanáct svých učedníků a dal jim autoritu nad nečistými duchy, aby je vymítali, aby uzdravili každý druh nemoci, každý druh choroby, ne jen bolest v bedrech.

To je tedy dvanáct apoštolů. Pojďme ke 2. Korintským 12,12: „Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, ve znameních, divech a mocných činech.“ Být apoštolem, to znamenalo, že jste museli mít schopnost konat zázraky. Podívejte se na ta tři kritéria a ihned poznáte, že dnes není naživu nikdo, kdo je splňuje. Alespoň jeden novozákonní dar, dar apoštolství, tedy ustal. Znamená to, že je velký rozdíl v působení Ducha v době apoštolů a dnes, protože jeden z nejzázračnějších projevů Ducha, dar apoštolství, vymizel s apoštolskou dobou.

Myslím, že je také pozoruhodné, že dar apoštolství ustal bez jasného novozákonního tvrzení, že se tak stane. To znamená, že není ani nemožné ani nepravděpodobné, že se smrtí apoštolů došlo i k dalším pozoruhodným změnám. Vidíte, jakmile souhlasíte s tím, že dnes nežijí žádní apoštolové na stejné úrovni, jako byli Petr a Pavel, pak jste připustili, že s koncem apoštolské doby a začátkem poapoštolského období došlo k velké změně v obdarovávání Duchem. Ve skutečnosti ustal jeden z novozákonních darů, který byl nejčastěji spojován se zázraky, dar apoštolství.

3. Apoštolové a proroci

Třetím argumentem pro cessationismus je základní podstata novozákonních apoštolů a proroků. Nový zákon označuje apoštoly a proroky za základ, na kterém byla postavena církev.

Pojďme do Efeským 2. Jednou z velikých radostí mého života bylo, že jsem mohl spolu s naším shromážděním strávit tři roky nad knihou Efeským a zde ve 2. kapitole Pavel předkládá základní porozumění církve, tohoto nového muže, který byl stvořen, v něm jsou Židé a pohané spojeni, každý z nás byl jednotlivě usmířen s Bohem a byl nastolen pokoj i ohledně všech odlišností, které nás předtím rozdělovaly. Nyní jsme spojeni v Kristu. A na konci této skvělé kapitoly přirovnává církev ke třem velikým obrazům. V 19. verši říká, že jsme jako občané Božího království. V 19. verši ještě říká: „Máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.“

A potom ve 20. verši udává třetí obraz: „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.“ Říká: „Nejenže jste obyvatelé Božího království, nejenže jste členové Boží rodiny, ale jste jako jednotlivé kameny Bohem pečlivě a přesně umístěné do stavby a ta stavba je chrám, ve kterém bude uctíván náš Bůh.“

Ale všimněte si, jak popisuje stavbu ve 20. verši. Církev postavená na základě apoštolů a proroků. Spojení s apoštoly je jasné a je velkou měrou nesporné. Ale kdo byli ti proroci? Vzhledem k dalekosáhlým dopadům tohoto verše přišli někteří charismatici s vymyšlenými výklady toho, kdo jsou tito proroci. Někteří z nich tvrdí, že Pavel měl na mysli to, že církev byla postavena na základě apoštolů a proroků Starého zákona. Ale z kontextu je zde zřejmé, že Pavel zmiňuje novozákonní proroky. Všimněte si o několik veršů dále – Efezským 3,5 – zde mluví o tajemství, které mu bylo odhaleno a kterého je správcem. A říká: „které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo“ – starozákonní doba – „ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům.“ Mluví o novozákonních prorocích. Další charismatici vezmou Efezským 2,20 a vyloží ho takto: „Jejímž základem jsou apoštolové, kteří jsou proroky.“ Jinými slovy, apoštolové a proroci jsou jedna a ta samá skupina. K odmítnutí tohoto výkladu existuje jazykový důvod, existuje však i kontextový důvod. Z kontextu je opět jasné, že apoštolové a proroci jsou dvě oddělené skupiny. Najděte si Ef 4,11 a tam říká: „Jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky…“ – dvě odlišné skupiny. Pojďme to tedy spojit. V Efezským 2,20 Pavel vyučuje, že zjevení, které přišlo skrze apoštoly a skrze novozákonní proroky je základem církve. A církev je na tom základě postavena. Znáte to připodobnění. Připodobnění k základu budovy, který byl dokončen. Základ byl položen. A nyní je superstavba budována na tom již položeném základě. Mimochodem je to ten samý obraz, jaký používá Pavel v 1. Korintským 3, kde o vedoucích korintského sboru říká, že jsou stavbou. Jak Bůh pokračuje v práci, oni přispívají svou prací k staletému budování. Dnes děláme to samé, ale základ byl položen apoštoly a proroky – zjevení, které přišlo skrze ně. Jakmile bylo zjevení, které dal Bůh apoštolům a novozákonním prorokům, úplné, základ byl dokončen. Jejich práce skončila. Jejich role skončila. To je jasná pravda o apoštolech, jak jsme již viděli. Už neexistují. Nyní zde v Efezským 2 Pavel říká, že role proroků byla také základová a byla také dokončena. Neměli bychom předpokládat příchod dalších apoštolů. Neměli bychom čekat na další proroky. Neměli bychom očekávat další zjevení.

4. Podstata zázračných darů

Čtvrtým argumentem pro cessationismus je podstata novozákonních zázračných darů. Pokud by Duch i nadále obdarovával věřící zázračnými dary, byly by to stejné dary, jaké nacházíme v Novém zákoně. Avšak dary, ke kterým se dnes hlásí charismatici, nemají téměř žádnou podobnost se svými novozákonními protějšky. Zamyslete se například nad darem jazyků. Podle Lukáše ve Skutcích 2 byla novozákonním darem schopnost mluvit známým lidským jazykem, jak se to projevilo o Letnicích. Poslechněte si Skutky 2,7-8: „Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči...?“ Ve své rodné řeči… – byly to známé jazyky, jazyky, do kterými od narození mluvili.

Dostáváme se ke druhé události, která je zaznamenána ve Skutcích 11,15, kdy Petr podává zprávu o daru jazyků, který byl udělen Kornéliovi a jeho domácnosti po jejich obrácení. Toto říká Petr: „Když jsem k nim začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na nás.“ Je to to samé. Petr říká, že je to to samé, co se stalo nám. Takže to, co se stalo v Kornéliově domě, je přesně to, k čemu došlo o Letnicích, a to, co se stalo o Letnicích je jasné.

Když Lukáš podává zprávu o třetí události mluvení v jazycích ve Skutcích 19, nic v kontextu nenaznačuje, že to bylo jiné než to, co se již stalo ve Skutcích 2 a Skutcích 10. A přemýšlejte o tom, co Lukáš věděl., Když Lukáš psal Skutky, věděl, co napsal Pavel před šesti nebo sedmi lety v 1. Korintským 14. Věděl, co se v Korintu dělo, a přesto Lukáš stále označuje mluvení v jazycích jako „...slyšíme je každý ve své rodné řeči.“ Žádná zmínka o něčem extatickém. To byl novozákonní dar mluvení ve známém jazyce nebo známém nářečí. Srovnejte to s dnešními jazyky, které jsou extatickou řečí. To není to stejné.

Novozákonní dar jazyků byl včetně 1. Korintským 14 také veřejným darem určeným k budování ostatních. Musel zde být někdo, kdo překládal. Dnešní jazyky jsou naopak předně „soukromým modlitebním jazykem“. Dnešní mluvení v jazycích nemá tedy s novozákonním darem kromě slova „jazyk“ téměř nic společného.

Nebo zvažte podstatu daru proroctví. Ten je také jiný. Novozákonní dar a to, jak je projevován v současnosti, to jsou dvě odlišné věci. Nový zákon na rozdíl od charismatické nauky nikde nerozlišuje starozákonní proroky od novozákonních. Naopak, Nový zákon dává rovnítko mezi starozákonní a novozákonní proroctví. V použitých termínech není žádný rozdíl. Dovolte mi jen vás vybídnout, abyste si prošli celé Skutky a všimli si každého slova „prorok“ nebo „proroctví“ a uvidíte, že starozákonní proroci a novozákonní proroci jsou zmiňováni bez jakékoliv narážky na rozdíl mezi nimi. To znamená, že stejně jako starozákonní proroci mluvili přímé neomylné zjevení od Boha, tak to platilo i o těch novozákonní. Stejně jako u starozákonních proroků byla i jejich slova hodnocena podle předchozího zjevení, ale jakmile byla potvrzena, jak vidno ze Skutků 2, byla jejich proroctví přidána k učení apoštolů, aby tvořila základ církve. Ve Skutcích 21,11, v jednom z nejoblíbenějších charismatických textů na obranu jejich názoru, že novozákonní proroctví se liší od starozákonních, použil prorok Agabos paradoxně úplně stejnou starozákonní prorockou formulaci, když říká: „Toto praví Duch svatý...“ – žádný rozdíl.

Novozákonní proroctví je tedy přímé, neomylné zjevení. To neplatí pro to, co dnes v charismatickém hnutí dvacátého století nazývají proroctvím. Nejschopnější obhájce dnešních charismatických proroctví Wayne Grudem připouští, že proroctví tak, jak je praktikováno v charismatickém hnutí, by neměla předcházet slova „tak praví Pán.“ Místo toho navrhuje, aby proroctví v charismatické církvi dnes začínala, cituji: „Myslím si, že Duch asi říká...“ To není novozákonní dar proroctví.

Zvažte další příklad – dar uzdravování. Když někdo v NZ použil novozákonní dar uzdravování, byly výsledky úplné, okamžité, trvalé, nezpochybnitelné, byly to všechny možné nemoce a choroby. Takzvaná uzdravování dnešních uzdravovatelů vírou jsou opakem těch biblických zázraků. Nejsou úplná. Jsou přinejlepším dočasná. A jsou neověřitelná.

Takže projevy, které jsou dnes nazývány zázračnými dary, prostě nejsou stejné jako dary NZ. A je zajímavé, že dokonce i mnoho charismatiků s tím souhlasí. Například ohledně otázky proroctví Wayne Grudem napsal: „Žádný zodpovědný charismatik nevěří, že dnešní proroctví jsou neomylná zjevení od Boha.“ Grudem pokračuje: „Od všech skupin charismatického hnutí máme téměř jednotné svědectví, že dnešní proroctví je nečisté a obsahuje prvky, kterým nemá být nasloucháno a důvěřováno.“ Vážíme si našeho bratra, ale kdyby to byla norma, kdyby se to dělo v dobách SZ, proroci by byli mrtví.

Teolog třetí vlny Jack Deere ve své knize Surprised By the Power of the Holy Spirit (Překvapen mocí Ducha svatého) připustil, že moderní charismatici netvrdí, že mají dary apoštolské kvality a schopnosti konat zázraky. Když charismatici tvrdí, že jejich zázraky jsou na stejné úrovni jako novozákonní dary, a máme takové, jako třeba divoké zprávy o uzdravení ochrnutých končetin nebo vzkříšení z mrtvých, jsou to vždycky klepy, a pokud to nejsou klepy, není to potvrzené. Takže podstata darů praktikovaných dnešními charismatiky jednoduše není stejná jako u novozákonních darů, a to proto, že se nejedná o novozákonní dary.

5. Svědectví církevních dějin

Pátým argumentem pro cessationismus je svědectví církevních dějin. Začněme u novozákonních církevních dějin. Vidíte, že praktikování zázračných darů ustává i během apoštolského období. Letnice a události Skutků 2 se staly deset dní po nanebevstoupení našeho Pána, po deseti dnech. Druhá zmínka o jazycích ve Skutcích 10,46 proběhla někdy v průběhu dalších 14 let, před Jakubovou smrtí v roce 44 n. l. Třetí zmínka ve Skutích 19,6 se odehrála na počátku Pavlovy služby v Efesu, tedy na počátku 50. let prvního století.

1. Korintským, jediná kniha kromě Skutků, která mluví o jazycích, byla napsána v roce 55 – 56 n. l. Když seřadíte listy NZ podle toho, kdy byly sepsány, byl 1. Korintským teprve čtvrtým inspirovaným listem, který Pavel napsal, následován listem Galatským a 1. a 2. Tesalonickým. Po 1. Korintským napsal Pavel ještě dalších devět kanonických listů šesti různým sborům. Nikde zde už nezmiňuje dar jazyků.

V pastorálních listech, v 1. a 2. Timoteovi a Titovi, v knihách napsaných ke konci Pavlovy služby jako trvalé směrnice pro poapoštolskou službu církve, není žádná zmínka o zázračných darech.

A přicházíme k vrcholu v knize Židům. Pojďme do Židům 1,1: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase…“ vyjádření, které Židé užívali pro dobu Mesiáše – „k nám promluvil ve svém Synu.“ Božím posledním slovem je Jeho Syn a ti, které vyvolil. Proto, když dojdete ke 2. kapitole 1, pisatel Židům říká: „Proto,“ – kvůli tomu, od koho přichází toto poselství –„se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli.“ A pokračuje tvrzením, že kdyby trest za neposlušnost první smlouvě vyslovené anděly byl přísný, oč přísnější bude nedbat tohoto poselství nové smlouvy zvěstované Pánem samotným, daleko vyšším než andělé?

Verš 3: „Jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením?“ Dovolte mi připomenout vám tuto knihu: kniha Židům byla napsána téměř s jistotou těsně před zničením chrámu v Jeruzalémě v roce 70 n. l. To vám poskytne časový rámec. Rád bych, abyste si povšimli, jak pisatel Židům poukazuje na zázračné dary. Říká, že poselství o spasení, toto poslední slovo od Boha, bylo nejprve mluveno skrze Pána – tady je generace číslo jedna, sám Pán. Pak je v tomto verši druhá generace: „…a ti, kdo uslyšeli, dosvědčili toto spasení i nám.“ To jsou apoštolové. Pisatel Židům sám sebe řadí do třetí generace, k nám. A o druhé generaci, apoštolech, říká: „Bůh potvrzoval jejich…“ – ne naše – „svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha svatého podle své vůle.“ Už těsně před rokem 70 n. l. pisatel Židům říká, že to bylo tehdy, toto je nyní. Bylo to něco, co konal Pán a apoštolové a my jsme toho svědky.

Takže v chronologickém proudu dějin církve inspirovaného NZ zjistíte, že dokonce i před uzavřením Písma zázračné dary již ustávaly. Zázraky, které měly za účel potvrzovat apoštoly a jejich poselství, začínaly vyhasínat. To je skutečnost novozákonního historického záznamu.

Když opustíme dějiny NZ, objevíme, že svědectví církve v době po novozákonním období bylo úplně stejné jak v tom, co učili, tak v tom, co konali – tedy to, že zázračné dary ustaly s apoštoly. Zde jen pár příkladů z různých období církevních dějin. Například Jan Zlatoústý, veliký vykladač 4. století: „Toto celé místo“ – mluví o darech v 1. Korintským 12 – „je velmi nejasné, ale tato nejasnost je způsobena naší neznalostí faktů, ke kterým se vztahuje, a jejich ustáním. Tehdy se takové věci děly, ale nyní už se nekonají.“ Augustýn, který psal na přelomu 4. a 5. století, řekl: „Na počátku na ty, kteří uvěřili, sestoupil Duch svatý a oni mluvili jazyky, které se neučili, podle toho, jak je pudil Duch. To se dělo jako znamení a již to pominulo.“

Rychle se přenesme do reformace. Martin Luther píše: „Toto viditelné vylití Ducha svatého bylo nutné k založení první církve, jako byly i zázraky, které doprovázely dar Ducha svatého. Jakmile byla církev ustanovena a řádně těmito zázraky zviditelněna, viditelné zjevování Ducha svatého ustalo.“

Jan Kalvín: „Dar uzdravování stejně jako ostatní zázraky, které se z Boží vůle po určitou dobu děly, zmizely, aby učinily kázání evangelia divuplným už navždy.“

Jonathan Edwards píše: „Co se týče mimořádných darů, byly dány k založení a ustanovení církve v světě. Avšak od té doby, co byl kánon Písma uzavřen a křesťanská církev v plnosti založena a ustanovena, mimořádné dary ustaly.“

Charles Haddon Spurgeon říká: „Ty rané zázračné dary od nás byly odňaty.“

B. B. Warfield píše: „Tyto dary byly zjevně potvrzením pravosti apoštolů. Byly součástí pověření apoštolů coby zmocněných Božích zástupců k založení církve. Tento jejich účel je tedy zřetelně omezil na apoštolskou církev, a proto nutně pominuly spolu s ní. Od zázračného působení, které je znakem Boží odhalující moci, nelze očekávat, že bude pokračovat, a ve skutečnosti ani po završení takového zjevení, jež doprovázelo, nepokračuje.“

To jsou jen příklady. Další naleznete v příloze knihy Strange Fire, až ji a ostatní materiály zítra dostanete. Ačkoliv je pravda, že se v průběhu církevních dějin objevovaly ojedinělé zprávy o zázracích, máme shodná svědectví klíčových církevních vůdců, že tyto zázračné a odhalující duchovní dary skončily s dobou apoštolů.

Upřímně řečeno, to způsobuje našim přátelům kontinualistům veliký problém. Jak Sinclair Ferguson vyjádřil ve své vynikající knize o Duchu svatém, kontinualismus nenabízí žádné přesvědčující teologické vysvětlení pro nepřítomnost určitých darů po drtivou část církevních dějin. Nelze to vysvětlit žádným způsobem.

6. Dostatečnost Písma

Šestým argumentem pro cessationismus je dostatečnost Písma. Dr. Lawson má v plánu se tohoto bodu zhostit, takže mi dovolte, abych se o něm zmínil jen krátce. Kánon Písma uzavřely spisy apoštolů a jejich autorizovaných spolupracovníků. Nový zákon na mnoha místech učí, že výsledkem Božího dokončeného zjevení je plně dostatečné Písmo. 2. Timoteovi 3,16-17: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ Nic nezbývá. Boží člověk nepotřebuje žádné přídavné zjevení od Boha, má to všechno tady. Ježíš nepovolává ani nás nebuduje skrze bestsellery 21. století, spíše nás povolává a vyučuje Svým Duchem skrze dva až tři tisíce let starý bestseller. Duch mluví jen v inspirovaném Slově a skrze něj.

V roce 1539 napsal Luther ve svém komentáři k Žalmu 119: „Bůh vám chce dát Svého Ducha jen skrze vnější Slovo.“ Luther miloval toto vyjádření „vnější Slovo.“ Bůh nám dal knihu, není subjektivní, je mimo nás, je ve slovech, větách a odstavcích, které můžeme rozebírat, číst a studovat. Je vně nás. Nemusíme si lámat hlavu, jestli poselství v naší mysli je od Boha nebo ne. Máme poselství od Boha. Luther také napsal: „Ať člověk, který chce slyšet Boha promlouvat, čte svaté Písmo.“

7. Pravidla pro používání darů

Tady je sedmý a poslední argument pro cessationismus. Jsou to novozákonní pravidla stanovená pro zázračné dary. Rád bych, abyste si otevřeli 1. Korintským 14, kde Pavel předkládá konkrétní návod k tomu, jak mají být dva zázračné biblické dary ve sboru používány. Zaprvé, mluvení v jazycích ve verších 27-28. Kdykoliv měl být biblický NZ dar jazyků použit, muselo to být podle konkrétních pravidel. Zaprvé, při shromáždění měli mluvit dva, nanejvýš tři. Podívejte se do verše 27: „Pokud jde o mluvení jazyky, ať promluví dva nebo tři…“ Zadruhé, měli mluvit postupně. Verš 27 pokračuje: „…jeden po druhém“. Musel v tom panovat pořádek, musel v tom být systém, protože tak se to podobá Bohu. Zatřetí, musel tam být někdo, aby překládal. Verš 27 pokračuje: „…a někdo ať vykládá. Kdyby neměli vykladače, ať ve shromáždění mlčí, každý ať mluví ve vytržení jen pro sebe a před Bohem.“ Nikomu nebylo dovoleno, aby mluvil v jazycích při společné bohoslužbě sboru, pokud tam nebyl někdo další, kdo tomu jazyku rozuměl a mohl překládat, co bylo řečeno.

Proč tomu tak je? Protože jak by se jinak dalo poznat, jestli ten člověk mluví pravdu? „Ústy dvou nebo tří svědků bude potvrzena každá výpověď.“ Začtvrté, ženám nebylo dovoleno mluvit v jazycích při společné bohoslužbě, jak to uvádí v tomto všezahrnujícím příkazu na konci verše 34: „Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon.“ Tak měly být novozákonní dary jazyků praktikovány. Pavel pokračuje verši 29-34, kde určuje pravidla pro projev NZ daru proroctví.

Pravidlo číslo 1, 2 a 3 sloužily k prorokování při bohoslužbě. Všimněte si verše 29: „Z proroků ať promluví dva neb tři…“ Zadruhé, ostatní proroci a shromáždění měli ta proroctví posoudit podle předchozího zjevení. Verš 29 říká: „…a ostatní ať to posuzují.“ Měli mluvit jeden po druhém, verš 30: „Dostane-li se zjevení jinému ve shromáždění, nechť ten první umlkne. Jeden po druhém můžete všichni prorocky promluvit, aby všichni byli poučeni a všichni také povzbuzeni. Prorok přece ovládá svůj prorocký dar. Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech obcích Božího lidu“. Začtvrté, ženám nebylo dovoleno prorokovat při společném shromáždění, znovu verš 34.

Nyní bych rád, abyste se na ty verše podívali. Chtěl bych, abyste popřemýšleli o těch pokynech. Je tragické, že většina charismatiků dnes na tyto jasné biblické příkazy vůbec nedbá. Nejenže tedy nejsou dnešní charismatické dary novozákonními dary, ale ještě k tomu jsou jasné příkazy, které apoštol ustanovil pro vykonávání NZ darů, velkou měrou pomíjeny. Ve většině současné charismatické praxe není Duch svatý uctíván. Naopak, je běžně zarmucován a není Mu projevována poslušnost. Výsledkem není působení Ducha, ale je to působení těla, jde o jasnou vzpouru i v případě, že by šlo o NZ dary.

Závěr

Máme zde sedm biblických argumentů pro cessationismus. Jak bychom měli na tyto argumenty reagovat? Dovolte mi mluvit nejprve k vám, přesvědčeným cessationistům.

1. Nereagujte přehnaně a nesnižujte důležitou roli Ducha ve vašem životě. John nám dnes ráno poskytl nádherný seznam toho, co podle Písma Duch koná v našich životech. Nedovolte, aby dílo Ducha svatého bylo uneseno těmi, kdo zneužívají Jeho jméno.“
2. Držte se pevně své důvěry ve plně dostatečné Slovo. Možná budeme brzy v menšině, ale zastáváme historický postoj církve a stojíme ve světle Písma.
3. Ať víte, v co věříte a proč. Buďte připraveni bránit pravdu.
4. Odmítejte veškeré formy pokračujícího zjevení včetně nejoblíbenější způsobu evangelikálů – subjektivního dojmu od Boha. Nikdy neříkejte: „Bůh mi řekl.“ Nikdy nemluvte o tom, že něco cítíte od Boha. Bůh nám dal, jak řekl Luther, vnější Slovo. Ten, kdo by rád slyšel Boha mluvit, ať čte Slovo. Nedávejte za pravdu charismatickému hnutí svým vlastním druhem mysticismu a záhadného mluvení, jako kdyby nám dnes Bůh odhaloval něco mimo Jeho Slovo.
5. Reagujte moudře na různé formy kontinualistů. Existují různé typy. Falešným učitelům, kteří spolu s charismatickou praxí zapírají centrální nauky křesťanské víry, biblického Ježíše, biblické evangelium, se nebojte říct spolu s Ježíšem, že když získají novověrce, učiní z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jsou sami. Nebojte se použít slova z listu Judy a z 2. Petrova listu. Nebojte se říct spolu s Pavlem, že učí jiné evangelium, a pokud to falešné evangelium neodvrhnou, ať jsou vykázáni ze sboru, ať jsou prokleti.

Charismatiky, kteří uvízli v evangeliu prosperity, a jak nám John připomenul, těch je veliká většina, konfrontujte s biblickým evangeliem. Konfrontujte i ty, kdo byli ovlivněni evangeliem prosperity jen okrajově, aby se zkoumali, zda jsou ve víře, nebo zda vzali od Ježíše jen chleba jako ti v prvním století, aby byly uspokojeny jejich fyzické potřeby.

Co se týče našich charismatických bratrů, těch, kteří vyznávají víru v biblického Ježíše a pravé biblické evangelium, a takoví existují, taktně jim vysvětlete podstatu pravých biblických darů, jak jsme si to dnes ukázali. Představte jim biblické argumenty pro cessationismus. Připomeňte jim biblické pokyny, jak mají být duchovní dary praktikovány. Chovejte se k nim jako k bratrům, ale závažné a významné rozdíly neberte na lehkou váhu, v sázce je dostatečnost Písma.

Pokud jste zde, posloucháte a nejste přesvědčeni, dovolte mi vás k něčemu vybídnout. Nedovolte sobě jednoduše odmítnout toto přesvědčení ve jménu pokoje. Nepřijímejte opatrný, ale otevřený postoj z touhy po klidu nebo přijetí vašimi vrstevníky nebo jen proto, že to teď letí. Buďte jako berojští, kteří zkoumali Písma denně, aby viděli, jsou-li ty věci opravdu tak.

Slyšte Martina Luthera: „Pokud co nejhlasitěji vyznávám a co nejjasněji vykládám každou část Boží pravdy kromě přesně toho malého bodu, který svět a ďábel právě v této chvíli napadají, nevyznávám Krista, jakkoliv statečně Ho mohu jinak vyznávat. Tam, kde zuří bitva, tam se také projeví vojákova věrnost. I když jinak vytrvá ve všech bitvách, je to dezerce a hanba, ustoupí-li v tomto bodě.“

Ať nás Bůh učiní věrné Jemu a Jeho Slovu. Pojďme se spolu pomodlit:

Otče, vezmi tyto záležitosti a zapečeť je v našem srdci. Děkujeme Ti, žehnáme Ti, Bože, že jsi nám dal Své Slovo, že jsi nám dal vnější Slovo, na kterém můžeme stavět své životy, můžeme vědět, že jsi promluvil, a nejsme obětí závanů mysticismu, pocitů a dojmů. Otče, žehnáme Ti, pomoz nám být Ti věrnými, až do Tvého příchodu. Modlíme se v Ježíšově jménu.

Tento článek byl publikován na Grace to You.

Copyright 2014, Grace to You. Všechna práva vyhrazena. Použito se svolením.