Příběh Písma lze shrnout jako příběh „od stvoření k novému stvoření“. Proces, kdy Bůh přivádí zjevení, dějiny a lidstvo od stvoření k novému stvoření, mnozí označují jako „dějiny vykoupení“. Jedním z nejsložitějších, ale zároveň nejvděčnějších úkolů při biblickém studiu je pochopit tok dějin vykoupení. Jaká je jejich struktura? Jak se rozvíjejí a vyvíjejí v čase? Jak souvisí jedno období s druhým? Kde nacházíme jednotu a kontinuitu? Kde se setkáváme s rozmanitostí a diskontinuitou?

Co má prioritu a co tedy přetrvává? Co je dočasné a pomíjivé? To nejsou otázky jen pro akademického teologa. Vzhledem k tomu, že v NZ je této problematice věnováno více prostoru než téměř jakékoli jiné jednotlivé otázce, sama Bible vybízí každého věřícího, aby se snažil o pochopení celkového obrazu se všemi jeho teologickými a praktickými důsledky pro život a víru.

V současné době existují v rámci evangelikálního křesťanství tři hlavní teologické systémy, které se zabývají tématem dějin vykoupení: teologie smlouvy (TS), dispenzační teologie (DT) a teologie nové smlouvy (TNS). Ať už si to uvědomují, nebo ne, všichni křesťané obecně spadají do jednoho z těchto tří systémů.

Obecně řečeno, teologie smlouvy zdůrazňuje kontinuitu na úkor diskontinuity. Vzhledem k tomu, že Westminsterské vyznání víry je postaveno na TS, hlásí se k ní většinou presbyteriáni, ale i jiní (např. reformovaní baptisté).

Dispenzacionalismus má naopak tendenci zdůrazňovat diskontinuitu na úkor kontinuity. K DT se hlásí především biblické církve, ale rozhodně se neomezuje jen na ně. DT je z těchto tří směrů zdaleka nejpopulárnější, což je do značné míry způsobeno jejím přijetím v počátcích fundamentalistického hnutí a také současným populárním marketingem pomocí knih a filmů z oblasti fikce.

Teologie nové smlouvy zohledňuje jak kontinuitu, tak diskontinuitu. Zastávají ji příslušníci tradice „věřící církve“. TNS je relativně nové označení, ale není to nová metoda výkladu. Podobným způsobem skládali Bibli již raní církevní otcové, anabaptisté i další významné osobnosti církevních dějin.

TNS se vyznačuje šesti klíčovými charakteristikami. Jednotlivě mohou tyto body zapadat do TS a/nebo DT, ale dohromady jsou jedinečné pro TNS. 

1. Jeden Boží plán, jehož středem je Ježíš Kristus

Prvním charakteristickým rysem TNS je, že v celé Bibli existuje jediný Boží plán. Tento plán je soustředěn a nachází své naplnění v Ježíši Kristu a v nové smlouvě. V Efezským 1,7–10 se píše:

V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.

TS hovoří o tomto plánu ve smyslu „smlouvy milosti“. TNS usiluje o to, aby biblická teologie informovala systematickou teologii. Exegeze by měla být krví teologie.

V tomto případě TNS nenachází exegetické opodstatnění pro všeobjímající smlouvu milosti, která by zahrnovala všechny biblické smlouvy. Takový pohled má tendenci zplošťovat Bibli. Mezi smlouvami existuje jak kontinuita, tak diskontinuita. Každou smlouvou je třeba se zabývat v jejím vlastním kontextu a také vzhledem k jejímu příspěvku k celku. Když si to uvědomíme, je jasné, že mezi starou a novou smlouvou existuje ostrý kontrast. TS má naopak tendenci Bibli rozsekat a nevidí v ní naplnění, které Mesiáš přináší jakožto pokračování minulých událostí.

2.  Starý zákon je třeba vykládat ve světle Nového zákona

Druhým charakteristickým rysem TNS je důraz na to, že Starý zákon je třeba číst a vykládat ve světle jeho naplnění v Novém zákoně, v Ježíši Kristu a nové smlouvě. Židům 1,1–2 říká:

Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.

Postupnou povahu Božího zjevení bereme s maximální vážností. Od Ježíše a jeho apoštolů se učíme, jak vykládat Starý zákon. Domníváme se, že závěry TS a DT jsou důsledkem toho, že jsme začali u Starého zákona, a ne u Nového.

3.  Stará smlouva byla dočasná podle Božího záměru

Třetím charakteristickým rysem TNS je, že stará smlouva byla dočasná podle Božího záměru. Bůh chtěl, aby byla smlouvou dočasnou. Starý zákon důrazně hovoří o tom, že ti, kdo jsou v Kristu, již nejsou pod Zákonem (1K 9,20; 2K 3; Ř 6,14; 7,6; Ga 3,23; 5,18; Žd 8). List Galatským se k tomuto bodu vyjadřuje velmi jasně. Judaisté potřebovali nové baterie do hodinek. Nedokázali si uvědomit, jaký čas je v Božím plánu. Bible líčí dějiny jako rozdělené na tento věk a na budoucí věk. Tento věk zla se skládá z hříchu, těla a smrti, ale až přijde Mesiáš, nastolí nový věk spravedlnosti, Ducha a života. Pavel považuje zákon staré smlouvy za součást starého věku (Ga 1,4; Ř 6,14). Judaisté se snažili věřící z pohanů nutit, aby dodržovali zákon staré smlouvy. Pavel trvá na tom, že jeho doba je pryč. Zákon byl dán po zaslíbení Abrahamovi a do příchodu Mesiáše:

Jak je to potom se zákonem? Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek. (Ga 3,19)

 Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce. (Ga 3,24–25)

Pavel zde nazývá zákon dozorcem (paidagōgos). V prvním století se tak označoval otrok v domácnosti, který byl zodpovědný za dítě, dokud nedosáhlo dospělosti. Pavel tím poukazuje na dočasnost staré smlouvy. Jakmile dospějeme, už opatrovníka nepotřebujeme. S příchodem Krista jsme dospěli. Starozákonní smlouva byla zamýšlenou vsuvkou v Božím plánu a nyní byla nahrazena novou smlouvou (Žd 8). Nová smlouva není pouhým obnovením, ale na rozdíl od staré smlouvy je skutečně smlouvou novou (Jr 31,32).

4.  Neexistuje trojí dělení zákona

Čtvrtým charakteristickým rysem TNS je, že zákon (tj. stará smlouva a její zákoník) je v celém Písmu představen jako jeden celek. TS dělí zákon na tři části: morální, občanský a obřadní. I když vidíme, že některá přikázání by mohla být označována jako přikázání morální povahy na rozdíl od občanských nebo obřadních, TNS toto „trojdílné“ rozdělení zákona odmítá, protože pisatelé Písma takové rozlišení nedělají (např. prolistujte Lv 19 a pokuste se přikázání takto rozdělit). Zákon je v celém Písmu představen jako jeden celek:

Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle řádu Áronova? Avšak mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona. (Žd 7,11–12)

Všimněte si, že zákon a kněžství spolu souvisejí. Je to jeden balíček. Pokud se změní kněžství, změní se i zákon. Toto trojí rozdělení nemá žádný biblický základ. TS ráda zdůrazňuje, že Desatero je věčný morální Boží zákon, ale Desatero nelze vyjmout ze smlouvy, v níž bylo dáno. Pozorné čtení Exodu 19–24 to potvrzuje. Kapitola 19 je historickým úvodem a kapitola 24 je obřadem smlouvy. Kapitola 20 obsahuje těchto deset slov, přikázání (20,1). Kapitoly 21–23 se skládají ze zákonů, právních ustanovení (21,1). V kapitole 24 Mojžíš nazývá slova i zákony „knihou smlouvy“ (24,3.7). Nelze mít deset slov bez zákonů, které k nim patří. Kapitola 20 patří ke kapitolám 21–23.

Je třeba vzít v úvahu také přikázání o sobotě. Ostatních devět přikázání nepředstavuje problém, protože je Nový zákon opakuje. NZ však přikázání o sobotě neposiluje. Právě naopak! Po Kristově příchodu se dodržování dnů podobá návratu k pohanství (Ga 4,8–10). Římanům 14,5 říká, že pokud jde o slavení zvláštních dnů, každý by měl být plně přesvědčen ve své vlastní mysli. To je na hony vzdálené tomu „pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil“ (ČSP). V Koloským 2,16–17 nazývá Pavel sobotu stínem. Opět platí, že exegeze musí informovat naši teologii.

5.  Nejsme pod Mojžíšovým zákonem, ale pod zákonem Kristovým

Pátým charakteristickým rysem TNS je její vztah k zákonu. Pokud nejsme pod zákonem, znamená to, že jsme bez zákona? Ne. Nejsme již pod Mojžíšovým zákonem, jsme však pod zákonem Kristovým. Tato věta se v Písmu vyskytuje pouze jednou:

Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. (Ga 6,2)

Pravděpodobně nejdůležitější pasáží pro TNS je 1. Korintským 9,20–21:

Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.

Tento užitečný oddíl shrnuje podstatu TNS. Pavel jasně říká, že není pod zákonem (nomos znamená Mojžíšův zákon), ale není svobodný od Božího zákona. Vidíme tedy, že Boží zákon již není ekvivalentem Mojžíšova zákona, nyní je to zákon Kristův.

Kristův zákon můžeme definovat jako zásady vycházející z příkladu a učení Ježíše a jeho apoštolů (hlavním požadavkem je láska), které se mají uskutečňovat v konkrétních situacích pod vedením a zmocněním Ducha svatého.

6.  Všichni v novozákonním společenství mají Ducha svatého

Šestým charakteristickým rysem TNS je podstata společenství nové smlouvy. V nové smlouvě je na rozdíl od staré smlouvy každému účastníku plně odpuštěno a každý zde má Ducha. To je jedna možnost, jak vyjádřit, že všichni jsou věřící. Proroci očekávali den, kdy Bůh vylije svého Ducha z výšin (Ez 36–37, Jl 2, Iz 32,15; 44,3). Zde vidíme jeden z hlavních rozdílů mezi Izraelem a církví. Ne všichni v Izraeli měli Ducha. Všichni v rámci společenství nové smlouvy ano.

TNS neříká, že Izrael = církev, jak to dělá TS. Stejně tak radikálně nerozlišujeme mezi Izraelem a církví, jak to dělá DT. Hermeneutickým klíčem je opět Ježíš! TNS je důsledně kristocentrická. Věřící jsou považováni za potomky Abrahamovy (tj. Izraele) tím, že jsou spojeni s Ježíšem. V tomto smyslu se tedy jedná o Abrahamovy děti:

Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. (Ga 3,7)

A jestliže jste Kristovi, jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení. (Ga 3,29 ČSP)

Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem, Izraeli Božímu, pokoj a slitování. (Ga 6,15–16, srov. Fp 3,2–3; Ř 2,28–29).

Všechna Boží zaslíbení jsou „ano“v Kristu Ježíši (2K 1,20).

Překlad: Jan Suchý