…Tvého Pastýře nezajímá, jak velký je tvůj sbor

Zoufalá touha po růstu

Do uší mi duněla hudba, když jsem se krčil ve sborovém foyer a prosil Boha, aby nám do vchodových dveří poslal aspoň jednu rodinu. Stalo se to už mou nedělní rutinou. Naše nově vznikající církev sice nebyla dokonale zavedená, ale přitom jsme měli všechno, co prý církev potřebuje, aby mohla růst — chytlavý název, moderní chvály a jádrem sboru byli samí krásní mladí lidé. Houfy lidí se nám ovšem vyhýbaly. Takto mizerný každonedělní stav účastníků už ve mně působil docela vážnou krizi víry.

Věděl jsem, jak situaci pěkně zahrát do autu tím, že se budeme věnovat pastoraci lidí, které už ve sboru máme, a že budeme také varovat před nejrůznějšími triky a strategiemi na podporu početního růstu a před pragmatickými metodami k tomu určenými. Přesto mě ale trápilo, že nás Pán za naši věrnost dosud neodměnil úspěchem.

Anebo odměnil?

O patnáct let později jsem se o církevním růstu naučil mnohem více. Svou stále stejně chatrnou víru a biblické přesvědčení o tom, „jak dělat církev“, jsem si s sebou vzal do pastorační služby v Nové Anglii. Jde o stát, který je z celého národa nejméně prostoupený vírou, kde se v bezpečné vzdálenosti od církve zcela běžně zdržují celé tisíce a tisíce lidí. V kontextu, kde kulturní křesťanství nehrálo vůbec žádnou roli, kde v názorech lidí na křesťanství panovala všeobecná rozpolcenost (ne-li přímo otevřené nepřátelství), a ve sboru, kde jsme vyloženě nesplňovali požadavky, které jsou podle expertů naprosto nutné k tomu, aby církev rostla, nám Pán sám najednou začal posílat mnohé nově příchozí.  

Naše sborová budova byla takový typický novoanglický kostel s bílou věží zasazený do městské zeleně. Průměrný věk členů naší chválící skupiny činil něco přes šedesát let. Měli jsme staré varhany, které jsme používali jako doprovod ke starým chvalozpěvům. Když jsem do toho sboru přišel, neměli jsme v té době mnoho lidí a mladí lidé tam prakticky vůbec nebyli zastoupeni. Naše bohoslužby většinou trvaly skoro dvě hodiny. Kázal jsem výkladová kázání napříč knihami Bible. A lidé přicházeli. A chodili pravidelně. Návštěvnost nám stabilně narůstala, pravidelně jsme se potýkali s nedostatkem míst k sezení i k parkování, každým rokem se zvyšoval počet křtěnců a rozrůstala se i členská základna.

Přesto jsem stále pamatoval na dny strávené ve foyer církevní budovy, kdy jsem se modlíval, aby nám Bůh poslal aspoň jednoho či dva človíčky navíc. Naučil jsem se tenkrát v onom těžkém období nedostatku jednu velmi cennou lekci, která mi pak v době radostného zisku byla náramně nápomocná — totiž že Kristu nijak zvlášť nezáleží na tom, jak velký máme sbor.

Cílem je věrnost

Z učení všech guru církevního růstu, u kterých se věrnost rovná viditelnému úspěchu a úspěchem se také prověřuje, byste tohoto dojmu nenabyli. Jestliže vaše místní církev praská ve švech, je to podle nich spolehlivým důkazem, že si vedete dobře. Samozřejmě vidíme i velmi depresivní odvrácenou stránku této logiky, které se často zneužívá. A naopak někteří nezpůsobilí vůdcové si svou pozici upevňují právě tím, že rádi poukazují na „důkazy“ svého úspěchu. Velmi brzy jsem se však musel naučit neladit své srdce na stejnou vlnu s tím, jak stoupají či klesají indikátory církevního růstu.

Především jsem tento důraz neviděl nikde v Bibli. Jistěže jsou tam mnohá místa, kde Boží služebníci počítali. Počítali, kolik se jich přidalo ke Kristovým následovníkům, počítali, kolik jich bylo přítomno na Kristově kázání apod. To nám říká, že na samotném počítání není nic špatného a že díky počítání mohu získat důležité informace. Čísla mi ovšem nemohou říct to nejdůležitější. Když Pavel a ostatní apoštolové vyučují ve svých epištolách jednotlivé církve a jejich vedoucí, nikde nenajdeme byť jen náznak otázky typu: „Kolik lidí máte ve stádu?“ Něco takového je zjevně vůbec nezajímá.

Za druhé se celé svědectví Písma zakládá na myšlence, podle které sice mají křesťané zůstat věrni zvláště šíření evangelia a obecně misii vůbec, ale církev je přitom určena k tomu, aby v tomto světě svým počtem byl spíše nepatrná. Neměli bychom tedy očekávat, že budeme oblíbení.

Samozřejmě že některé církve jsou oblíbenější než jiné a velký sbor ještě nemusí být ve své podstatě nějak špatný. Vy i já jsme se už pravděpodobně v životě setkali jak s věrnými pastory velkého sboru, tak i s bezbožnými vedoucími malých sborečků. Vtip je v tom, že velikost sboru není spolehlivým ukazatelem věrnosti a logicky ji jako argument nelze použít ani jedním směrem — ani proti malosti, ani proti velikosti.

Kdepak, jediné, co od nás Pán Bůh vyžaduje, je věrnost. A i když je naprosto normální, že každý pastýř přece chce, aby jeho církev rostla (ještě jednou, nenechte se mýlit, že by velikost nebo nepatrnost sboru sama o sobě měla být nějakým důkazem věrnosti), modlářským postojem je také, když za měřítko našeho hodnocení nebo ospravedlnění nebo toho, že je vše v pořádku, přijmeme návštěvnost bohoslužeb, stav rozpočtu nebo celkové nastavení sboru. To všechno je už předem prohraná hra.

Kristova neměnná přízeň

Jak náš sbor v New England postupně rostl a prospíval, jiným sborům okolo se zdaleka tak dobře nedařilo. Vykazovali jsme všechny viditelné projevy úspěchu, po kterých běžní vedoucí touží. Já sám jsem za to sklízel nemálo uznalých poplácání po rameni. Zvali mě na nesčetná setkání, kde se mě pastoři u kávy vyptávali na moje metody. Moje odpověď je většinou zklamala, protože jsem říkal, že se prostě jen snažíme zůstávat věrní kázání evangelia, milovat se navzájem a milovat své bližní. Jistěže jsme se učili jak pracovat v terénu a podstoupili jsme tréning evangelizace, ale nedržíme se žádného zaručeného receptu na růst. Jednoduše jen zaséváme a zaléváme a důvěřujeme Bohu, že on dá vzrůst – anebo také ne.

Zatímco jsem se radoval z růstu a zároveň jsem chtěl, aby se z růstu radovala i církev, snažil jsem se (samozřejmě že dost nedokonale), aby se mi za to nepřičítaly zásluhy. Při předchozí zkušenosti se zakládáním sboru jsem se naučil i tuto lekci: stejnou měrou, jakou mi přičítáte zásluhy za církevní růst, mi pak budete přičítat vinu za nedostatek růstu církve. Kristus nás nevolá k tomu, abychom se starali o růst jeho církve. On sám to způsobí. Kristus nás volá k tomu, abychom byli věrní.

Až se jednou ve svém běhu dostanete do cíle, nebudete souzeni podle toho, o kolik lidí jste pastoračně pečovali. Budete samozřejmě voláni k odpovědnosti za to, jak jste o ně pečovali a vedli je, ne jak moc jich bylo.

Při veškerém svém namáhání a spoléhání se na Boha se můžete učit tyto pozemské starosti uvalovat na něj. Jemu můžete svěřit návštěvnost svého sboru. Můžete mu svěřit svá vlastní omezení v oblasti vůdcovství. Do jeho rukou smíte vkládat vše, co vám svěřil. Pokud budete jako pastor působit dostatečně dlouho, velmi pravděpodobně zažijete jak období rostoucích čísel, tak i poklesů. Budete ve své službě prožívat období hojnosti i období nedostatku. Tak to prostě v běžném životě chodí. Je dobré pro vaše duchovní zdraví i pro vaši vytrvalost, jestliže své city a emoce sladíte ne s tím, „jak se daří církvi“, ale s neotřesitelným základem a s neodvolatelnou a neměnnou láskou Krista Krále. Jeho přízeň vůči hříšníkovi, jako jste vy, totiž nemůže stoupat či klesat. Jeho přízeň je tu zkrátka vždycky v plnosti a hojně přetéká.

Nepochopte mě špatně: Ježíš má velký zájem na růstu svého království. A bezpochyby se také postará o to, aby se jeho plán šíření evangelia a zjevování jeho slávy do každičkého koutu a skuliny stvoření do puntíku naplnil. Může to také znamenat, že vaše církev poroste. A možná také ne. Otázka zní: Dokážete se s tím vyrovnat? Ježíš ano.

Přeložila Kateřina Holzerová, se svolením z www.crossway.org