Když jsme oznámili, že tuto konferenci uspořádáme ve stejnou dobu, kdy vyjde nová kniha o charismatickém hnutí, většina reakcí, jak jsme mohli očekávat, která přišla od našich charismatických přátel, byla ostře kritická. Část z nich byla zahořklá a prudká. Většina kritiky přichází ve formě blogových článků, prostřednictvím tweetu, úvodníků v charismatických časopisech a jiných forem veřejných políčků. Musíte však mít na mysli, že veškerá kritika přišla, ještě než kdokoliv tu knihu četl. Chci však říct, že jsem dostal do ruky statistiku, ze které lze vyčíst, že tuto konferenci sleduje živě online více lidí, než se nachází zde v sále. Svým charismatickým přátelům tedy vzkazuji: „Vítejte do diskuze. Jsem opravdu vděčný za reakce, které jsme obdrželi, a těším se na vlnu reakcí, o které vím, že ještě přijde.

Jedna z nejčastěji čtených kritik konference „Cizí oheň“ je od Michaela Browna. Vím, že jste ji mnozí četli, protože se mě na ni asi dvacet pět lidí ptalo. Michael Brown vložil na webové stránky Charisma Magazine sérii článků. Obzvláště ho znepokojilo prohlášení Johna MacArthura, že některé neplechy, kterých se charismatici dopouštějí, jsou rouhavé. John samozřejmě odpovídá na běžnou stížnost charismatiků, že každá kritika charismatických jevů podstupuje vážné riziko rouhání se Duchu svatému. Jedním z hlavních bodů, které John ve své knize zmiňuje, a to sami uvidíte, až ji budete číst, je totiž skutečnost, že pokud lidé připisují skutky těla nebo skutky ďábla Duchu svatému, Ducha svatého tím ve skutečnosti snižují, a ne, že by Ho tím vyvyšovali, a to je očividně rouhání. Použití tohoto slova není v tomto případě nesprávné.

Avšak Michael Brown si myslí, že takové hodnocení je příliš tvrdé, protože podle jeho názoru každé myslitelné rouhání, jež zahrnuje Ducha svatého, je neomluvitelným přestoupením. Cituji z jeho článku: „Pokud jsou tvrzení Johna MacArthura pravdivá,“ říká, „pak to znamená, že mnozí vůdci charismatického hnutí spáchali neodpustitelný hřích a čeká je peklo.“

To samozřejmě John MacArthur netvrdí a také tomu nevěříme. Mt 12,31 říká: „... každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno.“ Ježíš zde používá určitý člen (v anglickém překladu „to rouhání proti Duchu svatému“ - pozn. překl.), to je velmi pozoruhodné. Nevěříme tomu, že každý neopatrný, neznalý či náhodný hřích proti třetímu členu Trojice je automaticky neodpustitelný. Tomu nevěříme. Michael Brown tomu možná věří. Já nevěřím, že to Písmo vyučuje.

Ježíš v tomto kontextu reagoval na jednu konkrétní podobu rouhání, která byla tak úmyslná a zatvrzelá, že by z ní stejně nikdo nečinil pokání. Všimněte si, co Ježíš skutečně říká: „... každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno...“ samozřejmě za předpokladu, že budou činit pokání. „Kromě,“ říká, „tohoto jednoho určitého hříchu.“ Je to jeden velmi konkrétní hřích. Toto varování uvádí velkolepým slibem plným odpuštění a očištění každého a kohokoliv, kdo činí pokání. Zdůrazňuje zde obrovský rozsah Boží ochoty odpustit. A udává jedinou výjimku - a tou je jen jedna kategorie zatvrzelých nepřátel Krista. On vlastně mluví o některých farizeích, kteří tam byli přítomni a kteří Ho označili za satanského. Věděli, kým je. Byli si plně vědomi toho, že splnil každý nutný požadavek, aby potvrdil, že je Mesiáš, a přesto se snažili od Něho lidi odvrátit. Tak se jejich hřích stal úmyslným, konečným, srdečným, nezvratným odmítnutím Krista, což zapečetili rouháním, které bylo zcela úmyslné, vyšlo ze svévolných srdcí, která už spatřila a pochopila a poznala pravdu o Kristu a Jeho slávě, ale přesto Ho zavrhla. To byl neodpustitelný hřích.

Avšak podstatou je, že je skutečně hříšné, skutečně rouhavé odvolávat se ke jménu Ducha svatého, abychom ospravedlnili bláhové nauky nebo tělesné chování či falešné proroctví. A to by mělo být zřejmé. Mám na mysli, že toto je definice rouhání. Tento poplach ohledně charismatických podfuků spouštíme totiž právě kvůli tomu, abychom volali své charismatické přátele k pokání z toho, o čem si myslím, že představuje zakořeněný hřích jejich hnutí, totiž hřích, kdy Duchu svatému připisují slova, která nevyslovil, a věci, které neudělal. To je hřích a je to hřích rouhání.

Je zřejmé a mělo by být, že viditelnou církev v dnešní době zaplavili lidé, kteří v Božím jménu vyhlašují poselství, k čemuž jim Bůh nedal oprávnění. Vyhlašují falešná proroctví. Nárokují si oprávnění ke snům a vizím shůry, které Bůh nikdy nevydal. Nakládají na lidi jha, jež Bůh nikdy nezamýšlel, a vyučují podivné zásady a nauky, které nemají v Písmu vůbec žádné opodstatnění. To je obrovský celosvětový problém církve. Charismatické hnutí je bezednou studnicí pochybení, jako jsou tato. Domníváme se, že hlavním kanálem, skrze který dnes přichází do evangelikální komunity veliká většina problematických nauk a praktik, je široká cesta pentekostalismu a charismatického hnutí. A podle mého názoru je to zcela zřejmé. Pokud o tom pochybujete, zkuste mi nabídnout statistický důkaz, který to vyvrátí.

Ale zpět k Michaelovi Brownovi. Jako všichni čestní charismatici i on dobrovolně připouští, že charismatické hnutí skutečně vyplodilo přehršel šarlatánů, falešníků, heretiků a potřeštěnců. Říká však toto: „Daleko více mě znepokojuje, že bych mohl odmítnout pravý oheň, než abych hasil každý abnormální charismatický ohýnek.“ Asi si myslí, že je nerozumné, pokud někdo očekává, že on, charismatik, promluví proti svému vlastnímu hnutí a odsoudí jeho anomálie. A tak se ptá: „Proč musí pentekostální a charismatičtí pastoři odvrhnout extrémy svého hnutí, aby dokázali, že jsou ortodoxní?“

Já se rád této otázky zhostím. Proč je důležité, aby charismatičtí pastoři odmítli extrémy a hereze svého vlastního hnutí. V Ti 1,9 Pavel říká, že každý pastor má být „pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.“ To je povinnost každého pastora. Přesto se Michael Brown dále ptá: „Pokud charismatický pastor střeží své stádo a krmí je Božím Slovem a jeho lidé se těmito špatnostmi ani sledováním televizních kazatelů neprovinili, proč je jeho zodpovědností vyjádřit se k těm omylům?“ A to, jak se obávám, je přístup, který je až příliš typický pro charismatiky jako skupinu, dokonce i pro ty nejlepší z nich. Existuje dusivý strach, že každé kritické hodnocení jejich hnutí podstupuje riziko rouhání se Duchu svatému, i když jde o mírnou kritiku nejprapodivnějších charismatických vylomenin. Pokud nevkládáte alespoň tichou důvěru do nevyzpytatelných tvrzení a prapodivného chování čehokoliv, co je právě posledním charismatickým výstřelkem, budete platit za skeptika, budete nazván racionalistou, bude vám řečeno, že jste nebezpečně blízko spáchání neodpustitelného hříchu.

Přemýšlejte o tom. Když je každý náznak opatrnosti nebo zdrženlivosti, každé volání k rozlišování považováno za blízkého příbuzného nevíry – kdybyste byli charismatiky, pravděpodobně byste došli k tomu, že je lepší nechat výroky extrémních osobností vašeho hnutí projít bez námitek. A právě to se v praxi děje. A tak se veškeré tělesné a příjemně dramatické a nenormální chování připisuje Duchu svatému a téměř nikdo uvnitř hnutí nikdy ani nepípne na protest. A to je upřímně řečeno ostudná urážka Kristova jména a Jeho osoby. A nepřeháním, když to nazvu rouháním – nechat Kristovo jméno, aby bylo takto tupeno, a nic k tomu neříct, dívat se jinam, to je rouhání.

Je to však zároveň Brownova hlavní kritika Johna MacArthura. Opět cituji: „MacArthur vyřkl zevšeobecňující kritické výroky, které často vylévají s vaničkou i dítě. Nejenže odmítají nebezpečné excesy a extrémy v charismatickém hnutí, ale také dávají opravdovému dílu Ducha nálepku charismatického chaosu.“ A to mě zajímalo, takže teď budu pokračovat v on-line dialogu. V následném článku byl Michael Brown zcela konkrétní v tom, co považuje za opravdové působení Ducha. A upřímně, je to hluboce znepokojující, když zjistíte, co i hloubavý charismatik, jako je Michael Brown, považuje za opravdové, neboť obhajuje některé zjevně lživé proroky a prorokyně. Jmenuje například Cindy Jacobsovou – jestli chcete vidět něco zajímavého, vyhledejte si ji na YouTube; Mikea Bicklea, kterého popisuje jako zbožného. Pokud neznáte Mikea Bicklea, ještě vám o něm něco povím. Avšak Michael Brown vidí problém obzvláště v Johnově popisu slavného charismatického probuzení v Brownsville na Floridě v 90. letech. John MacArthur ho označil za „bezmyšlenkovitou emoční orgii poznamenanou iracionálním, smyslným a tělesným chováním.“

Brownsvillské probuzení bylo charismatickou mekkou v letech 1995-1999 (a Michael Brown sám byl po většinu těchto let vedoucím Brownsville Revival School of Ministry, dokud nebyl v roce 2000 propuštěn, když hnutí začalo zmírat.) Když bylo po všem, hostitelský sbor v Brownsvillu se topil v dluzích přesahujících 11 milionů dolarů. A v té době Lee Jay Grady, což je šéfredaktor charismatického časopisu Charisma Magazine, napsal o brownsvillském konci. Grady je také charismatik a budiž mu přičteno k dobru, že je jedním z mála těch, kdo jsou alespoň někdy upřímní ohledně závadnosti hnutí. Napsal článek s názvem: „What Happened to Brownsville´s Fire“ (Co se stalo s brownsvillským ohněm). Můžete si ho přečíst na internetu, pokud vás to zajímá. A můžete se sami rozhodnout, zda to, jak John MacArthur popsal Brownsvill, sedí. Zde je však pár slov z článku Leeho Gradyho: „Jedné noci uprostřed vřavy blízko pódia jsem přeběhl k pastoru Hillovi, který se modlil. Popadl mojí hlavu a křičel: „Oheň, oheň! Více, Pane.“ Grady říká: „Já a ještě tisíce dalších jsme padli zády na podlahu.“

A pak před koncem článku, když popisuje, jak se to všechno tak nějak rozpustilo, Grady říká: „Neboť pro ty v Pensacole, které smetla extáze těch prvních let a potom zakoušeli rozdělení, rezignace, dluhy a zklamání, má slovo „probuzení“ dutý zvuk.“ Nevím jak vám, ale mně to nezní jako působení Ducha svatého. A když pochopíte, co sám Michael Brown považuje za důkaz opravdového působení Ducha svatého, přijde vám docela těžké vžít se do pobouření, kterým míří na kritiky charismatického hnutí. Muž v jeho postavení by měl být jedním z jeho hlavních kritiků.

Protože však klišé dítěte ve vaničce nepochází jen od něho, ale docela obecně je jednou z nejoblíbenějších a nejběžnějších reakcí charismatiků na jejich kritiky, chtěl bych se touto záležitostí zabývat. Vyléváme s vaničkou i dítě? Mimochodem, udělal jsem si rychlý internetový průzkum a lehce jsem objevil doslova stovky míst, kde charismatici odpovídají na své kritiky stížnostmi, že necharismatici, kteří si stěžují na charismatické anomálie, vylévají s vaničkou i dítě. Milují to klišé. A tak jsem si řekl: nasaďme si rybářské broďáky a prozkoumejme kalnou vodu vaničky, jestli v ní najdeme dítě. A moje první otázka pro charismatiky, kterým opravdově záleží na autoritě Písma, zní takto: Když se se při každé kritice vašeho hnutí takto naježíte, co navrhujete, aby se špína ve vaší vaničce stále nehromadila? Je totiž nevyvratitelným faktem, že charismatické hnutí je živnou půdou šarlatánů, lživých proroků, nenasytných obchodníků, heretiků a vlků v beránčím rouše. Stačí jen zapnout televizi a budete zaplaveni důkazy.

Je pravda, že vlci se skrývají v každém shromáždění a v každé denominaci viditelné církve, a to se týká i nejlepších církví. Ale charismatické hnutí od samého počátku plodí nepřetržitou přehlídku darebáků daleko přesahující cokoliv, co byste našli ve všech necharismatických kruzích. Na to, že jsou hnutím, které o sobě tvrdí, že jsou jediní, kdo dosahují toho, co skutečně znamená být Duchem naplněný věřící, trpí charismatici jako skupina ohromujícím a řekl bych až patologickým nedostatkem ovoce opravdového posvěcení. Za o něco více než sto let vyprodukovalo pentekostální a charismatické hnutí tolik špatných nauk a podivných osobností, že mám v kanceláři tlustý slovník, abych je mohl všechny dohledat. Tento velký slovník charismatických hnutí vydal Zondervan. A když v něm zalistujete, udiví vás, jak v podstatě na každé stránce je nějaká úchylka, heretik nebo šarlatán, podvodník, který se dokázal vypracovat do vedení hnutí. Ten problém je všudypřítomný. Na mé satelitní televizi je pět nebo šest náboženských programů a všechny vysílají do nebe volající podvody a uzdravovatele vírou a náboženské kvákaly, co z lidí vysávají peníze. Všichni tito náboženští gauneři v televizi jsou charismatici. Když jsem napsal tuto řádku, pomyslel jsem si – je to skutečně pravda? A nemohl jsem si vzpomenout na jedinou výjimku. Každý z těch patnácti nejznámějších charismatických teleevangelistů buď učí falešné evangelium, lživě prorokuje či podporuje herezi nebo žije v luxusu z peněz, které vyloudil z chudých lidí. Je to skandál a měl by být. Prakticky všichni nejznámější charismatičtí teleevangelisté morálně padli nebo jinak přivodili značnou veřejnou hanbu Kristovu jménu. Všichni byli z biblických důvodů vyloučeni ze služby. Avšak jsou to celosvětově nejviditelnější tváře amerického křesťanství.

Před lety jsem se styděl, když jsme s Johnem MacArthurem navštívili Ukrajinu. Bylo to ani ne tři měsíce po pádu a rozpadu Sovětského svazu. Bydleli jsme v hotelu v Kyjevě, a když jsme šli na snídani, byla v rohu té malé restaurace televize. Podíval jsem se na ni a byl tam John Crouch. Vysílalo tam TBN. Je to ostudné. A pojďme mluvit jasně – velká většina milionů charismatiků na celém světě následuje teleevangelisty. Charismatici jako skupina neberou inspiraci od hrstky reformovaných charismatiků, kteří opravdu kážou evangelium. Reformovaní charismatici jsou ve skutečnosti jen tenkým okrajem většího hnutí. A ve skutečnosti jsou zanedbatelnou menšinou, co se týče čísel i vlivu. A chlápci, které vídáte v televizi s načesanou hlavou a v blýskavých oblecích, tvoří skutečný charismatický hlavní proud.

A teď na jakém základě to tvrdím – vím totiž, že tento výrok je vždy zpochybňován. Každá statistika, která vás napadne, to potvrdí. Charismatická televize je multimiliardový obchod. Nikdo nezná přesná čísla, protože většina velkých charismatických organizací se pečlivě vyhýbá zveřejnění svých čísel. Ale dosáhnou daleko a jejich kombinovaná sledovanost převyšuje dokonce i nejpřejícnější odhady reformovaných charismatiků. Trinity Broadcasting Network sama o sobě má okolo sto milionů diváků z celého světa. Mají více než osmnáct tisíc poboček a lze je naladit ve více než sto zemích. To je obrovská nádrž závažně kontaminované vody ve vaničce. To mě přivádí ke druhé otázce, a to je hlavní otázka, kterou bych rád prozkoumal – je v tom toxickém močálu opravdu živé dítě? Nebo se to dítě v tom kalném binci utopilo? Bylo tam vůbec někdy nějaké dítě? A co to vlastně je, že se tak snažíme to zachovat? Co to přesně je? Kolik lživých učitelů a zlých nauk musí vyplodit hnutí, než ho muži a ženy, kteří tvrdí, že milují Boží Slovo, odepíšou?

Pamatujete si Todda Bentleyho? V dubnu roku 2008 se najednou dostal ke slávě, když byl pozván, aby promluvil ve sboru v Lakelandu na Floridě, a prý tam došlo k probuzení. Po šest měsíců nebo tak nějak byl Todd Bentley nejslavnějším a nejvlivnějším charismatickým vůdcem v Americe. Narodil se v Kanadě, ostrý hoch – boty pobité cvoky a tetování na krku. A měl kriminální minulost. V 15letech sexuálně napadl chlapce, a on sám připouští, že spáchal i jiné sexuální zločiny, za které nebyl nikdy trestán. Jednomu reportérovi řekl, že byl členem jakési skupiny sexuálních agresorů a ve svých 17letech byl závislý na drogách. Když mu bylo 18, vyznal své obrácení ke Kristu. Začal navštěvovat malé charismatické společenství v rámci organizace známé jako Fresh Fire Ministries. Bentley je výmluvný řečník, a když ho požádali, aby vydal svědectví, omráčil skupinu příběhy ze své vyřešené minulosti. Zakrátko převzal vedení té skupiny a brzy předváděl svá „vystoupení“ po celém světě. A v roce 2008 přišel do Lakelandu na Floridě, aby vedl to, co bylo původně zamýšleno jako týdenní setkávání. A tato událost se protáhla, trvala skoro sedm měsíců – do října 2008. A to léto, celé léto se v celém charismatickém světě mluvilo jen o Bentleym. Bylo to online. Jeho mítinky se vysílaly na Worldwide Web, takže jste je mohli sledovat odevšad, a miliony lidí to také dělaly a začaly blouznit. Jedna z největších charismatických televizních sítí, God TV, zrušila svůj normální program, aby mohla každý večer vysílat živě z Lakelandu. A od začátku to bylo krajně a zcela groteskní. Bentley miloval násilí. Často se chvástal svými neortodoxními uzdravovacími metodami, které obvykle zahrnovaly ránu pěstí do žaludku nebo kopanec do hlavy. Jednomu muži vyrazil v přímém televizním přenosu zub. Na YouTube visí video, kde Bentley kope muže do břicha dost silně na to, aby mu způsobil vnitřní zranění. Ukázalo se, že ten muž měl rakovinu tlustého střeva čtvrtého stupně, a Bentley prohlásil, že právě takto měl Duchem svatým nakázáno, aby démona rakoviny vyhnal. To je jen jeden příklad z mnohých.

Chlubil se, jak kopl starší paní do obličeje. A tvrdil, že i to mu řekl Duch svatý. Měl ve zvyku lidem, kteří si dopředu přišli pro uzdravení nebo nějaké duchovní pomazání, vrážet koleno do bránice. A v Norsku z toho byl skandál, když tam opakovaně udeřil jednu dívku do obličeje. Také se mimochodem chlubil, že více než tucet lidí vzkřísil z mrtvých.

Tento chlápek byl až příliš narcistický. Byl to chvastoun. Byl nabubřelý. Často se rozčílil, rouhal se a byl úmyslně hrubý. Nemyslím si, že je nespravedlivé, když řeknu, že jeho image byla zcela bez špetky náznaku milosti. A osobnost, kterou záměrně stavěl na odiv, byla naprosto v rozporu s pravým ovocem Ducha, láskou, radostí, pokojem, shovívavostí, dobrotou, věrností, jemností, sebeovládáním a vším tím. Nic z toho nebylo na jeho veřejném chování patrné. I Bentleyho učení bylo zcela bez zdravého biblického a doktrinálního obsahu. Charismatické hnutí nikdy nestvořilo nehoráznějšího tělesnějšího podvodníka, alespoň si na žádného nemohu vzpomenout. Možná ano, ale tento byl nejslavnější, alespoň po nějakou dobu.

Množství necharismatických přihlížejících včas na toto všechno poukázalo a varovalo ostatní, aby tohoto muže nenásledovali. Todd Friel například opakovaně přehrával záznamy přímo ze setkání v Lakelandu a varoval své posluchače, že Bentley nepřinese nic dobrého, a každý namátkově vybraný kus záznamu Bentleyho – kdybyste ho jen slyšeli mluvit – mohl sloužit jako dostatečný důkaz, že jeho učení a jeho metody byly zcela nebiblické. Jeho řev a jeho suverénnost, mi přišly nechutné. Ale většina charismatiků spílala spíše Toddu Frielovi, než Toddu Bentleymu. Zanícený dav rozhořčených charismatiků volal do Frielova rozhlasového vysílání, aby ho obvinil, že dělá ukvapené soudy. Říkali věci jako: „Mohlo by to být nové legitimní hnutí Ducha, je nebezpečné proti němu mluvit.“ Živě si pamatuji některé volající do Beep Talk – tak Todd říká tomu, když zavoláte a necháte vzkaz, a on ho potom přehraje, i když jste na něho rozzlobení. Pamatujte si tedy, že pokud se na Todda rozzlobíte a zavoláte do jeho hlasové schránky, můžete se tak dostat do vysílání.

Ale pamatuji si, že několik volajících citovalo Skutky 5,38, Gamaliela, který řekl: „Proto vám teď radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“ To byla Gamalielova rada. To je běžná odpověď charismatiků na kritiku.

A v těch dnech jsem psal pro Pyromaniac´s blog. Pyromaniaci často poukazují na nebezpečí různých zvrácených učení a neortodoxních hnutí, nezaměřovali jsme se jen na charismatiky, ale někdy se tam objevili. Většinou byla cílem naší kritiky právě vzniklá hnutí, postmodernisté a vlastně každý, kdo znevažuje Písmo. A můj blogový partner, Dan Philips, který je zde, napsal pár článků o lakelandském probuzení, ve kterém prostě žádal čtenáře, aby užívali nekomplikovanou biblickou normu k hodnocení každého populárního hnutí a každé osoby, která tvrdí, že je netypickým způsobem vedena Duchem. Dan napsal tento článek, aniž by se v něm pokoušel otevřeně kritizovat Todda Bentleyho.

Zde je něco z toho, co napsal: „Pokud se probuzení nezaměřuje na Kristovu osobu a dílo a nevyvyšuje Ho, nejedná se o skutečné působení Ducha svatého. Pokud nevzniklo skrze kázání Božího Slova, nejde o působení Ducha svatého. Pokud nemá za následek svatý život, který zahrnuje zbožné chování a obzvláště sebeovládání, nejedná se o opravdové probuzení. Pokud jeho vůdci nejsou vyhlášení svými kvalitami vypsanými v 1Tm 3,1-7, a Tt 1,6-9 a obzvláště svou poddaností Božímu Slovu a zdravým vyučováním celého Božího úradku, potom se nejedná o hnutí, které byste měli následovat.“

To vypadá jako citlivé, jasné a biblické pokyny, že? Tyto principy jsou zdravé, rozumné, biblické a stejnou měrou aplikovatelné jak na charismatiky, tak na necharismatiky. Avšak byli jsme okamžitě zaplaveni reakcemi a varováními, abychom byli opatrní, jinak bychom za chvíli mohli zjistit, že bojujeme proti Bohu nebo že se rouháme Duchu svatému. Nechte to být, říkali nám. Pokud to není z Boha, nic z toho nebude. Toto je, zdá se, národní hymna všech otevřených, avšak obezřetných evangelikálů. Patří, myslím, ke stejnému druhu argumentů jako klišé s dítětem ve vaničce. Je založena na nebiblické myšlence, že Duch Boží se obvykle projevuje způsoby, které jsou podivné a iracionální. Takový je Jeho normální způsob projevu. Kdybychom tedy následovali takový způsob myšlení, neměli bychom nakonec žádnou na šílence citlivou či biblickou míru, podle které bychom rozlišovali, co je pravé a co je lživé, protože žádné tvrzení šíleného podvodníka, žádné směšné chování, ať už jakkoliv podivné, nic z toho by nikdy nemohlo být odepsáno jen proto, že je to krajně pošetilé nebo v protikladu k základním kvalitám milosti a sebeovládání. I kdyby to vypadalo spíše jako slabomyslnost, než autentické duchovní ovoce – nic z toho by nebylo důvodem k jejich odpisu.

Je skutečností, že v posledních letech jsou charismatici nadšení přesně tímto druhem úkazů – šílené, opilecké, okázalé chování, štěkání, lidé upadající do transu, vždyť víte, že padnout na zem v Duchu patří už asi dvacet let k charismatickým základům, i když to nemá vůbec žádné biblické opodstatnění. A nyní je zde skupina vedená mužem jménem John Crowder, který předstírá, že Duch svatý je nadpřirozené narkotikum, které vás dostane do tohoto silného podnapilého omámení. Podívejte se na něj, na Johna Crowdera. Některé jeho věci jsou tím nejodpornějším rouháním. Tvrdí, že nasává Ducha svatého jako cigaretu. A někdy, varuji vás, je opravdu obscénní, a pokud jste ho ještě neviděli, budete v pokušení si myslet, že je to nevěřící člověk, který se pokouší o špatnou parodii. Tvrdí, že právě Duch svatý ho nutí se takto chovat.

A pojďme k Ricku Joynerovi a jeho Morning Star Ministries, ti se věnují podvodům v Duchu svatém. A pokud jste to neviděli, podívejte se na YouTube. V Bethel Church v Reddingu, Kalifornii dělají ohnivý tunel, což je něco jako trestná ulička, aby mohli na lidi pokládat ruce. Seřadíte lidi a děvčata mezi nimi probíhají a oni se těchto studentek dotýkají, a těchto dívek se zmocňují nekontrolovatelné záchvaty a chichotání.

Znáte Bethel Church v Reddingu, Kalifornii? Tam je pastorem Bill Johnson. Nepopleťte to, je to BILL Johnson. Jeho sbor je domovem mega-populární chválící skupiny známé jako Jesus Culture. Žena Billa Johnsona, Benny, vypráví, jak jezdí po jihozápadě Spojených států a občas zastaví, aby zatroubila na beraní roh, a potom křičí: „Vstávat, vstávat!“ Říká, že probouzí anděly, aby se připravili na veliké probuzení. Myslí to vážně… pokud můžete něco takového myslet vážně.

Z Reddingu přichází mnoho nesmyslů a upřímně nemám čas, abych vám je tady všechny jmenoval, ale rostoucí oblíbenost Jesus Culture mezi evangelikálními mladými hlavního proudu vlastně otevírá dveře každému takovému nesmyslu do vašich sborů. Neboť mnozí mladší evangelikálové vstupují do dospělosti a úplně milují Jesus Culture, a protože se na jejich adresu ozývá jen velmi málo kritických hlasů, nemají se čím bránit. Toddu Bentleymu se samozřejmě podařilo překřtít neomalené násilí na duchovní pomazání. Obhájci tohoto přístupu ho někdy brání těmito slovy: „No, vždyť je to stejné jako to, co dělal Smith Wigglesworth.“ Smith Wigglesworth byl na začátku dvacátého století anglickým pentekostálním hrdinou, který se rád nazýval apoštolem víry. A on se také pokoušel uzdravovat lidi tím, že do nich bušil.

Mimochodem, World Magazin napsal, že několik lidí, o kterých Todd Bentley tvrdil, že je uzdravil ze smrtelných nemocní, zakrátko zemřelo. Provedli průzkum, co se s těmito lidmi stalo. Jeden muž zemřel týden poté, co ho Bentley praštil. Nekřesťanský blogger o něm napsal toto: „Todd Bentley je v čele své vlastní ligy. Jsem přesvědčen, že průměrní šílenci se za Todda Bentleyho stydí. Někde v té scvrklé hroudě, kterou má místo srdce, se i Fred Phelps stydí, že je součástí stejného náboženství jako Todd Bentley.“ Fred Phelps je chlápek, který demonstruje na pohřbech s nápisy „Bůh nenávidí teplouše“. Je také ostudný. Ale tento blogger se snažil naznačit, že Bentley je ještě divnější, ještě odpornější.

Mohli byste si myslet, že relativně rozumní a střízliví charismatici, lidé s biblickými zábranami, lidé, kteří si přejí zachovat dítě, když vylévají vaničku, mohli byste si myslet, že budou jako první a co nejhlasitěji odsuzovat tyto bláznivé rouhačské praktiky ve svém vlastním hnutí. Sice jsem se ještě nedíval, jaké reakce se objevily na twitteru na to, co teď říkám, ale garantuji vám, že je plný upozornění na skutečnost, že to, o čem mluvím, jsou extrémy a neplatí to o hlavním proudu. Dobře, pojďme tedy přijmout, že to je naopak, že to, o čem tvrdím, že je hlavní proud, je extrém, a to, o čem tvrdím, že je extrém, je hlavní proud. Přijmeme-li to – proč tomu tak není? Proč tito lidé s biblickými zábranami, kteří tvrdí, že jsou reformovaní, zdraví a pevní, proč nejsou těmi, kdo tím nejhlasitějším způsobem toto všechno odsuzují? Pokud si myslíte, že právě to se děje, mýlíte se. Téměř nikdy neslyšíme nejuznávanější reformované charismatické hlasy mluvit proti špatnostem v charismatickém hnutí. Někdy ano. Vím, že můžete najít odkazy s takovými reakcemi. V jejich učení k tomu neexistuje motiv. A obzvláště v době, kdy je některá z těch podivností na vrcholu popularity a vlivu. Právě tehdy by bylo pečlivé rozlišování nejužitečnější, ale obvykle všechno, co je od hnutí slyšet, je nefér. Někdy lidé, u kterých doufáte, že budou hlasem rozumu, se ve skutečnosti připojí k abnormálním hnutím a stanou se jejich součástí. Sam Storms na několik let propůjčil svou střeženou důvěryhodnost Kansaským prorokům i poté, co už bylo zcela jasné, že tito pánové jsou falešní proroci. Wayne Grudem podobně prokazoval přehnanou toleranci ke zneužívání proroctví jako člen Vineyard Movement po většinu 90. let, kdy Vineyard spřádal zvrácenosti, jako byli Kansasští proroci a torontské požehnání. Dr. Grudem dodnes rozdmýchává oheň zneužívání proroctví, když říká, že tato falešná proroctví jsou v pořádku, jsou přijatelná, jsou tím, co byste měli očekávat. A bez váhy akademické důvěryhodnosti Waynea Grudema by bujení míst, jako jsou School of Supernatural Ministry v Severní Kalifornii a tuny dalších školicích středisek, které chrlí falešné proroky, nikdy nemělo takovou sílu.

Potom je tu Jack Deere, bývalý profesor v Dallaském semináři, který odmítl cessationismus a v průběhu několika málo let prakticky vyprojektoval duchovní vlakovou kolizi, která vyvrcholila veřejným vyloučením proroka známého jako Paul Cain. Paul Cain byl zásadním prorokem devadesátých let a ukázalo se, že je utajený opilec a sodomita.

Myslím, že je čestné, abych zdůraznil, že výčet těchto záležitostí by měl vést mé reformované charismatické bratry k zahanbení. A to platí, i kdybychom se v diskuzi omezili na ovoce jejich nejuznávanějších vedoucích. Tito muži tvrdili, že dar proroctví je dnes stále aktuální. A někteří, pokud ne všichni, tvrdili kdysi nebo onehdy, že mají prorocké schopnosti. Mnozí z nich věřili, že v jejich středu existují praví apoštolové. Opakovaně však prokazují krajní neschopnost ukázat na podvodníky v rámci charismatického hnutí. Zdá se, že nedokážou některé tyto problémy identifikovat, dokud nepropukne skandál na jaderné úrovni. Ještě hůř, oni a jejich následovníci často napadají a okřikují necharismatiky, kteří se snaží včas varovat stádo. Přesně toto se dělo, když byla popularita Todda Bentleye na vrcholu.

Já nemám dar proroctví. Upřímně řečeno, moje fotbalové předpovědi nevyšly ani jednou za deset posledních fotbalových sezón. Ale od prvního dne jsem se snažil varovat lidi, každého, kdo načal toto téma, že Todd Bentley si zadělává na hanbu a ostudu. Viděl jsem to. A hned poprvé, když jsem se setkal s Paulem Cainem, jsem věděl, že je falešník. Jakmile jsem si poslechl kazetu kansasského proroka Boba Jonese, řekl jsem osobě, která mi kazetu dala, že ten člověk je falešný prorok.

Jak jsem to věděl? To je jednoduché, opravdu. Protože slova a jednání těchto mužů byla mimo Bibli, a přesto tvrdili, že to, co říkají, je přímým zjevením od Boha. Izajáš 8,20: „K zákonu a svědectví…“, pokud nemluví podle tohoto Slova, je to proto, že v nich není žádné světlo. Nepotřebujete být jasnovidci, abyste udělali správný úsudek, následujete-li prostě Boží Slovo.

Když někdo jako já, kdo nemá šestý smysl nebo psychické schopnosti, vidí blížící se duchovní katastrofu, proč ho nevidí samozvaní proroci a snílci snů? Měl bych nyní uznat, že John Piper nás nakonec varoval, abychom se před Toddem Bentleym měli na pozoru. Ale Piper neřekl nic, dokud se neprovalilo, že Bentley pěstuje mimomanželský vztah. To, co Dr. Piper původně napsal v reakci na Bentleyho aféru, byla dokonale zdravá rada. Řekl toto: „Naše zkouška každého hnutí, jako je toto, a každého, které ještě přijde, by měla být nejprve doktrinální a výkladová. Je toto probuzení doprovázeno láskou k pravdě a touhou slyšet, jak je hlásán celý Boží úradek?“

Je to naprostá pravda a je to veliká rada, a byla by ještě užitečnější, kdyby ji od někoho v postavení Johna Pipera bylo slyšet ve chvíli, kdy vliv Todda Bentleyho narůstal, kdy spousta mladých mužů, kteří vzhlíželi k Piperovi jako k vůdci, byla zmatena Toddem Bentleyem.

Dr. Piper projevuje vzorec chování plný váhání a nejistoty ohledně otázek, jako je tato, již po desetiletí. V roce 1990 měl kázání s názvem: „Jsou znamení a zázraky určené i dnešku?“ V té době bylo charismatické hnutí posedlé takzvanou třetí vlnou charismatických jevů. Dar jazyků začaly zastiňovat řeči o jiných znameních a zázracích a obzvláště o daru proroctví. Kniha Waynea Grudema o daru proroctví měla na myšlení Johna Pipera jednoznačně veliký vliv a Dr. Piper, když uvážil nejnovější trendy v charismatickém hnutí, prohlásil, že byl, a to jsou jeho přesná slova, uchvácen niternou nejistotou. Řekl: „Sedím u svého stolu, hlavu v dlaních a volám k Pánu. Tady jsou dvě hromady knih od evangelikálních pastorů a učitelů. Jedna hromada tvrdí, že znamení a zázraky a uzdravení jsou tu od Boha proto, aby pomáhaly lidem poznat a věřit v Božího Syna a také potvrdit autoritu Jeho apoštolů. Poté, co apoštolové zemřeli a jejich spisy byly sebrány do Nového zákona, pozice znamení a zázraků pominula a my bychom je dnes již neměli vyhledávat. Ta druhá hromada knih tvrdí, že znamení a zázraky by dnes měly být vyhledávány a konány v Ježíšově jménu. Důvod, proč jich mnoho nevídáme, je ten, že církev je málo očekává.“ Piper říká: „Když čtu tyto dvě hromady knih, pročesávám zároveň Písmo, modlím se a točím se znovu a znovu někde uprostřed ve veliké nejistotě.“

O dvacet jedna let později řekl v rozhovoru pro australský časopis, že si to kázání pamatuje, a novináři vyprávěl, jak poslal 50 lidí autobusem na konferenci Vineyardu, aby si to poslechli, a on sám si jel poslechnout Johna Wimbera. A nakonec řekl, že ho nepřesvědčil argument cessationistů a nepřesvědčilo ho ani to, že by dnešní charismatické jevy byly tím samým, co vidíme v apoštolské době. Nemohl by být cessationistou, ale nemohl by být ani plnohodnotným letničním. Říká, že je mu nejlépe v území agnostického středu a tam také dodnes zůstává. Nepotvrzuje ani jasně nenabádá proti jakékoliv charismatické výstřednosti, která je v tu kterou chvíli nejpopulárnější.

Když Todd Bentley poprvé přišel na scénu, pomyslel jsem si o něm, že je tak neskutečně nemožný, že ho nikdy nikdo nebude brát vážně. Myslel jsem si, že popírá sám sebe. Ale v podstatě na každém veřejném fóru, kde se evangelikálové setkali k diskuzi, se lidé ptali: „Mohlo by to být pravé pomazání Duchem svatým, nebo ne?“A upřímně řečeno, nijak zvlášť nepomohlo, když se někdo v postavení Johna Pipera zdržoval kritiky až do chvíle, kdy Todd Bentley sám sebe morálně zdiskreditoval. A nemám v úmyslu vypíchnout jen Johna Pipera, jako kdyby byl jediný s těmito sklony. Často mě napadá, že většina těch, kdo sami sebe popisují jako otevřené, ale obezřetné, jsou obezřetní přesně v opačném směru. Osoba chodící v opravdové biblické obezřetnosti, by vůbec neměla váhat prohlásit, že Todd Bentley a jeho taktiky a vyučování jsou nebiblické a nebezpečné. Jestliže je dnes dar proroctví mezi reformovanými charismatiky skutečně aktivní, někdo s vlivným hlasem měl varovat zbytek hnutí, že tento chlápek byl špatnou zprávou dlouho předtím, než skutečně ztroskotal.

Existuje však druh pečlivě kultivovaného nevyhraněného ducha nerozhodnosti, který prostupuje většinu reformovaných charismatiků v otevřených, avšak obezřetných částech evangelikální komunity. Ve vztahu k duchům rozlišování jde o záměrný agnosticismus. A tak mohou extrémisté a šarlatáni tvrdit cokoliv nebo vytahovat jakékoliv senzace a být téměř úplně beztrestní. Hrstka charismatiků, kteří mají největší vliv v konzervativních evangelikálních kruzích, se v podstatě uvelebila v určité pohodlné lhostejnosti. Pamatujete si, jak jsem citoval Michaela Browna? Ptá se: „Proč by měli pentekostální a charismatičtí pastoři odmítnout extrémy svého hnutí?“ Opravdu? Údajně obezřetní kontinualisté sledují toto procesí charismatických konin a jsou zvědaví, jsou fascinovaní a často vyvedení z míry, ale odmítají soudit, dokud kola zcela nevyjedou z dráhy módního hitu. Pokud se někdo dívá do zakalené bažiny charismatického bahna a myslí si, že přístup nekritické pasivity je dítětem, pak na to zapomeňte. Taková samolibá, promyšlená nerozhodnost má více co dělat s dvojakou myslí než s vírou.

Jsou chvíle, kdy zaujmout postavení uprostřed je zkrátka špatně. A není to nikdy horší, než když tisíce lidí obcházejí kolem a tvrdí, že mluví za Boha, ale přitom prorokují lživě. Nezní to jako zdravý rozum? A pojďme mluvit o charismatickém poblouznění takzvanými novými proroctvími. To je pravděpodobně záležitost, kterou jsou reformovaní charismatici nejvíce posedlí. A dovolte mi, abych něco zdůraznil, než půjdeme dále.

Mám přátele, mám dobré přátele, dlouhodobé přátele, kteří jsou charismatici, příbuzné a sousedy a známé, lidi, které miluji a kteří jsou součástí charismatického hnutí. A co víc, navzdory mé kritice a frustrace z jejich pasivity chovám vřelé city a srdečnou úctu k těmto lidem, jako je John Piper, Wayne Grudem a Sam Storms. Velmi těžím z jejich služby, obzvláště z toho, co vydávají a kážou z Božího Slova. A pravidelně doporučuji jejich zdroje, které považuji za užitečné. Je zřejmé, že s nimi nesouhlasím, silně s nimi nesouhlasím ohledně toho, jak zacházet s odpornými herezemi, které tak často vycházejí z charismatické komunity. To však nesnižuje moji úctu a moji vděčnost za mnohé směry, ve kterých mi tito muži posloužili ve spojitosti s jinými záležitostmi.

Ale myslím si, že kdybychom se dotázali charismatiků, obzvláště těch, které jsem tady konkrétně zmínil, mých charismatických přátel, zjistili bychom, že právě dar proroctví je pravděpodobně tím, co většina z nich pokládá za vzácné dítě v charismatické vaničce. Moderní proroctví je však zvláštní záležitostí, která mě znepokojuje nejvíce. To proto, že nejzávažnější ze všech charismatických špatností jsou všechny zakořeněny v představě, že Bůh pravidelně promlouvá v myslích každého věřícího, že existuje nějaká zjevená pravda, která nám je k dispozici a která nahrazuje vše, co nám Bůh dal v Písmu, a že tato novější zjevení, tato osobní soukromá zjevení přirozeně vytlačují Písmo, co se týče platnosti a včasnosti, ne-li významu, a v praxi. Neříkám, že to nutně musí být jejich teologie, ale je to jejich praxí.

Zmínil jsem, že v současném charismatickém hnutí proroctví zastínilo jazyky jako základní dar. To jistě platí mezi reformovanými charismatiky. Mnozí stále mluví jazyky, ale dělají to většinou v soukromí a ne všichni reformovaní charismatici tvrdí, že mají dar jazyků. John Piper například říká, že o něj usiloval, ale nikdy ho neobdržel. Existuje video na internetu, kde o tom mluví a kde řekl: „Nesouhlasím s pentekostálním historickým učením, že musíte mluvit jazyky, aby bylo zřejmé, že jste naplněn Duchem. Nevěřím, že jsem kdy opravdově mluvil v jazycích.“ Myslím, že je zajímavé, že přidal slovo „opravdově“, a v tom samém kontextu mluví o tom, jak opakoval slabiky, a tak to zkoušel, však víte… párkrát zapumpovat a dar se pak rozjede sám.

Pokračuje a říká, že se ještě pořád za jazyky čas od času modlí. A přesná slova, kterými se modlí, jsou tato: „Pane, mnoho mých bratrů a sester mají tuto hračku, tento dar, mohl bych ho také dostat?“ Ale to, co Dr. Piper zdůrazňuje, a je to tak správně, je skutečnost, že dar jazyků v Písmu nepatří mezi nejlepší a nejpřednější novozákonní zázračné dary. Přesně to samé říká apoštol Pavel. Jeden z jeho hlavních bodů v 1. Korintským 12 - 14 je, že tento dar jazyků není a nikdy nebyl určen jako dominantní dar.

Myslím si, že je to mezi reformovanými charismatiky dnes více či méně typický názor. Na první pozici se dostal dar proroctví a jazyky zaujaly zadní místo. A jak jsem řekl, znepokojuje mě to, protože zároveň s tím došlo k degradaci a zjednodušení biblické definice proroctví. Reformovaní charismatici nevnímají lživé prorokování jako veliký problém. Vždyť víte – slovo poznání nebo prorocké prohlášení, u kterého se ukáže, že je očividně lživé? Nic drastického. Ve skutečnosti připouštějí, že takových je většina. Výsledkem je vážná epidemie falešných proroctví, která zasáhla církev. A reformovaní charismatici nepřestávají svou praxi obhajovat.

Nechci se příliš zabývat tím, o čem již mluvil Tom Pennington, odvedl dnes dopoledne vynikající práci. Ale chtěl bych ještě jednou zdůraznit něco z toho, co řekl. Biblicky je prorok někdo, kdo říká Boží Slovo. Je to tedy někdo, kdo vyslovuje Boží slova. Dt 18,18 patří mezi základní starozákonní texty o Mesiáši, který měl přijít, kde je Mesiáš zjeven jako hlavní prorok všech proroků. A je zde Boží popis úlohy proroka, Dt 18,18: „Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži.“ Vzpomeňte si, jak nám Tom dnes ráno četl, že Bůh, když povolával Mojžíše, dal tuto úlohu Áronovi. On byl Mojžíšovým prorokem. Stejně jako Ježíš je Božím prorokem. Nepoužil bych tento jazyk, stejně jako ho nepoužívá Písmo, ale v Ex 7,1 Bůh říká Mojžíšovi: „Pohleď, ustanovil jsem tě, abys byl pro faraóna Bohem, a Áron, tvůj bratr, bude tvým prorokem.“ Co se týče faraóna, je tedy Mojžíš Bohem a Áron jeho prorokem.

Jaká byla Áronova povinnost? Ex 4,15-16: „Budeš k němu mluvit a vkládat mu slova do úst… On bude mluvit k lidu za tebe, on bude tobě ústy a ty budeš jemu Bohem.“ Takže Písmo opakovaně říká, že proroctví je říkáním slov, která ti Bůh vložil do úst. A Mojžíš je, pokud jde o jeho duchovní autoritu, nad faraónem v postavení Boha. Áron je jeho prorokem, říká slova, která mu do úst vložil Mojžíš. A přesně takto proroctví, pravé proroctví funguje. Bůh vloží slova do prorokových úst, a když prorok prorokuje, mluví za Boha, pokud je to pravý prorok. Je Božím mluvčím. Předává směrodatná a neomylná proroctví, která obdržel od Boha. A nikde mezi Starým a Novým zákonem nedošlo ke změně definice proroctví. Prorok není někdo, kdo hlásá své dojmy nebo oznamuje to, co mu spontánně přichází na mysl. Opravdový prorok nevyslovuje polopravdy smíšené s omyly a rozpory, ani to není někdo, kdo prostě předává názor, o kterém je přesvědčen. To není prorokování.

Pravý prorok mluví slovo od Pána. Pravé proroctví má podle definice nedílnou autoritu. Není to co kdyby. Pokud je to skutečné proroctví a obsahuje příkaz, pak je ten příkaz zavazující. Pokud obsahuje napomenutí, je závažné. A pokud obsahuje varování, měli byste na ně dbát. A jediný způsob, jakým nám Písmo umožňuje vyzkoušet, zda je někdo opravdovým prorokem nebo ne, je prověřit, zda je jeho proroctví přesné nebo ne.

A to je problém u moderních proroků. Je to jasný ukazatel, který by měl každému se zdravým rozumem signalizovat, že charismatickým prorokům se nedá věřit. Nevykazují žádnou přesnost. Všichni připouštějí, že jejich proroctví se často ukážou jako mylná. Musí to připustit, protože je naprosto jasné, že všichni prorokují lživě.

V roce 1989 byl starším Kansasských proroků Bob Jones. Prohlásil, že jeho proroctví se ze dvou třetin naplňují. A poté během dvou let se zcela znemožnil, když vyšlo najevo, že sexuálně obtěžuje ženy, které k němu přicházejí kvůli prorockému poradenství. O dvacet let později, v roce 2011, připustil pastor Mike Bickle, který byl původně pastorem Kansasských proroků, že za čtyřicet let, během nichž byl členem charismatického hnutí, odhaduje (a je to muž, který je takovým charismatickým mluvčím na obranu hnutí), že nejméně 80 procent zázraků a proroctví a ostatních jevů, jichž byl za těch 40 let svědkem, bylo falešných. To prohlašuje s úsměvem. Žádný stud, žádné omluvy, myslí si, že by se charismatici tou spoustou lživých tvrzení ve svém středu neměli znepokojovat. Ale pokud má pravdu, znamená to, že jsou od samého začátku čtyři proroctví z pěti lživá.

A potom pokračuje a říká, že i pravdivá proroctví, těch dvacet procent, která považuje za pravdivé, se často projeví jako mylná, protože jsou špatně vyložena, a tak svedou lidi na scestí. Upřímně řečeno, myslím si, že ten problém hrubě podceňuje. Ale i kdybychom Miku Bicklemu přičetli jeho pochybnosti k dobru, máme zde jednoho z vedoucích obhájců a samozvaných expertů světa charismatických proroctví, a ten bezostyšně připouští, že nejméně čtyři z pěti prorockých prohlášení jsou lživá. To není skutečnost, kterou lze jen tak přehlédnout nebo zamést pod koberec. Činí celý tento pohled extrémně nebezpečným. Jde proti všemu, co Písmo učí o pravém zjevení od Boha. Pokřivuje pravdu a oklamává lidi ohledně správného způsobu, jak rozlišovat Boží vůli. A co je nejdůležitější, vážně podkopává nadřazenost a důležitost jistého slova proroctví, které nám Bůh dal ve svém Slově.

To je zásadní otázka. Reformovaní charismatici vydali, sepsali a rozšířili stohy materiálů, aby dokázali, že je v pořádku, když proroci po většinu času mluví lživě. Nikdo by si neměl dovolit to popírat, protože to má působivá akademická doporučení a za zády váhu disertační práce Waynea Grudema. V evangelikálních kruzích, ke kterým se většina z nás řadí, to způsobilo obrovský problém.

Nyní bych rád předložil několik myšlenek k prorokování, které si pokud možno vezměte s sebou. I kdybyste si z tohoto setkání neodnesli nic jiného, poslechněte si toto. Zaprvé, v rozmarném předpokladu, že všechny vaše soukromé představy jsou jakousi nadpřirozenou pobídkou Ducha svatého, kterou vám uděluje jako zjevení shůry, se skrývá obludný potenciál pro zlo. Lidé, kteří se ve svém životě řídí rozmary a pocity, protože si myslí, že jejich vlastní intuice má autoritu zjevení nebo je prorockým darem, jsou bláhoví. Př 28,26: „Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák.“ Myslet tímto způsobem je svévolně naivní a hříšně pověrčivé. Je to nepřátelské vůči celému biblickému pojetí schopnosti rozlišovat.

Zadruhé, tvrdit, že Bůh vám řekl něco, když to ve skutečnosti neudělal, je nesmírně zlý předpoklad a jeho ovocem je vždycky zlo. Prohlásit něco takového za Mojžíšova zákona bylo těžkým zločinem. A podle mého soudu pramení ty nejhorší ze všech zlověstných sklonů charismatického hnutí z tohoto nebezpečného zvyku tvrdit, že Bůh řekl něco, co nikdy neřekl.

Už jsem zmínil Paula Caina. Na začátku 90. let jsem řekl, že je nám podsouván jako největší ze všech charismatických proroků. Údajně měl velmi dobrou schopnost chladného čtení. Což znamená, že vás třeba potkal poprvé v životě, a přesto byl schopen vyjmenovat prapodivné detaily z vašeho života. V dnešní době existují baviči a falešní jasnozřivci, kteří tuto „schopnost“ předvádějí jako salónní trik. Skutečně to není tak neobvyklé. Avšak Paulu Cainovi a Johnu Wimberovi se podařilo z toho udělat zdroj příjmů. Potom se Cain nalepil na Johna Deerea a nakonec se mu podařilo proniknout do Westminsterské kaple v Londýně, což je kostel, kde byl kdysi pastorem D. Martyn Lloyed-Jones. Westminsterská kaple se po éře D. Martyna Lloyd-Jonese stala charismatickou a v té době měli amerického pastora Dr. R. T. Kendalla, který na čas najmul Paula Caina jako místního proroka. Kdysi jsem se s Paulem Cainem setkal. Jack Deere ho v roce 1992 přivedl na schůzku s Johnem MacArthurem do Johnovy kanceláře a Lance Quinn a já jsme u toho seděli. Bylo nám vmžiku jasné, že Paul Cain není tím, za koho se vydává. Zdálo se, že je opilý. Stěží udržel oči otevřené a nebylo mu rozumět. Pronesl krátké „proroctví“ na Johnovu adresu, ale úplně ve všem se mýlil. Když poznal, že je mimo, přestal se pokoušet prorokovat, upadl do rozmrzelého ticha a po zbytek setkání už toho moc neřekl.

Jack Deere mně a Lancovi později řekl, že Cain se choval tímto způsobem, protože jeho pomazání je tak veliké. Takto to vypadá, když má pomazání. To si myslím, že byl namazaný.

Ale v té době mě šokovalo, vážně šokovalo, že tolik inteligentních lidí vkládá do Paula Caina důvěru, a bylo jich mnoho, včetně většiny vůdců reformovaných charismatiků té doby. Wayne Grudem, Sam Storms a John Piper, ti všichni ho veřejně podporovali.

Pochopte, že Paul Cain nikdy nebyl tím, komu bychom měli důvěřovat. To jediné, co z něho činilo důvěryhodného, byla snad jeho prapodivná schopnost chladného čtení. Celé roky se potloukal kolem staromódních pentekostálních evangelistů a uzdravovatelů vírou. Pak na chvíli propadl určité okoukanosti, ale celou svoji kariéru dokázal znovu probudit na ramenou Johna Wibera a Jacka Deerea. Jeho teologický původ byl poskvrněný již dlouho předtím, než se mu dostalo přijetí u těchto reformovaných charismatiků, ale přesto si význačné postavení udržel do roku 2005 – tedy téměř patnáct let úzkého vztahu s reformovanými charismatiky – a pak vyšlo najevo, že po celé ty roky vedl dvojí život. Byl to sodomita a opilec.

Byl tu tedy muž obklopený lidmi, kteří tvrdili, že mají dary prorokování, a ti měli tohoto chlápka za mentora. Když jsme se s ním poprvé setkali, hned nám bylo jasné, že je s ním něco velmi v nepořádku. Jak je možné, že to charismatičtí proroci za celých patnáct let nepoznali?

Řeknu vám proč. Protože nemají dar prorokování. Nemají ducha rozlišování. Ve skutečnosti se pokoušejí rozlišovat duchy špatným způsobem a používají k tomu špatné prostředky. To se nedělá intuicí. Dělá se to skrze Boží Slovo. Ale víte vy co? Do dnešního dne Cainovi reformovaní podpůrci v plnosti nezavrhli jeho proroctví. Před šesti měsíci jsem napsal Waynu Grudemovi, protože jsem si všiml, že jeho doporučení se objevilo na obalu posledního vydání knihy Jacka Deerea, která stále prezentuje Paula Caina jako velikého proroka. Zeptal jsem se ho, jestli je s tím srozuměn, jestli stále ještě schvaluje tu knihu. Stále ještě si jí cení pro to, co vyučuje, včetně Paula Caina, obzvláště ve světle jeho morálního selhání? Odepsal mi, že ano, stále si stojím za svým doporučením. A v tom samém rozhovoru, který poskytl australskému časopisu, John Piper řekl toto: „Paul Cain byl šarlatán, ale myslím si, že opravdu prorokoval.“

To v charismatické vaničce není manželské dítě. A toto velmi dobře ilustruje, proč si myslím, že celý ten nepořádek je třeba vyhodit celý, protože zde máme ty nejlepší teology charismatického hnutí, a po vší té duchovní katastrofě, která pramení z tohoto učení, nepřestávají ospravedlňovat své jednání, totiž že povzbuzují lidi, aby prohlašovali proroctví, která jsou nepotvrzená, nepotvrditelná a která se často prokážou jako zcela nesprávná. To je hříšná naivita a podporuje ještě hříšnější naivitu, a proto podkopává pravou víru. Zmatek z toho, zda skutečně promluvil Bůh či ne, je tou nejnebezpečnější hrozbou pro víru, kterou si umím představit.

Miluji své charismatické reformované bratry. Ale když se podívám na duchovní ovoce, které zplodili, a ty skutečně poučné věci, které jsem si od nich vzal, musím říct, že nic z toho dobrého, platného, zdravého ovoce, které vidím, nemá kořeny v ničem, čím je charismatické hnutí charakteristické. Skutečně poučné ovoce, které plodí jejich služba, pramení z jejich oddanosti Kristu, jejich lásky k evangeliu, jejich oddanosti autoritě a neomylnosti a dostatečnosti Písma, ale jejich charismatická přesvědčení ve skutečnosti podkopávají a často jsou v rozporu s tím, co tvrdí o dostatečnosti Písma, totiž, že v ní věří. A to je z mého pohledu ke škodě jejich služby. Myslím, že by to ode mě byl projev nelásky, kdybych to neřekl. Říkám to všude, kde mohu, a mám v úmyslu v tom pokračovat, protože ovoce charismatického učení, dokonce i těch nejlepších jejich učitelů je zmatek a chaos nebo ještě hůř.

Hledám a šátrám, ale nevěřím, že v té vaničce je dítě. Nemyslím si, že by dítě v takovém binci mohlo přežít.

Poslouchejte, není to jen nějaká fantastická kosmická náhoda, která charismatické hnutí zatížila neobvykle vysokým počtem šarlatánů a heretiků. Tento problém se vyskytuje už v DNA toho hnutí. Když vysledujete charismatické hnutí zpátky ke kořenům, zjistíte, že historicky i teologicky vyrostlo z trnového keře, a ne z ovocného stromu. A to všechno si přečtete v knize Strange Fire. Hlavním důvodem toho, že charismatické hnutí produkuje tolik špatného učení a abnormálního chování, je, že rozličné doktríny charismatického přesvědčení podporují naivitu, a přitom neustále osívají hnutí všemožnými vrtochy. Představa, že pro Duchem naplněné křesťany je normou, pokud od Boha dostávají mimobiblická zjevení skrze různé mystické prostředky, otevírá dveře všemožným podvodům.

Mark Driscoll před několika lety vložil na internet video, na němž tvrdil, že Boží Duch mu dal dar rozlišování, který mu umožňuje sledovat sexuální eskapády smilníků v jeho stádu. To, že učinil takové prohlášení, nebylo tím, co mě znepokojilo a zklamalo. Abych byl upřímný, něco takového je pro něho typické. Starost mi dělal vysoký počet mladých neklidných reformovaných charismatiků, kteří si dodnes stojí za názorem, že se pornografická jasnozřivost řadí mezi platné duchovní dary. A co mě znepokojuje ve stejné míře jako to všechno, je téměř úplné mlčení ze strany starších mužů, uznávaných mužů, kteří mají postavení a vliv vyučovat některé z těch mladších mužů, kteří by mohli být v pokušení experimentovat s tímto typem převráceného předpovídání, a oni mlčí. Otázka lživých proroctví by neměla být bezstarostně zametena pod koberec. Není to malá věc. Není to záležitost třetího řádu, o které bychom se neměli dohadovat, protože bychom mohli způsobit rozdělení těla. Je to důležitá věc. A ti, kdo tento problém zdůrazňují, by neměli být zavrhováni jako cvoci a kritici. Do nebe volající pověrčivost a falešné zázraky, které pocházejí z charismatických kruhů, představují stejně velikou lehkomyslnost vůči církvi a stejně veliké nebezpečí pro dobro věřících, jako byly mysticismus a lživá nauka ve středověké církvi před protestantskou reformací. Je to tak závažný problém, že skutečně volá po nové reformaci. Je to závažná hrozba pro víru a prosazování evangelia. Je to stejně závažné jako gnosticismus a doma uvařené hereze druhého a třetího století.

Moje nejoblíbenější kniha na téma církevní historie pochází z 19. století ze Skotska – Historical Theology od Williama Cunninghama. Cunningham zkoumal falešné doktríny, které se šířily v prvním století křesťanství, a napsal toto: „Mnohé hereze prvního a druhého století se velmi podobají blouznění šílenců, kteří nenásledovali žádnou danou normu, ať už přirozenou nebo nadpřirozenou, ať rozum nebo Písmo, ale kteří při vytváření svých systémů poskytli plný prostor své představivosti.“ To by mohl být popis současného charismatického hnutí. Lidé si ve svém vlastním srdci a ve vlastní představivosti vysnívají doktríny a tvrdí, že jim je sdělil Bůh. Přesně k tomu dnes dochází v charismatickém hnutí. Prosakuje to dál a dál do teologických kruhů, ke kterým patříme, a proto musíme být statečnější, mluvit nahlas a zastavit to.

Jděte vylít vaničku, na jejímž dně se usadilo stoleté bahno – to není dítě. Je čas vyčistit odpad.

http://www.gty.org/resources/sermons/TM13-9/is-there-a-baby-in-the-char…