V průběhu několika málo let jsme se všichni seznámili se slovem „transgen­der“. Transgender je člověk, který vnímá svou genderovou totožnost jako opač­nou vůči pohlaví, se kterým se narodil. Transgender není intersexuál, což je člo­věk narozený s nejednoznačnými pohlavními znaky. U transgen­de­ro­vých osob není o biologickém pohlaví pochyb.

Transgenderová otázka patří mezi nejdiskutovanější společenská témata a neu­­vě­řitelnou rychlostí se stává něčím normálním. Nekritické přijímání a po­zi­tiv­ní utvrzování lidí, kteří si chtějí nechat změnit pohlaví, je nyní součástí kul­tur­ního ovzduší, které dýcháme. Lidé sdílejí své zkušenosti ze změny pohlaví, kterou po­stou­pili, v rádiových vstupech, programy v televizi a dokumentární filmy před­sta­vu­jí osobní příběhy lidí potýkajících se se svou pohlavní identitou. Jsou zaváděny zákony zabraňující diskriminaci transgenderových osob. Do­kon­ce se vám dostane rady, jak používat osobní zájmena tak, aby nedošlo k po­ru­še­ní genderové neutrality.

Jako křesťané jsme hluboce znepokojeni rychlostí a směrem, kterým se spo­leč­nost morálně posunuje. V otázkách, jako je transgenderová problematika, po­ci­ťu­jeme společenský tlak, dokonce zastrašováni, abychom buďto přijali tyto morální změny prosazované pod vlajkou rovnosti a rozmanitosti, nebo abychom mlčeli.

Církev však má zodpovědnost jasně a citlivě vyjádřit, co o genderové zá­le­ži­tos­ti vyučuje Bible, i když nás možná budou pranýřovat za netoleranci, od­su­zo­vá­ní a nedostatek lásky a obviní nás z transfobie. Jestliže se církev ne­bu­de k gen­de­rovým otázkám vyjadřovat, pak my sami i ostatní nakonec prostě nasákneme všude rozšířeným ateisticko-humanistickým světonázorem.

Mnozí lidé v církevních shromážděních si nemyslí, že transgenderová pro­ble­matika se týká jen vnějšího světa. Setkávají se s transgender osobami v práci nebo s nimi studují. Možná, že je transgender člen rodiny. Možná se tak sami cítí.

Abychom reagovali biblicky a citlivě na otázky, jako je transgender, které jsou aktivně prosazovány masovou kulturou, a na osoby, které se k transgender pří­sluš­nosti hlásí, potřebujeme moudrost a milost.

Jak jsme se dostali až sem

V knize A Better Story (IVP, 2016) popisuje Glynn Harrison hlavní posuny v myšlení, které se uskutečnily během posledních několika desetiletí a které nás přivedly tam, kde se dnes nacházíme. Poté nabádá nás, křesťany, abychom o lid­ské identitě a lidské sexualitě vyprávěli lepší příběh. Prvním hlavním spo­le­čen­ským posunem je růst osobního individualismu. Žijeme nyní  v době, kdy vlád­ne individuální volba. Společnost říká: „Buď sám sebou, následuj své srdce, naplň své sny, dělej, co chceš, buď tím, kým chceš být. Nenech se omezovat ani dusit očekáváním druhých nebo morálními standardy minulosti. Žij svobodně. Všech­no jde, pokud všichni souhlasí a nikomu to neubližuje.“

Společnost povzbuzuje jednotlivce, aby odhalovali, kým ve skutečnosti jsou, aby si zvolili, kým chtějí být, aby si vytvořili vlastní identitu, a lidem tvrdí, že nik­do nemá právo pochybovat o sebeurčení jiného člověka. Vaughan Roberts ve své knize Transgender (The Good Book Company, 2016) říká, že žijeme v já-světě – ve světě, kde se všechno točí okolo jednotlivce. Zdá se však, že obrovská svo­bo­da individualismu vede spousty lidí k pocitům ztracenosti a  k otázkám jako: „Kdo jsem? Kým chci být? Kým bych měl chtít být?“ A protože čelíme tolika mož­nos­tem, žijeme v době zmatku ohledně vlastní totožnosti.

Druhým hlavním společenským posunem je, že pocity mají navrch nad myš­le­ním. Méně se dnes řídíme myšlením a více tím, co cítíme. Lidé čím dál častěji reagují na morální otázky emocemi místo rozumem. Necháváme se vést více srd­cem než hlavou. To, jaké pocity v nás něco vyvolává, je důležitější, než co si o tom myslíme. Reagujeme instinktivně. Chytají nás za srdce emotivní osobní pří­bě­hy v časopisech nebo v televizi, ve filmu a na sociálních sítích. Roz­ho­du­je­me o tom, co je správné, podle toho, co cítíme, že je správné.

Třetí hlavní společenský posun, a to je nejdůležitější, je opuštění teistického a biblického pohledu na svět. Kreacionismus nahradila ateistická věda jakožto široce přijímaný prostředek k vysvětlení původu vesmíru a lidstva. Zdá se, že pro Boha už zde není prostor, není třeba Boha. Lidstvo dospělo. Dnes už chá­pe­me daleko více, jak svět funguje. Můžeme měnit a upravovat přírodu, už nepo­tře­bujeme nadpřirozenou bytost, aby nám říkala, co máme dělat, nebo aby nás definovala – tak nějak si to myslíme. Společnost sesadila Boha a korunovala sama sebe. Sami sebe definujeme, děláme sami sebe tím, čím chceme být. Svá těla nepovažujeme za Boží výtvor, ale jednoduše za hromadu chemických látek a jednotlivých částí, které lze měnit a přizpůsobovat našim představám.

Co se stane, spojíme-li tyto tři hlavní posuny dohromady? Pokud se nezod­po­ví­dáme nikomu jinému než sobě a pokud jsou naše vnitřní pocity tím nej­dů­le­ži­těj­ším hlasem, kterému nasloucháme, a pokud nepovažujeme svá těla za tak dů­le­ži­tá a můžeme je měnit a upravovat, pak máte-li za to, že se vaše genderová identita neslučuje s tou biologickou, a nestačí-li vám  k uspokojení vaší gen­de­ro­vé dysforie přijetí nového jména a šaty opačného pohlaví, proč nepředělat své tělo na opačné pohlaví? Proč ho nenapumpovat hormony ke stimulaci růstu cha­rak­te­ris­tic­kých znaků opačného pohlaví, jako jsou vousy, aby se někdo stal mužnější, nebo větší prsa, aby byl ženštější? Proč nepodstoupit operaci ke změně genitálií?

Žijeme v době, kdy než abychom měnili své myšlení tak, aby odpovídalo a při­způ­­sobilo se našemu tělu, měníme svá těla tak, aby odpovídala a vyhovovala na­še­mu smýšlení. Je však důležité si uvědomit, že i přes hormonální léčbu a změ­nu pohlaví pomocí operace, zůstává transgender osoba z biologického hle­dis­ka stále tím pohlavím, se kterým se narodila. Tyto změny jsou jen vnější a povrchní – jen synchronizují vnější zjev s vnitřním vnímáním pohlavní příslušnosti.

Co o pohlaví říká Bible?

Genesis 1 nás vyučuje, že Bůh přivedl k existenci celý vesmír. Existuje Bůh, který je stvořitelem a udržovatelem všeho bytí. Toto je Boží svět – naplánoval ho, stvořil a řídí ho. A to, co platí o vesmíru a zemi jako celku, platí také o lidstvu.

• I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvo­řil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Pod­maň­te ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gn 1,26–28)

Lidstvo bylo stvořeno Bohem. Nesedíme na trůnu svého života – Bůh je tím, kdo nad námi kraluje, ať už si uvědomujeme jeho existenci a jeho vládu, nebo ne.

Bůh vymyslel a zformoval lidské tělo. Bůh nás vytvořil a jsme podivuhodně utvořeni (Ž 139,14). Jakožto Boží výtvor jsou naše těla důležitá a mají hodnotu. Naše těla jsou nedílnou součástí našeho skutečného já. Ano, máme duši (vnitřní bytí), ale naše fyzická těla nejsou jen bezcenným obalem pro duši. Naše těla jsou stvořena shůry a je třeba s nimi nakládat s úctou. V 1. Korintským 6,20 je nám řečeno, abychom svými těly oslavovali Boha.

Genesis 1,27 nás o lidstvu vyučuje dvě věci. Zaprvé v Genesis 1,27 (ČSP) je nám řečeno, že lidé byli stvořeni k Božímu obrazu: „Bůh stvořil člověka ke svému obra­zu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu.“

Být stvořen k Božímu obrazu znamená, že lidské bytosti projevují něco z Boží přirozenosti, co neplatí o jiných živých tvorech, které Bůh učinil.

O tom, jak přesně lidstvo nese Boží obraz, se vedou mnohé diskuze. Boží obraz vi­díme  v lidské rozumnosti (schopnosti přemýšlet a uvažovat), v lidské tvořivosti (naše schopnost vymýšlet a vynalézat), v lidské morálce (naše svědomí, náš smysl pro dob­ré a špatné), v lidské společenskosti (potřeba vztahu – chtít milovat a být milován – jsme stvořeni tak, že potřebujeme přátelství a společenství) a v lid­ské du­chov­nosti (hledání smyslu a významu mimo fyzický a viditelný svět – smysl pro věčnost). Ale Boží obraz se odráží také v rolích, které Bůh člověku určil. Lidské by­tos­ti mají být plodné a množit se, naplnit zemi a podrobit si ji, panovat nad ostat­ní­mi živými tvory a starat se o stvoření. Ve všech těchto úlohách vidíme odraz Božího obrazu.

Zadruhé v Genesis 1,27 je nám řečeno, že lidé byli stvořeni jako muži a ženy. „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu.“

Dnes se rozlišuje mezi genderem a biologickým pohlavím. Říká se, že gender je to, čím se cítíte uvnitř, a že je to proměnlivé, ne pevně dané. Pohlaví je naopak tím, čím jste fyzicky. Avšak Bible mezi genderem a biologickým pohlavím žádný rozdíl nedělá. Gender je podle Bible dvojí – jste buď muž, nebo žena. Váš gender je určen anatomií, chromozómy (XY u mužů a XX u žen) a pohlavními hormony (testosteron u mužů a estrogen u žen). Biologicky, geneticky a biochemicky se lidské bytosti dělí na muže a ženy. Lidé se mohou narodit jako intersexuálové, kdy nelze jejich pohlaví jednoznačně určit, to se však děje zřídka.

Podle Bible se muži a ženy od sebe liší, protože to Bůh tak naplánoval. Jaký Boží úmysl však stojí za těmito pohlavními odlišnostmi? Proč jsou lidé muži a ženy?

Bůh pověřil lidstvo po stvoření (Gn 1,28) mimo jiné, aby byli plodní a množili se, aby naplnili zemi a podrobili si ji. Aby lidé byli plodní, množili se a naplnili zemi, je třeba, aby počínali a rodili děti. K tomu je zapotřebí, aby muži a ženy spolupracovali. K tomu, aby děti při­chá­zely na svět, jsou zapotřebí jak muži, tak ženy – muži poskytují semeno (sper­ma) a ženy vajíčko k oplodnění. Žena má také dělohu, ve které se může děťát­ko vyvíjet a růst až do narození.

Existují však také jiné důvody, proč se lidstvo dělí podle pohlaví? Převyšují tyto záměry a výsady lidstva fyzické partnerství nutné k plození dětí?

V Genesis 2,15 je nám řečeno, že Bůh stvořil Adama (muže) jako prvního a po­stavil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával a staral se o ni. Ale potom (v. 18) Bůh říká: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ A tak Bůh tvoří ženu (Evu) coby Adamovi rovnou pomocnici.

Bez ženy Evy byl Adam neúplný. Něco chybělo. Adam potřeboval pomoc, aby mohl naplnit svou roli v Božím světě, a tak Bůh opatřil Adamovi vhodnou po­moc­nici, ženu. Eva je jako Adam, ale není úplně stejná. Je jeho protějškem. Pa­su­je k němu. Adam a Eva jsou si podobní, avšak dostatečně odlišní k tomu, aby jeden druhého doplňovali. Hodí se k sobě, vzájemně jsou na sobě závislí.

Božím úmyslem je, abychom jakožto muži a ženy žili a pracovali společně k na­pl­nění Božího pověření, nejen abychom byli plodní a množili se, ale také abychom pečovali o stvoření. Odlišnost pohlaví umožňuje lidstvu splnit úlohu, kterou mu Bůh určil. Avšak jak přesně se od sebe muži a ženy liší a jak společně pracují, aby naplnili své Bohem určené role?

Velmi obecně řečeno, muži a ženy se často liší v tom, jak pocitově vnímají, jak myslí a komunikují a jakou podobu mají jejich vztahy vůči ostatním. V rámci po­hla­ví však existuje široké spektrum – nesmíme být příliš úzkoprsí, když definujeme muž­ství a ženství. Mnohé naše představy ohledně toho, jací by měli být chlapci a muži a jaké by měly být dívky a ženy, jsou společensky a kulturně podmíněné, a ne každý zapadá do kulturního stereotypu pro určité pohlaví. Pokud však někdo nepasuje do kulturního stereotypu, neznamená to hned, že by měl zpochybňovat své pohlaví.

Musíme také uznat, že hřích měl a stále má destruktivní a škodlivý vliv na vní­má­­ní pohlavní rozdílnosti. Pohlavní rozdíly porušené hříchem vedly k nadvládě mužů nad ženami a k závažné nerovnosti mezi příslušníky obou pohlaví. To však neznamená, že jsou pohlavní rozdíly samy o sobě špatné.

Dnes jsou pohlavní rozdíly (jiné než anatomické) popírány a vehementně se prosazuje naprostá rovnost obou pohlaví. Když je příslušnost k určitému po­hla­ví považována za nepodstatnou a bezvýznamnou, pak pramálo záleží na tom, zda jste muž, žena nebo něco mezi. Pokud však popřeme pohlavní odlišnost, ztrácíme něco z bohatství, které Bůh zamýšlel pro lidstvo tím, že nás stvořil jako muže a ženy. Mužství a ženství, ať jsou definovány jakkoliv, se navzájem doplňují a my se ochuzujeme tím více, pokud, kromě fyziologických, popíráme všechny pohlavní rozdíly. Jako muži a ženy se navzájem potřebujeme.

Bůh nás stvořil tak, že se vzájemně podobáme, ale jsme jiní, a účelem této odlišnosti mezi muži a ženami je obohatit naše životy. Jako muži a ženy máme pra­covat společně, nahrávat svým příslušným silným stránkám, panovat nad stvo­řením a být moudrými správci stvoření.

Jak má křesťan reagovat na transgenderismus?

Bible toho na téma „transgender“ říká jen velmi málo, ačkoliv oblékání do šatů opačného pohlaví je v Deuteronomiu 22,5 výslovně zakázáno. Můžeme však nad transgenderovou otázkou uvažovat z širšího biblického pohledu, když vez­me­me v úvahu Boží plány a úmysly  s lidstvem tak, jak jsou vyjádřeny v celé Bibli od Genesis po Zjevení.

Úvodní dvě kapitoly knihy Genesis popisují svět a lidstvo tak, jak je Bůh pů­vod­ně zamýšlel. V Genesis 3 čteme o Adamovi a Evě, jak zhřešili a neposlechli Boha a byli za to potrestáni.  S následky se potýkáme dodnes. Hřích pokazil svět i lidstvo a my jsme porušení lidé žijící  v porušeném světě. Tuto porušenost způsobenou hříchem zakoušíme všichni všemi možnými způ­soby a objevuje se v každém aspektu na­še­ho bytí – v našem myšlení, v na­šem vnímání, v našem svě­domí, v našich emocích a v našich touhách. Odvra­cí­me se od Boha, od­mí­tá­me Boží vládu a sami sebe usa­zu­jeme na svrchovaný trůn svých životů. Sami sebe ustanovujeme za soudce toho, co je správné a co je chyb­né, co je dobré a co je špatné, co je užitečné a co ubližuje. Kvůli hříchu je naše mysl zmatená, naše svědomí nespolehlivé, naše srdce sobecké a pyšné a ve vzpou­ře vůči Bohu. Máme sklony k sebeklamu. To platí o nás všech.

Jedním z mnoha následků této lidské porušenosti je, že někteří lidé prožívají zmatek ohledně své totožnosti a svého pohlaví. Vyjadřují to jako pocit, že jsou ženy uvězněné  v mužském těle nebo muži uvěznění v těle ženy. Prožívají kon­flikt mezi tím, jak sami sebe vnímají, a kým jsou fyzicky a biologicky. Ať už je zdrojem nebo původem tohoto vnímání totožnosti cokoliv, takto se prostě trans­gen­derové osoby cítí, což jim způsobuje útrapy neboli genderovou dysforii. Vý­sledkem je, že se často cítí odmítaní, zranitelní a osamělí.

Jako křesťané jsme povoláni k tomu, abychom reagovali citlivě na lidi, kteří se trá­pí nebo se s něčím potýkají, ať už je to fyzická nemoc, ztráta blízkého, neza­měst­na­nost, drogová závislost, alkoholismus, deprese, úzkosti nebo genderová dys­forie. Máme prokazovat lásku a přátelství vůči druhým lidem, obzvláště potřebným.

Jako křesťané můžeme lidi přijímat, aniž bychom je utvrzovali v jejich ži­vot­ním stylu, podporovali to, čemu věří, nebo omlouvali jejich chování. Ježíš při­stu­po­val ke všem možným typům lidí laskavě, aniž by přehlížel jejich hřích. A stále bychom měli mít na paměti, že nikdo z nás není dokonalý – všichni jsme hříš­ní­ci, všichni jsme v nějakém směru vykolejení.

Jako křesťané jsme nejen povoláni milovat se navzájem, ale také jsme po­vo­lá­ni říkat pravdu lidem kolem sebe. A říkat ji v lásce. A největší potřebou trans člo­vě­ka (a to platí pro všechny lidi) je slyšet pravdu evangelia. Bible nabízí dobrou zprávu lidem zlomeným, zmateným, ztraceným, zápasícím a hledajícím smysl a záměr.

Jak je podivuhodné, že Bůh nenechal lidstvo protrpět si následky jejich hříšné vzpoury a poskytl jim úlevu. Bůh Otec poslal Boha Syna (Ježíše) do tohoto hří­chem nemocného světa, aby zachránil hříšníky, aby zachránil hynoucí. Ježíš přišel, aby pro nás žil dokonalý život, který my sami žít neumíme, a zemřel na našem místě smrtí, kterou si sami zasloužíme, aby naše hříchy mohly být zcela odpuštěny.

Ježíš přichází dát vzbouřeným hříšníkům novou totožnost. Skrze Ježíše se lidé, kteří jsou Bohu odcizení kvůli svému hříchu, stanou adoptovanými a velmi milo­va­nými Božími dětmi. Ježíš přichází nabídnout odpuštění, uzdravení a ce­list­vost. Ježíš přichází obnovit porušené životy.

Jako křesťané věříme, že nikdo není mimo Ježíšův dosah. Věříme, že neexis­tu­je hřích větší než Boží milost. Věříme, že existuje naprosté odpuštění pro kaž­dé­ho, kdo činí pokání ze svých hříchů a vloží svou důvěru a naději v Ježíše Krista coby Spasitele. A věříme, že v každém, kdo věří v Ježíše, přebývá Bůh Duch svatý, který nás obnovuje zevnitř – proměňuje naše myšlení a vnímání, vytváří v nás správné touhy a prosazuje svatost v našich životech. Věříme, že Bůh mění životy.

Pokud transgender osoba vyznává víru v Ježíše, měli bychom očekávat, že bude mít touhu překonat zmatek ohledně své pohlavní totožnosti a bude s po­mo­cí Ducha svatého usilovat o řešení své genderové dysforie tím, že se smíří se svým biologickým pohlavím. Přejeme si, aby našla pravou totožnost v Kristu, ne v gen­deru, který vnitřně cítí.

Tím nechci říct, že změna v tom, jak o sobě transgender lidé přemýšlejí, bude nezbytně jednoduchá nebo rychlá. Věříme však, že Bůh proměňuje životy a odda­ně nás v průběhu času stále více přetváří v lidi, jakými nás původně utvořil.

Církev bude muset poskytnout podporu a povzbuzení a prokazovat milost, trpě­livost a vytrvalost. Bude zapotřebí pokračovat v procesu učednictví pro­střed­nict­vím poradenství, mentorování a vykazatelnosti. Také si musíme uvědomovat, že dílo obnovy, které Bůh koná  v křesťanech, bude dovršeno až s příchodem vzkří­­šeného Ježíše na zem. Do té doby budeme (jako křesťané) žít v padlém světě a naše hříšná přirozenost bude stále aktivní, ačkoliv už jí nejsme zotročeni.

Dokonce i když jsme křesťané, některé aspekty našeho myšlení a vnímání zů­stá­­vají zmatené a pokřivené. Stále jsme polotovar. I po svém obrácení jsme účast­­níky duchovního boje a zápasíme s hříchem. Musíme aktivně vzdorovat po­ku­­še­ní a odmítat omyl. Musíme si osvojovat spravedlnost a pravdu. Chvalme však Boha, že máme v tomto střetu pomoc a naději. A víme, že jednoho dne budou díky Bohu všechny naše boje s hříchem konečně pryč, navždy.

Kéž nám, křesťanům, Bůh pomůže reagovat citlivě a biblicky na lidi, kteří jsou transgender. Nesme jim naději evangelia s vědomím, že Bůh má moc obnovit a uzdra­vit naše porušené životy.

Článek byl publikován v časopise Reformation Today. Otištěno se svolením.

Přeložila Julie Petrecká.