Když stál v nadšení na kazatelně, jakoby se odštěpovaly jiskry, které zapadaly v srd­ce posluchačů, zaněcujíce zde očistný a povznášející plamen. To bylo Milíčovi nejčistším štěstím a nejvyšším požitkem. To byla mzda za jeho práci ve službách Slova. Proto kázával každodenně, ba po několik let, po smrti Konrada Waldhau­se­ra, dvakrát denně. V neděli a zasvěcené svátky kázával rovněž aspoň dvakrát, vel­mi často třikrát, zhusta i čtyřikrát; kdysi kázal dokonce pětkrát v týž den, a to: ráno u sv. Jiljí, na to v Týně, po obědě opět u sv. Jiljí, po čtvrté kajícím ženám v jejich domě ,a konečně po nešporách jeptiškám svatojirským na hradě pražském.

Jen zřídka trvalo jeho kázání hodinu, ale obyčejně dvě, někdy však až tři hodiny. Na veliký pátek kázával skorem celý den: začal po jitřních hodinkách a kázal až do hodiny páté, a na to po obědě po tři hodiny. Působivost jeho kázání jevila se mezi jinými také tím, že při vší nezvyklé délce neunavila, ale posluchače od počátku až do konce v napětí udržela.

Milíč kázal především v jazyce českém. Brzo však připojil k českým kázáním i latinská pro studenty pražské, kněze a jiné muže vzdělané. Ale ani tím se ještě Milíč nespokojil. Ve své horečné snaze přál si být i učitelem pražských Němců, a počal se učit němčině a brzo také v této řeči kázání konat.

Celou knihu najdete Františka Loskota najdete zde: Fr. Loskot - Milíč z Kroměříže