Reformovaný kazatel Jan Karafiát (1846-1929) nepatří k často připomínaným postavám našich křesťanských dějin, ačkoliv byl v mnoha ohledech velikánem i průkopníkem. I kdybychom zůstali jenom u jeho revize Bible kralické, patřilo by mu výsostné místo v dějinách české biblistiky. Ještě víc než biblista však byl Karafiát kazatel. Jeho dvacetiletá práce v reformovaném sboru v Hrubé Lhotě byla charakterizována nejen horlivou kazatelskou činností, ale také učitelskou činnos­tí, když mnohé členy svého sboru učil číst, a právě tak činností pastorační. V Hru­bé Lhotě míval podle svých statistik mezi stem (když byla tuhá zima a lidé se z okolí nedostali do sboru) až sedmi sty posluchači. Pro svůj sbor vydal vel­ký­mi písmeny tištěný „Reformovaný zpěvník“ se sto padesáti Žalmy a pade­sá­ti dvěma písněmi. Napsal také katechismus, v němž formou otázek a odpo­vě­dí vyu­čoval základy křesťanské víry a reformovaného učení. Přesto nakonec v roce 1895 se sboru odešel a jako farář se už do žád­ného sboru nevrátil. Vy­po­má­hal kázáním, jak to jen bylo možné, ale nakonec působil spíše jako misionář.

Jedním z důvodů jeho nesouhlasu s tehdejší reformovanou církví byla praxe sborové kázně. Karafiát trval na tom, aby byla řádně vy­ko­ná­vá­na kázeň členů, jejichž život neodpovídá jejich vyznání víry. Ve svých kázáních zdůrazňoval osobní vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Jeho víra byla v tomto směru ovlivněna doznívajícím pietismem, zároveň však byla velmi pevně dok­tr­inálně zakotvená v tradičním reformovaném učení. Nešlo ani o bezbřehý pietismus ani o suchou doktrínu. Šlo o praktický život evangelia a nesení evangelia těm, kteří ho nezna­li. Přesto vše Karafiát reformovanou církev miloval a nikdy z ní nevystoupil. I když nesouhlasil s jejím spojením s luterskou církví a vznikem Českobratrské církve evangelické, nakonec to byla právě tato církev, které odkázal autorská práva na své Broučky a tím pomohl církvi financovat některé z jejích projektů. 

Z Hrubé Lhoty odešel Karafiát do Prahy, kde nejprve dělal biblické hodiny pro studenty, později z nich byla pravidelná shromáždění. V jeho bytě ve třetím patře vinohradského domu se v neděli ráno a večer scházelo i šedesát poslu­cha­čů, kteří chtěli uctívat Pána Ježíše Krista společným zpěvem, modlitbami a vý­kla­dem Božího slova. Dnes bychom možná mluvili o nezávislém sboru. Než začal s pra­vi­del­nými shromážděními ve svém bytě, navštěvoval i další shro­máž­dě­ní, která v Praze byla. O jedné takové neděli z roku 1897 si zapsal: „Byl jsem na službách Božích dopoledne, a nádhery a parády tam měli hojně, ale žádné evan­ge­lium. A ve tři hodiny odpoledne jsem byl na službách Božích v jiné de­no­mi­na­ci. Paráda tam nebyla, ale právě zaváděli vyškolený „zpěvácký sbor“, a evange­lium tam také žádné nebylo. – Ó, milí přátelé, takhle vám vaše věci nikdy nepokvetou!“ Právě nedostatek evangelia ho dovedl k tomu, že kromě biblických hodin začal také s ranními nedělními bohoslužbami.

Evangelium bylo jeho velkým důrazem. Dobře rozuměl tomu, že bez našeho Spasitele je každé lidské úsilí jen prázdnou marností. To je vidět nejenom z ká­zání, která se nám dochovala (Karafiát sám je nepsal, ale jiní je zapsali a později vyšla tiskem), ale můžeme to dobře vidět i na drobném díle o osobě, životě a smrti druhého velikána českých křesťanských dějin: Mistra Jana Husa. I když oba jmenovce oddělovalo skoro půl tisíciletí, bylo zde mnohem silnější pouto, které je navzdory časové vzdálenosti pojilo silněji, než cokoliv jiného.

Z předmluvy k níže uvedené knize.

Jan Karafiát - Mistr Jan Hus

Tato útlá kniha nabízí čtenáři příležitost set­kat se hned se dvěma mimořádnými po­sta­va­mi du­chov­­­ních dějin českého národa: Jan Ka­ra­fiát (1846–1929) nám v ní před­sta­vu­je Jana Husa (†1415). Na rozdíl od hrdiny, kte­rého si bez za­vá­hání spo­jí­me se zá­sad­ní­mi událostmi v dějinách křes­ťan­ské­ho myš­le­ní, autora zná vět­šina z nás hlav­ně jako po­hád­­ká­ře, autora Broučků, „čes­ké­ho Ander­sena“. On sám se však takto ne­vní­mal. Své životní po­slá­ní spat­řo­val ve službě refor­mo­va­né­ho teo­lo­ga a ka­­za­tele. Byl pevně za­kotven v dě­dic­tví švý­car­­ské a čes­ké reformace a usiloval o bu­do­vání círk­ve, která nebude jen věřit správ­­ným věcem, ale bude především správ­ně jednat – cír­k­ve, která bude „krásná“ před Bohem.

Brilantní esej o Janu Husovi napsal Karafiát roku 1871 na podnět přátel z Velké Británie; měla Čechům posloužit jako evangelizační materiál. Aniž by přehlížel Husovo lidství, češství či univerzitní působení, snaží se autor v první řadě vykreslit českého reformátora v jeho duchovním rozměru. Oslovuje své krajany, kteří Husa uctívají jako ikonu, ale nenaslouchají jeho učení.

148 stran, pevná vazba, 190,– Kč. Vydalo Didasko.

V distribuci Poutníkovy četby.