Zápas o duši:

Co bych musel popřít, abych mohl popřít peklo

Verze pro tisk

Mluvit o pekle nepatří u kazatelů k oblíbeným tématům. Jeden roztrpčený evangelikál se rozhodl, že použije kazatelnu a svou popularitu, aby zpochybnil samotnou myšlenku pekla a – což není překvapivé – způsobil tím nevídaný rozruch. Tato krize samozřejmě přišla a odešla, ale měla alespoň jeden kladný výsledek: mnoho křesťanů muselo prozkoumat, čemu vlastně o pekle věří.

Já v peklo věřím. Nevěřím v některé verze pekla, za které vděčíme spíše Dantemu nebo fantazii současných spisovatelů než Písmu svatému. Věřím v peklo, které vidím odhalené v Bibli – v peklo věčného utrpení, daleko od Boha. Přál bych si, aby nic takového jako peklo neexistovalo, ale rozhodl jsem se žít podle Bible a prostě nemohu popřít, co Bible jasně říká.

Ale co kdybych existenci pekla chtěl popřít? Co všechno bych musel zahodit, abych ho mohl popřít? Pokud bych přeci jenom existenci pekla popřel, jakou doktrinální cenu bych za to zaplatil? I když jsem si jist, že by se toho dalo uvést daleko více, napadají mě alespoň čtyři hlavní body:

Popřel bych to, co učil Ježíš

Ježíš věřil v existenci doslovného pekla. Je velmi těžké číst Lukáše 16 (příběh o bohatém muži a Lazarovi) a dospět k jinému závěru, než že Ježíš věřil v peklo a že věřil v peklo skutečného trýznění těla i mysli.

  • I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘

Ježíš také věřil ve stálost pekla: „A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.“ V Matoušově evangeliu Ježíš mluví o pekle jako o ohnivé peci, místě pláče a skřípění zubů. Nazývá ho místem věčného ohně. Byl by to zvláštní způsob vyjadřování pro člověka, který by věřil, že peklo neexistuje a že to není místo nepopsatelných muk.

Kdybych měl popřít existenci pekla, musel bych otevřeně popřít to, co vyučuje Ježíše, a prohlásit, že se mýlí, nebo bych musel zamlžit výroky, které jsou tak jasné. Musel bych udělat z Ježíšovy řeči řeč symbolickou a řečenému bych musel připsat jiný význam než ten, který je nadevše zřejmý. Musel bych popřít, co říká Ježíš.

Popřel bych jasný smysl Písma

Nemám dost času, abych se zde pustil do rozsáhlého konceptu pekla v Bibli. Nemám dost času, abych se podíval na každé slovo spojené s peklem. Člověk však nemusí být expertem na Bibli nebo na její původní jazyky, aby viděl, jak jasně vyučuje, že po smrti existuje život a že tento život bude zahrnovat buď radost, nebo muka, buď se bude člověk těšit z Boží laskavé přítomnosti, nebo čelit důsledkům Jeho hněvu, oddělen od Jeho přítomnosti. Vše, co o pekle čteme ve Starém zákoně, se v plné podobě objevuje v Novém zákoně. Autoři Písma věřili, že zjevení, které jim bylo dáno shůry, potvrzuje existenci pekla, a dali to jasně najevo.

Kdybych měl popřít existenci pekla, musel bych ignorovat nebo předefinovat množství biblických pravd. Stejně jako u Ježíšova učení bych musel zaměnit vše jednoduché a zřetelné, za symbolické, musel bych vzít, co je jasné, a relativizovat to. Nelze opomíjet skutečnost, že prosté poctivé chápání Bible vyučuje existenci pekla.

Popřel bych svědectví církve

Kdybych měl popřít existenci pekla, musel bych popřít téměř jednomyslné svědectví křesťanské církve napříč všemi dobami. Od dob rané církve až dodnes bylo peklo pokládáno za místo věčného trýznění. Westminsterský velký katechismus nabízí výstižný souhrn učení, kterému křesťané dlouho věřili: „Trestem za hřích ve světě bude věčné oddělení od útěšné Boží přítomnosti a nepřerušované nejbolestnější mučení duše a těla v pekelném ohni navěky.“ I když byla tato definice zformulována za reformace, odvíjí se od svědectví křesťanů, kteří žili dříve, a byla hlásána generacím, které následovaly.

Kdybych popřel, že peklo je skutečné místo, obrátil bych se zády ke dvěma tisícům let křesťanských dějin, ke dvěma tisícům let bratrů a sester v Kristu, kteří měli hluboké poznání Písma a osvícení Duchem svatým. Uznávám, že jsou chvíle, kdy je nutné přiznat si, že se mnozí křesťané mohou mýlit. Ale takové rozhodnutí musí být učiněno s velkou bázní a třesením a jen na základě přesvědčivých důkazů z Písma.

Popřel bych evangelium

Nemohu popřít peklo, aniž bych do krajnosti nepozměnil poselství evangelia. Kdybych popřel existenci pekla, nebude dávat smysl poselství o Kristu, který umírá za ztracené, aby zachránil jejich duše. A pokud neexistuje peklo, pak ti, kteří v něm skončí, nemají co ztratit. Pak musejí být nebesa i peklo přivedeny na zem, musejí být vnímány jako přítomné skutečnosti spíše než jako budoucí. Baptistický kazatel J. L. Dagg to vyjádřil následovně: „Abychom si mohli náležitě a plně vážit evangelia věčného spasení, musíme věřit doktríně věčného zatracení.“ Mám-li popřít věčné zatracení, musím radikálně přepsat evangelium. Pryč je evangelium o hříšnících, kteří se dopustili velezrady vůči Bohu a kteří na sebe přivolávají Boží spravedlivý hněv. Pryč je evangelium zástupného vykoupení. Spásné evangelium stojí a padá s existencí jak nebe, tak pekla. Odejměte jedno z nich a evangelium ztratí smysl a stane se absurdním.

Kdybych se měl vzdát pekla, musel bych se vzdát evangelia a nahradit ho něčím novým.

Dovolte mi na závěr pár slov skvělého teologa Roberta Dabneyho. Také věřím jeho tvrzení: „Jsem si jist, že lze-li vyvrátit peklo jakýmkoliv solidním a pravdivým způsobem, který je v souladu s Boží ctí a lidským dobrem, neexistuje na této zemi žádný bohabojný hříšník, který by oslavoval tento důkaz s větší radostí než já.“ To neznamená, že si přeji, aby peklo byla pravda, znamená to, že to Písmo jasně tvrdí. Není na mně, abych boural nebo popíral učení Písma. Mám mu prostě věřit a žít a jednat v souladu s ním.

Přeložila Julie Petrecká.

www.challies.com