Zápas o duši:

Pět nebezpečí omylného proroctví

Verze pro tisk

Úvodem chci poznamenat, že chovám k Wayneu Grudemovi náležitou úctu. Jeho Systematická teologie byla v semináři povinnou četbou a z jeho jasných a vyčerpávajících diskuzí ohledně všeho od angelologie po soteriologii jsem se toho hodně naučil. I když jsem s jeho závěry vždy nesouhlasil, oceňoval jsem jeho schopnost formulovat své zásadní postoje s upřímností a objektivitou. Jako i mnohým dalším vděčím dr. Grudemovi za jeho přínos pro Kristovo tělo – nejen skrze jeho Systematickou teologii, ale také skrze jeho práci pro ESV a jeho účast v Radě pro biblické mužství a ženství. Proto považuji jeho názory na dar proroctví za obzvláště problematické. Proto tento článek.

Před několika dny mě kolega upozornil na video, ve kterém se Wayne Grudem a Ian Hamilton pustili do přátelské debaty ohledně definice proroctví v Novém zákoně. Už jsem věděl o Grudemově obhajobě neautorizované omylné podoby novozákonního proroctví (z jeho Systematické teologie – z rozsáhlé kapitoly „Království a moc“ a z jeho knihy Proroctví), a tak jsem se s dychtivostí pustil do sledování této výměny názorů.

Pro ty, kdo debatu nesledovali (vždyť trvá přes hodinu), ji lze vystihnout otázkou: Co znamenal dar proroctví v Novém zákoně a je dnes stále aktivní?

Ian Hamilton, který reprezentuje cessationistický pohled (doktrína, že duchovní dary mluvení v jazycích, proroctví a uzdravování, jak jsou popsané v knize Skutků, ustaly, s čímž souhlasím), prohlásil, že existuje jen jeden druh prorockého daru v Novém zákoně a ten se rovná proroctví ve Starém zákoně, což je bezchybné zjevení od Boha. Proto je jak neomylné, tak směrodatné, takové, že prorok může s absolutní přesností prohlásit: „Tak praví Pán“. Navíc, dar proroctví byl určen pro období zakládání církve (Ef 2,20). A tak pominul spolu s apoštoly, když období zakládání skončilo.

Wayne Grudem, zastánce kontinualistické pozice (opak cessationistického pohledu), tvrdil, že v Novém zákoně existují dva druhy prorockých darů. Apoštolské proroctví, které je neomylné, směrodatné a základní; samo o sobě se rovnalo starozákonnímu proroctví a ustalo po období apoštolů.

Podle Grudema však existuje ještě druhý typ novozákonního proroctví, jež bychom mohli nazvat kongregačním proroctvím. Tato forma proroctví může být omylná, není směrodatná a pokračuje v průběhu církevních dějin. Nerovná se starozákonnímu proroctví (a proto se vymyká přísným požadavkům Deuteronomia 13 a 18) a bylo by lépe ji přirovnávat k „Duchem vedené radě“. Obecně se skládá z osobních dojmů od Boha, které jsou poté vykládány prorokem a sdělovány shromáždění (někdy nesprávně v závislosti na víře jednotlivce). Sbor není vázán tato slova proroctví uposlechnout, ale přesto by je měl pečlivě zvážit v rámci širšího kontextu.

Zde je několik klíčových výroků (s časovými stopami) z videa, ve kterém dr. Grudem vysvětluje svůj postoj:

[26:00]  Protože toto [kongregační proroctví] nemá autoritu Božích slov, radil bych lidem, aby nikdy nečinili závažná životní rozhodnutí založená pouze na proroctví.

[27:08] Nechci říkat, že vždy přichází – vždy, vždy, vždy přichází – s autoritou Písma nebo že je nezávislé. Je součástí komplexu celého života a my ho bereme v úvahu jako jeden z faktorů.

[27:39]Tuto představu o Bohu, který nám klade určité věci na mysl, bych umístil do stejné kategorie autority jako radu od zbožné osoby.

[35:10] Já tedy používám slovo „zjevení” [když mluvím o moderním proroctví]. Myslím si však, že je to zjevení, které neplyne z kanonického Písma a nepřichází se silou Písma – je to prostě Bůh, který přivádí věci na mysl.

[38:51] Nevidím v Novém zákoně [ohledně proroctví] žádné spojení s jednáním s proroky Starého zákona, kdy byli vyvedeni ven a ukamenováni – novozákonním ekvivalentem by byla exkomunikace... Falešní učitelé jsou jistě prokletí a měli by být vyloučeni, ale ne někdo, kdo se zmýlí při prorokování.

[59:53] – [ohledně posouzení těchto proroctví] Z hlediska pastora, pokud někdo vede domácí skupinu nebo pokud je někdo vedoucím modlitebního setkání, nazvěte to tak, jak to vidíte. Musím použít americké přirovnání – když nadhazovač nadhazuje míč pro odpalování, je to rozhodčí, kdo posuzuje míče a nadhozy.

[1:09:15] Abych uvedl příklad [proroctví], popíšu ho z hlediska vedení. Jsem přesvědčen, že před lety mě Bůh vedl, abych zrušil předplatné novin Chicago Tribune, protože jsem každé ráno trávil spoustu času jejich čtením. A Bůh mi to nakonec položil na srdce: „Wayne, musíš to zrušit.“ Předplatné jsem tedy z poslušnosti zrušil a jsem přesvědčen, že mě k tomu vedl Bůh.

Tyto citace z dr. Grudema jsou jen malým vzorkem toho, co bylo řečeno. Zdůrazňují však některé klíčové rysy Grudemova postoje. Podtrhují skutečnost, že Grudem vidí moderní proroctví jako nesměrodatné, omylné a v základě argumentuje s tím,  že Bůh vede lidi skrze osobní dojmy.

Iam Hamilton odvedl výbornou práci – poukázal na některé výkladové, teologické a pastorační důvody, proč Grudemův pohled na proroctví není obhajitelný. (Podle mého názoru v debatě uštědřil Grudemovi drtivou porážku, i když to provedl laskavým způsobem.)

Proč je pro nás tato otázka tak důležitá?

Mám stejně jako Hamilton výkladové a teologické důvody k odmítnutí definice proroctví, které obsahuje neautorizovaná, omylná poselství. V tomto článku bych chtěl poukázat na několik závažných důsledků pro pastorační službu, které (jak věřím) vycházejí z definice proroctví dr. Grudema. Podle mého názoru otevírá jeho postoj v otázce nauky o církvi (eklesiologii) Pandořinu skříňku.

Mé obavy lze rozdělit do pěti oblastí:

1. Vytvoření kategorie moderního „proroctví“, které může zahrnovat omylná poselství, činí z identifikace a odmítnutí falešných proroků (Mt 7,15) v církvi zbytečně složitou záležitost. Dále to oklešťuje přísné požadavky na pravé proroctví, které nacházíme v Dt 13 a 18.

2. Tím, že definujeme proroctví z hlediska dojmů a subjektivního pojetí, neposkytujeme žádné objektivní nebo autorizované prostředky k tomu, aby se člověk mohl ujistit, zda pochází jeho pocit od Boha nebo z jiného zdroje. Také neposkytujeme žádné objektivní nebo autorizované prostředky k tomu, aby mohli vedoucí sboru prohlásit „prorokova“ slova s určitostí za právoplatná.

3. Učení, že Bůh dnes stále udílí prorocká zjevení, povzbuzuje věřící v hledání poselství od Boha mimo Bibli. Zatímco kontinualisté trvají na uzavřeném kánonu (zcela správně), tento názor na proroctví – v praxi – vnáší pochybnosti do otázky dostatečnosti Písma na nejpraktičtějších úrovních každodenního života.

4. Užíváním výrazů jako „proroctví“, „zjevení“ a „slovo od Pána“ může vést k manipulaci lidí tím, že svazuje jejich svědomí omylným poselstvím nebo je nutí k nemoudrým rozhodnutím. I když obhájci trvají na tom, že kongregační proroctví není směrodatné (alespoň ne na všeobecné úrovni), jejich chápání proroctví je vysoce rizikové, pokud jde o možné zneužití v rámci místního shromáždění.

5. Tím, že je v proroctví ponechán prostor k omylu, lidé se cítí oprávněni prohlásit: „Tak praví Pán“, i když ve skutečnosti jsou jejich poselství omylná a plná chyb. Důsledkem je to, že lidem je umožněno připisovat Bohu veškeré pravdy pochybného poselství, což je velmi nebezpečná záležitost. Navíc, tím, že označíme omylná poselství jako „proroctví“, znehodnotíme pravý dar neomylného proroctví tak, jak se projevoval ve Starém a Novém zákoně.

Existují i další důsledky, ale výše uvedené stačí ke zdůraznění podstaty tohoto problému. To, že charismaticky orientovaní věřící trvají na pokračujícím prorockém zjevení (mimo Písmo), s sebou nese závažné důsledky pro život církve. To, jaký postoj člověk zaujme ohledně této otázky výkladově a teologicky, má závažné důsledky pro život křesťana i pastorační službu.

Podle mého soudu, ti, kdo otevírají dveře modernímu proroctví, nepůsobí škodu jen biblickému textu, ale také se otevírají všem druhům teologického a duchovního nebezpečí. Tím zbytečně vystavují sebe i svá shromáždění riziku. Proto není diskuze mezi cessationisty a kontinualisty pouhým akademickým cvičením.