Zápas o duši:

Přátelská sešlost

Verze pro tisk

 

  • Hospodin také změnil Jóbův úděl, poté co se modlil za své přátele. (Jb 42,10)

Kdybychom měli vyjmenovat, co nás jako křesťany nejvíce odrazuje, kvůli čemu nejvíce ztrácíme odvahu, dalo by se zmínit mnoho věcí. O jedné z nich chci psát. Překvapilo by mě, kdyby kohokoliv z vás, čtenářů, neodrazovala: hádky, rozchody a rozdělení mezi křesťany. Je to rozhodně něco velmi bolestivého. Víme, že to ani v nejmenším nectí Boha. Je nepřirozené, aby se ovce navzájem napadaly, a stejně nepřirozené je, aby se bratři a sestry rozešli a přestali být přáteli. A přece se to stává, a někdy se takové případy táhnou dlouho. A to nám jistě předkládá důležitou otázku: jak je možné uvedenou zkušenost vysvětlit? Co se vlastně stalo? A co se s tím dá dělat?

Bible nám osvětluje všechny věci potřebné pro křesťanský život, a tak nám jistě poskytuje světlo i v daném případě. Věříme, že „veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré … aby Boží člověk byl náležitě“ – plně, zcela – „připraven ke každému dobrému činu“ (2Tm 3,16–17). Písmo se problému rozdělení určitě věnuje – a jedním z míst, kde se můžeme poučit, je až příliš zanedbávaná kniha Jób. Není snadné vysvětlit, proč se k této části Písma obracíme tak vzácně. Možná se poddáváme pokušení myslet si, že Jób je smutná, ponurá kniha, a ne místo, kde bychom mohli najít praktickou pomoc. Jestli takhle uvažujeme, děláme obrovskou chybu.

Knihu Jób bychom mohli rozdělit na dvě části. První část (kapitoly 1–3) představuje Jóbův život. Dozvíme se, jak se změnil z pohodlí, rodinného štěstí a vnějšího blahobytu ve strašlivé problémy, ve ztrátu živobytí, rodiny a zdraví. A Jób v tom všem neztrácí víru: stále může říci „jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (1,21). Je tak přemožený utrpením, že si přeje, aby se nikdy nenarodil (3,3). Je pro Jóba nějaká pomoc? Právě to je téma druhé části knihy. Od začátku 4. kapitoly až po kapitolu 32 vidíme rady, které Jóbovi dávali tři muži – Elífaz, Bildad a Sófar – jejich odpovědi se střídají s Jóbovými. Poté přichází Elíhúova řeč, a nakonec Jóba napomíná sám Hospodin, což ho vede k pokání v nádherné 42. kapitole. Větší část knihy je tedy rozhovor mezi třemi muži a Jóbem. Ačkoli měli v úmyslu snahu Jóbovi pomoci, vidíme místo toho na obou stranách hněv a horlivost, které nakonec vedly k úplnému kolapsu. Obě strany říkají věci, které by nikdy neměly být řečeny. Sófar nazývá Jóba lhářem (11,3), Jób mu odpovídá podobně: „Ale vy jste šiřitelé klamu, lékaři k ničemu, vy všichni“ (13,4).

Abychom pochopili, co se dělo, musíme pamatovat, že tito tři Jóbovi rádci – Elífaz, Bildad a Sófar – jsou Jóbovi přátelé (42,10). Právě tak jsou nám představeni (2,11); a není pochyb, že jejich přátelství bylo upřímné a skutečné. Cestovali velkou vzdálenost a přišli, protože Jóbovi skutečně chtěli pomoct, truchlit s ním a utěšit ho. Chtěli ho citlivě podpořit a chápali, že prvním krokem při pomoci truchlícím je příliš nemluvit a nemluvit příliš brzy. Sedm dní s ním jen soucitně seděli a „slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná“ (2,13).

Musíme si však také uvědomit, že tito muži byli nejen Jóbovými přáteli, ale stejně jako on byli Boží děti. Kdyby nebyli, jejich řeč bychom neměli zaznamenanou ani zdaleka tak podrobně. Tito muži měli vysoké mínění o Božích atributech. Byli zapáleni pro Boha a toužili, aby byl ctěn. Znali a obdivovali Jeho svatost, moc a spravedlnost. Na konci však zjišťujeme, že to, co Jóbovi řekli, bylo špatně, a že potřebovali odpuštění (42,8). Nesmíme upadnout do antinomiánské představy, že skuteční věřící se nemohou nikdy na nějakou dobu znelíbit Bohu. Boží dítě se v tomto světě nikdy nedostane do místa, kdy už by se nepotřebovalo modlit „Bože, smiluj se nade mnou hříšným“.

1. Co bylo špatně na slovech Elífaza, Bildada a Sófara?

Jejich chybou bylo přesvědčení, že Jóbovy neobyčejné problémy přišly od Boha, a to kvůli nějakému Jóbovu tragickému hříchu či hříchům. Jób souhlasil, že jeho utrpení přišlo z Boží ruky, ale když odmítl přijmout vysvětlení svých přátel, došli k závěru, že je možné, že Jób vůbec není Boží dítě. Snažili se tedy Jóbovi ukázat, že jeho víra v Boha není upřímná, že věří jako pokrytec a že se potřebuje usmířit s Bohem. Potřebuje činit pokání. Radili mu: „Měj se k Bohu důvěrněji, ať užiješ pokoje. Vzejde ti z toho jen užitek“ (22,21). Ale Jób, rozezlený svým utrpením, je nechtěl poslouchat. Zaníceně je přesvědčuje, že skutečně věří v Boha. „I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty“ (13,15). „Já vím, že můj Vykupitel je živ“ (19,25). Trvá na tom, že si udrží svou integritu (27,5). Právě zde je neshoda, která vedla k vystupňování celého sporu.

Proč měli Jóbovi přátelé špatnou představu o důvodu Jóbových obtíží? V zásadě kvůli nedokonalému poznání Boha. Měli mylnou představu, že vztah člověka k Bohu je možné posuzovat podle životních okolností, ve kterých se člověk nachází. Měli za to, že Bůh soudí zvrácené lidi, a jestliže někoho zasypávají problémy a utrpení, musí někde v jeho životě být obrovské zlo. Když to Jób popíral, jediné, co to podle nich mohlo znamenat, bylo, že zakrývá své hříchy. Nemohl být Boží dítě.

Je pravda, že Bůh v tomto životě často soudí hříšníky a zkracuje jejich dny. Nicméně problémy nejsou žádné univerzální vodítko, jak poznat něčí vztah k Bohu. A Jóbovi rádci se strašlivě spletli, když si mysleli, že tragické události Jóbova života jsou klíčem k jeho případu. Utrpení skutečně přichází od Boha. Je svrchovaný nad veškerým děním. Ale bolestivé protivenství není důkazem Božího soudu nad těmi, kdo trpí. To, co Jóbovi přátelé říkali o Boží svatosti a spravedlnosti, byla pravda; ale jejich aplikace byla v Jóbově případě špatná. Celý spor mezi nimi a Jobem vznikl kvůli tomu, že Jóbovi přátelé dostatečně neznali Boha.

Další důvod jejich omylu vidíme na počátku knihy. S Jóbovým utrpením byl spojený sám satan. Bůh Jóba popsal, že je „muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého“ (1,8). Satan odpověděl, že Jób neslouží Bohu jen tak. „Slouží ti,“ řekl, „protože je to pro něj výhodné; podívej se, jak mu žehnáš. Vezmi mu ta požehnání a bude ti do tváře zlořečit“ (1,9–11). To byla Satanova výzva; a ďábel tento hořící šíp proti Božím dětem stále používá: „Myslíš si, že jsi Boží dítě, ale nejsi jiný než kdokoliv jiný. Jsi stejně sebestředný. Ve tvém náboženství a tvé rádoby službě Bohu jde jen o to, že je to pro tebe výhodné. Tvoje víra není skutečná.“

Bůh dal Satanovi svobodu, aby trápil Jóba, a i dnes mu dovoluje trápit věřící, aby ukázal velkolepou pravdu: „Spravedlivý se však přidrží své cesty“ (17,9). Skutečná víra je Bohem daná, nezničitelná věc. Obstojí, i když je „zkoušena ohněm“ (1Pt 1,7). Jób nebyl pokrytec, když si držel svou integritu.

Je pravda, že Jóbovým přátelům nikdo neřekl o satanově roli v celé věci, ale i tak si jí měli být vědomi. Člověk poznal skutečnost působení zla hned po stvoření. Ďábel byl vrah a lhář od samého začátku (Jan 8,44). Elífaz, Bildad a Sófar ho museli znát a vědět o jeho pokušeních. Ale my máme ještě mnohem menší prostor vymlouvat se, že je možné tuto skutečnost opomenout, než měli oni. Od Jóbovy doby nám Bůh dal více nahlédnout do díla pokušitele. Ve Starém zákoně se dočteme více. Zacharjášovo proroctví hovoří o tom, že satan „stojí po pravici“ Božího služebníka, „aby proti němu vznesl žalobu“ (Zach 3,1). Nový zákon nám pak síly temnoty zjevuje v plnějším světle. Velký nepřítel křesťanů nepatří do říše „těla a krve“; skutečný konflikt se odehrává na neviditelné rovině. Ježíš říká, že v noci, „když člověk spí“, ďábel přichází na pole, kde bylo zaseto dobré semeno evangelia. Výsledkem je, že mezi obilím je plevel. A vysvětlení? „To udělal nepřítel“ (Mt 13,28). Satan je bohem tohoto věku. Působí v dětech neposlušnosti, a nejen v nich. Může působit i skrze křesťany, jestliže nebudou opatrní. Byl to Šimon Petr, komu Ježíš řekl: „Jdi mi z cesty, Satane.“

Satan se snažil zničit Jóbovu víru. A je velmi znepokojivé, že Jóbovi přátelé, ač si mysleli, že pomáhají Jobovi, sloužili místo toho ďáblovým záměrům.

Na jejich uvažování nebyly v pořádku dvě věci: špatně chápali Boha a zapomněli na démonické síly.

2. Jak tato hádka a problém v přátelství skončily?

Jeden starý puritán řekl: „Když se do sporu zapletou dokonce i dobří muži, většinou se tím oba jen utvrzují ve svém názoru, dokud se do celé věci nevloží Bůh.“[1] 42. kapitola Jóba hovoří o tom, jak Bůh zasáhl a celou situaci ukončil. Bůh je velký Mírotvůrce, a tak dělá mírotvůrce i z Jóba. První, co udělá, je, že ho pokořuje. Kapitoly 38–41 zachycují, jak Hospodin promlouvá k Jóbovi. Jóbův problém byl v zásadě stejný jako problém jeho přátel – také věděl o Bohu příliš málo. Ve své ignoranci protestuje proti Bohu i proti svým přátelům; stěžuje si, že se k němu Bůh chová jako k nepříteli. Myslel si, že jeho utrpení musí být znamením Boží nelibosti. Občas se do jeho temnoty prolomilo světlo, a tak mohl říct: „Ať mě zkouší, vyjdu jako zlato“ (23,10); ale jinak tato temnota trvala, dokud se Jób nepokořil. Hospodin ho usvědčil z nedostatečného poznání – jak málo toho ví o stvoření okolo sebe, jak malý je ve srovnání dokonce i s velkými pozemskými zvířaty! Poté, co k němu Bůh promluvil, mohl Jób jedině vyznat: „Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl… Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu“ (42,3.5–6).

Tohle je zlomový bod. Sváry a hořkost nemohou koexistovat s pokorou. „Ze zpupnosti vzniká jen hádka“ (Př 13,10). Slovy Johna Bunyana: „Ten, kdo je dole, se nemusí bát pádu, ten, kdo je pokorný, se nemusí být pýchy.“ Jób byl tedy nyní pokořený.

To, co v kapitole 42 vidíme dále, nás možná překvapí. Bůh neříká, že by se hněval na Jóba, ale čteme, že Hospodin „řekl Elífazovi Témanskému: ‚Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób‘“ (42,7). Hříšná slova si nejsou všechna rovna. Slova Jóbových tří přátel vzbudila v Bohu větší nevoli než Jóbova vlastní slova. Bůh Jóbova pomýlená slova láskyplně přešel, protože „Pán je plný soucitu a slitování“ (Jk 5,11). Jakou trpělivost s námi náš Spasitel má! V hodinu, kdy se od něj všichni Jeho učedníci chystali utéct a nechat ho samotného, Ježíš řekl: „…uvěřili, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,8).

Ale s Jóbovými třemi přáteli naložil mnohem tvrději. K nim hovoří o hněvu a ukazuje jim, že jejich přístup k Jóbovi zasluhuje smrt: „Vezměte tedy za sebe sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému služebníku Jóbovi. Obětujte za sebe zápalnou oběť.“ Jób patří do raného období starozákonní historie, před dny stánku a chrámu, avšak ne před zjevením pravdy, že sejmutí viny vyžaduje prolití krve. Již od samého pádu člověka byl zjeven způsob osvobození od viny: musela přijít náhrada, někdo nevinný musel zaujmout místo provinilce. Ábel musel přinést prvorozené ze svého stáda, aby trpěli místo něj. Abrahám potřeboval beránka na zápalnou oběť místo svého syna. Cílem všech zápalných obětí ve Starém zákoně bylo, aby se věřící jako Abrahám mohli upínat ke Kristovu dni a radovat se (J 8,56).

Ale proč bylo selhání Jóbových přátel v Božích očích o tolik horší než Jóbova pomýlená slova? Odpověď by nás všechny měla zastavit a vyděsit. I ortodoxní pravdu je možné sdělovat pošetile. A právě toho se dopustili Elífaz, Bildad a Sófar. Špatně rozdělovali slovo pravdy a přinášeli tuto pravdu špatnému člověku. Nespravedlivě odsoudili Boží dítě. Připisovali Bohu, co nebylo Boží: „Nemluvili jste o mně náležitě jako můj služebník Jób.“ Člověk, o němž naznačovali, že je nevěřící, je zde Bohem otevřeně chválen a v pouhých dvou verších je čtyřikrát nazván „můj služebník Jób“ (42,7–8).

Mohli bychom říct, že roztržka mezi těmito přáteli skončila starozákonní předzvěstí Kalvárie. Zkušenost přijetí odpuštění skrze prolití krve mění naprosto vše. Vojáci u kříže se hádali o Kristovo roucho, protože byli slepí k tomu, co se dělo; je vůbec možné, aby věřící, kteří si uvědomují, že odpuštění je jedině v Kristu, uvažovali o ostatních věřících hrubým či zahořklým způsobem? Můžeme si uvědomovat pravdu zástupné oběti a nebýt jí pokořeni? Žhavý uhlík, který se dotkl Izajášových rtů a sejmul jeho přestoupení, byl vzat z oltáře zápalné oběti. A u toho samého oltáře prorok řekl: „Běda mi, jsem ztracen“ (Iz 6,5).

Tuto lekci nám dává kniha Jób i celé Písmo. Utrpení Syna Božího na Kalvárii by mělo být koncem všech hádek mezi věřícími. Nedává nám snad Ježíš na tomto základě své „nové přikázání“ o bratrské lásce? Novinkou není „nové přikázání“ samo o sobě, ale Kalvárie, která nám na praktickém příkladu ukazuje, co to znamená, když Ježíš říká: „abyste se navzájem milovali; jako jsem já miloval vás, abyste se i vy milovali navzájem“ (J 13,34). „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Ef 4,32). „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat“ (1J 4,10-11). Neměla by nás usmiřující oběť vést k tomu, abychom společně s Jóbem vyznávali: „Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu“?

3. Co tyto diskutující Boží děti potřebují

Boží milost se projeví při jejich poslušné reakci. A srdcem této reakce je modlitba. Bůh těmto třem mužům říká: „Můj služebník Jób ať se za vás modlí. … I šli Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský učinit, co jim Hospodin nařídil. A Hospodin Jóba milostně přijal. Hospodin také změnil Jóbův úděl, poté co se modlil za své přátele“ (42,9-10). Jak Jób věděl, že se za ně má modlit? Nečteme, že by mu to Hospodin přikázal. Nebylo to něco, co předtím dělal jen tak sám od sebe. Modlit se za tyhle „mizerné utěšitele“, kteří mu ublížili a křivdili mu svými slovy a výmysly, proč by měl něco takového dělat! Ale s Jóbem se něco stalo, proto takhle vůbec neuvažoval. William Cowper, další z řady trpících křesťanů, napsal:

Zkoušky činí tvá zaslíbení sladkými,

zkoušky dávají nový život modlitbě,

a nejen modlitbě, ale také lásce.

Nyní Jób ty, kdo ho předtím trápili, viděl zcela jinak. Byli jeho přátelé! Samozřejmě, že se za ně bude modlit. „Hospodin také změnil Jóbův úděl, poté co se modlil za své přátele.“

Mezi učenci, kteří se zabývají hebrejštinou, existuje diskuze o významu hebrejského slova, které se překládá jako „úděl“ – některé anglické překlady tu používají slovo „zajetí“. Pokud to je ten správný výraz, pak to znamená, že Jób byl vysvobozen z pocitů, které ho uvěznily. Byl zavřený jako zajatec, neprožíval žádnou svobodu. Právě takový byl Jóbův stav, když si stěžoval Bohu: „Svíráš do klády mé nohy“ (13,27). Jiní překladatelé si myslí, že původní slovo označuje Jóbovy vnější okolnosti, a tak ho překládají „jmění“ či „ztráty“. „Pán nahradil Jóbovy ztráty.“ V důsledku ani tolik nezáleží na tom, ke které z možností se přikloníme; je jisté, že se změnily jak Jóbovy vnitřní pocity, tak jeho vnější okolnosti. Je důležité si uvědomit, že když se Jób modlil, něco se stalo. Jak úžasné je, že Pánu záleží na našich modlitbách! Skutečně o ně má zájem, a mnohem více než zájem. Určil modlitbu jako prostředek, skrze který sesílá požehnání. Jak píše jeden známý autor hymnů: „Modlitba je určena k tomu, aby zprostředkovávala požehnání, které Bůh chce dát.“ Když se modlíme, přichází tak pomoc k nám i k ostatním. „V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry“ (Ef 6,18).

Náš text je usvědčující připomínkou toho, co brání naší přímluvné modlitbě. Hřích je velkou překážkou modlitbě… a nedostatek bratrské lásky je hřích. Někteří křesťané mi mohou jít na nervy, mohou o mě říkat nepříjemné věci, a často se stejně chovám já k nim. Přestáváme se k ostatním chovat jako k přátelům a pýcha nám brání v tom, abychom viděli, že se chováme přesně naopak, než nám Bůh přikazuje. Zapomínáme na prosbu „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Opomíjíme příkaz: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“ (Mt 5,23-24). Můžeme si být jistí, že pokud přestaneme žít podle 1. Korintským 13, přímluvná modlitba selže. Některé rostliny porostou jen v některých druzích půdy. A přímluvná modlitba poroste jen tam, kde je půda lásky: „Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy… láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá“ (1K 13,5-7).

Pojďme utěšit své svědomí tím, že řekneme, že máme dobrý důvod hněvat se na ostatní křesťany. Je to právě to pokoření, kterému se Kristus věnuje, když odpovídá na Petrovu otázku: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Až sedmkrát?“ Odpovědí bylo „až sedmdesát krát sedmkrát“; a pak následovala jedno z Kristových nejpronikavějších podobenství. Jistý král chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. „Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!‘ Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!‘ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ (Mt 18,24-35).

Nevolá nás to snad k tomu, abychom se ptali, jestli naše stávající duchovní slabost nějak nesouvisí s nějakými nevyřešenými spory mezi věřícími? Špatné vztahy mezi křesťany netěší Boha. Zcela odporují podstatě církve, která je tělo Kristovo. Pomazání olejem ve Starém zákoně symbolizovalo vůni Ducha svatého. Žalm 133 nám říká, že cenný olej z hlavy velekněze Árona stékal dolů na celé jeho roucho, a právě tak proudí milost od hlavy našeho věčně živého Velekněze. Tato milost však souvisí s jednotou, jelikož žalmista říká: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! … Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.“ Tam, kde věřící mezi sebou mají špatné postoje, je Duch svatý zarmoucen a následuje duchovní smrt. Právě proto Nový zákon přistupuje k rozdělením v církvi tak vážně. Pavlova radost byla závislá na tom, aby věřící ve Filipech „smýšleli stejně, měli stejnou lásku, byli jedné duše, jednoho smýšlení“, a pak přidává zaslíbení „Bůh pokoje bude s vámi“ (Fp 2,2; 4,9). „Buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi“ (2K 13,11).

„Hospodin také změnil Jóbův úděl, poté co se modlil za své přátele.“ Máme nějaké přátele, u nichž jsme zapomněli, že jsou naši přátelé? Neřekli jsme snad mnoho věcí, které jsme měli směřovat nebesům v modlitbě? Není snad pravda:

Kdybych polovinu z dechu, jenž jsem takto promarnil,

k nebi vyslal v modlitbě,

zpíval bych radostně

„Slyšte, co pro mě Pán udělal.“

Jestliže nám Boží slovo něco říká, pojďme se podle toho zachovat a nečekejme. Jestliže je nějaký vztah, který potřebujete napravit, neříkejte si: „Ale oni by mě mohli odmítnout.“ Zavrhněme i tu výmluvu, že „ten člověk by měl přijít jako první a omluvit se“. I když Jób je pro nás příkladem, Kristus je naším žijícím Pomocníkem. Jeho láska je nejen naším vzorem, ale i naším zdrojem. On je schopný změnit nás i naše špatné vztahy. On je ten, kdo vlije do našich ponížených srdcí více lásky. A i jestli výsledky našich modliteb nejsou tak okamžité, jak bychom si mohli přát, můžeme si být jistí, že Bůh sám ví, co je nejlepší, a že nám bude patřit požehnání, protože „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími“ (Mt 5,9).

Poznámka Charlese Simeona

Čím déle žiji, tím více si uvědomuji, jak důležité je podřizovat se pravidlům, která jsem si pro sebe vytyčil: poslouchat předporozumění a předsudky ostatních tak málo, jak je to jen možné; ničemu takovému nevěřit, pokud to nebude naprosto bezpodmínečně nutné; nikdy se nenechat ovlivnit duchem někoho, kdo šíří pomluvy a tvrzení, která ostatní staví do špatného světla.

Když jsou ostatní potlačováni, pokořováni a snižováni, připadáme si pozvednutí, vzácní, lepší. Za takových okolností je mi útěchou uvědomovat si toto: Můj nepřítel, ať už o mně říká cokoliv, mě nesnižuje tak nízko, jak by mohl, kdyby o mně věděl všechno, co ví Bůh. Když se tedy podívám na celou tuto soustavu, na tento vztah Dlužníka a Věřitele, zjišťuji, že i když budu oloupen o penci, na můj účet budou připočteny libry a talenty, na které nemám právo; teď má svůj den člověk, jednou ho bude mít Bůh (1K 4,3).

Hugh Evan Hopkins, Charles Simeon of Cambridge (1977)

Otištěno v časopise Banner of Truth. 

Přeložil Jan Prorok.




[1]         George Hutcheson, Exposition of Job (London, 1669), s. 38.