Zápas o duši:

Ticho kolem oddělení

Verze pro tisk
  • „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? (2K 6,14)

Současné vyučování vypouští důležitost života ve svatosti[1]. Samozřejmě se všeobecně vyučuje o svatosti, se kterou všichni souhlasí. Říká se: „Buďme svatí, potřebujeme být více svatí. Uspořádejme konferenci o svatosti.“ Ale když se začnete zabývat tím, co to vlastně znamená, začne se vařit pod kotlem.

V listu Židům se říká: „Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez které nikdo neuzří Pána“ (Žd 12,14). Věří tomu někdo? Některý pastor řekne: „Ale bratře Paule, tolikrát jsem byl obviněn, že vyučuji náboženství ‚skutků‘.“ Poslouchejte mě. Poslouchejte. Tím se dostáváme zpátky ke znovuzrození a Boží prozřetelnosti. Jestliže Bůh skutečně člověka obrátí, bude v jeho životě pracovat i nadále skrze vyučování, požehnání, napomínání a disciplínu. Postará se, aby práce, kterou započal, byla dokončena. A proto autor říká: „Bez svatosti nikdo nespatří Pána.“ Proč? Protože když nerostete ve svatosti, pak Bůh nepracuje ve vašem životě. A když nepracuje ve vašem životě, je to proto, že nejste Jeho dítětem!

Podívejte se na rozdíl mezi Jákobem a Ezauem. „Jákoba jsem si zamiloval… Ezaua jsem odmítl!“ (Ř 9,13). Přesto Bůh vyplnil všechna zaslíbení, která jim oběma dal. Požehnal Jákobovi; požehnal Ezauovi. Jak Bůh ukázal své odsouzení a hněv vůči Ezauovi a svou lásku vůči Jákobovi? Na začátku žili oba podle svého. Ale v životě Ezaua nedošlo k žádnému káznění, k žádné zbožné nápravě, k ničemu takovému – to byl Boží hněv, který na něm spočinul. Na druhé straně Bůh tvrdě vychovával Jákoba, a to téměř každý den jeho života – to byla Boží láska vůči němu. Byla to láskyplná výchova, Boží náprava, aby ho přivedl ke svatosti. A to samé platí i dnes pro každého opravdového věřícího.

„Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,1-2). Proč říká „přinášejte sami sebe“? Myslím, že důvodem je předejít vší té dnešní „super-duchovnosti“. Říkáte: „Dal jsem Ježíši své srdce a ty nemůžeš hodnotit knihu podle obalu. Nemůžeš posuzovat můj vnitřní stav podle mých skutků.“ Ve skutečnosti však můžete posuzovat knihu podle obalu. Ježíš nikdy neřekl, že nemůžete. Spíše naopak, přímo řekl, že můžete: „Poznáte je po ovoci“ (Mt 12,33).

Pokud si myslíte, že jste dali Kristu své srdce, pak mu bude patřit i vaše tělo. A řeknu vám proč. Srdce, můj příteli, není jen sval pumpující krev nebo nějaký výplod básníkovy fantazie. V Bibli srdce odkazuje na samotnou podstatu či jádro vašeho bytí. Nesnažte se mi namluvit, že Ježíš vlastní samou podstatu vašeho bytí, a přitom nemá žádný vliv na vaše tělo a život. To prostě není možné!

Proto musíme jít do Písma – nikoli zákonicky a ne jen načrtnout nějaké dedukce. Místo toho musíme jít do Písma a stát na jeho jasných přikázáních. Jakých přikázání? Jaká přikázání nás vedou v našich rodinách? Nesouhlasím se vším, co učili puritáni, ale skutečně puritány miluji, a jedním z důvodů, proč je mám tak rád, je mé přesvědčení, že se upřímně pokoušeli žít své životy ve všem přesně podle pokynů Ježíše Krista. Ve všem!

Ve všem, i ve svém smýšlení! Napsali osmisetstránkové knihy, které pojednávaly o tom, o čem bychom měli přemýšlet, aby to bylo podle Písma. Co by nemělo do našich myslí vůbec vstoupit podle Písma. Jak bychom se měli starat o své oči. Co by mělo vstupovat do našich uší a co nikoli. Jak bychom měli ovládat svůj jazyk. Kam by měly směřovat naše životy.

Ano, chci vás vyděsit k smrti: I jak bychom se měli oblékat! Teď budu trochu opatrný. Nechci jen spekulovat. Drazí přátelé, má žena to říká následovně. Pokud váš oděv zvýrazňuje váš obličej, ze kterého vyzařuje Kristova sláva, je to z Boha. Ale pokud vaše oblečení zvýrazňuje vaše tělo, je to smyslné a Bůh to nenávidí. Boží přirozenost nás vede v rozhodnutích v každé oblasti našeho chování.

Nemůžu projít vším, co se týká zbožnosti. Zbožnost sice není jen to, co vidíme navenek, ale my jsme se stali lidem, který se vymlouvá na práci Ducha svatého v našem nitru, a dovolujeme si tvrdit, že navenek se nemusí nic dít. A to není pravda!  Někteří z vás, milí mladí muži, zřejmě voláte k Božímu Duchu víc než já, aby vás naplnil a pracoval ve vás, ale pak stačí půl hodiny před televizí a tak Ho zarmoutíte, že vám bude na míle vzdálený. Pokud bude voda z devadesáti devíti procent čistá a bude obsahovat jedno procento ze stoky, já jí pít nebudu!

Kdysi jsem bojoval s určitým pokušením, o kterém se dozvěděl Leonard Ravenhill od mého přítele a poslal mi traktát. Ještě stále ho mám. Nikdy na ta slova nezapomenu. Říká se v něm: „Ostatní můžou, ty ne.“ Poslouchejte mě, mládenci. Nenavštěvuji nákupní centra. A ne že bych tam nechodil, protože jsem víc svatý než vy. Je to proto, že vím, kdo jsem!

Budu vám vyprávět příběh jednoho z nejlepších evropských houslistů, který už ve velmi pokročilém věku hrál na svém posledním koncertě. A když skončil, přišel za ním mladý houslista a řekl: „Pane, dal bych celý svůj život za to, kdybych mohl hrát, jako vy.“ A starý muž mu odpověděl: „Synu, já jsem obětoval celý svůj život, abych hrál, jak hraji.“

Vy říkáte: „Chci Boží moc do svého života.“ Pak musíte něco opustit. „Chci Ho znát.“ Pak musí dojít k určitému oddělení od světa.

Dovolte mi říct, mladý muži. Ostatní jezdí sem a tam, navštěvují různé akce a konference, společně se objímají a zpívají Kumbaya[2] a tak dál. Možná ale potřebujete být sami v divočině, jen s Bohem, postit se po sedm dní, být na kolenou a studovat knihu Žalmů. Prostě být jen s Bohem a Jemu patřit.

Abyste byl Božím mužem, musíte dojít do bodu, kdy se dokonce vaše vlastní žena, která je s vámi jedno tělo, podívá do vašich očí a bude jí jasné, že tam kam jdete, nemůže s vámi.

Dnes je v našich církvích ticho ohledně oddělení se od světa. „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí?“ (2K 6,14). NIC! Nebo „jaké spolužití světla s temnotou?“ (v. 14) Žádné! Temnota je opakem Božího zjevení. Nebo jaký souzvuk je mezi Kristem a ďáblem? (v. 15) Žádný! Či co má společného věřící s nevěřícím? (v. 15) Nic!

Pán říká: „Vyjděte z jejich středu“ (v. 17). Vyjít z jakého středu? Vyjít ze středu bezpráví, temnoty, satanských praktik a života a světskosti nevěřících. Z toho vyjděte!

 

Z připravované knihy: Desatero obvinění proti církvi. Přeložila Dana Vondrušková. 




[1] Svatost v životě – viz FGB, „Nemilujte svět“č.163).

[2] Kumbaya – africká duchovní píseň z 30. let minulého století, populární ve folkové hudbě, později při shromážděních v mládežnických kempech; zde použito jako ukázka nadpřirozeného náboženství a emocionality.