Úvod

Dnešního dne si chceme připomenout jednu biblickou událost, a tou je narození našeho Spasitele a Pána. Křesťané si po dlouhá staletí tradičně tuto událost připomínají právě v tento čas. Je to skutečně dlouhá tradice, která sahá až do starověku, ale nesmíme zapomenout na to, že to je skutečně jenom tradice. Boží slovo nám zaznamenává příběh o narození Krista, ale neříká nám, kdy přesně se to stalo. Takže událost narození Pána je biblickou událostí a na tom musíme trvat – je to důležitá událost, protože bez vtělení bychom nemohli vůbec mluvit o vykoupení. Ale zároveň musíme trvat na tom, že datum narození Krista je stanovené lidmi a my o něm víme pouze jediné – totiž, že se to událo přesně v ten čas, kdy se to udát mělo. „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy“ (Ga 4,4).

Proto také, když byl později uvězněn Jan Křtitel, který byl svědkem Ježíše Krista a volal lidi k pokání a k víře a Boží syn, Ježíš veřejně vystoupil, tak říkal:

• Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. (Mk 1,15)

Dneska se společně podíváme na narození Krista, jak ho popsal apoštol Jan. O narození Ježíše čteme u Matouše a u Lukáše. Když Matouš popisuje narození Krista, tak pracuje mnohem více jako učitel zákona, protože se soustředí na to, aby vysvětlil Židům, jimž především napsal své evangelium, naplnění starozákonních proroctví, která se týkala narození Mesiáše. Lukáš naproti tomu píše Teofilovi, Řekovi, pohanovi, a pracuje více jako historik – snaží se zaznamenat všechna fakta, pečlivě zkoumá historii v jejích souvislostech a podle řady věcí můžeme usoudit, že mnohé své informace čerpal přímo od Marie, matky Ježíše.

Dnes se podíváme na popis narození Krista z úplně jiného úhlu. Máme před sebou text, který je od nejmilovanějšího apoštola Ježíše Krista, od Jana, který byl bratrancem Ježíše (jejich matky byly podle svědectví evangelií sestry). Jan je teolog lásky a jeho evangelium i jeho listy jsou na jedné straně velmi prosté, neboť v nich najdeme ta nejjednodušší prohlášení typu – Bůh je světlo (1 J 1,5) nebo Bůh je láska (1 J 4,8). Zároveň však Janovy texty patří k těm nejhlubším v celém Písmu. Jan popsal příchod Spasitele na svět úplně jinak než Matouš nebo Lukáš. Zmiňuje Kristovo lidství, ale mnohem více se soustředí na Kristovo Božství. Jan brilantně spojuje obojí a ukazuje nám nádheru Spasitele přicházejícího na svět.

I. Původ pravého světla (v. 9-10)

• Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. (J 1,9)

Jan mluví o Kristu a říká nám o něm fascinující věc – Ježíš Kristus je světlem. Ne jenom obyčejným světlem – On je tím pravým světlem. Ale to není jediná věc, kterou se z našeho textu dozvídáme. Jan mluví o příchodu Spasitele. Je to Janův příběh o narození Ježíše Krista. Lukáš popisuje, jak došlo k tomu, že se zázračně narodil Jan Křtitel a po něm také Ježíš. Ale Jan jde ještě mnohem dál za narození Ježíše, dál do historie. Podívejme se společně do devátého verše.

A. Pravý původ

Hned první slova Jana by nás měla zastavit. Je to prosté, obyčejné prohlášení, konstatování stutečnosti. Bylo tu pravé světlo. Jan tady používá stejný tvar slovesa být jako v prvním verši. To sloveso vyjadřuje jeden děj, který trvá bez přestání. Stejně jako od počátku bylo Slovo, tak tady bylo i pravé světlo. Bylo tady vždycky. Nemůžeme zahlédnout jeho původ – je od počátku. Co to znamená?

Jan tím velmi jasně prohlašuje, že Ježíš Kristus je Bůh. Vždycky byl, stále je a vždycky bude. Bylo tady pravé světlo. Bylo tady od věků. Nikdy to nebylo jinak. Velmi jednoduše to můžeme dát do souvislosti s jiným Janovým prohlášením:

• Bůh je světlo a není v Něm nejmenší tmy.(1 J 1,5)

Bůh Otec je Jakubem nazván Otcem světel (Jk 1,17), u něhož není střídání světla a stínu. Pavel o něm píše, že přebývá v nepřístupném světle (1 Tm 6,16). Jeho Syn Ježíš je pravým světlem, které bylo na světě.

Všimněte si toho, co říká Bible na začátku desátého verše: Pravé světlo bylo na světě. Svět nikdy nebyl bez Spasitele. Ježíš tady nebyl v těle – to je událost, o níž Jan teprve píše, ale Ježíš zde byl vždy jiným způsobem. Mnohokrát se zjevoval v době Starého zákona, např. jako Hospodinův anděl. Ale když se naplnil čas, narodil se jako dítě do jeslí v Betlémské stáji.

B. Pravé světlo

Jan nazývá Ježíše světlem. Je to velmi zajímavé. Současná věda ví o světle mnohem více, než mohl vědět apoštol Jan. Ale zjišťuje velmi zajímavé skutečnosti. Světlo se projevuje dvojím způsobem – jako částice, tedy jako cosi hmotného, tělesného, ale zároveň také jako vlna. Je to obojí.

Světlo má vůbec řadu zajímavých charakteristik. K jedné z nich patří také to, že ho nemůžeme nějak nahromadit. Asi znáte příběh Ondřeje Sekory, ve kterém popsal, jak to často vypadá v naší zemi – Kronika města Kocourkova. Tamní měšťané postavili radnici bez oken. A když vešli dovnitř, tak zjistili, že je tam tma. Nu, což – na náměstí je světla dost, nachytáme ho do pytle a nanosíme dovnitř. To byla jejich idea. Je jasné, jak to dopadlo. Nejde to.

Světlo nejde spoutat a dělat si s ním, co se vám zlíbí. Tak je to i s Pánem Ježíšem Kristem. On je pravým světlem. Komentátor z 19. století J. C. Ryle ve svém komentáři k Janovi uvádí čtyři věci o tomto světle:

1. Ježíš je pravdivé světlo, světlo, které neklame. Vzpomeňte si, co říká Písmo o Satanovi – převléká se za anděla světla. To je klamavé světlo, které chce člověka svést, je to lživé světlo. Ale Ježíš je Pravda, pravdivé Světlo. Není v něm nejmenší lži, není v něm žádná záludnost, temnota, pokřivení.

2. Ježíš je opravdové světlo, skutečné. Toto světlo kontrastuje se stíny starozákonních obětí, obřadů a svátků. Pro lidi z doby Starého zákona byly tyto stíny světlem, ale nyní přišlo opravdové světlo, které zahání a zneviditelňuje každý stín. Falešné učení se snaží lidem říci, že má nějaké světlo, kterým může osvítit, osvětlit, vysvětlit Ježíše. Ale Ježíš je opravdovým světlem. On vysvětluje. Nebudeme hledat oslňující světlo slunce mihotavým světýlkem svíčky. To nedává smysl.

3. Kristus je zdrojem světla. On je pravé světlo, On je zdrojem světla. Je tady celá řada odvozených, nižších světel, která odrážejí světlo, jako Měsíc odráží sluneční světlo, ale sám žádné světlo nemá. I Kristus je zdrojem a všechno ostatní světlo je od Něj odvozené. Kristovo světlo je jeho vlastní.

4. Kristus je to nejlepší, nejvýznamnější, nejvznešenější světlo. Kontrastuje s tím běžným, obyčejným světlem. Jeho sláva je největší. Slunce má svou slávu a jinou slávu má Měsíc, jiná je sláva nebeských hvězd, ale Kristova sláva všechno převyšuje. Slunce, Měsíc i hvězdy se sklání před slávou Ježíše Krista. On je totiž – a to je další věc v našem textu:

C. Pravý Stvořitel

• Na světě byl, svět skrze něj povstal… (J 1,10)

Jako ozvěnou se vracíme k úvodním veršům:

• Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (J 1,3)

Jan znovu opakuje, kdo je ten, který přišel v těle, kdo je Ježíš Kristus: On je stvořitel světa! To děťátko, které se narodilo ve stáji, to bezbranné dítě, se kterým museli jeho rodiče velmi rychle utéci do Egypta, protože ho krutý král Herodes chtěl zavraždit, tento právě narozený Spasitel je Stvořitel světa.

„V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“ (Ko 1,16). Ježíš byl na světě, stvořil tento svět. Nyní přišel na svět ve viditelné podobě. Vládce a Stvořitel světa se ponížil, odložil svou Božskou slávu a stal se jedním z lidí. Dokonce na sebe vzal způsob služebníka (Fp 2,7), doslova otroka. „A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ (Fp 2,7-8). Jak se k tomu postavilo Boží stvoření? Co na to lidé? Podívejme se dále:

II. Odmítnutí pravého světla (v. 10-11)

Pravé světlo bylo odmítnuto. Podívejte se do textu Písma:

• Svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (J 1,10-11)

A. Přišel nepoznán

Stvořitel světa, jeho vládce a Pán přišel na svět, ale svět ho nepoznal. To je tragické. Přišel do světa úplně jinak, než si to lidé představovali, než jakého by Ho chtěli, než jak se to lidem líbilo. Přišel jako malé děťátko, vypadal nevýznamně, nedůstojně. Narodil se na cestě, nebylo místo v hostinci, nenašlo se místo pod střechou jenom ve stáji. Nemohl být v postýlce jako každé normální dítě, ale byl položen do jeslí, nebo spíš do dřevěného žlabu na napájení zvířat. U jeho narození nebyli žádné významné osoby, nesešla se smetánka tehdejšího světa. Byli zde pastýři, kteří přišli od svých stád na pokyn andělů, byli zde mudrci, kteří přišli za světlem hvězdy z dalekého východu – a to bylo všechno. Žádná sláva, žádné ovace. Kromě jeho matky a jejího muže, cizinců z východu a pastýřů nikdo nevěděl, o koho se jedná.

B. Přišel do vlastního

Byl ve světě. Jan mluví o tom, jak přišel do svého vlastního. Přišel do svého stvořeného. On sám vybudoval celý svět, svět byl skrze něj stvořen. On ho vytvořil. On je ten, kdo říká: „Všechna lesní zvěř mi patří i dobytek na tisíci horách, v horách vím o každém ptáku, polní havěť též mám kolem sebe. Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm.“ (Ž 50,10-12). Jemu patří svět. Přišel do svého vlastního. Stvořitel světa má právo na všechno své stvoření. Jemu je poddáno úplně všechno i tehdy, když se narodí jako malé děťátko do těch nejchudších poměrů.

Ale kromě toho přišel mezi své ještě jiným způsobem – praotec Izraele, Abraham, dostal slib: „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země“ (Gn 12,3). Tím zaslíbeným potomkem byl právě Pán Ježíš Kristus. On byl tím, kdo měl vykoupit Izrael. Izraelci celá staletí vyhlíželi Mesiáše. Nyní přišel. Potomek z rodu Davidova. Zaslíbený král a vysvoboditel. Celý národ ho očekával. Znalci Písma a farizeové věděli všechno o jeho příchodu. Věděli, že se narodí v Betlémě, znali dobře všechna proroctví o příchodu Mesiáše. Přesto – podívejte se do závěru jedenáctého verše:

C. Byl odmítnut

Jeho vlastní ho nepřijali. Svět je obviněn z neznalosti – Pán světa přišel do světa, ale svět ho nepoznal. Ale Izrael je obviněn z nevěry. A co hůře – více než z nevěry. Jejich nevěra šla ještě dál. Šla až k tomu, že Pána odmítli. Místo aby otevřeli dveře dokořán, chtěli Ho zlikvidovat, zprovodit Ho ze světa.

Bylo to přesně podle proroctví Starého zákona, které říkalo, že nebude přijat svými vlastními, že se jim stane kamenem úrazu a skálou pádu.

Herodes nechal vyvraždit všechny chlapce v okolí místa narození Ježíše a teprve po jeho smrti se Josef s Marií a malým Ježíšem odhodlali vrátit se z Egypta do Izraele. Ale Ježíš šel dál podle vůle svého Otce a to ho nakonec dovedlo až na kříž Golgoty. Svět jásal, ďábel se radoval – konečně dosáhli svého: ukřižovali Mesiáše. Ale Ježíš dosáhl slavného vítězství a přinesl osvobození od hříchu pro svůj lid. To je Kristův kříž. Jak to zpíváme:

Proto se Ježíš narodil, aby z hříchu vysvobodil
a všechněm lidem připravil nebeský cíl.

Narodil se kvůli kříži. Nenarodil se, aby byl přijat, aby byl obdivován, ale aby se obětoval za hříchy svého lidu. A to nás vede k další části:

III. Moc pravého světla (v. 9.12-13)

Jan nám ukazuje, jakou moc má toto pravé světlo, které přišlo na svět. První věc nalezneme už v devátém verši:

A. Osvěcuje (v. 9)

• Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka. (J 1,9)

Ježíš osvěcuje každého člověka. Žádný člověk na celém světě není bez poznání Pána. Každý člověk dostal od Boha svědomí, které osvěcuje jeho život a svědčí mu o Bohu. Musíme ale dodat, že lidské svědomí je poskvrněné hříchem, je převrácené, zkažené. O nevěřících čteme, že „jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny“ (Tt 1,15). Přesto i toto převrácené svědomí mluví o Bohu a o hříchu. Co ale dělá člověk? Už jsme o tom mluvili – odmítá Pána.

• Když lidé přemýšlejí o jeho díle, nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděční, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. (Ř 1,20-21)

Ježíš Kristus osvěcuje každého člověka. To je moc. To světlo ve tmě svítí a tma ho nepohltila. Lidé si více zamilovali tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. O něco dále Jan napsal: „Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo“ (J 3,20). Přesto Ježíš osvěcuje každého člověka. Před Bohem nebude nikdo, kdo by se mohl vymlouvat, že nevěděl – spíš nepřemýšlel. Nebo že neslyšel – ale spíš nehledal. Lidé si zamilovali tmu a život v temnotě, je jim dobře v jejich hříchu a pravé světlo – Ježíš Kristus – vynáší tyto hříchy na světlo. A to je člověku nepříjemné. Moc pravého světla osvěcuje každého člověka. Kromě toho také:

B. Adoptuje (v. 12)

Všimněte si rozdělení, které Jan dělá hned na začátku svého evangelia. Na jedné straně jsou ti, kdo Krista nepřijali. A na druhé straně:

• Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (J 1,12)

Na druhé straně jsou ti, kdo ho přijali. Ti byli adoptováni do Boží rodiny. Bůh se stal jejich Otcem. Podle Stuarta Olyotta je toto nejlepší definice toho, kdo je to křesťan: Je to člověk, jehož nebo jejímž Otcem je Bůh.

Pravé světlo, o němž tady Jan mluví, má takovou moc, že vtahuje lidi do naprosto nového vztahu s Bohem. Co je to za moc? Je to moc lásky:

• Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny. (Ef 1,5)

Koho se to týká? Podívejte se do dvanáctého verše: týká se to těch, kdo přijali Ježíše Krista. Trochu lepší překlad tohoto verše najdeme v B21: „Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno.“

Tento překlad ukazuje, co to znamená přijetí Krista – ti, kdo Ho přijali, jsou ti, kdo věří v Jeho jméno. Ti, kdo věří v Krista, jsou Božími dětmi. Jenom ti, kdo v Něho věří, jsou Božími dětmi. Jenom ti mohou nazývat Boha svým Otcem. Jenom jich se týká ta vykupující Boží láska, jak jsme o ní četli v Ef 1,5. Určitým způsobem Bůh miluje celý svět, jak to vidíme v J 3,16, ale přesto – ti, kdo nevěří v Krista, již jsou odsouzeni, jak to vidíme v J 3,18.

Křesťané, kvůli Kristu jste se stali Božími dětmi. Kvůli Kristu vás Bůh přijímá do své rodiny. Očišťuje vás, obléká vám nový šat – oblečení Kristovy spravedlnosti, na ruku vám dává vzácný prsten, který je znamením jeho přízně a lásky. Jste-li Božími dětmi, tak se stáváte také dědici. S Kristem vám bylo darováno úplně, úplně, úplně všechno.

Ohromný popis najdeme u Olyotta: Bůh nás přijímá kvůli Kristu. Dokonce i v těch nejnesvatějších okamžicích našeho života a v hlubinách našich pádů je Kristova spravedlnost přičítána na náš účet a Otec nás vidí jako ty, kdo jsou bez vady.[1] Haleluja! To je moc pravého světla – Ježíše Krista. Ale abychom mohli vstoupit do nového vztahu s Bohem, abychom mohli přijmout Krista, tedy věřit v Jeho jméno, tak musí nejprve dojít k zásadní události, kterou Bůh dělá v našem životě skrze Ducha svatého. Bůh:

C. Dává nové narození (v. 13)

Podívejte se, co Jan říká o těch, kdo věří v Krista:

• Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. (J 1,13)

Tady vidíme dva různé druhy narození – narození fyzické: z krve, z vůle těla, z vůle muže, jak je to mnohem doslovněji přeloženo v ostatních českých překladech tohoto textu a narození duchovní – narození z Boha. Abyste mohli být přijati do Boží rodiny, abyste mohli věřit v Ježíše Krista, musíte se nejprve znovu narodit. To jsou Kristova slova: „Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.“ (J 3,6-7). Třináctý verš první kapitoly nám vysvětluje, jak je možné, že někteří lidé přijali Krista – protože se narodili shůry. To je Boží dílo. To je zázrak Boží milosti, který si potřebujeme neustále připomínat. Jakub k tomu říká, že byl Bůh, „z jehož rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy“ (Jk 1,18).

Křesťané, radujte se, protože Bůh se nad vámi slitoval a dal vám skrze Krista moc nově se narodit. Ta moc nepochází z člověka, není přirozená, není z vůle těla ani z vůle muže, ale je z Boha. Je to moc pravého světla, které přišlo na svět. Je to moc Ježíše Krista. To je Kristovo dílo. A to je také:

IV. Sláva pravého světla (v. 14)

• A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,14)

A. Narození Krista

V tomto verši máme jasné prohlášení o Kristově narození. Slovo se stalo tělem. Slovo bylo učiněno tělem. Je tady velmi zvláštní prohlášení, za nímž nelze nevidět narození Ježíše Krista. A to i přes to, že toto narození je popsáno zvláštními slovy. Jan tady zcela jistě popisuje narození Krista, ale všimněte si, co říká – Kristus byl učiněn tělem. Kdo může něco takového říci? O kom je možné něco takového říci? Před několika týdny se narodil malý Honzík – slyšeli jste jeho rodiče říci, že by se stal tělem? Řekli by nějací rodiče něco takového o svých dětech? Myslím, že ne.

Taková slova můžeme říci jenom o někom, kdo nebyl tělem, ale byl dříve, než na sebe vzal lidské tělo. Tady je Někdo, kdo existoval dříve, než vstoupil do světa v tělesné podobě. Od začátku kapitoly Jan neustále zdůrazňuje, že máme co do činění s živým Bohem, se Stvořitelem, který na sebe vzal omezení lidského těla. Vidíte to? Rozumíme tomu, co se tady děje? Bůh se stal člověkem. A jako člověk přebýval mezi námi. Vzal na sebe lidskou přirozenost a už ji nikdy neodložil, stejně jako ani na okamžik neodložil svou božskou přirozenost. Nikdy nepřestal být a už nikdy nepřestane být člověkem. To je Ježíš Kristus, který přebýval mezi námi.

Slovo, které je tady přeložené jako přebývat, znamená bydlet. Ale je to trochu zvláštní slovo, protože je to slovo, které je odvozené od slova stan nebo stánek, dočasný příbytek. Slovo stanovalo mezi námi. Ježíš se stal jedním z lidí a žil spolu s námi. Žil stejně jako každý jiný člověk – kromě jediného – kromě toho, že by někdy zhřešil. Žil jako naprosto dokonalý člověk. Ježíš nám ukazuje, jaká je Boží představa o člověku. Ukazuje nám, co to před Boží tváří znamená „člověk“ – je to Ježíš. Podívejte se do textu, co nám Jan říká o člověku:

B. Kristova sláva

Spatřili jsme jeho slávu. Kristus byl plný slávy. Jak se později dozvídáme v Janově evangeliu, tak měl slávu u Otce, na níž nelpěl, kterou odložil. Ale získal ji zpět, a spolu s ní získal ještě mnohem větší slávu.

Když Jan mluví o tom, že „jsme spatřili Jeho slávu“, není zcela jasné, zda mluví o Kristově slávě obecně, nebo mluví o nějakém zvláštním okamžiku – např. proměnění na hoře, jako o tom mluví Petr. Ale ve výsledku je to celkem jedno. Celý Kristův život byl naplněn slávou – Boží slávou. Od prvních okamžiků, kdy se zjevily zástupy andělů pastýřům na betlémských horách a sláva Páně se rozzářila kolem nic (Lk 2,9), nebo při Jeho proměnění na hoře, kdy zářil nevýslouvnou září, nebo jde o slávu, kterou získal ve svém vzkříšení (byl vzkříšen slavnou mocí svého Otce – Ř 6,4). To všechno je jenom odraz slávy, s kterou přijde znovu pro svou nevěstu, pro církev.

Moji milí, potom uvidíme takovou slávu, jako ještě nikdy nikdo neviděl. A na tuto slávu se budeme dívat čistýma očima nového, oslaveného těla. Samotné světlo, zroj všeho světla, Boží sláva – to je Kristus. V našem textu jsou ještě dvě věci, které musíme zmínit:

C. Kristovo synovství

Jan používá zvlášní slovíčko – slovo jednorozený syn. Znovu ukazuje na původ Ježíše Krista. Ačkoliv přebýval v těle, tak to byl Boží syn. Vždy. Nikdy nebyla doba, kdy by Boží syn nebyl. Kristus se nemusel stát Božím synem, jako se Božími dětmi stáváme my. Byl jím vždycky.

Jan tady zdůrazňuje výjimečnost Kristova synovství. Jeho synovství je jiné než naše, protože On je Bůh sám. On je jednorozeným synem, zatímco my jsme byli adoptováni. Slovo MONOGENES, které je tady v originále, znamená jediný, jednorozený, zplozený – od slova genneó (zplodit – známe genetiku). To slovo ukazuje na roli Otce, který přináší nový život. Bůh Otec někoho zplodil – jenom jednou, jenom jednoho. Je tu Otec, který má jenom jednoho Syna. Není tu žádná časová posloupnost – nebyl okamžik, kdy by Otec byl bez Syna.

Můžeme se stát Božími dětmi a je to celé Boží dílo, ale je zde jenom Jeden, který je originál. Ten vždycky vlastnil všechnu Boží přirozenost. V Kristu přijímáme plnost, ale ne zvláštní aspekty Boží přirozenosti. Nestáváme se nezávislými, věčnými, vševědoucími... Ale Ježíš měl vždycky všechno:

D. Kristova dokonalost

Kristus má a vždycky měl všechny geny Boha Otce. On je plný milosti a pravdy. V Něm se snoubí dvě přirozenosti – je cele Bůh a cele člověk. To je mimochodem důvod, proč musíme trvat na narození z panny.

V Kristu nacházíme také milost a pravdu spojené dohromady. My známe milost i pravdu. Je lehké být plný milosti nebo plný pravdy, ale je pro nás nemožné být plný milosti a pravdy ve stejný okamžik. Ale Ježíš je takový.

Milost a pravda se potkaly v Kristu. My nikdy nemáme plnost milosti ani plnost pravdy. Musíme přijmout milost i pravdu. A v Kristu přijímáme milost za milostí (J 1,18). V Ježíši se uskutečňuje milost. Stala se zjevnou, fyzickou, stala se tělem a přebývala mezi námi.

Závěr: tři narození

 Zmínili jsme dnes tři narození. Dvě z nich jsou historickou událostí. Je to narození Ježíše Krista, kdy se Slovo, Bůh, stalo tělem. A je to naše fyzické narození. Bez něj bychom nikdy neslyšeli toto poselství. A bez tohoto poselství by nikdy nemohlo dojít k tomu poslednímu narození – k narození z Ducha svatého, ke znovuzrození. Moji milí, Duch svatý říká vám, kteří věříte v Ježíše: „Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1 Pt 2,9). Do svého milovaného jednorozeného Syna, který je tím pravým světlem.

Amen.