Můj Otče,

ve světě proměnlivých stvořených věcí

zůstává nepohnutelným jedině Kristus a jeho Slovo.

Opustit tak veškeré stvoření,

                spočívat na něm jako kámen, na jeho základu,

                přebývat v něm, nechat se jím nést!

Protože všechny mé milosti přicházejí skrze Krista, 

                který je naplánoval, koupil je, zaslíbil je, uskutečnil je.

Jak milé je být blízko něho, Beránka,

                naplněný svatými city!

Když proti tobě hřeším, když se protivím tvé vůli, lásce, životu

                a nemám nikoho, kdo by měl utěšil, nikoho, za kým bych šel,

                mým hříchem ani tak není to či ono konkrétní zlo,

                nýbrž mé přetrvávající oddělení, odpojení, odstup od tebe

                a ztráta ducha vedoucího mě k tobě.

Ale tys mi dal dar, Ježíše, svého Syna,

                jako prostředníka mezi sebou a mou duší,

                muže nacházejícího se v jámě uprostřed,

                který poutá toho kdo je dole, s tím, kdo dlí nahoře.

Protože jedině on může překlenout propast vytvořenou hříchem

                a uspokojit božskou spravedlnost.

Kéž se vždycky držím tohoto prostředníka,

                jako skutečného předmětu víry 

                a jediného, kdo je hoden svou láskou překlenout propast.

Dej mi skrze jeho Slovo poznat, že je mi drahý.

Když se vzpírám Slovu, vzpírám se svému Pánu, když je mi nejblíž.

Když přijímám Slovo, přijímám svého Pána a je mi nablízku.

Ty, který máš v rukou srdce všech lidí, 

proměňuj mé srdce podle Slova,

podle obrazu svého Syna,

tak bude Kristus a jeho Slovo mou silou a útěchou.

Z knihy „Údolí vidění“

(sbírka modliteb puritánů)