Recenze knihy Jana Amose Komenského

Zazvoní budík, nový den je tady. Máma tří krásných dětí rychle vstává. Záměrně si dnes upřela několik minut spánku, aby stihla nachystat vše potřebné s předstihem. Profesionálně a tiše se odplíží z ložnice jako člen speciálních vojenských jednotek s nadějí, že vše půjde podle plánu. Péče o děti se však svou nevyzpytatelností podobá horskému počasí. Skryté senzory potomků do dvou minut spolehlivě zaznamenávají, že pozice hlavního plnitele jejich potřeb překročila bezpečnou vzdálenost pěti metrů a automaticky aktivují nouzový režim. Dětské komando se v dokonalé synchronizaci probouzí z noční hibernace a zahajuje nepřerušovanou salvu různorodých požadavků. Máma se ještě pořádně neprobudila, hlava jí třeští po bezesné noci s nejmladším dítětem, jemuž se právě prořezávají přední zoubky, a už má plné ruce práce. Jednomu pomáhá s oblékáním, druhému s toaletou a třetímu s přebalováním. Nestihla si ani opláchnout obličej a už chystá snídani. Mezitím se prodírá hromadou nevyžehleného prádla, aby své první ratolesti našla oblíbené ponožky, bez nichž odmítá spolupracovat. Nemá sílu přít se s ním kvůli ponožkám. Druhý potomek nelení a upustí do záchodu hračku, kterou tam tajně propašoval pod pyžamem. Třetí s rachotem otevírá a zavírá šuplíky komody s dětským oblečením. Zatímco se máma zběsile pohybuje mezi kuchyňskou linkou, jídelním stolem a prádelním košem, odborník na údržbu toalet samostatně vyloví hračku ze záchodové mísy a svou kořist vítězoslavně položí na jídelní stůl hned vedle talířku s horkou kaší. Módní návrhář se začne vztekat, jelikož vyžádané ponožky odmítají plnit jeho slovní příkazy. Máma pomalu přemýšlí, zda má doma tabletku proti bolesti hlavy. Nejmladší nechce zůstávat pozadu a s úsměvem doplňuje čerstvý obsah do čistě přebalené plenky. Nikdo si ho ale nevšímá, a tak se odplazí do kouta a začne zkoumat hromadu nevyžehleného prádla. Ve stejnou chvíli se prostřední člen komanda mámě pochlubí hrdinskou záchranou své oblíbené hračky před potupným utonutím v záchodě. Když se ho máma zeptá, kam hračku odklidil, s hrůzou zjišťuje, že již tiše odkapává na jídelním stole. Přískokem olympijského sportovce ve snaze urychleně odstranit nevhodnou dekoraci z jídelního stolu došlápne chodilo překvapené mámy plnou vahou na čajové lžičky na zemi pod stolem, které tam před chvílí rozsypal neznámo kdo. A aby to druhému chodidlu nebylo líto, leknutím se vymrští a kopne do židle. Na bolest ale není čas, mámino zaúpění rychle střídá tlumený pláč zoufalého batolete zasypaného nevyžehleným prádlem. Zpocená, kulhající a do rtů kousající se máma si uvědomí, že uplynulo teprve prvních patnáct minut dne.

Informatorium školy mateřské, v jazyce 21. století Jan Amos Komenský Čím to asi je, že Bůh děti, ty nebeské perličky, nestvořil všechny společně jako anděly – přesně tolik, kolik jich chtěl mít, ale různě je rozděluje mezi lidi? Vzdává tím úctu lidem, aby se tak stali pomocníky svého Stvořitele při rozmnožování jeho tvorů. Nemají z nich však mít jen potěšení a radost, ale také se na nich něco napracují. Tato práce znamená vést je tak, aby byly tím, čím mají být. Rodiče tedy nenaplní své povinnosti vůči dítěti jen tím, že ho naučí jíst, pít, chodit, mluvit a oblékat se. Uvnitř těla bydlí hospodář (totiž rozumná duše), o kterého je třeba pečovat víc než o vnější chaloupku, jeho obydlí. Duše a mysl je hlavní částí člověka, takže se má předně pečovat právě o ni, aby zdárně a ušlechtile rostla. Dobře rostlá mysl je pak taková, která je osvícená nebeskou moudrostí, aby člověk znal důstojnost Božího obrazu ve svém nitru a aby ji strážil a hájil. Kéž by z našich dětí jako ze živých Božích obrazů den za dnem stále jasněji zářily paprsky jeho věčné a nehynoucí moci, moudrosti a dobroty.

Drazí rodičové, poznáváte se? Tento příběh je inspirován skutečnými událostmi mnoha z vás. Samozřejmě, ne každý den se nese v duchu výše líčeného katastrofického scénáře, avšak který rodič si pod tíhou péče o své milované děti nepoložil otázku, kdy toto období soužení pomine? Zajištění tělesných potřeb dětí se svou náročností a formou občas vyrovná gladiátorským zápasům. Kde má člověk při všech svých povinnostech brát sílu na samotnou výchovu a vyučování dětí? Kde má čerpat sílu a inspiraci pro vzdělávání svých potomků? Jak vlastně pečovat o své ratolesti? Kdy a kterým oblastem výchovy a vzdělávání se věnovat? Co je důležité? Na co se zaměřit u dětí odlišných věkových kategorií? Kdy vlastně začít?

Podobných otázek nás napadne mnohem víc a určitě je nedokážeme zodpovědět všechny najednou. Jan Amos Komenský nám však ve své knize s názvem Informatorium školy mateřské připomíná, že výchova a vedení dětí je jedním z nejdůležitějších úkolů svěřených rodičům a že péče o tělesné potřeby dětí není to jediné a nejdůležitější, na co by se měli zaměřit. Péči o dítě nelze podcenit a je třeba s ní začít již od narození. Opravuji, podle Komenského péče o dítě začíná před narozením, ba dokonce již při početí. Ano, čtete správně. Komenský vnímá péči a výchovu dětí komplexně. Moudré rady, které dává těhotným ženám a kojícím matkám, mě mile překvapily. Stručně a výstižně popisuje, jak dbát o tělesné a psychické zdraví matky i dítěte již během těhotenství. Komenský je rovněž silným zastáncem kojení a nejspíš by si potřásl rukou s mnohými současnými odborníky na výživu novorozeňat a kojenců. Musím se přiznat, že bych podobné věci od pedagoga 17. století nečekal. Komenský buď předčil svou dobu, anebo jen připomíná známé poznatky, které tehdejší lidé opomíjeli či podceňovali. Nicméně se jedná o užitečné připomínky, kterým bychom měli věnovat pozornost i dnes (str. 28–35).

Kromě několika stručných rad podobného charakteru se kniha zaměřuje zejména na výchovu samotnou. Komenský vnímá dítě celistvě jako komplexní lidskou bytost stvořenou k Božímu obrazu, kterou je potřeba rozvíjet po všech stránkách (str. 18): konkrétně po stránce tělesné (zdraví), duševní (znalosti a mravnost) a zejména duchovní (zbožnost). „Duše a mysl je hlavní částí člověka, takže se má předně pečovat právě o ni, aby zdárně a ušlechtile rostla. Druhořadá, nižší a běž­nější péče pak má být o tělo, aby bylo vhodným a náležitým pří­bytkem nesmrtelné duše“ (str. 17). Mrzí mě, že moderní česká pedagogická obec, která považuje Komenského za učitele národů, vyzdvihuje jeho pedagogické metody a hlásí se k jeho odkazu, zaměřuje svou pozornost především na tělesné zdraví a vědomosti dětí a mládeže. Komenský ale klade ve výchově důraz zejména na zbožnost člověka. Každý potřebuje být veden ke zbožnosti již od předškolního věku.

Jaká škoda, že se český národ odvrátil od Hospodina. Základy čtení, psaní, počítání a cizích jazyků dnes ovládá téměř kdokoli. Dokonce i vysokoškolským titulem se dnes chlubí kdekdo, avšak většinou jen proto, aby sledoval své záměry a cíle. Máme možnosti, které předchozí generaci neměly, a přesto si lidé vzdělání příliš neváží a neuvědomují si jeho hodnotu. Vnímají ho jako nutné zlo, které je potřeba přetrpět, pokud chtějí v životě něčeho dosáhnout (samozřejmě ne vždy) a ženou se za bohatstvím, požitky a slávou pomíjivého světa, aniž by se na chvíli zastavili, zamysleli se a pochopili, že život a moudrost jsou dary od Boha. Nemají potřebu kultivovat své tělo, mysl a duši k Boží slávě, natož Boha hledat, sloužit mu a ctít ho. Středem zájmu jsou oni sami. Vzdělanost bez Boha lidstvu pomůže jen částečně. Její užitek potrvá krátce. Zanedlouho se písky lidské historie zcela přesypou. Poslední zrníčko se vytratí a nadejde den velikého zúčtování před Boží tváří na prahu věčnosti. Naneštěstí jsou lidé natolik posedlí sami sebou a svým chvilkovým pokrokem, že se nad tím ani nezamyslí. A tak jsme obklopeni vědci, lékaři, právníky, spisovateli, umělci, vynálezci a inženýry, avšak jejich duše i duše těch, k jejichž tělesnému blahu a životnímu pohodlí přispěli, pohltí věčná tma v odloučení od Boha. Žijeme v době neuvěřitelného technologického a informačního pokroku. Místo aby se lidstvo pokorně sklonilo před Bohem, propadlo domýšlivosti a lhostejnosti. Mezi „vzdělanými“ přece není pro Boha prostor. Není čas zabývat se něčím tak směšným, jako je Bůh. Ano, podobně dokáže uvažovat inteligentní, vzdělaný, sečtělý, moderní člověk. To by si Jan Amos Komenský rozhodně nepřál. Jeho rozesmutnělé volání po návratu českého národa zpět ke Kristu stále zní. A chceme-li pochopit smysl výchovy, kterou doporučuje, musí nám znít v uších i nadále.

Nyní si sáhněme do svědomí. Nepodobáme se ve svém uvažování nevěřící společnosti? Jaký vzor dáváme svým dětem? Která křesťanská matka a který křesťanský otec dnes dbá o duchovní výchovu a vedení svých dětí? Kolik křesťanských rodičů dnes více zajímá, zda jejich dítě navštěvují zájmové kroužky, než zda roste v poznání Boha? A kolik křesťanských rodičů dnes přesouvá svou zodpovědnost duchovního vedení dětí na někoho jiného? Přiznejte se, drazí otcové, myslíte, že vaši povinnost převezme vedoucí nedělní školy? Přiznejte se, matky, očekáváte, že se za vaše děti bude modlit pastorova manželka? Nikoli, hlavní břímě této výsady a povinnosti spočívá na vašich bedrech. I o tom hovoří Komenský ve své knize. Výchova a duchovní vedení podle něj začíná doma. Jakmile dítě dosáhne určitého věku a rodiče nebudou mít možnost se pro jiné povinnosti (např. práce) plně věnovat výchově a vzdělávání, teprve tehdy tuto povinnost částečně přejímají další vychovatelé (dříve magistři, kantoři, kněží apod., str. 20).

Znáte ona stará česká přísloví: „ohýbej proutek, dokud je mladý,“ „kuj železo, dokud je žhavé,“ nebo „starého psa novým kouskům nenaučíš“? Nepochybně ano. Tuto moudrost znaly a vyjadřovaly nejrůznější kultury po celém světě od nepaměti – včetně starozákonní židovské komunity. Pouze moderní, pokrokový, vzdělaný, technologiemi a vědomostmi obklopený člověk 21. století považuje moudrost předků, nebo dokonce Boží za irelevantní a zastaralou. Mnozí křesťané se dnes naneštěstí obávají své děti vést, vychovávat a vzdělávat v duchu ryzí křesťanské výchovy. Čtení a rozjímání nad Biblí se v křesťanských rodinách nepěstuje. S rodinnou modlitbou se děti setkají přinejlepším u večeře, pokud každý člen domácnosti nejí sám ve svém pokoji a se smartphonem v ruce. A co teprve katecheze dětí, učení chvalozpěvů, biblických veršů, vysvětlování významu Božího slova nebo pravidelná společná bohoslužba? Možná si říkáte, že něco takového není nutné a že to víru vaší rodiny obrátí v prázdné náboženství. Možná se domníváte, že něco podobného by vaše děti nezvládaly, nepřijaly anebo byste na to sami nestačili. Jan Amos Komenský by nesouhlasil. Jakožto moudrý učitel ví, že děti je potřeba vést přiměřeně jejich věku. Věk dětí nesmí být překážkou nebo výmluvou pro vedení k zbožnosti. Jakmile si přečtete Komenského myšlenky a doporučení, zjistíte, že dávají smysl. Pochopíte, proč je to důležité. Komenský je mistrem v porozumění dětské mysli. Chápe, jak pracuje v odlišných věkových stádiích, a dává rodičům cenné rady k jejich zdravému formování, všestranné stimulaci, prospěšnému tříbení a nezbytné kázni (včetně přiměřených a smysluplných tělesných trestů). Není třeba se obávat, je potřeba začít, a to již od útlého věku. Jakmile tak učiníte, s potěšením zjistíte, že daná věc prospívá nejenom dětem, nýbrž i vám samotným.

Komenský varuje: „Na začátku totiž závisí všechno, k dobrému i ke zlému. Kam co začne jít, tam to taky zamíří: tělo za hlavou, vůz za ojí. A nejsnazší je začít na počátku, jinde to jde těžko“ (str. 5). Dítě je do věku mateřské školy (přibližně do šesti let) nesmírně tvárné a zároveň křehké. Potřebuje péči, vedení a výchovu svých rodičů. Rodič, který svůj úkol zanedbá, později k hořkosti své duše zjistí, že špatně rostlý proutek v jeho sadu nenese kýžené ovoce a z kdysi tvárného žhavého kusu železa je nyní beztvárný kus chladného kovu, z něhož se po úderu kovářova kladiva ozývají nelibé zvuky. Avšak pamatujme: „Kdo má děti, které dobře prospí­vají ve všech třech věcech [zbožnost, mravnost, zdraví], ten má v domě ráj, v němž se roubují, zalévají, rostou a kvetou nebeské stromky. A má dílnu Ducha sva­tého, v níž si on sám vytesává, čistí a připravuje nádoby své mi­losti a nástroje slávy, aby z nich jako ze živých Božích obrazů den za dnem stále jasněji zářily paprsky jeho věčné a nehynoucí moci, moudrosti a dobroty“ (str. 18).

Víme, že se jedná o nelehký úkol. Jestliže péče o tělesné potřeby děti představuje pro rodiče výzvu (viz úvodní „zápis z deníku vyčerpané matky“), o co víc jejich potřeby vědomostní, mravní a duchovní. Rozhodně se nejedná o pohodovou odpolední procházku v parku. Tu si samozřejmě v rámci občerstvení mentálních a fyzických sil musí dopřát každý rodič, chceme-li však svým dětem dát to, co potřebují ze všeho nejvíce, musíme do výchovy vložit veškeré své tělesné, duševní, morální, intelektuální, emoční a duchovní síly. Naše děti se podobají rozehřátému vosku, do něhož se snažíme otisknout Kristovu podobu. Musíme se na ně položit celou vahou své bytosti, podobně jako se prorok Elíša položil na tělo mrtvého šúnemanského chlapce, aby do něj vdechl život od Boha (2Kr 4,32–37). Proces formování dětské duše není vždy příjemný, je však nezbytný. Při ohýbání a roubování nás proutky švihají do rukou i do tváří. Ano, býváme vyčerpaní, podrážení, kolikrát si nevíme rady, nevidíme okamžité výsledky. Občas se před dětmi neudržíme, nervy povolí a my spustíme bandurskou. Kolikrát nám připadá, že jsme selhali, kde jsme mohli. Někdy nám z dětí třeští hlava během prvních patnácti minut po probuzení, vynaložené úsilí se však vyplatí. Umělecké výtvory vznikají ze dřeva, které je namáháno a obráběno intenzivně, dlouhodobě a trpělivě. Tyto věčné, pro Boží slávu existující dětské duše si to zaslouží. Světoznámý britský kazatel 19. století Charles H. Spurgeon k výchově dětí poznamenal: „Pokud nás při kárání dětí nebude nikdy pobolívat hlava, přinese nám to hojnou bolest srdce, až vyrostou.“ Víme, proč to děláme – abychom vedli své děti k trvalému uspokojení, radosti a životu v Bohu, který jim dal věčnou duši stvořenou k Božímu obrazu. Komenský rodiče povzbuzuje, jelikož Bůh jejich snahu, námahu a modlitby neponechá bez povšimnutí (str. 76).

Přestože nedržíme všechny věci pevně ve svých rukou, přestože nevíme s jistotu, kterým směrem se naše děti jednoho dne vydají, nacházíme posilu a povzbuzení na stránkách Písma, které nás ubezpečuje, že „naše námaha v Pánu není zbytečná“ (1K 15,58). Často zjišťujeme, že Bůh odměňuje naše poslušné úsilí velmi záhy, např. když si s vámi chce vaše dítě povídat o Bohu, když rádo poslouchá biblické příběhy a ptá se vás, co různé věci v Písmu znamenají, když se chce učit veršíky nazpaměť, když pozorujete, jak se upřímně a prostě modlí k Bohu, když starší sourozenec napomíná mladšího k bázni před Pánem, když si navzájem vyznávají hříchy, zpívají Bohu chvalozpěvy, když chtějí pomoci mámě v domácnosti, když se pilně učí a plní zadané úkoly, když se chovají zdvořile k lidem okolo, pomáhají slabším, když moudře odpovídají těm, kdo se Bohu vysmívají, když si oblíbí shromáždění Božího lidu, když se odvrací od neřestí tohoto světa, hledají Boží vůli a ze srdce touží Bohu přinést chválu, slávu a čest v každé oblasti života.