Každého z nás staví život do situací, kdy se musí rozhodnout, a naše volby s sebou mnohdy nesou závažné důsledky. V roce 1920 udělal management baseballového týmu Boston Red Sox chybné rozhodnutí: prodal Babea Ruthe týmu New York Yankees. Když k nim Ruth přišel, udělal v deseti z dvanácti následujících sezón více homerunů, než celý tým Bostonu dohromady. Od roku 1918, kdy za ně hrál Ruth, nevyhráli Red Sox World Series ani jednou – až teprve tento týden! Roku 1938 prodali Joe Schuster a Jerry Siegel za 130 dolarů všechna práva na komiksovou postavu, kterou společně vytvořili. Jak se ta postava jmenovala? Superman! Roku 1955 prodal Sam Phillips firmě RCA Victor Records výhradní právo na nahrávky mladého zpěváka jménem Elvis Presley, a přišel tak o tantiémy z miliard nahrávek. (Reader’s Digest [7/85], s. 173.) Špatná rozhodnutí!

Náš text mluví o dvou správných rozhodnutích, která měla významný dopad na světové dějiny. To první bylo ve své době poměrně obvyklé. Jeden otrok a jedna otrokyně ve starověkém Egyptě se rozhodli, že se vzepřou královskému výnosu, který nařizoval zabít každé novorozeně mužského pohlaví, a že svého synka ukryjí. Z chlapečka pak vyrostl Mojžíš, velký vysvoboditel svého lidu. Druhou volbu provedl Mojžíš sám a byla těžší. Rozhodl se vzdát se svého vlivného a výnosného postavení, aby se mohl postavit na stranu zotročeného Božího lidu. Obě rozhodnutí byla motivována vírou a poučení, která z nich plynou, s sebou nesou důsledky pro naši věčnost. Obě volby nás učí, že:

Když se vírou rozhodneme uposlechnout Boha, přináší to s sebou sice dočasné utrpení, ale také věčná požehnání.

1. Když se Mojžíšovi rodiče vírou rozhodli uposlechnout Boha, přineslo to s sebou sice dočasné utrpení, ale také věčná požehnání (11,23).

Mojžíšovi rodiče nejsou v listu Židům ani v původním vyprávění v Exodu uvedeni jménem. V Exodu 6,20 jsou jako otec a matka Mojžíše a jeho o tři roky staršího bratra Árona jmenováni Amrám a Jókebed. Ovšem vzhledem k tomu, že Židé často nazývali „otcem“ či „matkou“ také předky o mnoho generací starší, nemůžeme si být jisti, že to opravdu byli Mojžíšovi bezprostřední rodiče. (Walter Kaiser: Expositor’s Bible Commenary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 2., s. 308.) Nejstarší dítě v rodině byla dívka Miriam. Z výsadního postavení, kterému se v Egyptě těšili za Josefa, klesli Židé na úroveň pohrdaných otroků pro těžké práce. Obavy vyvolané příliš rychlým početním přírůstkem židovského obyvatelstva vedl faraóna k vydání příkazu, že všichni novorození židovští chlapci mají být vhozeni do Nilu.

Za těchto zoufalých okolností se jistým židovským manželům narodilo „krásné dítě“ mužského pohlaví (řecký text Židům 11,23 vychází z řeckého textu Exodu 2,2). Vzhledem k tomu, že většina rodičů považuje každé své dítě za krásné, muselo být na Mojžíšovi něco opravdu výjimečného. Štěpán ho ve Skutcích 7,20 označuje doslova za „krásného před Bohem“ (KMS). Jan Kalvín poukazuje na to, že Písmo zakazuje posuzovat podle vnějšího vzhledu, takže Mojžíšovi rodiče museli na svém synovi vidět něco, co v nich vzbudilo naději, že to je slibovaný vysvoboditel svého lidu. (Calvin’s Commentaries [Baker], komentář k Židům 11,23, s. 292.) Protože si říkali, že pro něj Bůh určil tak významnou úlohu, neuposlechli královský výnos a po tři měsíce ho ukrývali. Toto rozhodnutí, založené na víře, znamenalo dočasné utrpení, ale přineslo věčná požehnání.

A. Když se Mojžíšovi rodiče vírou rozhodli uposlechnout Boha, přineslo to s sebou dočasné utrpení.

Verš 11,23 říká, že se nezalekli královského rozkazu. Tak proč tedy svého syna schovávali, když se nebáli? Proč se s ním neukázat na veřejnosti, když se spoléhali na Boha? Víra se nevylučuje s rozvahou. Důvěřovat Bohu neznamená lehkomyslně hazardovat. Mojžíšovi rodiče se sice královského nařízení nezalekli – v tom smyslu, že se mu vzepřeli – ale nepochybně se strachovali nejen o život svého chlapečka, ale také o životy jich všech. Kdyby na ně totiž přišly faraónovy stráže, byla by za neposlušnost králi popravena celá rodina. Rozhodnutí skrývat synka, které vírou udělali, tedy vystavilo celou rodinu hrozbě smrti.

Dovedete si představit, jak museli být opatrní! Kdykoli děťátko ve dne nebo v noci zaplakalo, museli mu něčím zacpat pusu, a přitom se ho snažit ukonejšit. Svým zbývajícím dětem nemohli dovolit, aby si hrály s dětmi ze sousedství, z obavy, že by jim mohlo něco o malém bratříčkovi uklouznout. Když faraónova policie pátrala v okolí po nově narozených chlapcích, seděla rodina v tiché hrůze. Když se člověk vírou rozhodne uposlechnout Boha, vždycky se tím vystaví určitým rizikům. Nezapomeňte, že když se tito manželé rozhodovali, nevěděli ještě, jak to dopadne! Za to, co udělali, je mohli všechny pobít. Hodit novorozeného synáčka do řeky by jim sice nepochybně působilo strašlivá muka, ale v duchu by si to mohli omlouvat třeba takto: „Co jiného jsme mohli udělat? Nejspíš by nás chytli a zahynula by celá naše rodina. Stejně by žil jako ubohý otrok, jako my ostatní. Vládnoucí moci se prostě musíme podřizovat!“

Místo toho se rozhodli poslechnout Boha a čelit případným následkům. Neviditelného Boha, od něhož pochází všechen život, se báli více než královského trestu smrti. Vydá-li jednoho dne naše vláda – tak jako vláda v Číně – nařízení, že rodina smí mít jen jedno dítě a všechny ostatní musí být zabity interrupcí, budeme jako Boží lid muset podstupovat riziko a poslouchat Boha s tím, že neuposlechneme vládu. Následkem může být vězení, ztráta příjmů nebo jiná strádání, jak mohou dosvědčit mnozí čínští křesťané. Když se vírou rozhodneme poslechnout Boha, často je výsledkem dočasné utrpení.

B. Když se Mojžíšovi rodiče vírou rozhodli uposlechnout Boha, přineslo to s sebou věčná požehnání.

Z jejich syna vyrostl největší vůdce v izraelských dějinách. Vysvobodil Židy z otroctví. Pod Božím vedením sepsal prvních pět knih Bible. Zdánlivě bezvýznamné rozhodnutí zachránit jeden maličký život mělo obrovský dopad na světové dějiny! Možná se nikdy nedozvíme, jaká věčná požehnání vyplynou z toho, že se vírou rozhodneme poslechnout Boha. Jeho požehnání však z takovýchto rozhodnutí skutečně plynou.

C. Když se Mojžíšovi rodiče rozhodli uposlechnout Boha, rozhodli se vírou.

Autor listu Židům uvádí, že u základů tohoto významného rozhodnutí byla víra. Když chce Bůh svému lidu vzbudit neobyčejně obdarovanou vůdčí osobnost, která pak pro něj vykoná velké věci, často používá víru málo známých rodičů či prarodičů. Nebýt proslulého syna, upadli by Mojžíšovi rodiče v zapomnění jako obyčejní otroci. Bůh ale jejich odvážnou víru použil mocným způsobem. Zachariáš a jeho žena Alžběta byli postarší bezdětní manželé. Byli však věrní Bohu a on si je použil. Narodil se jim Jan Křtitel a oni ho vychovávali ke smělé víře. Marie byla neznámá židovská dívka, která byla ochotná věřit Božímu slovu, i když to znamenalo čelit posměchu kvůli synovi počatému bez manžela. Bůh jejím prostřednictvím přivedl na svět Spasitele.

Před lety jsem četl vlastní životopis velkého britského kazatele Charlese Spurgeona. Když jsem si pak jednoho dne šel do lesa zaběhat, modlil jsem se modlitbu „hop nebo trop“: prosil jsem Boha, aby moji službu požehnal stejně jako Spurgeonovu. Spurgeon byl nejfenomenálnější z pastorů 19. století. Každý týden zaplňovaly jeho církev tisíce lidí. Návštěvnost se měřila podle toho, kolik jich museli poslat pryč! Pod vlivem jeho kázání uvěřily v Krista tisíce lidí. V jeho škole získaly vzdělání stovky pastorů. V jeho sirotčincích nacházeli péči sirotci. Pokud jde o počet titulů, vydal více knih než kterýkoli jiný autor v dějinách, a Bůh jejich prostřednictvím i nadále mocně působí. Nemodlil jsem se tedy za žádnou maličkost!

Ale jakmile jsem se domodlil, vytanula mi na mysli otázka: „A co John Spurgeon?“ To byl Charlesův otec. Byl to věrný pastor v jednom anglickém městečku. Nebýt otcem proslulého syna, byl by v dějinách zcela zapadl. Takových zbožných, věrných pastorů jako John Spurgeon byly tisíce, ale takových jako jeho syn jen pár. Pán mi říkal: „Pečuj o moje stádo a veď svou rodinu stejně věrně jako John Spurgeon. Já sám rozhodnu, jestli tě mám použít tak jako Charlese Spurgeona.“

Jako rodiče bychom měli žít vírou a prosit Boha, aby učinil, že naše děti budou „krásné“ před ním. Nejprve je musíme, tak jako Mojžíšovi rodiče, chránit před zlým světem. Učíme je chodit po Božích cestách a modlíme se za jejich spasení. Nakonec je musíme pustit do světa a důvěřovat Bohu, že se o ně postará. Dokonce i poté, co Mojžíše zachránila z řeky faraónova dcera, se za něj rodiče museli léta modlit: „Pane, uchraň ho před tou spoustou duchovních nebezpečí faraónova dvora a uč ho, aby tě následoval!“ Poslouchejte Boha vírou a svěřte své děti do jeho péče. Možná je významným způsobem použije pro svoje království!

2. Když se Mojžíš vírou rozhodl uposlechnout Boha, přineslo to s sebou sice dočasné utrpení, ale také věčná požehnání (11,24-26).

Do těchto tří veršů je nahuštěn pořádný kus historie. Nemohu si dovolit víc, než se pouze letmo dotknout jen několika poučení, která z ní plynou.

A. Když se Mojžíš vírou rozhodl uposlechnout Boha, přineslo to s sebou dočasné utrpení.

Když se Mojžíš odmítl nechat nazývat synem faraónovy dcery a raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, vybral si utrpení přinejmenším ve čtyřech směrech.

1) Mojžíš se rozhodl snášet bolest vzájemného odcizení a nepochopení ze strany adoptivní rodiny.

Faraónova dcera Mojžíše zachránila před smrtí, přijala za syna a vychovávala v nádheře faraónova paláce. I kdyby ve své přirozené rodině přece jen přežil, byl by jeho osudem těžký život otroka. Místo toho vyrůstal v nejpřepychovějších podmínkách, jaké si lze představit. Skutky 7,22 říkají, že byl „vychován ve vší egyptské moudrosti a byl mocný v slovech i činech“. Jen si představte ty zraněné city a nepochopení, jež musely zaplavit faraónovu dceru, když se Mojžíš rozhodl opustit všechno, co mu poskytla, a stát se jedním z těch otroků na těžkou práci! Faraón musel zuřit, když se o tom doslechl: „Ten nevděčný mizera! Po tom všem, co jsme pro něj udělali!“ Když se rozhodnete následovat Ježíše Krista, může to s sebou nést i to, že opustíte vzdělání a pohodlný životní styl, jež vám zajistila vaše rodina, a následkem toho budete muset snášet bolest odcizení a nepochopení.

2) Mojžíš se rozhodl snášet ztrátu světských poct, potěšení a bohatství.

Jako syn faraónovy dcery se Mojžíš těšil vznešenějšímu postavení, než prakticky všichni v celém Egyptě. Když se rozhodl připojit k židovským otrokům, vystavil se pohrdání a výsměchu. Jako člen královské rodiny na faraónově dvoře si Mojžíš užíval všech potěšení, o jaká by mohl člověk stát. Žil v luxusu (představte si nádheru Tutanchamónovy hrobky!), jedl nejlepší jídla, jaká se dala připravit, oblékal se do nejkrásnějších rouch podle nejnovější módy. Kdyby chtěl, mohl si užívat rozkoší, jaké mu mohly poskytnout nejkrásnější ženy Egypta. Měl takové bohatství, že si mohl koupit vše, co se mu zamanulo, a žít celý zbytek života bez práce. Když se ale vírou rozhodl poslechnout Boha, okamžitě o to všechno přišel!

Zaujímat vysoké postavení nebo mít majetek a žít díky tomu příjemným životem nemusí být nutně hřích. Josef, který Boha následoval, měl obojí. Když ale Bůh povolal Mojžíše, aby se toho všeho vzdal a vyvedl Izraelce z otroctví, bylo by pro něj v dané chvíli hříchem žít dál stejně jako předtím. Bible také nepopírá, že s sebou hřích přináší pomíjivé potěšení. Jinak by nás nepokoušel! Nakonec však vede k věčnému zoufalství. Nenechte se oklamat!

3) Mojžíš se rozhodl snášet to, že ho lidé budou řadit mezi opovrhované otroky.

Jako syn faraónovy dcery se Mojžíš pohyboval v nejvyšších kruzích egyptské společnosti. Znal každého, kdo byl někdo. Často býval hostem u královské tabule. Jiní ho vyhledávali jako vlivného člověka. On se ale rozhodl vzdát svého postavení a všeho, co k němu patřilo, a žít mezi těmi bídnými otroky!

4) Mojžíš se rozhodl snášet posměch světa.

Jen si představte tu šeptandu mezi egyptskou smetánkou: „Cože udělal? Neuvěřitelné! To je ale imbecil!“ Posměch má moc. Lidé jsou ochotni zajít hodně daleko, aby ututlali trapné chyby, které by jim udělaly ostudu (jako dejme tomu v případě aféry Watergate nebo lží Billa Clintona ohledně soukromého života). Mojžíš si ale s plným vědomím následků zvolil životní dráhu, která mu posměch světa přinese. Jaký důvod může mít člověk k tomu, že si vědomě zvolí takové utrpení? Byl snad masochista? Nebo to neměl v hlavě v pořádku? Ani ne, vlastně byl docela chytrý. Tak jako ten člověk, který prodal všechno, co měl, aby mohl koupit drahocennou perlu (Mt 13,45-46), i Mojžíš získal něco lepšího.

B. Když se Mojžíš vírou rozhodl uposlechnout Boha, přineslo to s sebou věčná požehnání.

Podívejme se krátce na tři požehnání, která Mojžíš svým rozhodnutím získal:

1) Svým rozhodnutím získal Mojžíš požehnání v podobě společenství Božího lidu.

Vybral si „snášet příkoří s Božím lidem“. Boží lid v té chvíli nebyl na pohled nic moc – hromada upocených, otrhaných otroků. Později s nimi měl spoustu trápení, když si pořád stěžovali, do jakých podmínek je to zavedl. Někteří zpochybňovali jeho vedení. Jejich reptání nakonec Mojžíše tak znechutilo, že se dopustil hříchu, když ve vzteku dvakrát udeřil do skály, a Hospodin mu kvůli tomu nedovolil vstoupit do zaslíbené země. Ovšem i přes všechny starosti, co si jich s nimi jen užil, byli Božím lidem. Bylo mnohem větším požehnáním snášet příkoří s nimi, než žít v povrchní světské společnosti faraónova dvora. Přestože se v církvi najdou lidé, se kterými se těžko vychází, je mnohem lepší putovat do nebe s Božím lidem než žít mezi lidmi ze světa, kteří sledují jen vlastní zájmy.

2) Svým rozhodnutím získal Mojžíš požehnání v podobě většího bohatství Kristova.

„… Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta.“ Kristovo pohanění je překvapivé slovní spojení. Nejspíš znamená „pohanění podobné tomu, jaké snášel Kristus, když jím svět opovrhoval a odmítl ho“. Nemůžeme si s jistotou říct, kolik přesně toho Mojžíš o zaslíbeném Pomazaném věděl. Víme ale, že Abraham zajásal, že spatří jeho den (J 8,56). Mojžíš znal Boží slib, že Bůh povolá proroka, jako je on sám (Dt 18,15). Věděl, co Bůh slíbil Evě ohledně toho, že její símě rozdrtí satanovi hlavu (Gn 3,15). Nepochybně mu bylo známo i to, že obětní systém ukazuje k Vykupiteli. Proto považoval Mojžíš jakoukoli potupu, kterou musel snášet pro to, že se ztotožnil s Božím Mesiášem, za mnohem cennější než všechny poklady světa, které mohl nahromadit v Egyptě.

Hlavní způsob, jak bojovat s pokušením, které představuje „žádost těla, žádost očí a prázdná chlouba života“ (1J 2,16 KMS), spočívá v tom, abychom si uvědomovali, jak nekonečně cenné je mít Ježíše Krista. Když vidíme, jakým pokladem je Kristus, všechno ostatní ustoupí do pozadí.

3) Svým rozhodnutím získal Mojžíš požehnání v podobě odplaty v nebi.

Mojžíš „upíral svou mysl k budoucí odplatě“ (11,26). Kdyby byla řeč o nějaké pozemské odměně, tak se Mojžíš pořádně spletl. Na zemi bylo jeho „odplatou“ za to, že se vzdal pokladů Egypta, čtyřicet let vandrování vyprahlou pouští s bandou remcalů. On ale vyhlížel jinou odměnu: lepší vlast, totiž nebeskou vlast (11,16). Když se Mojžíš ocitl společně s Eliášem a Ježíšem na hoře proměnění, bylo to poprvé, kdy jeho noha stanula v zaslíbené zemi.

Nemůžu se ale zbavit dojmu, že si v duchu říkal: „No dobře, je to tu docela pěkné. Takže se už můžeme vrátit do nebe?“ Být v nebi s Ježíšem je mnohem větší odměna než jakákoli odměna na zemi. Tím, co Mojžíšovi dalo sílu nechat plavat všechno pozlátko Egypta a snášet příkoří s Božím lidem, byla vyhlídka na nebeskou odměnu. Vzhlížíte k ní také? Jak Mojžíš dokázal to, co dokázal? Co bylo to podstatné?

C. Když se Mojžíš rozhodl uposlechnout Boha, rozhodl se vírou.

Tím jediným, co Mojžíšovi umožnilo dát přednost Bohu a nebi před poklady Egypta, byla víra. Věřil v Boha a v to, co Bůh slíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Byli bychom ale na omylu, kdybychom si představovali, že prostě zavřel oči, vypnul mozek a udělal obrovský skok víry.

1) Rozhodnutí, které Mojžíš učinil vírou, bylo důkladně promyšlené.

Udělal své rozhodnutí, „když dospěl“ (11,24; Ex 2,11). Od Štěpána víme, že mu bylo čtyřicet (Sk 7,23). Snad žil na faraónově dvoře dost dlouho na to, aby se mu už z té povrchnosti, se kterou se každodenně setkával, dělalo dokonale nanic. Slovo přeložené jako „pokládat“ označuje „názor spočívající na vnějších důkazech“, a ještě přesněji „pečlivě uvážený závěr“. (G. Abbott-Smith: A Manual Greek Lexicon of the New Testament [Charles Scribners’ Sons], s. 119.) Mojžíš pečlivě zvážil na jedné straně to, co může nabídnout svět, a na druhé straně to, co může nabídnout Bůh. Strana světa byla v danou chvíli přitažlivá, ale měla malou váhu. Boží strana byla v danou chvíli problematická, ale z dlouhodobého hlediska uspokojivá. Mojžíš se rozhodl uvěřit Bohu a odmítnout svět. A totéž musí udělat každý, kdo chce jít do nebe (1J 2,15).

2) Rozhodnutí, které Mojžíš učinil vírou, mělo zásadní význam a dalekosáhlé následky.

Krizí, která Mojžíše donutila překročit hranici, zavrhnout Egypt a vybrat si, že bude snášet příkoří s Božím lidem, byla situace, kdy zahlédl Egypťana, jak bije jednoho z hebrejských otroků (Ex 2,11). Mojžíšova reakce nebyla reakcí z okamžitého popudu, které by později litoval. Pečlivě zvážil větší bohatství Kristovo oproti malé váze pokladů Egypta. Když tedy přišla ta pravá chvíle, jednal rozhodně – zabil Egypťana a postavil se na stranu Boha a jeho lidu. Toto zásadní rozhodnutí mělo dopad nejen na Mojžíše, ale také na mnoho generací Židů, kteří přišli po něm.

V knize Common Sense Christian Living (Křesťanský život podle zdravého rozumu) vypráví Edith Shaefferová o svém manželovi Franovi, který pocházel z nevěřící rodiny. Rodiče si nepřáli, aby se stal pastorem nebo vůbec studoval vysokou školu. Jako devatenáctiletý se ale v slzách rozhodl, že udělá to, k čemu ho, jak věří, vede Bůh, a rodičům se vzepře. O mnoho let později se rodiče stali křesťany. Fran měl dojem, že kdyby se tehdy býval rozhodl opačně, nikdy by nebyli uvěřili. Jeho volba přivedla ke křesťanství i jeho děti, nemluvě o tisících lidí, kteří čerpají užitek z jeho knih. (E. Shaefferová: Common Sense Christian Living [Thomas Nelson], s. 161.) Vaše rozhodnutí uvěřit Ježíši Kristu ovlivní váš věčný osud, dalekosáhlé důsledky ale má i pro vaše děti a jejich děti stejně jako pro spoustu dalších lidí, se kterými přicházíte do styku.

3) Rozhodnutí, které Mojžíš učinil vírou, vyžadovalo zvážit dočasné oproti věčnému.

„… upíral svou mysl k budoucí odplatě.“ Víra sází na věčnost. Z krátkodobého hlediska musel Mojžíš snášet příkoří spolu s davem uprchlých otroků na poušti. Jak ovšem se zřetelem k věčnosti soudí Pavel v Římanům 8,18, „utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena“. A ve 2. Korintským 4,17 napsal, že toto „krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy“. Chcete-li věřit evangeliu, musíte zvážit dočasná, pomíjivá potěšení hříchu oproti věčnému utrpení v pekle. Zvažte také dočasné trápení oproti věčné radosti v nebi. A pak se rozhodněte!

Závěr

Ve vynikajícím kázání na tento text běduje J. C. Ryle, anglikánský pastor z devatenáctého století, nad tím, že v církvi je tolik světských a bezbožných lidí. (J. C. Ryle: „Faith’s Choice“, v: Home Truths [Triangle Press], sv. 2., s. 169-192.) Účastní se rituálů a říkají, že věří, ale v každodenní praxi dávají přednost světu před Bohem. Ryle se ptá, proč žijí tak, jak žijí. A jeho odpověď zní: „Nevěří…“ „Nemají víru“ (s. 189, zdůraznil Ryle). Dále vysvětluje (tamtéž): Nevkládají zkrátka ve slova, která Bůh napsal a vyřkl, bezpodmínečnou důvěru, a proto podle nich nejednají. Nevěří pořádně v peklo, a proto před ním neprchají, ani v nebe, a proto o ně neusilují, ani ve vinu hříchu, a proto se od něj neodvracejí, ani v Boží svatost, a proto před ním nepociťují bázeň, ani v to, že potřebují Krista, a proto se na něj nespoléhají ani ho nemilují. Nejsou si Bohem jisti, a proto se pro něj ničeho neodváží. A jak je to s vámi? Rozhodli jste se vírou? Věříte tomu, co Bůh říká o hříchu a o Spasiteli? Zvážili jste poklady Egypta oproti většímu bohatství Kristovu a rozhodli jste se zavrhnout svět a důvěřovat Kristu?

Otázky k diskuzi

1. Někdo řekne: „Chci si ještě nějakou dobu užívat příjemných věcí, které tenhle svět nabízí, a pak uvěřím v Krista.“ Co na to odpovíte?

2. Jak neztrácet ze zřetele Kristovo větší bohatství, když se nám před očima neustále předvádějí poklady tohoto světa?

3. Kdy je správné odmítnout autoritu vlády nebo rodičů?

4. Mohl dosáhnout Mojžíš většího vlivu, kdyby byl zůstal na faraónově dvoře? Kdy je načase oddělit se od světských přátel?