Zjevení 20 optimistickýma očima
Následující článek je druhým v pořadí ze série, která představuje jednotlivé eschatologické pohledy při výkladu 20. kapitoly knihy Zjevení.
Dvacátá kapitola knihy Zjevení je bojištěm, na němž už bylo prolito mnoho inkoustu. Nedávno jsem byl požádán, abych se do této bratrské šarvátky zapojil i já a předložil, jak by Zjevení 20 vykládal postmilenialista. S vděkem jsem přijal.
Budeme muset být struční, ale věřím, že než se zaměříme na Zjevení 20, bude nápomocné si v rychlosti nastínit postmilenialismus jako takový.
Postmilenialismus v kostce
Pojem „postmilenialismus“ se obvykle používá jako označení pro konkrétní chápání biblického proroctví; jmenovitě pro přesvědčení, že fyzický příchod Pána Ježíše Krista „soudit živé i mrtvé“ nastane někdy po „miléniu“ zmiňovaném ve Zjevení 20, přičemž tomuto Pánovu příchodu bude předcházet dlouhá éra, kdy bude celý svět (ač ne nutně každý jeden jednotlivec) zásadním způsobem proměněn evangeliem a bude sloužit Pánu.
Postmilenialismus je tedy především konkrétním pochopením Božího záměru s dějinami a se stvořením jako takovým (a tak se, stejně jako ostatní „mileniální přesvědčení“, zásadním způsobem dotýká řady dalších oblastí: Božího charakteru, antropologie, Kristova díla atd., a proto ho nevyhnutelně dotváří celá řada pasáží a teologických úvah).
Pro jednoduchost si můžeme nastínit tři ústřední biblické „pointy“ historie (s nimiž zajisté bude souhlasit každý křesťan, bez ohledu na eschatologické přesvědčení):
sebeoslavení trojjediného Boha ve zjevení jeho charakteru, mimo jiné skrze spásu jeho vyvolených v jeho Synu (Ř 9,20–23; 11,22.32–36),
válka sémě ženy a sémě hada (Gn 3,15),
sjednocení všech věcí ve slávě v Kristu (Ef 1,10; Ko 1,15–20; Ř 8,19–22).
Jsem přesvědčen, že i tyto úvahy v důsledku vedou právě k postmilenialismu, jelikož:
Boží charakter je natolik milostivý, že jeho zjevení napříč dějinami lze shrnout tak, že Bůh se „nad všemi smiluje“ (Ř 11,32).
Realita Pánova vítězství nad satanem se zjevuje napříč historií, a nejen v poslední den (J 12,31–32; Ko 2,15; Jk 4,7).
Bůh „působí všechno podle rady své vůle“ (Ef 1,11), a tak dějiny skutečně budou dějinami smíření a sjednocení všech věcí (srov. Ef 1,22–23; Ž 110,1; 1K 15,20–26; Ř 5,17–21).
Přijdu brzy!
Postmilenialismus tedy stojí na základě Boží svrchovanosti. Celá řada starozákonních proroctví (Ž 2; 22,27–32; 67; 72; Iz 9,5–6; 11,1–10; 42,1–13; 55; Da 7,13–14 atd.) hlásá, že, jak nám říká i autor Zjevení Jan, Bůh poslal svého Syna zachránit svět (J 3,17). A on jakožto Spasitel světa (J 4,42) skutečně sňal hřích světa (J 1,29), dává život světu (J 6,33) a přitáhne k sobě všechny lidi (J 12,32), přičemž Otcovou vůlí, kterou Pán Ježíš dokonale plní, je, aby jeho Syn „neztratil nic z toho, co [mu Otec] dal, ale vzkřísil to v poslední den“ (J 6,39). Syn proto nyní vládne z nebes a „musí kralovat, dokud [Bůh] nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt“ (1K 15,25–26). Dějiny jsou tedy postupným skládáním všech Kristových nepřátel pod jeho nohy, až nakonec bude zbývat jen jediný: smrt. Ta bude poražena vzkříšením z mrtvých v Poslední den (1K 15,54).
Zjevení 20 v kostičce
Než přikročíme ke Zjevení 20, je nutné vzít v potaz, že kniha Zjevení není sepsána chronologicky: ve Zjevení 1,18 je Pán Ježíš oslavený a má veškerou autoritu; ve Zjevení 5,3–10 teprve přichází do nebes a na základě svého díla autoritu přijímá atd. Náležitý výklad Zjevení tedy nemůže jít striktně „od začátku do konce“, ale musí uvážit (mimo jiné) důležité celky/cykly „sedmiček“ (7 církví, 7 pečetí, 7 polnic, 7 misek), které do velké míry tvoří strukturu knihy. Zároveň zůstává základním principem, že Písmo vykládá Písmo, jasnější pasáže vykládají pasáže méně jasné. Když tedy čteme nejsložitější biblickou knihu, kolem níž bylo historicky nejvíce sporů (a z jejíchž chybných výkladů vzešlo nejvíce sekt), měli bychom být opatrní a nevyvyšovat ji nad jasnější místa Písma.
Postmileniální výklad Zjevení 20, které by zastávala většina postmilenialistů napříč historií, se téměř neliší od čtení amileniálního, kromě svých optimistických důrazů:
Zjevení 20,1–3 podle většiny vykresluje spoutání satana během Pánovy služby (L 10,17–20; J 12,31–32; Ko 2,15; Žd 2,14–15; srov. Iz 49,24–25; Zj 9). Satan je spoután, „aby již nesváděl národy“ (= za konkrétním účelem / v konkrétním smyslu); stále tedy (v omezené míře) ve světě koná, ale už nedokáže klamat národy v takovém měřítku jako dříve (v „dobách nevědomosti“; Sk 17,30), kdy Bůh „nechal všechnynárody chodit po jejich cestách“ (Sk 14,16). Církev je tedy dnes nejen uschopněna Kristovým Duchem, jeho přítomností a plností autority, aby zučedničila/vyučovala národy (Mt 28,18–20; srov. Kr.); ale zároveň je i spoután její úhlavní vnější nepřítel, takže jí nedokáže zabránit v jejím díle (a tak bude svět spasen).
Verše 4–6 hovoří o vládě Božího věrného, vzkříšeného lidu. Podle většiny tedy hovoří o nynějším věku církve, který potrvá velmi dlouho, „tisíc let“ (10 x 10 x 10 let; tedy po dobu velkého trvání a plnosti; srov. např. Ž 50,10, kde „dobytek na tisíci horách“ znamená „veškerý dobytek“). Křesťané jsou už teď v Pánu Ježíši Kristu vzkříšeni a usazeni v nebesích (Ef 2,1–6; Ko 3,1–3); jsou Božími králi a kněžími (Ř 5,17; 1Pt 2,9; Zj 1,4–6; 5,9–10) a soudí a vládnou svými modlitbami, církevní kázní atd. (Mt 16,18–19; 1K 6,1–4). Jestli Pán Ježíš vládne z nebes se svými svatými (srov. Da 7,13–14.26–27) – a to se vskutku děje –, „všichni lidé, národy a jazyky jej budou uctívat“ (Da 7,14); svět bude spasen.
Dvojí vzkříšení už Jan předložil i ve svém evangeliu (J 5,24–29). Ti, kdo slyší Pána Ježíše Krista skrze hlásání jeho Slova (a Bůh je duchovně křísí), povstávají k věčnému životu a stávají se výše zmiňovanými králi a kněžími, kteří vládnou s Kristem z nebes (Ef 2,1–5). Po jejich fyzické smrti jejich duše odcházejí k Pánu do nebes a očekávají vzkříšení svých těl v poslední den. První vzkříšení je (podle většiny postmilenialistů) duchovní/smluvní během historie, druhé je fyzické v Poslední den (po „tisíci let“ věku církve). První se týká jen předurčených, druhé všech lidí – v případě vyvolených bude k životu, v případě zavržených k odsouzení.
Výklad veršů 7–10 je nejspornější, proto je momentálně přeskočíme a vrátíme se k nim později.
Verš 11 začíná slovy „A uviděl jsem“ (která někdy prokazatelně znamenají nové vidění, srov. Zj 5,1; 14,1; 15,1; 19,11; 21,1), a tak Zjevení 20,11–15 nemusí (ač může) bezprostředně navazovat na Zjevení 20,1–10. Většina postmileniálních výkladů by ve Zjevení 20,11–15 viděla tradiční zpodobnění posledního soudu, kdy jsou všichni lidé souzeni podle svých skutků, přičemž obstojí jen ti, kdo jsou zapsáni v knize života na základě Boží milosti v Kristu, zatímco ostatní jsou odsouzeni k trestu a utrpení. (Jak je však zjevné např. z Ž 56,1.8–10 a Ex 32,30–35, „soud podle knih“ může být i historickým Božím zásahem/soudem; a v Danielovi 7,9–14 tento jazyk zaznívá ohledně soudu, který je bezprostředně spojen s Pánovým nanebevstoupením; srov. J 16,8–11; Zj 20,11–15.)
Postmilenialisté se obecně shodují, že Zjevení 20,7–10 popisuje propuštění satana z jeho vězení (srov. Zj 9), shromáždění nepřátel Božího lidu a jejich válku proti Božím milovaným, kteří jsou (a vždycky byli) pravým Božím chrámovým, svatým městem (srov. Zj 21–22; Ga 4,26; Ef 2,19–22; Žd 10,22–24; srov. Iz 66,1; 1Kr 8,27). Bůh zasahuje, zastává se svého lidu, vylévá oheň svého soudu (ale srov. např. Mal 3,1–5) a satan je definitivně poražen. Zde se však zároveň postmileniální výklady rozcházejí, jelikož:
Boží lid v této válce čelí Gógovi a Magógovi. Obraz takové války vidíme v Ezechielovi 38–39. Ezechiel 37 vykresluje národní obrodu Izraele a jeho návrat z vyhnanství jako vzkříšení mrtvých (viz Ez 37,11–12, „Přivedu vás na izraelskou půdu.“). Následuje válka proti Gógovi a Magógovi, která je zjevně, mimo jiné, metaforickou válkou proti hříchu a smrti, jelikož „kdo uvidí kost člověka, postaví vedle ní pomník“ (Ez 39,15), a „národy poznají, že dům izraelský byl vystěhován [do vyhnanství] pro svou zvrácenost“ (v. 23) a „Hospodin … jejich Bůh … je odvedl do zajetí k národům, ale shromáždí je na jejich půdu“ (v. 28). Válka, kterou zde Izrael vede, je zjevně obrazem shromáždění Božího lidu a jeho úspěšného boje proti duchovním nepřátelům (hříchu a smrti); Bůh sám ostatně slíbil, že dá svému lidu činit pokání, navrátit se do země a (po nějakou dobu) žít podle jeho přikázání (srov. např. Ez 36,24–28). Máme zde tedy „Exodus“ z vyhnanství (srov. Jr 16,14–16), přičemž obraz, že křesťané v prvním století jsou „vedeni v Exodu“, je jedním z nejpřednějších novozákonních motivů (srov. Pánova oběť o Pesachu; krmení lidu chlebem v pustině; 1K 10,1–14; Ř 6; Žd 3–4; „tábor“ ve Zj 20,9).
V Ezechielovi 39,17–21 zároveň vidíme totožný jazyk a koncepty jako ve Zjevení 19,15–21, a proto bychom ve Zjevení 19 měli vidět vítězné tažení Krista a jeho církve, kdy jsou Boží (duchovní) nepřátelé pobíjeni Božím slovem, tedy mečem, který vychází z Božích úst (Zj 19,15.21; srov. Ef 6,17; Žd 4,12; Sk 2,37.41 a Ex 32,27–28). Po válce proti Gógovi a Magógovi v Ezechielovi následuje předobraz chrámu, Božího lidu, z nějž vytéká řeka života k uzdravení světa, což jsou motivy, které se opakují v popisu církve, Nového Jeruzaléma (Ez 40–47; srov. Ez 47,1; J 4,10; Zj 22,1; J 7,38; Zj 21–22), který následuje bezprostředně po válce s Gógem a Magógem ve Zjevení 20. Někteří přední postmilenialisté tedy vidí ve Zjevení 20,7–10 především události prvního století či obecně realitu boje svatých proti hříchu napříč historií, kdy je svět pročišťován/souzen ohněm Božího Ducha.
Mnozí jsou však přesvědčeni o „přímějším výkladu“ Zjevení 20,7–10, že na konci historie dojde k rozsáhlé vzpouře celých národů proti Bohu, která bude ukončena Božím zásahem a následným soudem (popsaným ve Zj 20,11–15). Pokud je správný tento názor, v důsledku zde máme jen další důvod domnívat se, že drtivá většina lidí bude spasena, jelikož spásná vláda Krista a jeho církve trvá „tisíc let“, zatímco satanem vedená vzpoura jen „krátký čas“ (Zj 20,3).
… vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něj zachráněn. Nemám pravdu?