• „Ano požehnáni budou v semeni tvém všichni národové země, proto, že jsi uposlechl hlasu mého." (Gn 22,15)

Jak předivné to proroctví o Pánu Ježíši! Ono splnilo se v Spasiteli, jenž v Betlémě se narodil. Toliko v Kristu Ježíši jsou a budou požehnáni všichni národové. Utěšené to proroctví sdělil Pán Bůh Abrahamovi, jelikož byl věrný a poslušný. Staletí očekávali potomci Abrahamovi vyplnění proroctví toho, až konečně, když doplnil se čas, poslal Bůh Syna svého. Dnešní text byl v době Abrahamově jako maják čirou tmu ozařující. Ale i pro dnešní dobu obsahuje podivuhodné zaslíbení. „Ano požehnáni budou v semeni tvém všichni národové země.“

První známkou velikého krále a Pána, na niž duch prorocký zřetel Izajášův upřel, je: „Předivný“. Předivným zove Pán Bůh Pána Ježíše. Nedivte se tedy, že o Synu svém i předivné proroctví dnešního textu vyřkl. Pán Ježíš, Syn Boží, podlé těla byl synem Abrahamovým. Předivné bylo i jeho vtělení se. Mesiáš, ten Tvůrce všehomíra, nepřišel na svět jako vládce, nýbrž jako slabé dítko. A v něm mají být požehnáni všichni národové. Zdroj všeho duchovního i hmotného bohatství jest jeho chudoba, aby nás obohatil. Když narodil se, neměl v nejzazším koutě země místa jiného než toliko v koutečku chléva jesle za lože! A v témž času ohlašuje rytířstvo nebeské pokoj na zemi skrze dítě to, jehož nikdo nevzpomíná a o něž svět se nestará. Vskutku předivný jest Syn Boží a předivné je i uvedené o něm proroctví! V Něm, totiž v Pánu Ježíši, každý národ má býti požehnán; proč však život jeho tolikerým utrpením a zapíráním sebe se vyznačil? Že On, kníže života, sluhou všech se stal a snížil se co nejhlouběji, v Nazaretu drahně let prožil skrytě jako věrný řemeslník — zdaž není to předivné?

Ano, v předivném tom Spasiteli zaslíbeno požehnání Čechám, Anglii, Americe, ale podivno, jak často skrze nejhlubší ponížení povznesl se a mnohé spasil i v naší Praze!

Aby proroctví našeho textu se vyplnilo, musil trpěti a umříti král nad všecky krále. Který národ obdržel Bibli Páně v své mateřštině, a miluje její pravdy, byl již velice požehnán Kristem Páně. A text tvrdí, že všichni národové země budou požehnáni v semeni Abrahamově, totiž v Pánu. Ježíši.

Neuložil jsem si dnes promluviti o požehnání, jakého došel každý národ skrze Mesiáše, nýbrž sledovati chci otázku: jak může český národ dosíci úplného požehnání ze zaslíbení dnešního textu?

Mají-li všichni národové v Kristu být požehnáni, tož i milý národ český. Národové vznikají anebo zanikají čistotou a rozumností právě tak jako rodiny povstávají a hynou čistotou, zbožností a oddaností k pravdě Boží. Mužové nejsou lepší svých matek a sester. Jaký strom, takové i ovoce. Budou-li stávati nad kolébkami toliko věřící matky, tedy za několik let budou otěže států říditi jen bohabojní mužové a katedry vědců spravovati mužové toužící po moudrosti nebeské. Jaká je rodina, taková i říše, právě tak jací jsou jednotlivci, takové jsou rodiny. Ó, český národe, česká rodino, a každý synu a dcero vlasti Husovy — chceš-li dosíci požehnání textu, tož musíš Pána Ježíše přijmout jako Syna Božího.

O Pánu Ježíši prorok Izajáš právem předpověděl: „Dítě narodilo se nám, syn dán jest nám.“ Pán Ježíš je Boho-člověk; jako člověk se nám narodil, jako Bůh byl nám dán. Narodil se jako dokonalý člověk; dle lidské přirozenosti narodil se jako dítě. Jako Syn Boží se nenarodil, nýbrž je dán od Otce svého, který ho od věčnosti zplodil, nikoliv stvořil. Věčné synovství Kristovo je hlubokým božským tajemstvím, které nelze nám vystihnouti, jelikož je nad naše smysly. Bůh, jehož bychom pochopili, nebyl by Bohem; kdybychom jej mohli obsáhnout, nebyl by nekonečný; kdybychom jej vystihli, nebyl by božský. Ježíš Kristus se nám tudíž jako Syn Boží nenarodil, nýbrž je nám darován. „Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal.“ Syn Boží v dar poslán jest světu.

Že v Betlémě narodilo se dítě, věřil a věří český národ. Událost tu nikdo vyvrátit nemůže; je pevnou událostí dějinnou. Věří-li však národ český skutečnost druhou, že totiž Syn Boží je mu darován? Věří národ český, věří jeho rodiny, že v Betlémě Syn Boží se vtělil?

Nevěrci nechť popírají to, my však, již Písmu svatému věříme, přijali jsme za pevnou pravdu, že Bůh Syna svého dal, aby lidi spasil.

Narodilo se dítě to českému národu, je Syn Boží dán českým rodinám? Vzali jste podíl na dítěti v Betlémě narozeném? Přijali jste ho za vlastního Spasitele? Radujte se z utěšené zvěsti, že náleží nám jako my jemu? Otázky ty zasluhují dobrého, uvážení. Co se vám zdá o Kristu? Zda jsi národe český, rodino česká jako apoštol Petr: „Pane, ke komu půjdeme? Slova věčného života máš. A my jsme uvěřili a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boha živého?“

Ó, český lide, chceš-li míti dokonalé požehnání z Něho, jenž v Betlémě se narodil, musíš ho přijmout jako Krista, Syna Boha živého. Slyš, co praví evangelista Jan: „Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho. Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, totiž těm, kteří věří ve jméno jeho.“ (J 1,11-12.) Do národu českého přišel též, skrze sluhy evangelia, skrze Bibli svatou, ale přijali jej toliko ti, kteříž ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zplozeni jsou. Jenom ti, již Duchem svatým z Boha zplozeni jsou, okusí dokonalého požehnání z Pána Ježíše, jehož Bůh v dar člověčenstvu poslal. Nedivte se, že Pán sám řekl: „Musíte se znovuzroditi.“ Máme-li Pána Ježíše vděčně uvítati v srdce svá, musíme:

I. nové srdce míti, znovuzrozeni být;

II.   božskou pravdu Bible svaté upřímně si zamilovati;

III.  pevnou víru v ukřižovaného a z mrtvých vstalého Spasitele osvědčiti.

Důležité ty tři podmínky nyní uvažme.

Přirozené, neobrácené srdce nepřijme Pána Ježíše jako Syna Božího. Opravdové přijetí Pána Ježíše vyžaduje nové srdce. Milá duše, je pro tebe dítě, které v duchu vidíš v jeslích betlémských v plenkách zavinuté, Synem Božím? V jakém poměru je srdce tvé k Němu, jenž přišel na tento svět, aby hledal a spasil, co bylo zahynulo? Obývá Pán Ježíš celé srdce tvé, nebo jsi mu v něm vykázala toliko bídný koutek? On však žádá celé srdce; méně nevezme.

Jenom tak budeme v Kristu dokonale požehnáni, jestliže srdce naše bude proměněno. Jenom znovuzrození mohou děťátko v Betlémě požehnaným svým podílem nazvati. Dí-li kdo, že Kristus je jeho Vykupitelem, ale vnitřně obnoven nebyl, klame a mluví o něčem, čeho nezakusil.

Milá duše, jsou nynější náklonnosti tvé dřívějším protivné? Je tvé srdce nadobro změněno? Je cíl tvých tužeb nový? Kráčíš teď cestou Boží milosti? Dříve milovalo srdce tvé hřích, zdali si teď libuje ve svatosti? Je nitro tvé obnoveno? Věz, milý posluchači, že znovuzrození nezáleží v nějakých zevních obřadech, například v umývání nádob, ale v čistotě srdce. Srdce tvé chrámem života a nikoli hrobem smrti býti má.

Nejsi-li vnitřně proměněn, tedy se ti dítko betlémské dosud nenarodilo. Nemůže-li bližní tvůj o tobě svědčit, že jiným jsi než dříve, nepozorují-li přátelé tvoji na tobě jakési změny, tož jistě srdce tvé neoplývá vánoční radostí, neboť nepoznals v dítku betlémském Syna Božího. Aby srdce tvé nadšeno bylo vánoční radostí pravou, musí být cele obnoveno.

Milé srdce české, jsi-li znovuzrozeno, tedy musí podstata, způsob života tvého úplně být novým. Jestliže žijeme v hříších, žijeme vlastnímu Já, jsme-li však obnoveni, Bohu žijeme. Změňte člověku jeho zásady a změnili jste jeho city i jednání. Milost Boží může nám dát základ nový, může nás přesadit do půdy čerstvé. Kdokoliv pravé vánoční radosti se těší, je v Kristu novým stvořením. Není-li však srdce tvé obnoveno, tedy lpí na věcech tohoto světa; země je mu nebem, a ty jsi převráceným, neobráceným člověkem.

V pravdě stal se člověk hříchem největší nestvůrou na světě. Je tudíž nutno, abychom se znovuzrodili; nejsme-li, tož se nám dítko betlémské dosud nenarodilo. Milí bratři a sestry v Kristu – máme-li takové srdce, jaké duch tohoto pamětného dne žádá, tedy je radost vaše pravou vánoční, a vy jste dětmi Božími.

Přirozeně vyvíjí se člověk z dítěte na muže, kdežto v stavu milosti z muže na dítě. Čím více dospíváme v dětství Boží, tím více rosteme v podobu Kristovu. Můžete všichni říci, že stali jste se Božími dětmi? Přijímáte Slovo Boží tak, jak se vám podává?

Neobrátíte-li se a nebudete-li smýšlet jako pacholátka, tedy se vám betlémské dítko dosud nenarodilo. Prostý duch, jakého měla Marie, sestra Lazarova, sedí stále u nohou Pána Ježíše a poslouchá ho, aby se od něho učil. Milí posluchači, ovládá vás bázeň Boží? Sídlí v nitru vašem duch Božího synovství, v němž voláme k Bohu: „Abba, milý Otče“? Osvědčuje duch ten duchu vašemu, že jste se z Boha narodili? Nové srdce Kristu docela je oddáno. Nuže, žijete na zemi proto jen, abyste Pána Ježíše oslavili? Směřuje-li cíl života vašeho k poctě jména jeho? Jestliže jsi, milá duše, požehnání dnešního textu dosáhla, tedy můžeš směle vyznat: „Vím, že Vykupitel můj je živ a jsem si jist, že ostříhá mi toho, což jsem u něho složil, až do onoho dne.“ Mnohých srdce dosud obnoveno není, a proto neokouší pravou vánoční radost. Pročež, milí posluchači, neupokojte se, dokud nenabudete jistoty, že Kristus vaším jest a vy jeho.

Zakusili jste, co je to znovuzrození? Když ano, tož platí vám prorocká pravda Izajášova: „Dítě narodilo se nám, syn dán jest nám.“

Co znamená ona střelba s hradu královského a proč to slavnostní zvonění ze všech věží, jakoby celé město radostí bylo opojeno? Narodil se kralevic a jemu náleží slavný ten pozdrav? Což srdcí vašich zvony, milí křesťané, zdali vysílají vděčný a radostí nadšený pozdrav Pánu Ježíši, jenž přišel na tento svět? Rozvesel se srdce mé a zvony tvé velebně se rozhlaholte! Rozezvuč se jazyk můj k chvalozpěvu k oslavě Jeho, kterýž přišel tebe vykoupiti!

Jak lze si vysvětliti, že tak málo se Kristu obětujeme, kdežto On pro nás cele se obětoval? V čem to vězí, že mu tak málo sloužíme, kdežto On se službě naší cele zasvětil? Ó, jak naříkati musíme na nedostatek oddanosti k Němu! Kéž chtěli bychom se v tom napravit! Máme-li co ze statků pozemských, zasvěťme to Pánu Ježíši; především ale dejme mu sebe sama. On dá nám srdce nová!

„Ano, požehnáni budou v semeni tvém všichni národové země.“ Chceme-li požehnání tohoto textu si osvojiti, musíme Pána Ježíše jako Syna Božího přijmouti; k tomu nutná je za druhé upřímná láska k božské pravdě v Bibli Páně.

Jeden knihkupec v Praze uveřejnil před lety v „Národních Listech" následující oznámku, z níž toto uvádím:

„Zkoumáme-li dějiny našeho národa, uvidíme, že osudy jeho úzce spojeny jsou s knihou knih – Biblí. Byl by utonul již dávno v moři nepřátel, kdyby Bible byla mu nedala síly, udatnosti a zápalu. Ona dala mu Husa, Chelčického, Tábory a onen mohutný šik bojovníků ducha – české bratry až po učitele národů Komenského. Biblí byla zachována existence národa. A v době, kdy Bible vzata násilně z rukou lidu, zpečetěn byl osud národa. A v dobách národního probuzení vykonala úkol největší. Kniha tato byla jediným majetkem ubohých našich vyhnanců. „Nic nevzali jsme s sebou, po všem je veta – jen Bibli kralickou a Labyrint světa,“ tak zpíval houf českých exulantů. Bible to byla, z níž i Komenský v dalekém svém vyhnanství čerpal posily, útěchy a víru v šťastnou budoucnost našeho národa.

Ó, český národe, i tobě platí vybídka apoštola Pavla: „Slovo Kristovo přebývej ve vás bohatě.“ Lide český, ty máš příčinu milovati Bibli Páně! Doba tvoje nejslavnější, když jsi byl první mezi národy evropskými, byla právě ta, kdy panovala mezi tebou pravda Boží.

Kdysi zastavil se jeden cestovatel po Anglii před domkem jakéhosi chuďasa, aby požádal od něho vody. Zastihl obyvatele v prudké hádce. Vyslovil, oč žádá a pokusil se pronésti několik smírných slov, na něž však dostalo se mu odpovědi ne právě lichotivé. Vody však přece mu podali. Mezi tím, co pil, utkvěly zraky jeho na staré knize pod starou polici pohozené; běda to Bible Páně. Vraceje koflík, dodal: „Drazí přátelé, vím, co by vám pomohlo k štěstí; jen kdybyste to našli; nalézá se poklad v domě vašem; pročež pilně po něm pátrejte.“ Domácí přemýšleli o výpovědi cizincově a jali se celý domek prohledávat. Po několika dnech přišla žena na onu Bibli; při tom zmocnil se jí zvláštní pocit. Bible byla odkazem její matky. Byla by snad kniha ta pokladem, který cizinec mínil? Dále již po pokladu nepátrala, ale jala se v svaté knize číst, četla a plakala. Od té chvíle žena úplně se změnila. Různice hned přestaly, jelikož žena neopětovala lání mužovo. Ten, udiven sledoval její chování a záhy zvěděl příčinu změny a počal také si všímati objeveného pokladu. Brzy oba nalezli bohatství milosti Boži, kteráž přeměnila rozervanou jejich domácnost v obydlí míru.

Ó, národe český! I ty máš v domě svém znamenitý poklad – „Bibli Kralickou“, jíž se, jak někdo dobře pověděl, „žádná jiná česká kniha nevyrovná a kteráž netoliko dokud se jen bude na světě česky mluvit, nemůže přijíti v zapomenutí, nýbrž pokud národa a jazyka českého stávati bude, zůstane navždy jeho nejdražší a nejvzácnější perlou.“ „Ona byla často jediným jměním, jež čeští vyhnanci do ciziny si nesli, jedinou útěchou zbytků bratrských, doma skrytě pozůstavších.“ Ó, národe český, i ty máš v domě svém poklad a proto slyš slovo Komenského: „Poroučím tobě horlivou žádost k vyrozumívání vždy pilnějšímu a jasnějšímu pravdy Boží. Tobě kniha tato dochována bude, důvěřuj se a nepochybuj.“

Lide český! Zaslíbení dnešního textu platí tobě. Tebe měla by pojmout horlivá láska k slovu Kristovu, jež bohatě v tobě přebývati má. Nejdražším odkazem otců a nejvzácnějším klenotem národním je Bible Kralická. Ó, bychom z knihy té pilně a rádi učili se Boží moudrosti! Kéž dědictví toho otcovského draze bychom si vážili!

Člověčenstva květ vadne, hvězdy lidské hasnou, ale pravda a moudrost i světlo slova Kristova na věky zůstává. Co prospěje člověku, by hlava jeho vědomostmi až k zemi se skláněla, rozum zbystřel na stupeň nejvyšší — ale srdce děsnou prázdnotou a chladem mrazivým se vyznačovalo? Snad, milý neobrácený posluchači, všecko na světě znáš, ale jenom ne sebe!

Srdce postrádající vzdělání ze Slova Božího, postrádá též opravdové radosti a útěchy. Na tobě tedy jest, lide český, uchvátíš-li požehnané zaslíbení našeho textu.

Slovo Kristovo přebývej, totiž buď u vás domovem! Ono budiž stálým a vzácným vaším hostem! Jistě že nečetlo se u nás v Čechách nikdy tolik jako dnes. Kéž by ale slovo Kristovo na předním místě se četlo. Většina je však bohužel nepovažuje za slovo svého Spasitele, pročež nedochází pravé radosti a požehnání. Je ovšem rozdíl, máme-li my slovo Boží, anebo má-li Slovo Boží nás; ono má v nás přebývati. Neslevme z této pravdy proto snad, abychom chtěli světu se zalíbiti. „Tak psáno jest“ – budiž naším heslem. Otcové naši modlili se s dítkami svými: „Zachovej nás, Pane, v slovu svém.“ Následujme příkladu jejich.

Milá duše, chceš-li osvojiti si zaslíbené požehnání našeho textu, tož musíš přijmout Pána Ježíše jako Syna Božího, což žádá za třetí vřelou lásku k ukřižovanému a z mrtvých vstalému Spasiteli.

Slavný kazatel Whitefield byl kdysi hostem u jednoho slovutného hodnostáře vojenského. Rodina hostitelova nebyla Pánu Ježíši oddána, ale kazatele přijala velmi laskavě, jevíc k němu velikou úctu. Whitefield měl prsten s démantem; jím napsal na sklo v okně: „Jednoho se nedostává.“ Výpověď tu četli domácí a přijali ji tak laskavě jako ji Whitefield napsal a za nedlouho rodina generálova stala se v Kristu rodinou Boží.

I tobě, milý český národe, jednoho se nedostává; a to jedno není snad vzdělanost nebo schopnosti nebo cosi podobného, ale pevná, spasitelná víra v ukřižovaného Pána Ježíše.

Tobě ovšem platí požehnání dnešního textu, ne však bez víry v Něho, jenž sice jako člověk se narodil, ale jako Syn Boží je dán. Toliko živou vírou lze si je osvojiti.

Každý národ ctí své reky. Národové mají však též reka společného – Pána Ježíše. Hrabě Hartenau, přední šlechtic bulharský, je rekem Bulharů a nikoli Francouzů nebo Španělů.

Ale na Pána Ježíše každý národ stejné má právo. „Ano požehnáni budou v semeni tvém všichni národové země.“ Rek náš pošel z rodu Davidova. Nechť jiní honosí se reky svými; my jako křesťané chlubíme se rekem, kterýž neproslul nějakou hmotnou zbraní, aniž dobyl si vavřínu násilnou porobou bližních svých. Zcela jiný je rek náš! Utrpením a poslušenstvím až k smrti, k smrti na kříži, zvítězil Lev z Judy, pročež povznesl Otec jméno jeho nade všecka.

Rekové bývají slavně vyznamenáni; vyznamenáním Pána Ježíše bylo utrpení kříže a vítěznými klenoty známky vytrpěných muk. Kéž by tedy každičký národ velikého trpitele Golgotského přijal za vlastního reka svého, neboť i On za každý národ i každou jednotlivou osobu zemřel.

Milený národe český! Ty žiješ v době vážné, předůležité, ty toužíš po slavné budoucnosti; a protož nechť každý Čech uvěří pevně v Pána Ježíše a jistě celý národ požehnání Páně dosáhne. Když bude Pán Ježíš rekem naším, kohož se budeme báti? Jestliže On bude naší pomocí a silou, před kým bychom se třásli? Jeho nikdo nepřemůže, byť i celý svět proti Němu povstal. On jest a zůstane Rekem udatným a vítězným, jsa zároveň i Otcem věčnosti. Lidstvo pomíjí; pokolení jedno po druhém hyne, ale Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest i na věky bude.

V světě hádky a různice panují a proto milá jest zvěst, že je někdo, jenž působí pravý pokoj, jehož svět uděliti nemůže, jedině On, král pokoje věčný. Žízní duše vaše pokoje toho a hledá ho snažně? Ve světě nedojdete ho, ale přistupte ke Knížeti Pokoje, o němž svědčí dnešní text, že požehnáni budou v Něm všichni národové země. Což může být vzácnějšího a lepšího nad pokoj v srdci, pokoj v svědomí? Pakli jsme se věrou spojili s Pánem Ježíšem, nemáme se čeho báti: ani smrti, ani trudu, ani pokušení, ani soudného dne. Blahoslaveni jsme, jsme-li v duši ujištěni, že jsme dítkami Božími a tudíž dědici života věčného skrze Pána Ježíše. Netouží snad někdo z nás po pokoji tom? Aj, dnes nabízí se vám v Kristu. Jedině v Něm lze ho dosíci, jedině skrze Pána Ježíše možno se smířiti s Bohem. Ó, český národe, české srdce, jdi jen u víře k dítku tomu, jež v duchu v jeslích betlémských zříš! Dosáhnete-li pokoje skrze Ně, pak usídlí se v domech vašich pravý pokoj a v srdcích vašich zavládne radost v pravdě vánoční.

K závěrce ještě jen několik slov.

Voláme jako andělé u Betléma: „Sláva na výsostech Bohu!“ Jsou to první slova, jež zástup nebešťanů na této zemi pronáší, jimiž se i chvalozpěv o narození Kristově začíná. Veleben budiž Bůh na výsostech! Nesčetní zástupové kol trůnu Kristova neustávají slaviti a ctíti Jeho, kterýž jest, byl a na věky bude.

I my povinni jsme duchem oslavovati milého Spasitele. Ó, dejme mu dnes celé srdce. V něm je spása, v něm i požehnání všech národů, i každé upřímné kající duše. Kdo u víře Spasitele přijme, vrací se v prvotní poměr k Bohu. Člověčenstva zachováním je Pán Ježíš. Vtělený Syn Boží, jenž jako nemluvně v betlémských jeslích spočíval, způsobil nám spásu.

On zemřel a z mrtvých vstal – člověčenstvo jest s Bohem smířeno. Halelujah!! Amen.

Ze sbírky kázání Cesta pravdy I., Praha 1901.

Albert Warren Clark byl jedním z prvním amerických misionářů v naší zemi, kázal česky a patřil k zakladatelům Svobodné reformované církve.