Kniha od Charlese H. Spurgeona „Rybář duší“

Poznal jsi Krista? Zvěstuj ho ostatním! Přibližně těmito slovy bychom mohli vyjádřit hlavní myšlenku naší dnešní knihy, Rybář duší, od jednoho z nejhorlivějších evangelistů všech dob, Charlese Haddona Spurgeona (1834–1892).

Zvěstování Ježíše Krista a jeho poselství – evangelia – patří k hlavním povinnostem Božího lidu. Nutno připustit, že značná část současných sborů s nezbytností plnění tzv. „velkého poslání církve“ ochotně souhlasí (Mt 28,18–20). Vyvstává však otázka, zda si uvědomujeme, co to ve skutečnosti znamená.

Existuje nepřeberné množství současné křesťanské literatury o evangelizaci a misii. Spurgeonova kniha (Rybář duší) však ve mně zanechala nevšední dojem. Dokonce jsem v pokušení prohlásit, že knihy podobného charakteru se dnes již téměř nepíšou. Jedná se o soubor Spurgeonových kázání a vyučování přednesených na různých setkáních vedoucích nedělních škol, na modlitebních shromážděních v Metropolitan Tabernacle (domovský sbor Charlese Spurgeona) a studentům Pastors' College (Pastýřská škola). Název knihy je odvozen z Kristova povolání učedníků do služby hlásání evangelia: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí“ (Mt 4,19). To by pochopitelně nebylo až tak neobvyklé, čím je tedy Rybář duší zajímavý?

Za prvé neobsahuje komplikované rozbory nepřeberného množství biblických textů. Ne že by Spurgeon nevykládal Písmo, naopak. Takřka každý odstavec se vztahuje k určitému oddílu Písma. Spurgeon však dokáže hlubokou pravdu Písma vyjádřit nesmírně jednoduše, svěže, srozumitelně a výstižně. Vskutku pravý mistr projevu! Jeho obrazotvornost se zdá být nevyčerpatelná. Předkládá srozumitelná přirovnání, která čtenáři vybranou myšlenku pomohou snadno vstřebat a uchovat v paměti. Uvedu příklad: „Kažte evangelium, a nic jiného! Spolehněte se pouze na jeho staré dobré poselství. K lovení lidí nepotřebujete žádnou jinou rybářskou síť. Váš Pán vám dal k dispozici síť, která se nepřetrhne ani pod tíhou velikých ryb a její oka jsou dostatečně úzká, aby zachytila i drobné rybky. K lovu ryb tedy rozhazujte tyto sítě, a žádné jiné.“ Anebo: „Evangelium se hodí do každé situace. Je to hrot šípu, jenž je schopen proniknout skrz nejtvrdší srdce, i léčivá mast, jež dokáže zhojit i ta nejvážnější zranění.“

Spurgeon hovoří prostě, nikoli však povrchně. Ačkoli byl nesmírně sečtělý – přečetl tisíce různorodých knih (nejedná se o přehnané tvrzení!) –, kázal po vzoru George Whitefielda (1714–1770) „selskou řečí“. Spurgeonovy výroky člověk snadno pojme, zároveň ale nad nimi může uvažovat dlouhé hodiny. Hloubka následujících vyjádření je v kontextu jednotlivých kapitol až dechberoucí: „Zbraní, kterou Bůh dobývá lidská srdce, je pravda, jak se nachází v Ježíši.“ „Švec se nepouští svého kopyta a kazatel se pevně drží kázání evangelia.“ „Pochybný popis Krista plodí pochybnou víru.“ „Máš-li víru jako hořčičné zrnko, staneš se stromem, v jehož větvoví zahnízdí nebeští ptáci.“ „Modlitba a činy jdou ruku v ruce. Činy bez modlitby – domýšlivost! Modlitba bez činů – pokrytectví!“ Anebo: „Poznal jsi Krista? Zvěstuj ho ostatním!“

Za druhé se Rybář duší vrací zpět k zapomenutým křesťanským pojmům. Hřích, pokání, spravedlnost, víra, spasení, znovuzrození, zástupná oběť, svatost, pravda a podobné výrazy jsou dnešními sbory a kazateli nejen opomíjeny, nýbrž i hrubě překrucovány. Ve snaze zalíbit se světu mnozí kazatelé mění jejich původní biblickou definici. Pokání dnes již nepředstavuje lítost a odvrácení se člověka od hříchu k Bohu, nýbrž povrchní přechod od negativního k pozitivnímu myšlení. Víra dnes již neznamená spolehnout se celou svou bytostí na dokonané dílo zástupné oběti Pána Ježíše Krista na kříži za náš hřích, nýbrž přesvědčení o jedinečnosti sebe sama, která Boha nutí podlehnout přemáhajícímu sentimentu rozněžnělé lásky. Milost dnes již není nezasloužený projev přízně a dobrodiní Boha vůči padlému člověku, nýbrž laskavost, na kterou máme pro svou neobyčejnost výsadní právo a kterou nám Bůh dluží. Hřích dnes již neoznačuje zvrácenou vzpouru člověka vůči Stvořiteli (vědomou i nevědomou), nýbrž omyl, za který nemůže hřešící osoba, nýbrž nepříznivé vnější vlivy (společnost a okolnosti). Někdy je hřích dokonce definován jako negativní uvažování na úkor své vlastní výjimečnosti. Za pravdu dnes již není považováno Boží slovo, nýbrž subjektivní lidské pocity. Co člověk, to pravda. Pravda je to, co člověku přináší dobrý vnitřní pocit. Ne nadarmo Spurgeon tvrdí: „Jsem přesvědčen, že jeden z hlavních důvodů, proč má Boží lid tak chabý vliv na své okolí, je skutečnost, že svět má tak velký vliv na církev.“ Dokud se církev bude snažit přizpůsobit rozmarům bezbožného světa a nebude mít bázeň před Bohem, nemůžeme čekat, že bude hlásat ryzí evangelium, které zachraňuje hynoucí duše z otroctví hříchu! To mě vede k poslední myšlence.

Charles Spurgeon se ve své knize nesnaží přednést novou, neotřelou a doposud nevídanou evangelizační strategii, která nepochybně zaplaví naše sbory stovkami nových posluchačů. Vrací se k biblickým kořenům a pravé podstatě zvěstování evangelia. Velice osvěžujícím způsobem prezentuje jeho moc, účinnost, prostotu a velkolepost. Za příklad si bere různé kazatele a evangelisty, především pak apoštoly a samotného Pána Ježíše Krista. Žili a působili v době, kdy Středomoří a Blízký východ (včetně Izraele a Judska) silně ovlivňovaly nejrůznější kulturní, náboženské a filozofické směry, přesto se nesnažili těmto vlivům přizpůsobit. Vyšli s modlitbou a v moci Ducha svatého, aby zvěstovali Boží slovo v pravdě, horlivě, v lásce a s touhou po spáse hynoucích duší. „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, my však hlásáme Krista ukřižovaného“ (1K 1,22). Tento osvědčený přístup přiváděl a stále přivádí ztracené duše ke Kristu, neboť není založen na víře v lidské schopnosti, nýbrž na víře v Boží svrchovanou moc. To pochopitelně neznamená, že máme evangelium zvěstovat bez rozvahy či bez jisté dávky vynalézavosti. Spurgeon ve své knize v žádném případě nepodporuje pošetilé, nedomyšlené či unáhlené evangelizační snahy. Nechce v člověku vyvolat prchavé nadšení, které ho donutí zbrkle vyběhnout do ulic a vykřikovat kýčovité evangelizační fráze. Dílo rybářů duší vyžaduje nejen nadšení, ale také rozvahu, moudrost, důvtip, odvahu, vytrvalost, píli a především dobrou znalost základů Kristova učení, modlitbu, víru, posvěcení a zmocnění Duchem svatým. Věřím, že služba Charlese H. Spurgeona (a jeho sboru) je věrným příkladem toho, co sám učil. Buď Bohu chvála, že i dnes existují podobní kazatelé a sbory. Nadešel čas, abychom se k nim přidali a přinesli Pánu hojný úlovek!

knihu vydala Poutníkova četba v roce 2023

www.Poutnikovacetba.cz