Zamyšlení o současné situaci s koronavirem

Co se to vlastně děje a proč

Situace, ve které jsme se všichni ocitli a která výrazně zasáhla naše životy, je výjimečná a pozoruhodná v tom, že zasáhla úplně celou naši společnost a dokonce v podstatě stejným způsobem celý svět. Skutečnost, že na světě jsou války a konflikty, v nichž umírá velké množství lidí a které přinášejí obrovské utrpení, nespravedlnost, brutalitu a nesmírnou bolest, se nás až tak moc nedotýká, pokud to není v naší zeměpisné blízkosti. Skutečnost, že lidé bývají nemocní a mnohdy jde o velmi vážné a smrtelné onemocnění spojené s velkým fyzickým i psychickým utrpením, s nesmírnou bolestí, se nás až tak moc nedotýká, pokud se nejedná o nás samotné nebo o někoho blízkého z rodiny či z okruhu nejbližších přátel. Na tyto věci jsme si do určité míry zvykli a nepřekvapují nás. Situace s koronavirem je jiná v tom, že zasáhla postupně celý svět a vstoupila do života každého člověka. Zasáhla přímo či nepřímo mnohé stránky našeho života, života celé společnosti, i když ne přímo zdravotně, tak ve formě omezení, a dá se očekávat, že i výrazně ekonomicky a sociálně. Právě pro zvláštnost této situace si lidé možná kladou otázku: Co se to vlastně děje a proč?

Nás, věřící v evangelium Pána Ježíše Krista, by tato situace příliš překvapit neměla. Pokud věříme Božímu slovu, známe pravdivě realitu tohoto světa. Víme, že svět leží ve zlém (1J 5,19) a „pomíjí“ (2,17), hyne. Situace s koronavirem, ve které se v těchto dnech nacházíme, tuto pravdu velmi zřetelně vykresluje a připomíná. To je odpověď na otázku, co se to děje. Ani odpověď na otázku proč se to děje, by neměla být těžká. Je to důsledek lidského hříchu. Člověk (Adam, a s ním celé lidstvo) se vzbouřil proti Bohu, padl do hříchu, sešel z cesty, kterou mu Bůh připravil, vypadl z toho krásného plánu, do kterého Bůh člověka stvořil. Bez těchto dějinných faktů a příčinných souvislostí svět není pravdivě poznatelný. Z Božího slova stejně dobře víme i to, že jediný způsob, jak je to možné napravit, je smíření, vykoupení a spása v Ježíši Kristu.

Co bude dál a co máme čekat

Společnost je nastavena tak, aby přemýšlela o budoucnosti světa v termínech ekonomického růstu a udržitelného rozvoje. Věřící by o budoucnosti světa měli přemýšlet v termínech očekávání Kristova druhého příchodu, skonání světa, těšení se na vykoupení těla, na oslavení a na vstup do věčného života. Situace kolem koronaviru dává příležitost ujasnit si tyto postoje. Společnost vkládá naději do vědy, výzkumu a zrychlení medicíny. Tyto věci samy o sobě nejsou špatné, jsou darem od Boha, jsou součástí všeobecné Boží milosti a jsou prospěšné lidstvu. Lidé ve světě však očekávají, že život na světě bude stále jen lepší, delší, zdravější, bohatší, plnější, klidnější, a že lidé budou moci stále méně pracovat a stále více si užívat života. Vkládají naději do lidského pokroku. Boží slovo však vykresluje obraz světa, který je radikálně jiný. Svět leží ve zlém a nesměřuje k lepšímu, ale k horšímu, hyne, „pomíjí“, jednou skončí a bude odsouzen. Obyvatelé Evropy a Severní Ameriky možná už dlouho žijí v iluzi, že všechno je dobré (svět je fajn) a očekávají, že všechno bude ještě lepší. Tato iluze je důsledkem dlouhodobé nevídané prosperity a míru. Ale dějiny nás učí, že prosperita a mír nevedou národy k tomu, aby se s vděčností a pravdivým uctíváním obrátili k Bohu.

Je tato situace s koronavirem již spuštěním posledních věcí?

Rozhodně je to něco, co má upoutat lidskou pozornost na to, jak to se světem vlastně je, a co svět čeká. Je to výjimečná příležitost upoutat lidskou mysl a srdce na Boha, na skutečné dějiny tohoto světa a na dějiny spásy. Otázkou je, kolik lidí tuto příležitost využije. Když porovnám situaci kolem koronaviru s posledními věcmi popsanými v Písmu, tak se domnívám, že současná situace ještě nenabývá popsané rozměry. Právě toto je na aktuální situaci pozoruhodné. I když každé jedno úmrtí na Covid-19 je velkou osobní či rodinnou tragédií a bolestivou ztrátou, i když situace v některých zemích je nesmírně dramatická, krutá a tragická, přece z pohledu celého světa, z pohledu procentuální nakaženosti obyvatelstva, a z pohledu procentuální úmrtnosti nakažených, nejde o nejhorší tragédii, jakou lidstvo zažilo či poznalo. A přesto v současnosti žijící lidstvo nezažilo a nepoznalo událost takových rozměrů, která prosákla celým světem a pronikla všemi rovinami ekonomického a společenského života. Co potom říci o posledních událostech, které popisuje Písmo v souvislosti se skonáním světa, kde dopad a dramatičnost a úmrtnost je popsána jako nesmírně větší? Právě teď je příležitost zastavit se, zamyslet se a nastavit si správně srdce vůči Bohu.

Lekce o trpělivosti a o poslušnosti

Poslušnost člověka Boží vůli, Božímu zákonu, Božím přikázáním je něco, o co v dějinách lidstva jde nejvíce. Už při stvoření člověka byla největší otázkou poslušnost. Člověk neuposlechl a důsledky byly strašné: Do lidského života vešla smrt (člověk se stal smrtelným), smrt se svými přidruženými jevy jako nemoci, bolest a utrpení, a do světa (do celého tvorstva) vešlo porušení. Neposlušnost, důsledky, které přivedl na celé lidstvo a na celý svět první člověk (Adam), musel přijít odčinit a také odčinil druhý a poslední Adam (Pán z nebe, Ježíš Kristus, Boží syn, který se stal Synem člověka). Tak jako první Adam uvedl celý svůj lid (všechny své potomky) do reality smrti a porušení, tak druhý Adam vyvedl skrze vykoupení celý svůj lid (své bratry, Boží děti) ze smrti a porušení a přenesl je do království věčného života tím, že je oživil. Takto znovu narození mají nové srdce a nového ducha spolu s Božím Duchem a Boží zákon je napsán v jejich vnitřnostech (v srdci a mysli) a proto žijí život poslušnosti víry. Poslušnost jim je duchovně vštípena skrze obřízku srdce, ne více už jen přikázána zvenku souborem přikázání (zákonem) napsaným na kamenných deskách. Takto Bůh docílil v Kristu svůj cíl mít svůj lid, na věčné časy, lid, který bude Boha znát, milovat, který bude Bohu věrný a poslušný, uprostřed kterého se bude Bůh procházet a přebývat na věčné věky.

K otázce lidské poslušnosti nás velmi poučným způsobem obrací i situace kolem koronaviru. Vlády a autority (krizové štáby, vrchní hygienik, zdravotnické výbory) ve státech vydaly nařízení a opatření, která směřují k zastavení šíření epidemie (nyní už pandemie). Jde o nošení roušek, omezení shromažďování, setkávání, omezení cestování, omezení pohybu, izolace, karanténa a podobně. Národy, které uposlechly a řídily se těmito opatřeními, jsou na tom mnohem lépe co do nakaženosti a úmrtnosti než národy, které tato opatření neposlechly (neposlouchají), neřídily se jimi, zavrhly je či se jim dokonce vysmívaly. Lekcí a poučením z toho je, že poslušnost se vyplatí, vyplácí. Platí to nejen v rovině praktického života, ale i v duchovní rovině. Poslušnost je člověku k dobrému, poslušnost působí život, vede k životu. Měli bychom si poslušnost zamilovat.

V této souvislosti by některé věřící mohla napadnout myšlenka, že nechránit se, neoddělit se, neposlouchat takové světské opatření je projevem silné víry. Takové myšlení je postaveno na chybném předpokladu, že Boží dítě se nemůže koronavirem nakazit už jen z toho důvodu, že je Božím dítětem. A skutečně, mnozí tak smýšlejí, že pokud Boží dítě nehřeší (nezhřeší), onemocnět nemůže, neonemocní, neboť Bůh dává spaseným nemoc jen jako časný trest za hřích. Takové smýšlení pramení ze špatného poznání Božího slova. Každé Boží dítě, dokud je v nevykoupeném těle, může onemocnět a dokonce nemoci i podlehnout, a nemusí to být Boží časný trest za hřích (viz články „o utrpení věřícího“, v časopise SOLAS číslo 7, léto 2010. Číslo v pdf je on-line zde: http://casopis.solas.sk/images/stories/solas/casonline/text/solas07.pdf).

Musíme si uvědomit ještě jednu důležitou věc. Jako Boží děti jsme vázáni nejen Božími přikázáními, ale Bůh nám přikazuje, abychom poslouchali i světské autority (Ř 13,1-7), které On právě k tomu ustanovil, aby spravovaly tento svět, který je porušen, a který leží ve zlém (1J 5,19). A to je důvod, proč budeme i my, věřící, poslušní opatřením, které omezují pohyb, cestování, setkávání, které upravují režim důchodcům, které upravují způsob nakupování a celkově fungování v těchto dnech, a dokonce i opatření, která se týkají neshromažďování se k bohoslužbám. Uctívat Boha a sloužit mu je možné i s dočasným omezením společných bohoslužeb.

Trpělivost v této situaci jde ruku v ruce s poslušností. Jako Boží děti přinášíme užitek Bohu a svému okolí v trpělivosti (Lk 8,15). V trpělivosti dobrého skutku hledáme slávu a čest a neporušitelnost (Ř 2,7). A víme, že je to právě utrpení, které vede k vytrvalosti (Ř 5,3). Proto právě tento čas je pro nás časem školy vytrvalosti. A máme k tomu i velkou motivaci, protože z vytrvalosti roste osvědčenost a z osvědčenosti naděje (Ř 5,4; 8,25). Boží slovo nás instruuje, že v soužení máme být trpěliví, máme setrvávat na modlitbě, a máme se radovat z naděje věčného života (Ř 12,12). Boží slovo nám opakovaně připomíná, že naději máme skrze trpělivost a skrze potěšení Písem (Ř 15,4). Míra naší trpělivosti v této korona-situaci bude takovým lakmusovým papírkem toho, jak na tom duchovně jsme. Spolu s trpělivostí jde ruku v ruce i tichost a pokora.

Boží vůle a Boží srdce

První, co nás může napadnout, když přemýšlíme o této situaci s koronavirem, je, zda je to Boží vůle, nebo jaká je Boží vůle v této situaci. Lidé ve světě se většinou rouhají způsobem, že jako záminku, aby v Boha nevěřili, používají argumentaci, že pokud je Bůh dobrý, nemůže dopustit utrpení a smrt, a pokud utrpení a smrt dopustí, pak nemůže být dobrý nebo neexistuje. Takové smýšlení pramení z nepravdivého poznání světa. Tito lidé nerozumí, že za původ utrpení a smrti není odpovědný Bůh, zodpovědný je člověk (první člověk Adam).

V otázkách Boží vůle se však často hroutí a klopýtají i křesťané. Musíme si uvědomit, že Boží vůle má několik stránek či rovin: svrchovaná Boží vůle (suverenita); nařizující (přikazující) vůle Boží; Boží vůle pro člověka v rovině toho, co chce Bůh dosáhnout (čeho chce docílit); a Boží vůle v rovině Boží touhy (Boží srdce). Boží svrchované vůli se nic nemůže vymknout, jinak by Bůh nebyl Bohem. Vše, co se děje ve stvoření, je podřízeno Boží svrchovanosti. Nic se jí nemůže vymknout. Když Adam zhřešil, nevymklo se to Boží svrchované vůli. Vždyť Bůh měl připraveného Spasitele ještě před založením světa. Adamova neposlušnost však byla v rozporu s Božím příkazem, s Boží nařizující vůlí. Pokud bychom nerozlišovali mezi Boží nařizující a svrchovanou vůlí, zůstali bychom bezradní při pádu Adama do hříchu. Podobně, Bůh v desateru přikazuje například „nepokradeš“. Znamená to, že každá krádež zneplatňuje Boží vůli, a že Bůh vlastně nemá svět pod kontrolou? Takový zmatek by nastal v naší mysli, kdybychom nerozlišovali mezi Boží nařizující vůlí a Boží svrchovanou vůlí.

Byla to Boží vůle, aby se narodil Šalomoun? Zde asi lehce řekneme, že ano. Když si však uvědomíme, co tomu muselo předcházet, která Davidova manželka je Šalomounovou matkou, a co tedy jeho narození muselo předcházet – položíme otázku jinak – byla Boží vůle, aby David zcizoložil s Betsabé a zavraždil (nechal zabít) jejího manžela Uriáše? Boží svrchovaná vůle to musela být, protože jinak by se to nestalo, jinak by se Šalomoun nenarodil. David však porušil Boží nařizující vůli „nepožádáš“ a „nezabiješ“. A tento rozdíl je důležité si uvědomit. Odpovědnost za hřích (za porušení Boží nařizující vůle) a také vina za hřích jde na konto člověka. Bůh není ani odpovědný za hřích ani vinen hříchem přesto, že se vše děje podle jeho svrchované vůle. A tady nám nepomůže trik, že Bůh to (něco) dopustil, ale nebylo to podle jeho vůle. Jestliže Bůh něco dopustí, tak je to dokonale v souladu s jeho svrchovanou vůlí! Kdyby tomu tak nebylo, nedopustil by to. Jedině Bůh je suverénní a udělá si vždy tak, jak On chce, ale přitom nikdy nenese odpovědnost a ani vinu za hřích.

Někdy můžeme slyšet prohlášení, že smrt není podle Boží vůle, protože smrt je Boží nepřítel a Bůh nemá zálibu v smrti hříšníka (a v smrti celkově). Rozumím tomu, co se tím chce říct, ale pokud toto neupřesňuje a nerozlišuje podle jednotlivých rovin Boží vůle, které zmiňujeme výše, vzniká zmatek.

V první řadě: smrt je dokonale v souladu s Boží svrchovanou vůlí, protože kdyby tomu tak nebylo, smrt by neexistovala. Bůh má smrt dokonale pod svou vládou. Vidíme to v knize Job, a vidíme to i v tom, že až přijde její čas, smrt bude odstraněna – a dokonce už teď je poražena. Kristus zvítězil nad smrtí.

Zadruhé: smrt je dokonale v souladu s Boží nařizující vůlí, s Božím zákonem, protože podle zákona odplatou za hřích je smrt. Bůh dal smrt jako trest za hřích. Je to jeho vůle a jeho spravedlnost. To nic nemění na tom, že Bůh nemá zálibu v smrti hříšníka a touží, aby všichni lidé přišli k pokání a spasení. Toto je Boží vůle v rovině touhy jeho srdce.

Bůh nemá zálibu v tom, aby hříšník zemřel a byl zatracen (to je v rovině touhy jeho srdce). Ale platí, že duše, která hřeší, zemře, protože to je Boží vůle. To, že Bůh nemá zálibu v smrti hříšníka, neznamená, že hříšníka nepotrestá spravedlivě smrtí a zavržením. Ne, jediná cesta, která vede k záchraně od trestu smrti za hřích, je Kristova zástupná smrt na kříži a Kristovo vzkříšení z mrtvých pro ospravedlnění věřících. Bůh to, že nemá zálibu v smrti hříšníka, realizuje tak, že svého jednorozeného dal, aby nikdo nezahynul, ale měl život věčný, kdo v Krista věří (Jan 3,16.36).

Tento vztah mezi Boží svrchovanou vůlí a Božím srdcem vidíme jasně v situaci, kdy Ježíš vcházel do Jeruzaléma. Zaplakal nad Jeruzalémem, měl lítost nad izraelským národem, že ho nepřijmou jako Spasitele, ale naopak, že ho odmítnou. Netěšil se z toho, měl zármutek, ale věděl, že to tak musí být, že je to svrchovaná Boží vůle. Vyjadřuje to slovy, že jim to je skryté (Lk 19,41-44), že nepoznají den svého navštívení nyní při jeho (prvním) příchodu, aby v něj neuvěřili a nepřijali ho. Věděl, že Bůh skrze proroka Izajáše oznámil, že Bůh izraelský národ zatvrdí, aby v době prvního Kristova příchodu Izrael Spasitele odmítl, aby evangelium a spása mohli přijít i k pohanům.

Podobně Bůh zajisté neměl zálibu svého srdce v tom, když jeho milovaný šel trpět a zemřít na kříži. Ale smrt jeho syna byla podle jeho svrchované vůle, i když zodpovědnost a vina přímo padá na hlavu těch, kteří ho vydali na smrt, a kteří křičeli „Ukřižuj ho“ (Sk 3,13-18) a spolu s nimi i na nás, protože Kristus nesl naše hříchy a naši vinu na kříž (Ř 4,25) a odpykal za nás spravedlivý trest za ně.

Nyní se již můžeme zamyslet i nad otázkou, zda situace s koronavirem je podle Boží vůle nebo jaká je v tom všem Boží vůle. Situace s koronavirem je podle Boží svrchované vůle, jinak by tu nebyla. A jaká je Boží vůle v této situaci? Je například Boží vůle, aby lidé umírali? Zajisté smrt každého člověka, i v důsledku nákazy koronavirem, je v souladu s Boží svrchovanou vůlí a s Boží nařizující vůlí, protože každému je uloženo jednou zemřít a potom soud. Boží vůle ve smyslu jeho touhy srdce a ve smyslu toho, co chce touto situací docílit, však není, aby lidé umírali, ale aby se přes tuto situaci zastavili, zamysleli, činili pokání, obrátili se k Bohu a byli zachráněni od smrti pro věčný život a pro věčné společenství se svým Stvořitelem. Bůh skrze tuto situaci nabízí tuto volbu každému, a dokonce ještě zřetelněji než kdykoliv předtím.

Shrnutím o Boží vůli řekněme o ní to nejpodstatnější: Svrchovaná Boží vůle je Boží. Není naší věcí. Nám není dáno, abychom se řídili podle svrchované Boží vůle. David se nemohl obhajovat tím, že pomáhá naplnit svrchovanou Boží vůli tak, že zcizoložil s Batšebou a nechal zabít Uriáše. Naopak, pochopil, že zhřešil (2S 12,7), a činil z toho pokání (Ž 51). Nám je dáno, abychom se řídili podle Boží nařizující vůle. Pokud jsme Boží děti, spaseni, tak se řídíme Kristovým zákonem, novozákonními příkazy a pokyny. A také nám byl dán Duch, aby nás vedl, aby v nás způsoboval poslušnost víry. Není nám dáno, abychom se řídili Boží svrchovanou vůlí. Bůh se o svou svrchovanou vůli postará sám.

Pro co žijeme

Další věc, kterou tato situace ozřejmí, je, pro co žijeme. Žiji pro tento svět, nebo o mně platí, že svět je mi skrze Kristův kříž ukřižován a já světu (Ga 6,14)? O Božích dětech duchovně platí, že už víc nežijí, ale žije v nich Kristus, a to co teď žijí tady ve světě, žijí ve víře Božího syna (Ga 2,20). Otázka je, do jaké míry to i reálně o našich životech platí. Skládáme si poklad v nebesích, nebo se snažíme o co nejplnější bohatý materiálně zabezpečený život na tomto světě jakoby nic víc neexistovalo, jako bychom nebyli občany jiného, ​​nebeského světa? Nezapomínáme někdy na to, že jsme poutníci na úzké cestě? Žijeme skutečně nadějí věčného života, nebo se snažíme co nejvíce si život na světě užít?

• Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,20)

Peter Vajda (5. dubna 2020)

Časopis Solas http://casopis.solas.sk/casopis

Článek ve slovenštině: http://casopis.solas.sk/uvahy-1/koronavirus-a-my“