Uložení Boží je dílo celé sv. Trojice. A proto: "Učiňme." (Gn 1,26) Je to rada v Bohu, ale vykonání rady děje se Božími osobami. Bůh Otec je zřídlo a pramen, a On posílá svého Syna a z nich obou pochází Duch svatý.

My věříme v Boha Otce, stvořitele všehomíra. K tomuto vesmíru patří nebe i země, viditelné i neviditelné, andělé i lidé. A to všechno učinil pro sebe samého (Př 16,4).

Stvořil, vytvořil něco, čeho tu nebylo (báráh - rovněž Ž 51,12; Iz 65,17;). Není tedy věčné hmoty nebo prahmoty. Všechno to, co je, vzniklo vůlí nebo slovem všemohoucího Boha. Vůle Boží je hybnou silou i příčinou stvoření. Ve vůli Boží jsou neviditelné myšlénky, které se staly podnětem viditelného světa (Žd 11,3; Zj 4,11; Ř 4,17).

Protože nebylo těch věcí než v určení Božím, říkáme, ač ne dost přesně, že stvořeno je vše z ničeho (2. Makk. 7,28) Sr. Ř 4,17; Žd 11,3. Nečtu vlastně v původním tekstu "ničeho", nýbrž: z věcí nikoli patrných (uk fainomenón).

Stvořeno bylo vše skrze slovo věčné, Syna Božího (J 1,3; Ko 1,16; Žd 1,2; 1 K 8,6). Bůh zjevuje se ve svém Synu a skrze svého Syna v stvoření jako ve vykoupení.

Stvoření stalo se na počátku času. Před stvořením nebylo času, byl jen věčný Bůh, který stvořil čas, jej vyplňuje a jej také přesahuje. Čas a prostor byly stvořeny zároveň se světlem a jsou k jeho existenci nutně potřebny. Jeho existence je jimi podmíněna.

Stvoření všechno nestalo se okamžikem. Písmo uvádí nás do sedmi dob stvoření. Pořad vývinu potvrzuje věda. Na konec, když všechno bylo připraveno, stvořen je člověk.

Manželství není následek pádu, ale rozmnožení původního plánu Božího, ba pocit nehotovosti vložen byl v člověka, až mu byla nalezena pomoc. Stvoření ženy je tedy v jistém ohledu vrchol všeho stvoření.

Naproti tomu spojují mystikové jako Böhm a s nimi Culmann (Christl. Ethik) stvoření ženy s pádem člověka. Neboť tím,že vzniklo v člověku cítění, že mu něco chybí, že tu nebyla nalezena pomoc Adamovi, a že tudíž nastala mezera v stvoření, nedostatek, což dokazuje, že na své vysoké výši odpočívání v Bohu nesetrval, nýbrž na místě spění k vyšším metám, jak obraz Boží určoval, sestupoval a dal se táhnouti k nižším (Gn 1,18-20.), tím začal klesat. Hřích byl počat - v jeho neuspokojenosti s Božím řádem - pádem pak samým se zrodil. Stvoření ženy nemuselo samo sebou vésti k hříchu, ba naopak mělo Adamovi zjednat uspokojení, pomoc, po níž se roztoužil, aby k vykonání odpadnutí nedošlo.

Pro člověka v periodách tvoření s konečnou sobotou byl dán příklad, že všechno žití člověka má míru téhodne, v jehož rámci se má vyvíjet, s cílem odpočinutí v Bohu.

Svět byl stvořen dobrý. "A viděl Bůh vše, což učinil, a aj bylo velmi dobré" (Gn 1,31). Žádný nesoulad nerušil harmonie všehomíra. Bůh odpočíval v duši člověka, a člověk vládl tu jako jeho zástupce s určením, aby postupoval výš a výše v poznání, v tvoření i ve své svobodě, aby tak naplněn byl v plnost Boží, k níž stvořen byl.

2. Písmo svaté ovšem učí, že Bůh je stvořitel všeho. Obrací se tím proti materialismu a monismu (že by hmota byla věčná, a že vše je hmota), i proti dualismu (že by Bůh a hmota od věčnosti vedle sebe byly) i pantheismu (jako by všechno bylo neosobní bůh). Písmo není učebnicí přírodopisu a zpytu, ono nepodává nějakou vědeckou soustavu, která by se musela měnit stupněm lidského poznání. Mimo to nesmíme zapomenout, že názory vědy jsou měnivé, že věda může zkoumat to, co tu je, ale jak co povstalo, a jaké síly byly činny při vzniku, vymyká se stanovení. Věda ve svých hlavních výsledcích bádání a ve svých hlavních představitelích potvrzuje biblickou zprávu o stvoření.