Hlavní částky kapitoly této: 1. Opakování kapitoly dřívější dokazující, že rozum i vůle člověka dle svědectví Písem svatých tak jsou porušeny, že v nikom již nelze nalézti ani neporušenosti, ani známosti, ani bázně Boží (1-2) 2. Vyvrácení námitek o ctnostech proti hořejšímu učení, které v některých pohanech vynikaly (3-4). 3. Jaká v člověku, služebníku hříchu, pozůstává vůle (5), téže lék a uzdravení (6). 4. Mudráků novopelagiánských domněnky o lidské vůle přípravě a působnosti, též o setrvalosti a milosti spolu působící se vyvracejí jak důvody, tak svědectvím Písem svatých (7-12). 5. Konečně připojují se výpovědi Augustinovy, které učení tohoto pravdu stvrzují (13-14).

1. Rozum i vůle jsou cele zkažené hříchem

Ale člověk nemůže dle obojí částky duše, totiž dle rozumu a vůle, lépe poznán býti, než když se objeví v světle výpovědí, jimiž ho Písmo svaté popisuje. Je-li celý naznačen těmito slovy Kristovými: „Což se narodilo z těla, tělo jest“ (J 3,6 jak snadno lze dokázati), musí zajisté velmi bídným tvorem býti. „Nebo náklonnost těla jest smrt, dle svědectví apoštolova (Ř 5,6), protože je nepřítelkyně Boha; nebo zákonu Božímu není poddána, aniž pak může býti.“ Tak-liž jest tělo převrácené, že celým svým smýšlením nepřátelství proti Bohu podniká? Že se spravedlností Božího zákona souhlasit nemůže? Že vůbec nic plodit nemůže než příčinu smrti? Uznáno-li, že v přirození člověka není nic než tělo, pak z něho vyveď, můžeš-li něco dobrého.

Ale výraz „tělo“ platí snad jen o smyslné nikoli také o vyšší části duše? To však se slovy Kristovými a apoštolovými dostatečně vyvrací. Pán dokazuje, že se člověk musí znovu narodit, protože jest tělo. Nežádá, aby se znovu narodil podle těla; na duši však se znovu nenarodí, jestliže se jen ně­jaká částka její napraví, nýbrž když se celá obnoví. Což dokazuje na obou místech užitá protiva; nebo duch se tělu tak přirovnává, že nepozůstává nic středního. Co tedy v člověku není duchovní, nazývá se dle tohoto důvodu tělesné. Duchovního však nemáme nic, leč skrze znovu­zrození. Tělo je tedy vše, cokoli máme od přirozenosti.

Kdyby v té věci jinak mohla býti jaká pochybnost, zprošťuje nás jí Pavel (Ef 4,23), kterýž popsav starého člověka, o němž řekl, že jest porušen žádostmi bludu, velí nám obnoviti se duchem mysli své. Vidíš tedy, že neklade zlé a zapo­vězené žádosti v částce smyslné pouze, nýbrž také v mysli samé; a proto žádá jejího obnovení. A v pravdě hned před tím podává takový přirozenosti lidské obraz, který ukazuje, že nejsme v nižádné částce neporušení a nezkažení. Nebo když o pohanech píše, že všichni chodí v marnosti mysli své, že jsou zatemněni v rozumu, odcizeni od života Božího pro neznámost, kteráž jest v nich ze zatvrzení srdce jejich; není žádné pochybnosti, že se to vztahuje na všecky, kterých Pán podle pravidla své moudrosti a spravedlnosti ještě neobnovil. Což se také jasněji ukazuje z porovnání ihned připojeného, kde napomíná věřících, že se tak nevyučili od Krista. Z těchto slov zajisté seznáváme, že milost Kristova jediným je lékem, kterýmž od té slepoty a všeho zla z ní plynoucího vy­svobozeni býváme.

Neboť takto prorokoval také Izajáš (60,2) o království Kristovu, zaslíbiv, že Pán věčným bude světlem církvi své, kdežto zatím tmy přikryjí zemi, a mrákota národy. Svědče, že v samé církvi toliko vzejde Boží světlo, nezanechává zajisté mimo církve než tmy a slepotu. Nechci dopodrobna vyjmenovati, co se tu i tam v Písmě, zvláště v Žalmech a prorocích o marnosti člověka nalézá. Velmi závažné je, co píše David: Budou-li synové lidští s marností spolu na váhu vloženi, lehčí budou (Ž 62,10). Smrtelným šípem je postřelen rozum člověka, když všecky myšlenky z něho pocházející jako bláznivé, rou­havé, nesmyslné a převrácené v posměch se uvádějí.

2. O převrácenosti srdce

O nic mírnější není odsouzení srdce, když se nazývá nejlstivější nade všecko a nejpřevrácenější (Jr 17,9). Ale poněvadž dbám stručnosti, spokojím se s jedním toliko místem, které však bude jako nejjasnější zrcadlo, v němž celý přirození svého obraz spatříme. Neboť apoštol, chtěje domýšlivost pokolení lidského porazit, užívá těchto svě­dectví (Ř 3,10-18): „Že není spravedlivého ani jednoho; není rozumného, není, kdo by hledal Boha. Všichni se uchýlili, spolu neuži­teční učiněni jsou; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho. Hrob otevřený jest hrdlo jejich; jazyky svými lstivě mluví; jed lítých hadů jest pod rty jejich. Kterýchž ústa plná jsou zlořečení a hořkosti. Nohy jejich rychlé jsou k vylévání krve. Setření a bída na cestách jejich. A cesty pokoje nepoznali. Není bázně, Boží před očima jejich.“

Těmito blesky nedotírá pouze na některé lidi, nýbrž na celé pokolení synů Adamových. Aniž si stěžuje na zkažené mravy toho neb onoho věku, nýbrž obvinuje ustavičnou zkaženost přirozenosti. Neboť není na tom místě jeho úmyslem, potrestat pouze lidi, aby zmoudřeli; nýbrž chce mnohem více dokázat, že všichni nevyhnutelnou bídou jsou sevřeni, z níž vy- váznouti nemohou, leč by milosrdenstvím Božím vytrženi byli. Čehož poněvadž se dokázati nemohlo, leč by dříve jasno bylo o pádu a za­hynutí přirození lidského, uvedl tato svědectví, jimiž se zřejmě dokazuje, že přirozenost naše je více než zkažená. Proto zůstane nezvratné, že lidé ne pouze vinou zlého zvyku takoví jsou, jací se zde popisují, nýbrž zkažeností své přirozenosti; neboť by jinak obstáti nemohlo dovozování apoštolovo, že člověku není žádného spasení, leč z milosrdenství Božího; poněvadž sám v sobě jest zkažený a beznadějný.

Nebudu se tu snažit, abych dokázal přiměřené použití těchto svědectví, aby se někomu ne­zdálo, že jsou nevčasně uvedená. Chci si počínat, jakoby od Pavla ponejprv byla mluvena, a ne z proroků vzata. Předně odjímá člověku spravedlnost, to jest, neporušenost a čistotu; potom známost. Nedo­statek známosti dokazuje odpadnutím od Boha; kteréhož hledati první jest stupeň moudrosti; blázny ale musí se státi, kdož odpadli od Boha. Přidává, že se všichni uchýlili a jako shnilí učiněni jsou; že není žád­ného, kdo by činil dobré; pak vyčítá neřesti, jimiž poskvrňují jednotlivé údy své, kdož se jednou v nešlechetnost vydali. Konečně svědčí, že jsou prázdni bázně Boží, dle jejíhož pravidla kroky naše spravovati se měly. Je-li takové pokolení lidského věno dědičné, marně se pak vyhledává v přirození našem něco dobrého.

Uznávám sice, že všecky tyto neřesti v jednom každém člověku se nevyskytují; avšak se nedá upříti, že tento had v srdci jednoho každého se skrývá. Nebo jakož se nenazve tělo zdravým, když již příčinu a látku nemoci v sobě uzavřenou chová, ač ho i ještě bolest nesvírá; tak ani duše nebude uznána za zdravou, jsouc takovými nemocemi hříchů poskvrněna; ačkoli toto podobenství není ve všem případné. Nebo i v těle jakžkoli chorém přebývá ještě síla životní; ale duše jsouc v tento smrtelný vír pohřížena stůně nejen hříchem, nýbrž je také všeho dobrého naprosto prázdná.

3. Bůh krotí lidskou zkaženost

Tatáž téměř otázka, již dříve rozhodnutá, objevuje se nám znovu. Nebo v každém věku vyskytli se někteří mužové, kteříž za vedením přírody po celý život svůj ctnosti následovali. Nedbám toho, že by se mnohé poklesky v mravech jejich pozorovati daly; přec samým tím snažením v počestnosti podali důkaz, že v přirozenosti jejich bylo něco čistoty. Jakou cenu takovéto ctnosti před Bohem mají, ačkoli o tom plněji pojednáme, až se jednati bude o zásluhách skutků, přec musíme také na tomto místě tolik pověděti, kolik potřebí jest k vysvětlení přítomného důvodu.

Takové tedy příklady zdají se nás vystříhati, abychom přirozenost člověka neměli za docela zkaženou, poněvadž jejím puzením někteří nejen výbornými činy vynikali, nýbrž i po celý běh života svého velmi počestně se chovali. Zde však nám musí na paměť přijíti, že v takové přirozenosti zkaženosti milost Boží nějaké místo má, ne aby jí očišťovala, nýbrž uvnitř na uzdě držela. Nebo kdyby Pán mysli každého dopustil s uvolněnou uzdou ve všelijaké žádosti zabíhati, zajisté by nebylo žádného, kdož by skutkem nestvrdil, že se v pravdě v něm nalézá všecko to zlé, z něhož Pavel celé přirození obviňuje (Ř 3, Ž 14).

Nebo co? Snad se vyjímáš z počtu těch, jichž nohy jsou rychlé k prolévání krve, ruce loupeží a vraždami poskvrněné, hrdlo hrobu otevřenému podobné, jazykové podvodní, rtové jedovatí, skutkové neužiteční, nespravedliví, shnilí a smrtelní; jichž duše jest bez Boha, jichž vnitřnosti jsou zlosti, jichž oči hledí k úkladům, srdce nadutá k utrhání, a vůbec všichni údové k nekonečným neřestem hotovi? Je-li ale jedna každá duše takovým mrzkostem poddána (jak apoštol směle prohlašuje), vidíme zajisté, co by se stalo, kdyby Pán lidskou žádost podle její náklonnosti nechal bloudit: žádná šelma nebyla by tak dravá, která by se tak vztekle rozsápala, žádné jakkoli dravé a prudké řeky nebylo by tak násilné rozvodnění.

Ve svých vyvolených uzdravuje Pán tyto nemoci způsobem, kterýž brzy vyložíme; u ostatních je toliko vloženou uzdou skrocuje, aby nepřekypěly, jak dalece uznává za dobré k zacho­vání všech věcí. Odtud jedni hanbou, jiní strachem před zákony zdržováni bývají, aby se v mnohé hanebnosti nevydali, ačkoli se z velké částky s nečistotou svou netají; jiní, poněvadž počestný života způsob za pro­spěšný mají, jakž takž po něm touží; jiní vynikají nad obyčejný druh lidí, aby svou vážností jiné v povinnosti zdržovali. Tak Bůh prozřetel­ností svou převrácenost přirozenosti krotí, aby ke skutku nepronikla; avšak ji uvnitř neočišťuje.

4. Ctnosti nevěřících jsou bez Boží slávy

Ale pochybnost ještě není rozluštěna. Nebo buď musíme Kamila Katilinovi rovným učiniti, aneb máme na Kamilovi příklad, že přirozenost, jsouc s pilností vzdělávána, není docela prázdna dobroty. Já sice uzná­vám, že znamenité vlastnosti v Kamilovi byly dary Božími, a že se právem zdají býti chvály hodny, pakliže se samy o sobě cení; ale jak mohou býti důkazem přirozené v něm hodnosti? Nemusíme-li se zase k srdci navrátiti a takto dovozovati: Jestliže člověk tělesný takovou mravů bezúhonností vynikal, pak zajisté neschází přirozenosti lidské veškerá schopnost ke konání ctnosti? Co však, bylo-li srdce zlé a převrácené, tak že raději leccos jiného než přímosti následovalo? A že takové bylo, není pochyb­nosti, připustíš-li, že byl člověk tělesný. Jakou ukážeš mi v té částce přirozenosti moc k dobrému, když se ukazuje, že i při nejlepším zdání bezúhonnosti vždy jen ke zkaženosti se kloní?

Proto jako nebudeš vychvalovat pro ctnost člověka, kterého hříchy pod způsobem ctnosti klamou, tak nebudeš lidské vůli přivlastňovat schopnost k žádání do­brého, pokud tato vůle sama ve své převrácenosti vězí. Ačkoli nejjistějším a nejsnadnějším rozhodnutím této otázky je, že to nejsou obyčejné dary přírody, nýbrž zvláštní Boží milosti, které porůznu a jistým způsobem lidem jinak nevěřícím uděluje. Z té příčiny se ne­ostýcháme říkat v běžné řeči, že tento je dobré, onen převráce­né přirozenosti. Přece však nepřestáváme zahrnovat oba ve všeobecném stavu lidské zkaženosti, nýbrž naznačujeme tím jen, jakou zvláštní milost Pán jednomu udělil, kterouž druhého neobdařil.

Chtěje Saula království v čelo postaviti, učinil ho jako novým člověkem (1 S 10,6); a pro tu příčinu Plato, narážeje na bajku Homérovu, praví, že synové krá­lovští s jakýmsi zvláštním vyznamenáním stvořeni bývají; proto že Bůh, chtěje pokolení lidskému prospěti, hrdinskou myslí obdaruje ty, které k vládě určuje; a z této dílny vyšli všichni slavní vůdcové, o nichž dějiny vypravují. Totéž musíme souditi o lidech soukromých. Ale po­něvadž i ti nejznamenitější vždy ctižádostí svou vedeni byli (kteroužto skvrnou všecky ctnosti se hyzdí, tak že všecku cenu před Bohem ztrá­cejí), proto za nic pokládati se musí, cokoli chvály hodného v mužích pohanských se objevuje.

Nad to schází hlavní částka přímosti, kde není žádné touhy po rozmnožení slávy Boží; čehož prázdni jsou všichni, jichž Pán Duchem svým znovu nezrodil. Také se nadarmo nepraví u Izajáše (11,3), že na Kristu odpočívá Duch bázně Hospodinovy; čímž nás poučuje, kdokoli od Krista odcizeni jsou, že nemají bázně Boží, která je počátkem moudrosti (Ž 111,10). Co se ctností týče, které nás pouhým zdáním klamou, budou sice v občanském soudu a v obyčejném mínění lidském chválu míti; ale před nebeskou soudnou stolicí nebudou míti žádné ceny k dosažení spravedlnosti.

Instituce, kniha 2, kapitola 3., Že ze zkažené přirozenosti člověka nepochází, než co je hodné zatracení