Ráno jsem se probudil v Neapoli, ve třetím největším italském městě, a byl jsem uvězněn (napsáno 2. března 2020). Veřejná shromáždění, včetně bohoslužeb, byla zakázána. Svatby, pohřby i křty byly zrušeny. Školy a kina, muzea a tělocvičny byly uzavřeny. Právě jsme se se svou ženou vrátili z nákupu potravin, který trval dvě hodiny kvůli dlouhým frontám u pokladen. Itálie má v současné době nejvyšší počet hlášených případů koronaviru mimo Čínu. Proto má 60 milionů lidí zůstat doma a nevycházet, pokud to není nezbytně nutné.

Jak máme jako křesťané reagovat na takovou krizi? Odpověď: S vírou se nemusíme bát. Máme se podívat do oka bouře a zeptat se: „Pane, co se mám naučit? Jak mě chceš změnit?“

Následujících osm věcí by nás měl tento děsivý koronavirus naučit nebo by nám je měl znovu připomenout.

1. Naše křehkost

Tato globální krize nás učí, jak jsme jako lidé křehcí. Každý den narůstá počet nemocných a počet zemřelých. Snažíme se dělat všechno pro to, abychom zastavili šíření viru. A zdá se, že jsme si jistí, že to bude úspěšné.

Nyní si představte virus, který je ještě agresivnější a nakažlivější než koronavirus. Pokud bychom čelili takové hrozbě, mohli bychom zabránit našemu vlastnímu vyhynutí? Odpověď je jasné ne. Je snadné na to zapomenout, ale lidé jsou slabí a křehcí. Slova žalmisty jsou pravdivá: „Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr [nebo COVID-19], už tu není, už se neobjeví na svém místě“ (Ž 103,15–16).

Jak se nás tato lekce vlastní křehkosti dotýká? Možná nám připomíná, abychom své životy na této zemi nepovažovali za samozřejmost. „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce“ (Ž 90,12).

2. Rovnost všech lidí

Tento virus nerespektuje hranice mezi etniky ani mezi státy. Není to čínský virus – je to náš virus. Je v Afghánistánu, v Belgii, Kambodže, Dánsku, Francii, Americe. Většina zemí světa už byla zasažena.

My všichni jsme členy velké rodiny lidí, a byli jsme stvořeni k Božímu obrazu (Gn 1,17). Barva naší kůže, náš jazyk, náš přízvuk ani naše kultura nehrají žádnou roli v očích této nakažlivé nemoci. Ve svém utrpení nebo v bolesti ze ztráty někoho milovaného jsme si naprosto rovni – jsme slabí a nemáme slov.

3. Ztráta kontroly

Všichni jsme rádi, když máme věci pod kontrolou. Chceme rozhodovat o své budoucnosti, být pány vlastního osudu. Pravda je taková, že dnes, mnohem více než kdykoliv v minulosti, můžeme rozhodovat o důležitých záležitostech vlastních životů.

Na dálku můžeme ovládat vytápění vlastního domu i jeho zabezpečení. Jednoduchým kliknutím v bankovní aplikaci můžeme posílat peníze do celého světa. Můžeme mít kontrolu nad svým tělem pomocí cvičení a medicíny. Ale možná je tento pocit vlády jen bublinou, která díky koronaviru praskla a odhalila pravdu, že ve skutečnosti nemáme věci pod kontrolou.

Nyní se úřady tady v Itálii snaží omezit šíření viru zavírání, opětovným otevíráním a dalším zavíráním škol. Mají situaci pod kontrolou?

A co my? Vyzbrojeni desinfekčními prostředky se snažíme snížit riziko nakažení. Na tom není nic špatného. Ale můžeme říci, že máme situaci pod kontrolou? To těžko.

4. Bolest z vyloučení

Před pár dny členka naší církve jela na sever Itálie. Po svém návratu do Neapole s ní její kolegové odmítli jít na večeři. Řekli jí, že i když se nepohybovala nikde v blízkosti červených zón ani nevykazovala žádné známky nakažení, bylo by prý pro ni lepší, aby na večeři nechodila. Toto odmítnutí ji zranilo.

Pětapadesátiletý majitel restaurace v centru Neapole se dostal do karantény poté, co výsledky testu ukázaly, že je nakažen koronavirem. I když se cítil relativně dobře fyzicky, byl zarmoucen reakcemi mnoha svých sousedů: „Co ho zranilo více než nákaza koronavirem, byl způsob, jakým s ním a s jeho rodinou jednala společnost ve městě, v němž žije.“ (Noviny Il Mattino, 2. března 2020).

Jsme stvořeni k tomu, abychom žili ve vztazích, proto není snadné, když jsme vyloučeni a izolováni. Přesto se teď mnoho lidí musí vypořádat s izolací. Podobnou zkušenost měli malomocní v době Ježíše. Museli žít v odloučení, a když procházeli ulicemi rodného města, museli volat: „Nečistý, nečistý! (Lv 13,45).

5. Rozdíl mezi strachem a vírou

Jaká je vaše reakce na tuto krizi? Je snadné nechat se sevřít strachem. Je jednoduché vidět koronavirus všude, kam se podívám: na klávesnici svého počítače, ve vzduchu, který dýchám, v každém dotyku s druhým člověkem – čeká za každým rohem, aby mě nakazil. Nepanikaříme?

Ale možná nás tato krize volá k tomu, abychom reagovali jinak – s vírou a ne se strachem. Svou víru neupínáme ke hvězdám ani k nějakému neznámému božstvu. Věříme v Ježíše Krista, dobrého pastýře, který je také vzkříšením a životem. Jenom Ježíš má tuto situaci pod kontrolou. Jenom on nás může provést touto bouří. A volá nás k tomu, abychom mu důvěřovali a spoléhali na něj, abychom měli víru a nebáli se.

6. Naše potřeba Boha a modlitby

Můžeme ale jako jednotlivci změnit něco uprostřed globální krize? Často se cítíme malí a nevýznamní. Přesto je tu něco, co můžeme udělat. Můžeme volat k našemu Otci v nebesích. 

Modleme se za úřady v našich zemích a městech.

Modleme se za lékaře, kteří pečují o nemocné.

Modleme se za nakažené muže, ženy i děti, za lidi, kteří se bojí opustit své domovy, za ty, kteří jsou v karanténě, za ty, kteří musí být v kontaktu s druhými lidmi a tak riskují, že se nakazí, a za starší lidi.

Modleme se za to, aby nás Pán chránil a zachoval.

Modleme se k tomu, který nám může prokázat své milosrdenství.

Modlete se také za druhý příchod Pána Ježíše Krista, kdy budeme proměněni a uvedeni na místo, které pro nás připravil, kde nebudou slzy ani smrt, ani zármutek, pláč ani bolest (Zj 21,4).

7. Mnoho marnosti v našich životech

„Marnost nad marnost!“, řekl Kazatel. „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“ (Kaz 1,2 B21). Je tak snadné ztratit nadhled uprostřed šílenství našich životů. Naše dny jsou plné lidí a projektů, práce a seznamů přání, domů a dovolených, takže jen stěží dokážeme rozlišit důležité od naléhavého. Ztrácíme se ve víru vlastních životů.

Možná nám tato krize připomíná, na co bychom se ve svých životech měli zaměřit.

Možná nám pomůže rozlišit mezi tím, co smysluplné a co je nesmyslné. Možná že sportovní utkání, nebo nová kuchyňská linka nebo další příspěvek na Istagramu nejsou pro mé přežití tím nejdůležitějším.

Možná nás koronavirus učí, na čem doopravdy záleží.

8. Naděje

V jistém slova smyslu není nejdůležitější otázkou, jakou máme naději tváří tvář koronaviru, protože Ježíš nás přišel varovat před přítomností mnohem smrtelnějšího a mnohem více rozšířeného viru – je to virus, kterým je nakažen každý muž, každá žena i každé dítě. A tato nákaza nevede jenom ke zcela jisté smrti, ale k věčné smrti. Náš druh žije podle Ježíše v pandemické nákaze zvané hřích. Jaká je vaše naděje tváří tvář tomuto viru?

Bible popisuje příběh Boha, který vstoupil do světa nakaženého tímto virem. Žil mezi nemocnými lidmi bez protichemických ochranných prostředků, dýchal stejný vzduch jako my, jedl stejné jídlo jako my. Zemřel v izolaci, odloučen od svého lidu, zdánlivě daleko od svého Otce na kříži – tím vším zajistil tomuto nemocnému světu protilátku na virus hříchu, a může nás uzdravit a dát nám věčný život. Poslouchejte jeho slova: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ (J 11,25-26) 

The Gospel Coalition