Reformační proměna pojetí pokání

Reformační proměnu pokání bychom mohli označit za cestu, která obrací pozornost od svátosti pokání k samotnému Kristu.

Musíme mít na paměti kontext pozdního středověku. Jak shrnuje katolický kardinál Josef Ratzinger: „Církev byla téměř půl století rozdělena na dvě nebo tři obedience, které se navzájem exkomunikovaly, takže každý katolík žil pod exkomunikací toho či onoho papeže, ... církev už nenabízela jistotu spásy.“

Bylo by však nepřesné se domnívat, že impuls k Lutherově[1] uvažování zavdala pouze nejistota spasení. Ačkoliv tento aspekt hrál svou prominentní roli, raný Luther byl vyprovokován, jak je známo, jinou skutečností – a to zneužitím svátosti pokání a odpustků.

Pokání, které v období patristiky nabralo další charakteristiku jako veřejně projevenou lítost nad odpadnutím či jiným závažným hříchem, se v období středověku postupně rozvinulo ve svátost.

Mistr sentencí (Magister sententiarum), Petr Lombardský (12. stol.), prosadil přesvědčení, že právoplatná svátost pokání musí být vykonána spravedlivým a zbožným knězem. To opět vedlo na pozadí vrcholného středověku k nejedné duchovní krizi ohledně platnosti svátostí (viz krize českých bratří v 15. století a hledání církve, která má zbožné kněze a pravé svátosti).

Martin Luther

Zde stojím a nemohu jinak

Roland H. Bainton

Podíl Martina Luthera na církevní reformaci nepochybně patří mezi významné milníky dějin Božího lidu. Svědčí o Bohu, který si do služby nepovolává bezchybné a neomylné lidi, nýbrž obyčejné hříšníky, jimž daruje svou milost a odpuštění. Hříšníky, které posvěcuje, aby se stali nástroji k plnění jeho vůle – spásy hynoucích duší. Vynikající životopis reformátora Martina Luthera.

K svátosti pokání se také rozvinula obšírná praxe odpustků, které měly za cíl odpuštění časných trestů a zkrácení utrpení v očistci. V pozadí nauky a praxe o odpustcích stála formulace středověké nauky o pokladnici zásluh, která obsahovala záslužné skutky nejen Krista, ale i matky Boží, mučedníků a všech svatých. Ty, dle Tomáše Akvinského (13. stol.), mohou být přičteny patřičnou autoritou na účet někoho jiného, a to v konečném důsledku i mrtvým.

A tak je třeba mít na paměti, že Lutherův protest nezačal jako krize mučivé subjektivity mnicha posedlého otázkou individuální spásy, tak jak to někteří chtějí prezentovat. Ve skutečnosti jeho počáteční výzvu k disputaci nevyvolalo ani učení o ospravedlnění hříšného, ale otázka pravé podstaty pokání. 

Lutherovi se stala trnem v oku právě nauka o odpustcích, protože umenšovala závažnost hříchu. Dávala lidem falešný pocit pokoje. Po zakoupení odpustků, jak si Luther stěžuje, odchází člověk ujištěn[AL1] , aniž by došlo k opravdovému pokání a obrácení.

Tento laxní postoj k pokání vede Luthera k formulaci jeho 95 tezí. Z nich první čtyři shrnují podstatu jeho problému s pokáním, a tím i s odpustky následovně:

  1. Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: „Čiňte pokání“ (Mt 4,17), chtěl, aby byl celý život věřícího pokáním.
  2. Těmto slovům nelze rozumět tak, že znamenala pokání svátostné, tj. vyznání (zpověď) a odpuštění udílené kněžími.
  3. Avšak neznamenají pouze vnitřní pokání, neboť není žádné vnitřní pokání bez různého vnějšího umrtvení těla.
  4. A tak trest za hřích trvá tak dlouho, jak dlouho trvá nenávist k sobě (to je skutečné vnitřní pokání), a pokračuje až do našeho vstupu do nebeského království.

Poslední kapkou, která spustila Lutherův protest, byla kampaň na vybrání dostatečného finančního obnosu pro stavbu baziliky svatého Petra, kterou byl v Sasku pověřen dominikánský kazatel Jan Tetzel. 

Reformační snahy tedy původně podnítila praxe, která vykvetla právě na pozadí středověkého pojetí svátosti pokání, odpustků, zesvětštělé církve a jejích služebníků. 

Teprve poté, co se Lutherův protest teologicky přesunul od odpustků k otázce pokání obecně, začal Luther dál promýšlet nebezpečí modloslužby a nakonec i význam Boží spravedlnosti. Jeho původním podnětem nebyl však antinomismus (tj. snaha o život bez zákona) ani pouhá existenciální krize znepokojeného svědomí.

Reformační pojetí pokání se vyvíjí na podkladu středověkého pojetí milosti (kdy Akvinský na rozdíl od Lombarda přesunul otázku ospravedlnění z oblasti pokání pod hlavičku milosti). Luther s Melanchtonem v apologii odmítají substanční pojetí milosti. Odmítají pojetí milosti jako gratia infusa či gratia medicinalis, tedy pojetí milosti, které je vnímáno jako určitá látka, kterou Bůh do hříšného svátostně vlévá.

Metafory vylití (či naplnění milostí) jsou v Písmu běžné v různých kontextech (Ef 3,19; 5,18–19; Tt 3,6; Sk 9,17; 13,9; Ř 5,5; J 1,16), ale tyto metafory se týkají popisu duchovních skutečností a Božích činů, nikoli odkazů na filozofické, metafyzické či fyzikální pojetí milosti.           

Luther se nejprve rozešel se scholastickou naukou o milosti tím, že ji zařadil pod druhý článek (osoba a dílo Krista), nikoli pod třetí článek (působení Ducha v srdci člověka). To je zásadní rozdíl. Pokud je milost chápána jako podmnožina christologie, je přímo ztotožněna s Kristem a s tím, co pro nás udělal. 

Luther trvá na tom, že milost je Boží dispozice vůči nám a ne dispozice, která je v nás. Milost je především definována jako Boží požehnání (favor) vůči těm, kteří si ho nezaslouží. Je to také dar (donum), který obnovuje a vnitřně posvěcuje. Tento dar však není stvořenou substancí.

Milost je Boží přízeň vůči hříšníkům kvůli Kristu (propter Christum) a tímto darem není nic menšího než sám Kristus. Zatímco pro Řím je vše pro dosažení konečné slávy zajištěno habituální a aktuální milostí, Luther trvá na tom, že vše – včetně konečné slávy – máme již zajištěno díky jednotě s Kristem.

Pro reformátory znamená spása především milostivé ospravedlnění, které produkuje ovoce lásky a dobrých skutků, zatímco pro Řím znamená spása především lásku a dobré skutky, které vedou ke konečnému ospravedlnění.

Jak Luther s Melanchtonem (za luterskou konfesi) tak později také Kalvín s Vermigilim (za reformované) odmítli svátost pokání jako výplod středověké, semi-pelagiánské tendence, která relativizovala dostatečnost Kristových zásluh.

Hlavním bodem kritiky pro reformátory nebyla pouze skutečnost, že zásluhy protiřečí milosti, ale i samotnému Kristu. Vždy se vyhrazovali proti rouhání, které viděli ve snaze přidávat do jedné „pokladnice“ zásluhy Marie, svatých, obyčejných věřících k zásluhám Kristovým. Pro ně je veškerá milost pouze v Kristu. Jakákoliv „milost“, která se vznáší nad nebo za Ježíšem Kristem, jednoduše neexistuje. Kristus je dostatečný základ zásluh pro přijetí před Bohem.

Pokání v reformačních konfesích se tak běžně skládá ze dvou částí: 1) upřímná lítost nad hříchem a 2) víra v Krista a jeho zásluhy za nás. Všechny konfese (zejména reformované) lpí na tom, že toto upřímné pokání musí vždy vést hříšníka, aby napravil své jednání.


[1] V češtině vyšel Lutherův životopis – Martin Luther, zde stojím a nemohu jinak, Roland H. Bainton, Poutníkova četba, 2024


 [AL1]Ujištěn o čem?