Současné západní společenství, především to evropské, je sice moderní, ale zároveň úpadkové, vymírající, morálně nepevné. Samo si svá východiska relativizuje, nebo je úplně popírá. Neformuje nastupující generace.

Je to zákonitý vývoj, nebo jen nešťastná odbočka, z níž se ještě můžeme vrátit?

Starořímský model

Civilizace se rodí, vzkvétají, upadají - a zanikají. Známe takových víc, hlavně civilizaci řecko-římského starověku a pak snad tu byzantskou. Koloniální expanze raně novověké Evropy způsobila zánik řady místních civilizací v zemích, které dnes řadíme k takzvanému třetímu světu, například v předkolumbovské Americe.

Proč zanikají? Důvodů je vždycky víc než jeden, i když jeden z nich se může jevit jako významnější. Vzácně to bývá nepřízeň přírody. Třeba snížení teploty nebo nedostatek vody. Též agresivní expanze odjinud: turkotatarské kmeny v Malé Asii, Arabové na Blízkém východě a v severní Africe (o Evropanech už byla řeč).

Nejdůležitější jsou asi vnitřní příčiny. Civilizace jako životní způsob časem „ztratí dech". Bez vůle k sebezáchově a v konfrontaci s jinou, vitálnější, podlehne. Připomíná to soutěž biologických populací. Tak vytěsnil krysu potkan a hrdličku evropskou ta balkánská.

Modelovou situací je nám zánik starověkého Říma, civilizace technicky pokročilé. Stavěla akvadukty a vícepodlažní domy. Vytvořila pozoruhodný právní řád a bohy integrovaných civilizací pojala do svého Panteonu. Prý podlehla barbarům ze severu. Tak jednoduché to není. Antický Řím na sklonku života nedokázal ze sebe vydat pracovní sílu na „špinavou práci". Zemědělskou výrobu i brannou moc přenechal těm, jimž byla idea římanství cizí. Podlehl kouzlu komfortu. Barbaři pak měli snadnou práci. Unavená civilizace není ochotna usilovat o sebezáchovu. Příčina jejího zániku tkví spíše v „hodnotových preferencích", tedy v okolnostech morálně psychologických.

Starý Řím nezanikl beze stopy. Za císaře Konstantina přijal křesťanství. Bylo to právě ono, které nám předalo jeho vymoženosti, i když samotné impérium zaniklo. Podstatou křesťanství není organizace provozu na tomto světě, nýbrž zvěstování vztahu mezi Bohem a lidstvem. Ale těm, kdo se toho ujali (církvi), byly kulturní vymoženosti antiky velmi ku pomoci: řecká filosofie, římské právo a správní organizace impéria (která byla předlohou organizace církve). I dnešní kněžská klerika je odvozeninou oděvu římských úředníků. Nezapomeňme na latinu, donedávna esperanto vzdělané Evropy.

Evropa byla velkolepým experimentem. Dokladem budiž výsledek: její civilizace určila tvářnost dnešního světa. Umožnilo jí to křesťanství. Důrazem na autonomii stvoření světa uvolnilo prostor pro svobodný rozvoj vědy (a techniky). Odlišením toho, co je císařovo a co je Boží, umožnilo demokracii. Pomohlo Evropě, aby svými přednostmi překonala despocie neevropského světa.

Poživačníci, kteří nechtějí mít děti

„Co je Božího, Bohu, co je císařovo, císaři." V duchovních dějinách Evropy se prosazuje trend - naplno v osvícenství -, s nímž je spojeno zapomnění na první část Kristova výroku, tedy sílící důraz na tento svět oproti onomu. Posledních 200 let je triumfem civilizačního pokroku. Těšíme se z jeho vymožeností a opomíjíme stinné stránky. Zbavujeme se fyzické dřiny, ale dostáváme se do stále větší závislosti na provozu moderní společnosti. Léčíme nemoci dříve neléčitelné, ale objevují se jiné. Otravujeme si životní prostředí a smiřujeme se s rozkladem rodiny. Ve jménu svobody jsme diskreditovali autoritu a ztrácíme vědomí životního smyslu - atd.

Důležitá věc: vymíráme. Sexuální revoluce (popření všech tabu a jejich vydávání za pouhé předsudky) rozpojila biologicky sebezáchovnou spjatost pohlavnosti a reprodukce (orgasmu a plození). Teď se nám ta „vymoženost" mstí. Asi před dvaceti lety prohlásil vídeňský imám na adresu Evropanů: „Jste poživační a nechcete mít děti." - Aby se populace reprodukovala, je třeba, aby na jednu ženu připadlo (statisticky) 2,1 dítěte. U Čechů je to 1,2. Polovina nezbytného počtu. To znamená, že za jednu generaci se zmenšíme na polovinu. A za další generaci na další polovinu. Chceme-li tomu zabránit, musely by mít dnešní dívky čtyři děti. Pokud ne, budou v roce 2050 tvořit polovinu všech Čechů důchodci.

Ostatní evropské národy na tom nejsou lépe (včetně tradičně katolických Italů nebo Španělů). Aby neklesla ekonomická produkce a senioři pobírali důchody, je nutné počty doplnit. Západní Evropu doplňují migranti z islámských zemí (v roce 2050 budou tvořit třetinu německého obyvatelstva muslimové). K nám směřují hlavně Východoevropané. Nejsou nám kulturně tolik vzdáleni. Kdybychom jejich příliv legalizovali, snížilo by to jejich kriminalitu.

Atomizace versus soudržnost

S migranty z odlišných kulturních prostředí jsou potíže. Jistě, jak z kterých. Vietnamci nejsou tolik problémoví. Jsou pracovití, neagresivní a jejich děti se u nás dobře asimilují. Jejich výkonnost ohrožuje některá naše výrobní odvětví a maloobchod (to je nic proti tomu, až Evropa otevře své trhy Číně). Mnozí Vietnamci jsou však katolíky. Je tu jazyková bariéra, ale ta u druhé generace pomine. Měli bychom se snažit o vstřícný postoj (větší potíže jsou s některými migranty z Balkánu).

Značným problémem je migrace z islámských zemí. Vytváří enklávy, kde neplatí mravy a zákony hostitelské země. Nás zatím míjí, asi jen dočasně. V té souvislosti nás napadne radikální islamismus s jeho terorismem. Je nebezpečně destruktivní, jeho budoucnost neumíme odhadnout. Ne všichni muslimové jsou teroristy a ne všechny islámské země terorismus podporují, ale zatím jeho iniciativa vzrůstá.

Před několika lety znepokojil Samuel Huntington knihou Střet civilizací. Zdůrazňuje osudovost střetu islámu se Západem. Ten se zprvu tvářil skepticky, ale ukazuje se, že postřeh byl správný. Ten konflikt prostě existuje. Jeho dějištěm je Blízký východ s Irákem, Bosna a Kosovo, a v jiné podobě západní Evropa.

Máme sklon vidět v tom konflikt dvou univerzalistických náboženství, křesťanství a islámu. Tak tomu není. Západ už nelze nazývat křesťanským. Spíše jde o konflikt kultury sice moderní, ale úpadkové, vymírající, a jiné, která je vitální, populačně zdatná, a přitom si uchovala důležité tradiční prvky. První je morálně nepevná, sama svá východiska relativizuje či popírá, druhá je morálně zavazující a netolerantní. Západní společnost je atomizovaná, islámská je soudržná. Důležitá okolnost, na přílivu muslimů nezávislá: už půlstoletí ztrácí Evropa schopnost formovat nastupující generaci a předávat jí rodičovské hodnoty. Přibývá emočně deprivovaných dětí v předškolním věku.

Muslimové o dialog nestojí

Mnozí muslimové si ovšem vykládají korán po svém. Ten sice vyznává Boha, Stvořitele nebe i země, ale vnímá ho jako své kmenové božstvo, v jehož jménu velí nakládat s jinověrci jako s druhořadými lidmi. Přijímá přikázání „nezabiješ", ale připouští výjimku, jde-li o obranu víry.

V civilizačním vývoji byl islám předstižen Západem na sklonku středověku. Je však schopen si vymoženosti západní civilizace osvojit - a prakticky využívat. Jinak ale Západ islámskému světu neimponuje. Jeho panujícími mravy muslim pohrdá. Výmluvně se to projevilo v jedné z veřejných debat v Holandsku po zavraždění filmového dokumentaristy Theo van Gogha, který natočil film o postavení muslimských žen. Účastník debaty, muslim, namítl: „My také nevytrubujeme do světa, že se vaše dcery oblékají jako šlapky a jsou po vůli každému, kdo si zamane."

Západní společnost se smiřuje s rozpadem tradiční rodiny. Ta islámská, organizovaná patriarchálně, rodově, případně klanově, vidí v rozpadu rodiny smrtelné ohrožení. Morální kodex řadového muslima, který mu splývá s náboženskou vírou, právním vědomím a s pocitem solidarity mezi muslimy (šaríja), je pevně zakotven v jeho svědomí. Je hodnotou, pro niž je ochoten obětovat život. Srovnáme-li jeho morální status s laxní morálkou Západu, musíme mu přiznat v tomto ohledu přednost. On si je toho vědom. Proto jsou úvahy o vzájemném sbližování islámského a západního světa předčasné, ne-li pošetilé.

Západ vyzdvihuje dialog jako cestu k překonávání rozporů. Často jde o pouhou slovní deklaraci. Ale budiž, alternativou dialogu je neústupnost, tedy kulturní, politický či ozbrojený boj. Katolický nekonformní teolog Hans Küng míní, že pro zachování míru mezi civilizacemi je nezbytný mezináboženský dialog. Asi má pravdu, ale je to obtížné. Ani vnitrokřesťanský (ekumenický) dialog není snadný Ještě méně se daří tomu mezi-náboženskému (dílčí úspěchy má dialog křesťansko-židovský).

Muslimové o dialog nestojí. O křesťanství „vědí své", cítí se dostatečné poučeni koránem. Prý ani nemají výraz pro dialog v našem smyslu (jejich termín, který se mu blíží nejvíc, znamená obchodní vyjednávání). Konverze ke křesťanství se u nich trestá smrtí. Menšinoví křesťané v muslimských zemích jsou občany druhého řádu a občas i oběťmi pogromů.

Sebeničící se Evropa

Přes toto všechno je tvrzení, že hlavním ohrožením Západu, respektive Evropy, je islám, zdůvodněno jen částečně. Sebeničivý mechanismus vyvinula moderní západní společnost vlastními silami. Ve jménu svobody, která není vyvažována odpovědností, se otevřela hedonistické libovůli, kdy každý sám je měřítkem všech věcí, má svou pravdu a určuje si normy, jimiž se chce řídit. Ta svoboda je ale chimérou, protože evropská společnost je stále závislejší na potřebě zvyšovat hmotný komfort, na rostoucí ekonomice (a na blízkovýchodní ropě). Její „společenské vědomí je závislé na většinovém veřejném mínění utvářené nikomu neodpovědnou žurnalistikou.

Je to znát na degeneraci ideje evropské integrace. Původně byla nesena určitým étosem, ekonomika byla na druhém místě. Dnes je to naopak. Jde o životní úroveň, zatímco étos (idealismus) se vytratil. Bylo řečeno, že Evropě chybí duše.

Evropa je vůči svému ohrožení netečná. Zdá se, že USA reagují jinak. V poslední době tam sílí sebezáchovné snahy o obnovu étosu, jehož tradici tam kdysi založil puritánský protestantismus. Těžko říci, v co vyústí. USA neohrožují tolik muslimové jako „latinos". Řešením se má stát - jako v Izraeli - plot. I Evropa by uvítala plot, který by oddělil severní středomořské pobřeží od jižního, neboť chudý Jih přichází a předkládá zámožnému Severu účet za poslední půltisíciletí. Západ váhá, zda si cenit více svobody, nebo bezpečnosti. Stoupající ohrožení si časem vynutí to druhé. V praxi to znamená zvýšení kvalifikace i pravomocí policie, tajných služeb, změny trestního řádu apod. (dle možnosti i „plot"). Zapomíná se na důležitý faktor, který už byl zmíněn: na okolnosti morálně psychologické. Co se tím rozumí? Jiná formace osobnosti, jejích hodnotových preferencí, jejího svědomí, vystřízlivění z okouzlení narcistickou kulturou, což asi není možné bez odpovědného vztahu k transcendentnu, jinými slovy bez náboženské víry.

- Petr Příhoda, Z časopisu Přítomnost, zima 2007 -

Poznámka redakce: Tento článek jsme otiskli, neboť je velmi podnětný. Chceme ale rozhodně připomenout:

On předchází všechno, všechno v něm spočívá, (Koloským 1:17)
On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum. (Daniel 2:21)