Biblický pohled na působení Boha a manipulace lidí

Několik slov o autorovi:

Carey absolvoval farmacii na Universitě v Houstonu v r. 1977. V r. 1984 prodal svoji lékárnu a stal se zaměstnancem jednoho sboru v Texasu - ředitelem křesťanské školy a vedoucím sborových chval. V roce 1990 přišel do Kalifornie studovat na The Master's Seminary - semináři, kde získal universitní hodnost v oboru teologie. Součástí jeho služby je vyučování biblického poradenství. Autor je ženatý a s manželkou mají čtyři děti.

Toto téma přednesl na výroční kazatelské Pastorační konferenci pořádanou Grace Community Church, kam přijíždí každoročně několik set kazatelů z různých míst USA i ze zahraničí.

Zřejmě je mezi vámi mnoho těch, kdo používají pravidelně nebo občasně během služby výzvu „k rozhodnutí vyznat víru - jít dpředu". Prosím pochopte, že nezkoumám vaše motivy a jsem přesvědčen, že jsou opravdové a nefalšované. Sám jsem v prostředí takových výzev vyrůstal a ve skutečnosti jsem mnohé během výzvy doprovázel. Ale chci být upřímný; časem jsem dospěl k názoru, kdy jsem začal mít o používání podobných výzev jisté pochybnosti. Došlo to tak daleko, že mám velké obavy, že podobné praktiky propagují povrchní víru. Jak jinak si vysvětlíme, že tolik lidí mizí ve světě, i když se rozhodli veřejně vyznat svoji víru.

Jak jsem již řekl, nezkoumám motivy nikoho z vás, ani se nesnažím na někoho zaútočit, pouze vás chci povzbudit k zamyšlení a současně vysvětlit, jaký je pohled našeho sboru, a odpovědět na častou otázku, proč nedáváme příležitost k rozhodnutí skrze veřejnou výzvu. Prosím, přijměte tuto problematiku ve stejném duchu. Chci, abyste věděli, že jsme bez výhrad podle Písma pod svatým příkazem zvěstovat dobrou novinu všem lidem, stejně jako Pavel ve Skutcích 17:3-5:

Vysvětloval a předkládal jim, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých a že „toto je Mesiáš: Ježíš, kterého vám kážu!" Někteří z nich se dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi stejně jako veliké množství zbožných Řeků i nemálo předních žen. Těch Židů, kteří neuvěřili, se ale zmocnila žárlivost.

Vidíme, že Pavel během kázání vyzývá všechny lidi k pokání a stejnou metodu zvěstování evangelia bychom měli používat i my. Naší povinností je trpělivě vyučovat základní skutečnosti, které vedou k pokání, víře a spasení. Naší povinností je vyhledávat a vyzývat všechny, aby uvěřili Kristu a činit z nich učedníky. To je přirozená součást duchovní služby. To platí bez výjimky. Za tím stojíme, tomu věříme a to vyznáváme! Písmo nás vyzývá a pověřuje ke službě:

• Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte, čiňte učedníky ze všech národů. Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal." (Matouš 28:18,19)

Věřím, že jako kazatelé máme vyzývat lidi, aby se nad svým životem zamysleli a reagovali. Věřím, že je nutné vyžadovat rozhodnutí od těch, kteří nám naslouchají. Neměli bychom ponechat nikoho v domnění, že „Bohu nezáleží na tom, zda člověk činí pokání, zda uvěří nebo ne." Nemohou do nekonečna vše jen zvažovat, přemýšlet a odkládat. Právě naopak. Měli bychom v nich zanechat pocit, že jde o nejdůležitější rozhodnutí na světě.

Kazatel má svobodu, aby nabádal, vyzýval, zapřísahal posluchače všemi způsoby. On je velvyslanec velkého Krále a jeho úkolem je vést člověka k usmíření s Bohem.

Pro vzájemné pochopení musím říci, že rozlišuji mezi pojmem „jít dopředu" a výzvou k rozhodnutí následovat Krista; to je to, co budeme společně zkoumat. Předkládat výzvu evangelia k pokání není totéž, není to ani synonymem „kroku vyznání víry" nebo veřejné reakce jít dopředu. Co tedy míním, když hovořím o výzvě „jít dopředu"?

Uvedu několik ilustrací, které nám pomohou lépe popsat danou skutečnost. Netvrdím, že jsou platné v každé situaci; pokusím se předložit některé způsoby, s nimiž se během veřejného vyznávání víry můžeme setkat.

Atmosféra výzev - obvykle hraje tichá hudba, kazatel se modlí a promlouvá k přítomným. Ti, které obviňuje jejich svědomí, vědí, že by měli odpovědět na Boží působení ve svých srdcích, jsou vyzváni, aby „sklonili své hlavy, zavřeli oči, ... aby se nikdo nerozhlížel kolem, ...", znějí naléhavá slova, aby ten, kdo cítí znepokojení, na okamžik zvedl svoji ruku. Následují slova směrem k těm, kteří zvedli ruku: „...vy, kteří jste zvedli ruku, podívejte se mým směrem, teď budu promlouvat přímo k vám. Nechci vás uvést do rozpaků; jen vám chci říci ...". Ten, kdo zvedl ruku a podíval se směrem na pódium, může být svým svědomím puzen, aby vyšel směrem ke kazateli a poradcům, kteří jsou již připraveni přivítat a promluvit si. Znovu jsou ujištěni: „...nechceme vás uvést do rozpaků; jen se s vámi chceme modlit. Je to důležitý krok, který musí učinit každý sám..."

Vyškolení a předem určení poradci v tuto chvíli opouštějí svá místa a jdou uličkou dopředu, kde se zastaví nebo pokleknou. Jde o strategický moment - poradci směřují dopředu ke kazatelně, aby zaujali místo. Jejich příklad je povzbuzením pro váhající, aby také vyšli. Sám jsem byl k této službě vyzván slovy - „potřebujeme 10-15 poradců, kteří vyjdou, začnou se modlit a to uvede další lidi do pohybu." Chvíle mezi výzvou kazatele a soustředění těch, kteří vykročili, provází působivá „hymna pozvání a přijetí" ..., vhodných je ve zpěvníku celá řada. Následuje rozhovor s poradcem a společná modlitba.

Některé sbory používají výzvu během každé bohoslužby. Na závěr, během zpěvu, je člověk vyzván k tomu, aby odevzdal svůj život Bohu, přijal Krista, vedl rozhovor s kazatelem nebo poradcem, stal se členem sboru, .... Výzva „jít dopředu" může mít mnoho funkcí - činit pokání, uvěřit, vrátit se ke Kristu, ... Když nikdo nepřijde, výzva k vyznání se uzavírá; pokud někdo přišel, je obyčejně přivítán a představen sboru. Obvykle nevíme, zda svůj život Kristu odevzdal nebo ne.

Existuje mnoho způsobů, některé jsou extrémní, jiné jen naznačují, co by člověk měl udělat. Zkusme se podívat na to, kdy a jak tento způsob výzev začal. O počátcích veřejných výzev existuje mnoho dohadů. Většina souhlasí s tím, že vznikl někdy kolem r. 1830, pod vedením nebo z popudu Charlese Finneyho, jenž tento způsob zpopularizoval a nazýval jej „lavice kajícníka". Dříve byl obdobný způsob používán jen zřídka. Například kalvinistický kazatel Wheelock volal sklíčené, jak sám říkal, aby se přemístili do první řady, což mělo být „příhodnější místo k rozhovoru", „aby poradil" nebo „vyzval" k něčemu.

Když se podíváme do historie, vidíme, že ve skutečnosti to byl Finney, kdo s touto praktikou začal. Z pozdější historie víme, že jeho příklad následovali další evangelisté a kazatelé: Billy Sunday, D.L. Moody a obzvláště Billy Graham ... se příčinili, aby způsob výzev ke „kroku vyznání víry - jít dopředu" se rozšířil a začal být všeobecně přijímán. Myslím, že mohu říci, že to byl právě Billy Graham, kdo měl největší vliv na to, jak se veřejných výzev používá dnes. Ti, kdo tento způsob používají a praktikují v obdobné formě, jistě namítnou, že mají důvody, proč výzvu zařazují do služby, i když se nic podobného až do r. 1830 nedělo. Vycházejí z Písma a říkají, že apoštol Pavel dělal totéž - nabádal k veřejnému vyznání:

• Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, ... vyznání ústy pak vede ke spáse. (Římanům 10:9-10,)

Ježíš sám opakovaně říká:

• Pojď a následuj mě."

Co jiného tedy říká, než aby se přidali. Sborová obhajoba této praktiky zdůrazňuje, že umožňuje organizovanou cestou představit nové věřící, aby se zařadili do sboru. Jinými slovy namítají, když veřejná výzva „jít dopředu" na konci bohoslužby není, jak mohou lidé veřejně vyznat víru a přijmout Krista, nebo jak se mohou stát členy sboru? Ve chvíli veřejného předstoupení před celý sbor se odehrává něco, co pomáhá získat ujištění, že člověk svým rozhodnutím oslavuje Boha a že i Bůh toto rozhodnutí ctí.

Vzpomínám si na jednu bohoslužbu před lety. V tomto sboru bývala bohoslužba ve středu večer skromná; byly to chvíle zbožného ztišení a modlitebního setkání, kde se malé skupinky modlily za ostatní. Po skončení se rozcházeli do svých domovů.

Vše bylo prosté a jednoduché. Začínalo se písní, aby každý věděl, že má zaujmout své místo. Bylo přečteno několik veršů a pak jsme se všichni ztišili a modlili se. To bylo vše.

Tuto středu, na konci pobožnosti kazatel všechny vyzval, aby sklonili hlavy, požádal o klavírní doprovod a hymnu k vyznání. Bylo to zvláštní - ve středu večer? Byl to maličký sbor, 20-30 lidí; kdyby mezi námi byla nová rodina, jistě bych si jí všiml. Napadlo mě, někdo se asi chce stát členem sboru. Dříve jsme to dělali tak, že kazatel řekl lidem, že pokud se chtějí stát členy sboru, mohou přijít dopředu. Zazpívali jsme jednu nebo dvě sloky hymny, pak se rodina vrátila na svá místa, ... zpěv ustal a kazatel rodinu představil a přivítal je jako nové členy.

Obhajoba výzvy tohoto způsobu dále vychází z představy, že spasení i nespasení ve sboru mají viditelný důkaz, že Bůh mezi nimi pracuje. Je to povzbuzení pro sbor - vidí Boha v akci! Usvědčuje nevěřící a povzbuzuje věřící. Bůh je mezi námi a působí. Musím být upřímný a přiznat, že když lidé na výzvy nereagují, mívám opačné pocity; týden co týden předchází výzvu píseň, atmosféra houstne, ale nikdo se ze svého místa nehne. Občas se může stát, že přijde někdo, kdo potřebuje modlitbu nebo chce svůj život znovu odevzdat Kristu; to je vše.

Vzpomínám si na chvíle v malém sboru, kde byla výzva nejen součástí nedělní služby, ale i večerní - a nikdo nereagoval. Občas se objevil jednotlivec jako kapka rosy po týdnech sucha a naléhání; vyšla žena staršího, aby se za něco pomodlila. Kazatel byl tím stavem velmi sklíčený.

Můj druhý nejhorší životní zážitek výzvy „jít dopředu" se odehrál v tomto sboru, když jsem byl druhým kazatelem. Kazatel se rozhodl, že lidé musí vyjít ze svých židlí. Když se opět po několika slokách nikdo nepohnul, řekl: „Dnes to uděláme následovně. Pokud mě máte rádi a podporujete mne jako svého pastýře, přijďte dopředu ke mně. Chci, abyste mi podali ruku a řekli mi, že za mnou stojíte." A tak se začali lidé ve svých řadách pomalu a neochotně zvedat, aby se vydali na cestu „jít dopředu". Pouze tři lidé zůstali na svých místech. Já, moje žena a třetí byla sekretářkou sboru. Smutné, což? I taková výzva může vyvolat opačnou reakci.

Myslím, že odpověď na obavy a uvedené důvody, které zdánlivě ospravedlňují tyto praktiky a s tím spojené problémy, stojí za zvážení.

1. V Písmu nenajdeme žádný příklad nebo příkaz, který by odpovídal současnému veřejnému pozvání k vyznání. Znovu opakuji, Kristus oslovoval a vyzýval lid veřejně. Je pravda, že sám řekl:

• „Pojď a následuj mě." ... Kdokoli mne vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem v nebesích. (Matouš 10:32),

ale z toho nemůžeme vyvodit, že šlo o výzvu, která někoho povede k ujištění o spasení. Ježíš zval lidi, aby šli k Němu, aby následovali, ale ani On, ani nikdo z apoštolů nikdy nikoho nevyzýval, aby předstoupili před ostatní na svědectví toho, že se nějakým způsobem rozhodli. Skutečností je, že Kristus nikdy nehovořil o tom, že jde o jednorázové veřejné rozhodnutí, že jde o výzvu k řešení osobních problémů, ale o naprosté odevzdanosti a následování po celý život:

• Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. Přišel jsem, abych rozdělil `člověka proti jeho otci, dceru proti matce a snachu proti tchyni. Člověk bude mít nepřátele ve vlastní rodině.´ Kdo má rád otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden. Kdo má rád syna nebo dceru více nežli mne, není mě hoden.Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mě hoden.Kdo nalezne svou duši, ten ji ztratí, a kdo ztratí svou duši kvůli mně, ten ji nalezne.Kdo vás přijímá, ten přijímá mne, a kdo přijímá mne, přijímá Toho, který mě poslal. (Matouš 10:34-40)

„Nemyslete si", znamená, zvažte cenu následování. Nebude snadná. Jediné znamení pravé víry je život, v němž veřejně a bez ustání vyznáváme, že On je naším Pánem.

Zaujal mě citát o Tozerovi, který už v 20. století patřil k evangelikálním vůdcům, upozorňující na nebezpečí povrchní víry. Earl Swanson, který Tozerovo kázání poslouchal jako mladý muž v Kalifornii, zaznamenal následující:

Když se blížil závěr kázání, atmosféra byla nabita. Byl jsem zvyklý na veřejné výzvy a očekával jsem masový pohyb směrem dopředu. Určitě by se to stalo, kdyby Tozer takový postup zvolil. Místo toho řekl:

„Nechoďte ke kazatelně, abyste v slzách reagovali na to, co jste právě slyšeli. Běžte domů a začněte podle toho žít."

Zajímavý postřeh, který vyjadřuje i můj postoj. Takže tvrdit, že Ježíš používá výzvu „jít dopředu", je ve skutečnosti zneužití textu.

2. Mnozí dnes kladou rovnítko mezi rozhodnutím „jít dopředu" a uvěřit. Jinými slovy, i ti, kdo používají výzvu „učinit krok víry - jít dopředu" jsou si vědomi, že někteří lidé mohou uvěřit špatnému slibu. A to je fakt; jsem přesvědčen a všemi silami se snažím upozornit na to, že „vykročení dopředu" nikoho nespasí. Mnohokrát jsem slyšel ujištění, že „když se dnes rozhodneš, spasení je zapečetěno"; vykročení ještě neznamená, že Bůh někoho spasí. Vážím si všech, kdo tuto pravdu rozlišují a nezamlčují. Podívejme se například na výzvu, kterou používal Billy Graham:

Nyní vás pozvu, abyste přišli vpřed. Sem, sem dopředu, chci abyste přišli. Pojďte hned - rychle. Pokud jste tady s přáteli, s rodinou, oni počkají. Nedovolte, aby vás vzdálenost oddělovala od Krista (zajímavé prohlášení). Je to dlouhá cesta, ale Kristus šel mnohem dále, protože vás miloval. Každý z vás může udělat těch pár posledních kroků, abyste mu odevzdali svůj život.

Přitom Graham sám říká, že jít kupředu vyjadřuje, podle jeho vlastních slov, „svědectví niterné zkušenosti, kterou jste s Kristem prožili". Vyjít kupředu nemusí být potvrzením toho, že jste právě odevzdali svůj život Kristu; to se událo ve vašem srdci. Reakce na výzvu „jít kupředu a veřejně vyznat" přímo vybízí k otázkám: Kdy byl tento člověk obrácen? Proč přichází? Přichází odevzdat svůj život Kristu? Je to svědectví o tom, že prožil vnitřní zkušenost již dříve nebo právě teď? O co vlastně jde? Vůbec není jisté, co se od těch, kteří mají „jít dopředu", vlastně očekává. Má takové všeobjímající nabádání skutečně nějakou biblickou podstatu a smysl? I kdybychom popisovali pozvání „jít dopředu" jako výzvu odevzdání se Kristu, zůstává stále řada nezodpovězených otázek a přetrvávají mnohá nedorozumění, pokud položíme rovnítko mezi „uvěřit" a mezi tím „učinit krok víry - jít dopředu". V konci konců jsou všechny podobné výzvy lidské instrukce: „dovol, aby mohl Kristus vstoupit do tvého srdce", „uvěř ", „učiň krok víry - jdi dopředu", odevzdej svůj život Kristu", jsou jen pouhé náhražky toho, co ve skutečnosti říká Písmo: „Čiň pokání", „věř", „důvěřuj", „vezmi svůj kříž a následuj". To jsou zřetelně biblické instrukce.

Jen ještě malá poznámka k tomu, čemu říkáme „modlitba hříšníka", která je při takových příležitostech používána. „Modlitba hříšníka" je přídavkem výzvy „rozhodnout se", ale nic podobného v Písmu nenajdeme. Ano, jsem si vědom modlitby farizeje a celníka:

• Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným. ´Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Lukáš 18:11-14)

Celníka nikdo k modlitbě nevedl, bylo to vyjádření jeho srdce, když Bůh dokončil svoji část. Nikdo jej nemusel k něčemu nabádat nebo pobízet. Přesto „modlitba hříšníka", tak jak ji známe dnes, typicky některé elementy pokání obsahuje. Možná, že jde o poznání vlastní hříšnosti, ale to není totéž jako pokání, ani totéž jako víra v Jeho spásné dílo. Odpověď na výzvu „přijmout Krista do svého života", která je často spojována s ujištěním verše: „Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, ..." (Zj 3:20), není zárukou spasení. Původní záměr a smysl tohoto verše neslibuje spasení každému, kdo se rozhodne nebo vykročí. Kristus je Ten, kdo hříšníka spasí. Jen On má moc někoho přijmout.

Ještě jedna skutečnost stojí za poznámku. Všude kolem nás jsou věřící, kteří si dychtivě přejí, když někoho evangelizují, aby správně „uzavřeli dohodu". Tíha odpovědnosti, kterou nesou a obavy, že nebyli dostatečně nápomocní a přesvědčiví, je příčinou mnoha zkrachovalých vztahů mezi věřícími a nevěřícími. Na druhé straně stejné mince můžeme vidět množství lidí, s nimiž jsme hovořili, kteří se chtějí ke Kristu přivinout, přesto žijí ve strachu a obavách, že „neřekli to správné", že jsou slabí a příliš hříšní ... Uvědomte si, že pokud chce Bůh někoho spasit, je to On, kdo vše umožní, je to On, kdo dává nový život, je to On, kdo regeneruje člověka. Je to On, kdo působí změnu:

• Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (Jan 3:8)

Naší rolí je jít tam, kam nás On pošle jako svědky mezi pohany, se slovy aby se obrátili od tmy ke světlu, od satanovy moci k Bohu, aby vírou přijali odpuštění hříchů a stali se součástí Boží rodiny. (Skutky 26:16-18). Moc Božího slova a působení Ducha svatého nelze přehlédnout; změnu pocítíme, ale obvykle nemůžeme určit přesný okamžik svého spasení. Když se dívám zpět na události svého života, vím, že tam někde mi Bůh otevřel oči, dal mi nové srdce, vdechl do mě nový život, ale neznám přesný okamžik, den, týden - dokonce nemohu určit ani měsíc! To vše trvalo dlouho, z jednoho prostého důvodu. Jde o proces, který vede ke spáse. Když chce Bůh něco uspíšit, dá nám intenzivnější impuls k pokání a víře (spasitelné víře), může to učiti nezávisle na osobní schopnosti, jak správně formulovat vhodná slova. Jestliže Duch svatý působí v srdci člověka, výsledkem bude, že všechny myšlenky budou proudit k Bohu a ujištění přijde přímo od zdroje spasení. Osobně při evangelizaci nepoužívám modlitbu hříšníka. Tomu, kdo chce být spasen, řeknu - pokud jsi pochopil evangelium a podstatu spasení, „požádej Boha, aby tě spasil". Jinak:

3. Existuje jisté nebezpečí, že bude někdo ujištěn, i když není obrácen. Typicky, ten kdo byl veden opakovat „modlitbu hříšníka", bývá okamžitě ujištěn, že je od této chvíle součástí Boží rodiny. Slyšel jsem to mnohokrát: „nyní jsme bratři a sestry v Kristu", „jsi dítě Boží rodiny". Jak to můžeme vědět? Systém veřejného naléhání vyzývá člověka k tomu, aby si svým rozhodnutím dal s Bohem vše do pořádku. Následně jsou ujištěni, aby o tomto rozhodnutí nikdy nepochybovali: „Když jsi se rozhodl, je hotovo a nikdy o tom nepochybuj!" Myslím, že podobná ujištění mohou být falešná zaslíbení. Písmo hovoří o těch, kteří si myslí, že spaseni jsou, ale ve skutečnosti jsou mimo:

• Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: `Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony? Nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?´ A tehdy jim jasně řeknu: `Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě vy, kdo pácháte zlo!´ (Matouš 7:21-23)

Věřím, že dnešní systém výzev může být nebezpečný, protože vede mnohé k tomu, že důvěřují svému rozhodnutí, i když svým životem ukazují, že žijí otevřeně v rebelii proti Bohu. Jejich jistota vyplývá z jejich rozhodnutí (aniž kdo zkoumá motivy, které k rozhodnutí vedou), spíše než z víry v Boží zaslíbení, působení Ducha svatého a ovoci Ducha svatého, který člověka posvěcuje. Tito věřící si obvykle pamatují přesné datum, místo a okamžik svého rozhodnutí, ale když trošku přitlačíte, bude velmi obtížné najít známky a důkazy duchovní regenerace a obnovy. Zkuste položit otázku takto obráceným lidem: „jak Bůh působí v tvém životě v těchto dnech?" Sotva kdy přijde odpověď, která má hlavu a patu. Možná že uslyšíte něco podobného jako: „Pamatuji si na ten večer, a znám zpaměti hymnu, kterou jsem zpíval, to mi bylo 9 let ..." - může následovat podrobný popis oné události. „Ano, ano, ale pověz mi, co se děje teď? Uveď nějaký příklad jak ti Bůh změnil život? Jak tě posvěcuje?"

Jak už jsem předeslal, z biblické perspektivy je to Duch svatý, kdo věřícím dává ujištění. Není to evangelista, kdo člověka ujišťuje, ani jiná osoba, kdo může hledanou jistotu někomu dát. Já sám nikoho o jejich spáse neujišťuji. Ani své děti. Nikdy. Chci, aby si samy uvědomily, že základem ujištění o spáse přichází od Boha - vše přenechávám Bohu a Duchu svatému. Já nemohu nikoho spasit, nemohu je ve stavu spasení udržovat, a nemohu nikoho ujistit, že jsou spaseni, ale mohu jim ukázat místa v Písmu, jak být spasen a důvěřovat Bohu, že Duch svatý tuto skutečnost zapečetí v jejich srdcích. Obzvláště s dětmi máme tendenci, jako rodiče, zaujmout místo Ducha svatého, když je vedeme k modlitbě hříšníka. Ano, rozhodly se, modlily se a pozvaly Pána Ježíše do svého srdce, protože všechno znaly z nedělních besídek. Proto raději užívám slovíčka jako „jestli" a „když" - „když člověk skutečně lituje svých hříchů, činí pokání, Bůh ho spasí," nebo „jestliže člověk skutečně věří, Bůh modlitbu vyslyší a spasí ho", ale nikdy nikoho neujišťuji: „už jsi křesťan". Nejsem přesvědčen, že bychom něco podobného dětem měli říkat.

4. Autentické křesťanství se vyznačuje určitými charakteristickými rysy. Všude jsou mnozí, „kteří slyší Slovo a s radostí je přijímají," ale je zřejmé, že jejich víra nemá hlubší kořeny. Nikoho nesoudím, ale nemohu věřit, že tam, kde není vidět ovoce, tam je spasitelná víra; nedostatek ujištění z naší strany nemůže odradit nebo zranit toho, kdo je skutečně obrácen. Vše, co říkám, je, že jestliže je Bůh spasil, ujistí je sám. Nikomu nemůžete uzavřít cestu ke spáse, ale můžete ublížit těm, které ujišťujete, že jsou spaseni, i když spaseni ve skutečnosti nejsou. Spurgeon varoval:

Někdy mám tendenci si myslet, že velká část moderního probuzení přinesla více prokletí, než požehnání, protože vedla tisíce lidí k pocitu pokoje. Dříve znali jen svoje trápení; ztotožňují se s návratem ztraceného syna do Otcova domu, aniž by otci řekli: „Otče, zhřešil jsem".

Často se totiž stává, že ten, kdo je obrácen ve chvílích citového pohnutí, se vrátí do starých kolejí, jen co vzrušení pomine. Mohu jmenovat řadu lidí, s nimiž jsem studoval a poznal v církvi, kteří dnes žijí ve světě ..., a jsou daleko od Boha. Proto je nesmírně důležité, abychom rozsévali dobrou novinu - ne abychom někoho ujišťovali, že je vše v pořádku, obzvláště tam, kde není viditelná změna. Neměli bychom nikoho ujišťovat, že od této chvíle jsme bratry a sestrami v Kristu. To prostě nejde, protože:

5. Mnoho lidí, kteří byli „obráceni" během výzvy, odpadá. Je to smutné, ale je to tak. Skutečně vysoký počet těch, kteří se takto obrátili, nikdy neprojdou žádnou změnou - a dá se říci, že takových je většina! Leighton Ford proti takovým argumentům namítá:

Vnitřní rozhodnutí pro Krista je jako když zatlučete hřebík do dřeva. Veřejné vyznání, jinými slovy „jít dopředu" je jako ohnout hřebík z druhé strany, aby nemohl být snadno vytažen.

Jinými slovy říká, že právě systém veřejného vyznání může zajistit, zaručit, že vyšší procento obrácených svému vyznání zůstane věrno. Ve skutečnosti je to právě naopak. Podívejte se na statistiky velkých evangelizačních akcí, kde je systém výzev dokonale propracován, a rozhodnutí následují. Jejich vlastní statistiky však odhalují, že pouze malé procento těchto obrácení přetrvá sotva pár týdnů po rozhodnutí. Ernest Reisinger poznamenává:

Tento nebiblický systém vyprodukoval největší soubor statistik, které jsme kdy o církevních aktivitách měli.

V reakcí na "Finneismus" R.L. Dabney poznamenal: „Dospěl jsem k závěru, že 45-50 %, možná i vyšší procento takto obrácených, odpadne". Prostě to akceptujeme. Takže, čím více lidí přivedeme „dopředu", tím více opravdově obrácených lidí získáme, protože statistická procenta zůstávají nezměněna. Tohle ale nebylo běžnou zkušeností předtím, než byl tento systém zaveden. Ti, kdo byli obráceni, byli natolik změněni, že nebyl zapotřebí žádný systém nebo metoda, která by jejich rozhodnutí nebo zápis usnadnila. Současníkem Finneyho byl Nettleton. Myslím, že zemřel někdy kolem r. 1844. Byl účinným evangelistou ve stejné době, kdy působil Finney, a věřil, že systém výzev „učinit krok víry - jít dopředu" nepřináší nic dobrého. Řekl, že jde o způsob předčasné sklizně, která produkuje falešné konverze. Spurgeon to viděl stejně.

Myslím, že je ironií, když ke konci života Finney, když uvažoval o množství lidí, kteří prožili obrácení a pak odpadli, měl smíšené pocity o opravdovosti své služby. Ve skutečnosti rozvinul doktrínu perfekcionismu (nebo-li „úplného posvěcení"), když se snažil odpovědět na otázky, proč tolik „obrácených" vedlo tak nezřízený a bezbožný život. Používání systému výzev „pojďte dopředu" nakonec vede k dvojstupňovému přístupu ke křesťanskému životu. O jaké stupně jde? Nejdříve přijdeš ke Kristu jako ke Spasiteli, ale potom někdy v budoucnosti z něj uděláš Pána svého života. Vidíte, kam mířím? Jak jinak vysvětlíte, proč tolik lidí „jde dopředu", ale v započaté cestě nepokračují, odcházejí nezměněni?

Tím rozhodně nechci říci, že nikdo není během výzvy spasen. Předpokládám, že někteří z vás byli tímto způsobem osloveni a spaseni. Mohu ale říci následující: pokud je tomu tak, nebyli jste spaseni z vlastního rozhodnutí jít kupředu, ani proto, že jste opakovali modlitbu hříšníka, ani proto, že jste dostali příležitost reagovat. Byli jste spaseni skrze Boží dílo, které proměnilo vaše srdce, nezávisle na tom, zda jste byli vyzváni k reakci. Ve skutečnosti mnoho kazatelů muselo svá slova revidovat ohledně těch, které přivítali do Boží rodiny s otevřenou náručí, kteří později odpadli a už se neukázali. Z toho vyplývá, že můžete mít dva druhy konverzí: pravé a nepravé. Problém je v tom, že sbor obojí přijímá stejně - jako pravé. Když pozvání „jít dopředu" nepoužíváte, ale vše necháte na Bohu, koho On přijme ve Svém čase, věřím, že můžete pozorněji sledovat ovoce a znaky pokání, než dotyčného představíte jako opravdu znovuzrozeného. V okamžiku veřejného „kroku dopředu", si nemůžete být jisti. Dejte novým lidem příležitost a možnost zvážit, co víra člověku přinese. Pokud očekávají prosperitu, zdraví, úspěch, vyřešení osobních problémů, hledají na špatné adrese. Bůh není osobní poslíček.

6. Odpověď na výzvu „pojďte dopředu" může být efektivní způsob, jak získat lidi, aby reagovali, i když biblická podstata evangelia o spasení a věrné kázání chybí. V kostce to vysvětlím: výzva „přijít" je účinná, i když není předložena žádná duchovní pravda. Prostě to funguje. Nemusí to být jen reakce na evangelium. Stejný postup výzvy může být použit na každém shromáždění lidí. Může jít o veřejný nebo politický mítink. Může jít o budování týmu, sportovní událost, demonstraci, stávku - nejrůznější podněty uvádějí lidi do varu; stačí jen nastínit nějaký cíl a úkol, a lidé budou reagovat. Stačí přesvědčivý řečník, vůdčí typ osobnosti - lidé mohou být emocionálně stejně manipulovatelní k rozhodnutí přijít k oltáři světských cílů.
Moderní chvály mají magickou moc. Mohl bych jmenovat řadu nejrůznějších bohoslužebných akcí, které jsou bez biblického obsahu. Uslyšíte spoustu příběhů ze života rodin, ilustrací, líbivých frází, které najdete v psychologických magazínech; na jevišti se odehraje drama z dnešního života, svědectví tak dojemné, že budete bojovat se slzami v očích. Stačí píseň „Motýlí polibky", výzva a lidé jsou povolní. To, že kromě dvou veršů z Žalmů nepadne ani slovo o Kristu, nikoho nezajímá. Skutečností zůstává, že takové služby a výzvy mají pouze psychologický účinek - jde o emocionální manipulaci, během níž je člověk přivítán do Boží rodiny.

Ještě vám povím o nejhorším „pozvání k rozhodnutí", jaké jsem kdy zažil. Odehrál se během týdne prázdninové biblické školy pro děti. Každý den byl připraven půldenní program. Děti hrály nejrůznější hry, soutěže, naslouchaly kázání a učily se zpaměti veršíky. Věděl jsem, co přijde na konci týdne. Poslední kázání bude obsahovat pozvání k rozhodnutí, které celý týden poslouchaly.

Jeden muž sborového personálu svařil dohromady dvě galvanizované popelnice. Jedna byla označena „nebe", druhá jako „peklo". Každé dítě dostalo kartičku a bylo vyzváno, aby na ni napsalo svoje jméno. Pak přišly další instrukce: „Byl bych rád, kdybyste vytvořili zástup. Přeji si, abyste všichni prošli kolem popelnic a vhodili své jméno do jedné z nich. Rozhodněte se teď; a vyberte si sami". Mnozí si pomyslíte, zda dopovím, co následovalo. Když se děti vrátily na svá místa, popelnice, která byla označena nápisem „peklo", byla jedním z dospělých podpálena. Plameny a dým vystupoval vzhůru z popelnice přímo v modlitebně! A mohu vás ujistit, reakce byla fantastická. Byly všechny děti spaseny? Ne! Nebyly, ale umíte si představit, co slyšeli rodiče dětí v neděli. Víte, co bylo v nedělním bulletinu? Víte, jaké statistiky byly odeslány do asociace sborů? Byl jsem několikrát tak zarmoucen, že jsem si chtěl odplivnout a tohle byla jedna z těch chvil. Znovu opakuji, že ne všechny metody jsou tak mizerné.

7. Písmo vysvětluje, jak by měl obrácený člověk veřejně vyznat víru. Lidé se neustále k něčemu rozhodují, jednou je to vyznání, jindy se stanou členy, ale představit někoho, koho neznáme, jako jednoho z nás, může být ukvapené. Lidé mají otázky ohledně křtu, ale není, kdo by s nimi šel verš po verši, kromě obecného prohlášení, že u nás křtíme pouze věřící. Takto se může stát, že jsou pokřtěni i ti, kteří spaseni nejsou - vždyť to znáte, nikdo není dokonalý. Není divu, že mnozí „obrácení" nežijí bratrskou láskou, nežijí v atmosféře bohabojnosti, a odpadají, protože nebyli skutečně spaseni. Jaká je tedy Boží cesta vyznání? Písmo nám dává návod, jak veřejně vyznat víru v Krista. Na prvním místě je to křest - křest věřících. To je jejich vyznání a svědectví o jejich identitě v Kristu.

V mnoha sborech - náš to dělá a věřím, že nejsme sami - požadujeme přípravu a při křtu krátké osobní svědectví. Obvykle křtíme v neděli večer a jsou to úžasné chvíle, kdy je několik věřících pokřtěno. Před přítomnými vydají osobní svědectví jak přišli ke Kristu, jaká je jejich minulost, co se událo od té doby, kdy poznali Krista, atd. Pokud jste ještě nebyli pokřtěni, od chvíle, kdy jste přišli ke Kristu, vězte, že byste pokřtěni měli být. Mnohé sbory křtí nové konvertity téměř okamžitě po vyznání. Podobně jsem pokřtil svoji dceru. Bylo jí pět (teď je jí 19 let). Přišla za mnou sama a řekla, že chce patřit Ježíši. Bylo to moje první dítě, tak jsem řekl, „OK, podívejme se ... budu o tom uvažovat ..." Vedl jsem s ní několik rozhovorů, vedl jsem ji v modlitbě hříšníka a zdálo se, že vše chápe. O dva týdny později mi sbor dovolil, abych jí pokřtil.

Dnes už bych něco podobného neudělal a dodávám, že nekřtíme nikoho, kdo je mladší než 12 let. Nekřtíme děti. Tím nechceme říci, že Bůh děti nemůže spasit dříve. Bůh může spasit kohokoliv a kdykoliv. Vše, co říkám je, že nemáme jistotu, že děti plně chápou celý akt. Za léta zkušeností vím, že děti, které vyrůstají v křesťanských domovech, všechny milují Krista a jsou připraveny reagovat na výzvy, kterým jsou vystaveny v besídkách. Pakliže dítě vyjádří přání být pokřtěno, je třeba s dítětem promluvit o závažnosti takového rozhodnutí. Pokud se dítě k takovému rozhodnutí odhodlalo spíše ze strachu, co by se stalo, kdyby zemřelo, nebo kdyby došlo k vytržení, ... než skutečnou oddaností a poslušností - se všemi následky, je lépe - a to říkám jako rodič, křest neuspěchat.

Všichni bychom si přáli, aby dětské vyznání bylo opravdovou, spásnou vírou, ale znovu opakuji, tím si nemůže být jistý nikdo z nás. Teprve až přijde výchova a dospívání ve školním prostředí, na střední škole, začíná testování jejich víry. Lásku k Božímu slovu mohou mít, ale teprve testování víry odhalí, na jakých základech jejich víra stojí. To jen na vysvětlení, proč obecně čekáme se křtem dětí až povyrostou a můžeme posoudit jejich zralost. V době, kdy jsou schopny jasně artikulovat svoji víru, mohou ostatní vidět ovoce jejich víry, která sama o sobě je svědectvím připravenosti. Myslím si, že nejhorší, co můžeme pro dítě udělat, je křest uspěchat a ujistit ho o tom, že „když jsi byl/a pokřtěn/a, jsi zachráněn/a pro věčnost". Mimochodem, moje dcera si na křest v dětství vůbec nevzpomíná.

Mnoho lidí, kteří byli pokřtěni předčasně, (nejen věkem, ale i chápáním Boží podstaty) později od víry „odpadnou", protože byli pouze ponořeni do vody, ne do Krista. Bůh vidí do srdce člověka a samotný křest nikoho nespasí ani nezatratí. Důvěřujme Bohu, že se mu neztratí ani jedna ovečka. Ta pravá chvíle přijde.

„Veřejné vyznání víry" má ještě jeden rozměr, který vede k vyznání Boží slávy. Veřejně vyznáváme Boží moc, která člověka proměňuje. Jde o veřejné vyznání Kristovy moci vše změnit. Boží cesty jsou nevyzpytatelné a daleko přesahují veřejné výzvy vyznání víry.

Dále bych rád poznamenal, že církve a sbory, které nepoužívají „výzvu k rozhodnutí", nemají v žádném případě potíže, jak začlenit věřící do místního sboru, jak přijímat nové věřící do obecenství jako členy. Je mnoho různých cest, jak postupovat, např. u nás každý, kdo uvažuje o členství, projde několika pohovory a má příležitost ke svědectví. Dále nabízíme hodiny výuky, které připravují kandidáty členství, podobně jako je tomu u přípravy na křest. Po absolvování dáváme novým lidem příležitost, aby byli veřejně představeni přítomným během křtu. Většinou jednou měsíčně představíme nové členy ostatním členům našeho sboru. Po skončení bohoslužby mají všichni příležitost přivítat nové členy. Přestože nepoužíváme veřejné výzvy, nemáme žádné problémy přivítat nové členy do obecenství. Bůh neustále přidává nové členy, alespoň tak je tomu u nás. Naši lidé jsou připraveni jít do světa, aby evangelizovali na svých pracovištích, mezi sousedy. Noví lidé, kteří přicházejí ke Kristu, jsou spaseni mocí Božího slova. A to nemusí přijít skrze opakované výzvy na závěr kázání. Začleňování věřících do sboru bychom měli brát vážně a věřím, že většina z vás má stejný názor.

8. Pro někoho opakované výzvy „jít dopředu" odhalí nedostatek víry v Boží suverenitu. Může jít o zbytečnou horlivost nebo nedospělost v myšlení, když si myslíme, že pokud nedáme lidem příležitost, aby na evangelium reagovali ve chvíli, kdy jej slyší; trápí nás, že mohou odejít a nenaskytne se jim nikdy jiná příležitost ke spasení a vlastně jejich krev ulpí na nás samotných. Mohou např. zahynout při autonehodě a jejich osud, věčnost a peklo je vlastně moje vina... Kdy a kdo na nás vložil takové břemeno, od kdy je něčí věčnost doslovně v našich rukách, zda najdeme ta správná slova, zda slyšeli to pravé kázání, měli či neměli možnost veřejně reagovat? Slyšel jsem nejedno kázání, které ve snaze podnítit sborové probuzení, bylo obyčejnou manipulací - snahou podnítit věřící, aby se aktivně zapojili do evangelizace. Věřící mohou mít v očích slzy, cítit vinu, protože nesvědčí svým sousedům - a vždy se opakuje příběh, jak měl někdo cestou domů autonehodu - a to je moment, kdy se nátlak na věřící promění v manipulaci. Za vším tím vidím teologický problém - špatné chápání Boží suverenity v otázkách spasení člověka. Písmo je zcela zřetelné, že spasení patří Bohu. Patří mu naprosto vše. On udržuje svým slovem celý vesmír, zná každou lidskou myšlenku - proto nestačí jen vědět, ale i věřit, že:

• ... těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému - totiž těm, které povolal podle svého záměru. Ty, které předem znal, totiž předurčil, aby se podobali jeho Synu, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci. A které předurčil, ty také povolal, a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil. Co na to řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám?! (Římanům 8:28-31)

Je to Bůh, kdo povolal, předurčil, je to On, kdo nás povolal, ospravedlnil a oslavil. To je „zlatý řetězec", jak celý proces životních událostí někteří nazývají. Z Boží perspektivy jde o proces spasení, který byl dokonán v plnosti bez našeho přičinění. On nám dá sílu k následování a naším úkolem je věrnost a poslušnost Pánu; touha udělat Bohu radost; být Mu věrný a užitečný. Pokud nám na životech nespasených nezáleží, oddaně a věrně neevangelizujeme, nevyzýváme lidi k pokání, pak je hřích na naší straně, ale o věčnosti něčí duše nerozhodujeme; to je v Božích rukou, ne v našich. Je to jen Jeho dílo a iniciativa, která může proměnit hříšníka. U Boha máme přímluvce:

• Toto vám píšu, moji drazí, abyste nehřešili. Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho Spravedlivého. (1 Janův 2:1)

Na nás je, abychom důvěřovali Bohu v každé oblasti života, včetně evangelizace ztracených. Modleme se, aby nás poslal tam, kde On připraví srdce.
Rád bych upozornil na několik skvělých myšlenek z knihy Martina Lloyd-Jonese, ze 14. kapitoly na téma Kázání a kazatelé. Výzvám „jít dopředu" věnuje celou kapitolu. Říká, že „tato metoda může vést k závěru, že hříšník má vlastní vnitřní sílu k rozhodnutí a sebespasení". Ale to je zcela chybná antropologie. Pokud o tom začnete přemýšlet, zjistíte, že jde o falešnou představu, že někdo má schopnost sám o sobě rozhodnout. Jako by nežili pod následky pádu a mocí hříchu. Během církevní historie byli mnozí, kdo se dívali na pád člověka zkresleným způsobem. Tomáš Akvinský, z jehož učení vychází velká část katolické teologie, učil, že pád měl vliv na celého člověka, ale schopnost rozhodování byla zachována. Odtud pak pramení všechny argumenty pro existenci Boha, z nichž pochází myšlenka a představa, že pokud někomu předložíte jasné důkazy, správná reakce a rozhodnutí musí přijít. To však popírá biblickou antropologii, protože pokud by byla svobodná vůle zachována, záleží více na člověku, než na Bohu. Zapomínají na to, že vůle přirozeného (neduchovního) člověka žije v otroctví hříchu! Tak jsme se narodili, proto je nutné znovuzrození a to se bez Božího zásahu nekoná. Je to jen Bůh, kdo nás může z otroctví vykoupit a osvobodit.

Další falešná představa „naznačuje, že evangelista může nějakým způsobem ovlivnit Ducha svatého, aby konal svoji práci. Někteří organizátoři evangelizačních akcí dokonce předvídají výsledky". Mají propracované metody. „Dejte nám na evangelizaci milion dolarů, my získáme 40.000 lidí, kteří přijdou ke Kristu". Jsou to miliony, nebo jde o Boží působení?

Metoda „chození dopředu" produkuje povrchní usvědčení z hříchu, pokud nějaké vůbec vyvolá. Lidé často reagují v naději, že jim takové rozhodnutí přinese nějaké výhody.

„Otázka regenerace patří k těm nejvážnějším. Celé znovuzrození je práce Ducha svatého, nikdo jiný to za nikoho nemůže udělat. A protože je to Jeho dílo, jde vždy o naprostou proměnu; čas ukáže, zda tomu tak skutečně je". To je velmi důležité. Podívejme se na apoštola Pavla:

• Ani já jsem vám, bratři, po svém příchodu nezvěstoval Boží svědectví nějak zvlášť vznešenými nebo moudrými řečmi. Rozhodl jsem se totiž neznat mezi vámi nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. Přišel jsem mezi vás ve slabosti, v bázni a velmi rozechvěn. Mé poselství a kázání nespočívalo v přesvědčivých argumentech lidské moudrosti, ale v prokázání Ducha a jeho moci, neboť jsem nechtěl, aby se vaše víra zakládala na lidské moudrosti, ale na Boží moci. O moudrosti mluvíme mezi dospělými, ovšem není to moudrost současného světa, ani jeho pomíjivých vůdců. My mluvíme o tajemné moudrosti Boží, o skryté moudrosti, kterou Bůh před věky předurčil k naší slávě a kterou nikdo z vůdců současného světa nepoznal; kdyby ji totiž znali, neukřižovali by Pána slávy. (1. Korintským 2:1-8)

Někteří kazatelé jsou obdarovaní komunikátoři, jsou strhujícími řečníky a používají osvědčené techniky plné emocí. Popisují smutné události, dojemné příběhy, které vedou k slzám, podmalované tesknou hudbou v pozadí výzev, ty mohou vzbudit atmosféru, která změní chování lidí a ovlivní jejich základní hodnoty, dokonce aniž bylo použito jediné slovo z Písma. No a jaký je výsledek? Je to skutečné obrácení a regenerace? Samozřejmě, že ne! Jediný legitimní nástroj je Písmo. To je jediný most ke změně v mysli člověka. Opět, tím nechci říci, že lidé nemohou být spaseni během veřejné výzvy. Chci jen říci, že lidé, kteří nejsou obráceni, se jen svezou. Ti, kteří jsou skutečně obráceni a spaseni pro věčnost, plně chápou pravdu, protože transformaci srdce a mysli člověka působí Duch svatý.

William McGuir nazývá proces spasení „pět kroků" proměny: Odpovědností kazatele je získat pozornost a porozumění posluchače. Odpovědnost Ducha svatého je vypůsobit poddajnost, pochopení a akci - to není moje odpovědnost, vliv a snažení. Všechny brilantní techniky, teatrální chování, poskakování, dupot, mávání, pouze navozují atmosféru. Všechny historky, hudba, nekonečné vyzývání, zvedání rukou, zavírání očí, vycházení k pódiu či dopředu - je lidská technika a manipulace, ne výsledek kázání Božího slova. Biblický přístup je vždy zaměřený na Písmo a připouští, že Bůh může spasit koho chce a kdy chce. Víra vždy vyžaduje slyšení Slova a také vyžaduje důvěru, že Bůh si přivolá ty, které určil ve svém čase:

• „Bůh ale přehlédl časy této nevědomosti a nyní ukládá všem lidem všude, aby činili pokání. Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých." A jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli: „Poslechneme si to od tebe někdy jindy." Tehdy je Pavel opustil. Někteří se ale k němu připojili a uvěřili; ... (Skutky 17:30-34)

Boží slovo vyvolává různé reakce. Boží slovo se nevrací s prázdnou. Většinou posluchači tuto skutečnost veřejně odmítají.

• Ale díky Bohu, který nás stále vodí v Kristově vítězném průvodu a všude skrze nás šíří vůni svého poznání! Pro Boha jsme totiž Kristovou líbeznou vůní mezi těmi, kdo jsou zachraňováni, i mezi těmi, kdo hynou.Jedněm jsme smrtelnou vůní ke smrti, druhým jsme vůní života k životu. Kdo tohle dokáže?Na rozdíl od mnohých totiž nekupčíme s Božím slovem, ale mluvíme před Boží tváří v Kristu z upřímných pohnutek, z Božího pověření. (2 Korintským 2:14-17)

Nebojme se používat stejnou metodu jako Kristus - kažte Pravdu! Stejnou metodu používali apoštolové, reformátoři, puritáni a téměř všichni před rokem 1830 - kázali Pravdu, vyzývali k pokání a víře, ostatní ponechali v rukou Ducha svatého, který jediný může způsobit změnu. Zachovat si biblický přístup znamená věřit v moc Božího slova. Jen Boží slovo může změnit hříšníka a k tomu nejsou zapotřebí člověkem vymyšlené techniky a propracované metody, které se staly nedílnou součástí moderní evangelizace.

Položme si několik otázek:

• Jakou moc má Boží slovo?
• Jak je to s těmi, o nichž hovoří Písmo, že byli pokřtěni po té, co uvěřili, možná nepřinesli žádné ovoce?
• Jak je to s těmi, které Bůh používal, aby činili zázraky?

- Carey Hardy -

se svolením pořadatelů Shepard Conference, Grace Community Church, zápis přednášky z r. 2003; redakčně upraveno a rozšířeno o doplňující verše