Následující text je leták, který si můžete stáhnout na stránkách Biblické knihovny (www.biblickaknihovna.cz) – viz více na konci tohoto článku.

Kolem nás je plno různých náboženství, přičemž všechna o sobě tvrdí, že jsou tou správnou cestou. Jak máme ale vědět, če­mu věřit? Jak vědět, koho máme násle­do­vat? Tato publikace předkládá deset bodů a svědectví, jež ukazují, jak rozum­né je následovat Krista. Při zkoumání a ově­řování těchto argumentů totiž zjis­tí­me, že jsou nanejvýš důvěryhodné.

1. Kristus zemřel při veřejné po­pravě. Během židovského svát­ku pesach pohnal rozváš­ně­ný dav Ježíše až před římský soud. Ježíš byl předveden před Piláta, prefekta provin­cie Judea, kde jej náboženští vůdci obvi­ni­li, že se vydává za krále Židů. Dav si žádal jeho smrt. Ježíš byl zbit, zbičován a odsouzen k veřejné popravě. Byl ukři­žo­ván mezi dvěma zločinci, na jednom návrší za Jeruzalémem. Nedaleko umíra­jí­cího Ježíše stáli jeho zdrcení přátelé i jeho největší nepřátelé. Nadcházela ži­dov­ská sobota, a proto byli na místo po­slá­ni římští vojáci, aby popravu uspíšili – aby dvěma zločincům zlámali nohy. Ale Ježíšovi nohy nezlámali, protože ze své zkušenosti poznali, že je již mrtev. Pro jistotu mu ale ještě do boku vrazili kopí. Nyní spolehlivě věděli, že už je po všem.
2. Hrob zabezpečil státní úřed­ník. Následujícího dne se nábo­žen­ští vůdci opět setkali s Pilá­tem. Řekli mu, co o sobě Ježíš tvrdil – že po třech dnech vstane z mrtvých. Pilát chtěl zajis­tit, aby učedníci nemohli lidi mys­tifiko­vat nějakým vymyšleným vzkří­šením, a proto nechal hrob zajistit úřední říms­kou pečetí, což muselo být dosta­teč­ným varováním i pro případné vykradače hro­bů. A k hrobu nechal po­sta­vit vojen­skou stráž. Pokud by se snad někdo chtěl dostat k Ježíšovu tělu, musel by pře­ko­nat tuto stráž, což by jistě ne­bylo nijak snad­né. A krom toho měli vo­já­ci na strá­ži více než dobrý důvod k nejvyšší bdě­losti ve službě – pokud by během hlídky zaspali, čekal je za to trest smrti.
3. Hrob střežila stráž, a přesto byl nakonec prázdný. Ráno po so­bo­tě šly některé z Ježíšových násle­dovnic k hrobu, aby zde pomazaly je­ho tělo. Po příchodu je však čekalo pře­kva­pení. Obří kámen byl odvalen stra­nou od vchodu do hrobu a Ježíšovo tělo bylo pryč. Zpráva se rychle šířila a k hrobu spě­chali dva učedníci. Hrob našli prázd­ný, zůstaly v něm pouze látky, do nichž bylo tělo předtím zavinuto. Vo­jáci ze strá­že me­zitím odešli do Jeruza­lé­ma, aby ži­dov­s­kým představeným tvrdi­li, že omdle­li, když spatřili nějakou nad­přirozenou by­tost, která odvalila ká­men od vchodu do hrobu. A když se pro­bra­li, byl hrob již prázd­ný. Představení dali strážným velký obnos peněz, aby lživě vypovídali, že učed­níci ukradli Ježí­šo­vo tělo, zatímco stráž spala. Strážné zároveň ujistili, že se za ně přimluví u prefekta, který se jistě dozví, že tělo zmizelo.
4. Mnozí viděli Krista živého. Kolem roku 55 n. l. napsal apoš­tol Pavel, že vzkříšený Kristus se ukázal Petrovi, potom dva­nácti apoštolům, poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou (v této době byla většina z nich dosud naživu), Jaku­bo­vi i samotnému Pavlovi (1 K 15,5–8). Tako­vým vyjádřením umožnil kritikům, aby si vše sami ověřili. A kromě toho, záznam dějin Kristových následovníků v Novém zákoně začíná potvrzením, že Ježíš „jim také po svém utrpení mnoha důkazy prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a říkal jim o Božím krá­lovství“ (Sk 1,3).
5. Vzkříšení Kristovy apoštoly naprosto změnilo. Když jeden z nejbližších společníků Ježíše zra­dil, ostatní apoštolové utekli, aby si za­chránili život. Odvahu ztratil i Petr, když Ježíše zapřel, přičemž ještě ne­dlou­ho před­tím tvrdil, že je s to za svého uči­te­le i zemřít. Ale u apoštolů nastala obrov­ská změna. Již za několik dnů stáli tváří tvář před těmi, kdo ukřižovali jejich vůd­ce. A nyní s naprosto nezlomným du­chem. Nebylo možné nijak zastavit jejich odhod­lání obětovat vše za svého Spa­si­te­le a Pána. I když byli uvězněni a bylo jim vy­hrožováno a zakazováno mluvit ve jmé­nu Ježíše, apoštolové odpo­věděli ži­dov­ským představitelům: „Boha je třeba poslou­chat více než lidi“ (Sk 5,29). Byli zmrskáni za to, že neuposlechli příkaz židovské velerady. Apoštolové, kteří byli předtím tak bázliví, nyní „nepřestávali učit a zvěs­to­vat Krista Ježíše“ (Sk 5,42).
6. Svědkové vzkříšení byli ochotni za své svědectví zemřít. Dějiny jsou plné mučedníků. Za víru zemřel bezpočet mužů a žen. Z uve­de­né­ho důvodu tedy není tak významné pou­ka­zovat na skutečnost, že první učed­níci byli ochotní za svou víru trpět a zem­řít. Mnozí lidé jsou sice ochotní zemřít za svou pravdu, ale jen málokdo je ochoten zemřít za lež, a to je velmi dů­le­žité. Tato skutečnost je zásadní, pro­to­že Kristovi učedníci neumírali za hlu­bo­kou víru, v níž se mohli třeba i nějak mýlit. Umírali za to, že tvrdili, že viděli Ježíše živého, že jej viděli po vzkří­šení. Umírali za to, že tvrdili, že Ježíš Kristus nejen zemřel za je­jich hříchy, ale že tělesně vstal z mrt­vých, aby jasně pro­ká­zal, že se naprosto liší ode všech ostat­ních duchovních vůdců, kteří kdy žili.
7. Židovští věřící změnili svůj den uctívání. Základem židovského způsobu života byl sobotní den od­po­činku. Žid, který by nedodržoval sobo­tu, by se provinil porušením Mojžíšova zákona. A přesto židovští následovníci Krista začali společně s věřícími z mnoha dalších národů uctívat Boha v jiný den. Místo soboty si zvolili první den v týdnu, tedy den, kdy Kristus vstal z mrtvých. Pro Žida to byla zásadní změna ve způ­so­bu života. Společně s křesťanským obřadem křtu dávali učedníci tímto novým dnem najevo, že jsou se svou ví­rou ve vzkříšeného Krista připraveni na mnohem více než jen obnovu ju­dais­mu. Věřili totiž, že Kristovou smrtí a vzkří­šením byla připravena cesta pro nový vztah s Bohem. Tato nová cesta nebyla založena na zákoně, ale na pomo­ci od vzkříšeného Spasitele, na sku­teč­nosti, že Kristus nese naše hříchy a dává nám život.
8. Vzkříšení bylo sice překvapivé, ale bylo jasně předpovězeno. Učedníci byli zaskočeni. Očeká­va­li, že jejich Mesiáš obnoví království Izraele. Natolik se upřeli k příchodu mesiášského politického království, že ani neočekávali události, které byly tak zásadní pro spásu jejich duše. Určitě se domnívali, že Kristus mluvil pouze sym­bo­lickou řečí, když jim opakoval, jak musí jít do Jeruzaléma, kde zemře a bude vzkříšen z mrtvých. Byli příliš zvyklí na jeho řeč v podobenstvích, a tyto zřejmé skutečnosti pochopili, teprve když bylo po všem. Přitom zároveň přehlédli Iza­já­šo­vo proroctví o trpícím služebníkovi, který ponese hříchy Izraele a bude ve­den jako beránek na porážku, než Bůh „prodlouží [jeho] dny“ (Iz 53,10).
9. Vzkříšení bylo vyvrcholením Kris­tova života plného zázra­ků. Když Ježíš visel na římském kříži, musel snášet výsměchy davu. Pomáhal ostat­ním, ale dokáže pomoci sám sobě? To už všem zázrakům odzvo­ni­lo? Vypadalo to jako neočekávaný ko­nec, pokud jde o ně­ko­ho, kdo svou ve­řej­nou službu začal tím, že vodu proměnil ve víno. Během tří let své služby Ježíš kráčel po vodě, uzdravoval nemocné, otevíral oči sle­pých a uši hluchých, uvol­ňo­val ja­zyk ně­mých, napravoval konče­ti­ny chro­mých, vyháněl démony, utišil prudkou bouři a křísil mrtvé. Kladl otáz­ky, na něž mudrci neměli žádnou odpo­věď. Hlubo­ké pravdy učil pomocí jedno­du­chých při­rov­nání. Pokrytce kon­fron­toval slo­vy, jež obna­žovala jejich přetvářku. Jestli­že to vše byla pravda, mělo by nás překva­povat, že poslední slovo nakonec neměli Kristovi nepřátelé?
10. Vzkříšení odpovídá zážitku těch, kdo v Krista věří. Apoštol Pavel napsal, „Jestliže ve vás pře­bývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrt­vých, pak ten, který vzkřísil Ježíše Kris­ta z mrt­vých, oživí i vaše smrtelná těla skrze své­ho Ducha, který ve vás pře­bývá“ (Ř 8,11). Právě to zažil sám Pavel, protože vzkříše­ný Kristus zcela změnil jeho srdce. Totéž prožívají lidé po celém světě, kteří „zem­ře­li“ svému sta­rému způsobu života, aby Kristus mohl žít svým životem skrze ně. Taková du­chov­ní moc se ale neprojevuje u těch, kdo se pokoušejí pouze nějak při­dat víru v Kris­ta ke svému starému způ­so­bu života. Pro­jevuje se pouze u těch, kdo jsou ochot­ní „zemřít“ svému starému způso­bu života, aby ve svém novém ži­vo­tě dali místo Kristově vládě. Je zjev­ná pou­ze u těch, kdo reagují na tyto doklady o Ježíšově vzkříšení tím, že Kris­ta uzná­va­jí a přijímají ho jako svého Pána.

NEJSI SÁM, pokud dosud nejsi upřím­ně přesvědčen, že Kristus vstal z mrtvých. Ale měj na mysli, že Ježíš za­slí­bil Boží pomoc všem těm, kdo stojí o vztah s Bo­hem. Řekl: „Bude-li někdo chtít činit jeho vůli, pozná, zda je to učení z Boha, nebo mluvím-li sám ze sebe“ (J 7,17).

Jestliže ale vidíš, jak je víra ve vzkří­še­ní rozumná, měj na mysli následující sku­teč­nosti, Bible říká, že Kristus zem­řel, aby zaplatil za naše hříchy; a ti, kdo srdcem věří, že jej Bůh vzkřísil z mrt­vých, budou spaseni (Ř 10,9–10). Spása, kterou Kris­tus nabízí, není odměnou za nějaké úsilí, ale je to dar pro všechny, kdo v něho vkládají svou důvěru. Chceš-li přijmout Boží dar odpuštění a věčný ži­vot, můžeš se modlit například násle­dovně:

„Bože, vím, že jsem hříšník. Vím, že se sám nemohu zachránit. Věřím, že Ježíš zemřel na kříži za mé hříchy. Věřím, že vstal z mrtvých a že žije svým životem skrze všechny, kdo v něj věří. Nyní jej přijímám jako svého Spasitele. Přijímám tvou nabídku odpuštění a věčného živo­ta. Děkuji ti, Otče. Takto se modlím ve jménu Ježíše Krista. Amen.“

Modli se k Bohu, aby tě vedl do círk­ve, která věrně vyučuje podle Bible a kte­rá v duchu lásky vede další ke Kristu.

– www.BiblickaKnihovna.cz –
Překlad: J. Janča. – www.rbc.org –