Zápas o duši:

Moje zkušenost s hugenoty

Verze pro tisk

 

Když mi v roce 1988 zemřel strýček William, zanechal mi dědictví. Hned po pohřbu mi vykonavatel závěti vložil do rukou starou lepenkovou krabici, ve kte­ré jsem našel zažloutlý rodný, oddací a úmrtní list, kopie záznamů z farních mat­rik a spoustu starých fotografií v sé­pio­vém odstínu. Byly mezi nimi dokonce i dvě rozkošné akvarelové miniatury z předfotografické éry. V záznamech bylo zachyceno 250 let Perrinovy rodinné historie. Věděl jsem samozřejmě o tomto strýčkově koníčku a o usilovném mnoha­le­tém pátrání po rodinných předcích, takže mě takový dar vůbec nepřekvapil. Nic by se ovšem nevyrovnalo mému potě­še­ní, kdyby byla krabice plná zlatých mincí. Neslíbil jsem snad strýčkovi před jeho smrtí, že udělám, co bude v mých si­lách, abych v jeho pátrání pokračoval?

Dojemný e-mail

Záznamy, které jsem zdědil, byly uspo­řá­dá­ny přehledně a s velkou přesností – šest generací od Thomase Perrina, naro­ze­ného roku 1730, který se roku 1754 přestěhoval do malé kentské vesničky Wateringbury. Tam můj čtyřnásobný pra­dědeček začal podnikat jako stavitel a oženil se s Elizabeth Tomlinovou, která mu porodila jedenáct dětí.

Můj strýček vždycky věřil, že jeho před­kové přišli původně z Francie jako hugenotští uprchlíci. V jeho přesvědčení ho utvrzovaly i komentáře, které často slýchal při svých výletech po Francii: „Vy máte francouzské příjmení, pane,“ načež se ho často nezapomněli ještě připtat: „Proč tedy nemluvíte lépe francouzsky?“ Existovaly však vůbec nějaké důkazy jeho domněnky, když se žádné rodinné záznamy z doby před manželstvím Thomase Perrina nedochovaly? Strýček William naneštěstí zemřel dřív, než se podařilo tuto hugenotskou či fran­couz­skou spojku vypátrat. Uplynulo dokonce několik let, než bylo pátrání znovu zahá­jeno, tentokrát však za pomoci nástroje, který William k dispozici nikdy neměl – osobního počítače s přístupem k inter­ne­tu. A tak se stalo, že jsem 5. ledna 2009, zaplaven pocitem vzrušení a se slza­mi v očích, křičel z okna své studov­ny do zahrady na manželku. Právě jsem totiž dostal e-mail od jednoho velmi vzdá­leného příbuzného ze Skotska, zku­še­ného genealoga, kterého jsem požádal o pomoc. V příloze byl historický záznam o sedmnáctiletém francouzském chlapci Jeanovi (Johnovi) Perrinovi, který kdysi žil s rodinou v malé rybářské vesnici St. Valery en Caux vzdálené asi 15 mil na západ od Dieppe.

Pronásledování

Jeanův příběh musel být podobný jako další příběhy těch, kdo se snažili vyrovnat se se situací, jakou si už dnes stěží do­ká­že­me představit. Psal se rok 1685, nebla­ze proslulý zrušením nantského ediktu. Tím Ludvík XIV. zbavil francouz­ské protestanty veškerých práv, která dříve měli – práva vlastnit majetek, vydělávat si na živobytí, vychovávat děti, vlastnit Bibli, uctívat Boha podle svého svědomí a dokonce i práva na vlastní život – to vše pokud nekonvertují k římskému katoli­cis­mu. Přestože původní edikt nantský vydaný roku 1598 Jindřichem IV. Navarr­ským zaručoval protestantům docela slušnou míru náboženské svobody, pod­leh­la již tehdy Francie vlně proná­sle­do­vání a náboženských válek, která trvala déle než 150 let. Následoval trvalý odliv hugenotských uprchlíků do Nizozemí, Ameriky, Irska a Anglie, ve které tehdy vládla královna Alžběta I. Počet uprchlíků se ještě zvýšil, když se pronásledování vystupňovalo v souvislosti s masakrem o Bartolomějské noci 24. srpna 1572, kdy bylo v Paříži a dalších větších městech vyvražděno na 75 000 protestantů. Když se však král rozhodl edikt nantský zrušit, ocitli se hugenotové ještě ve větším ne­bezpečí. Měli na výběr už jen konverzi k římskému katolicismu, nebo život otro­ka na galejích, ve vězení, či dokonce po­pra­vu – záleželo jen na přísnosti soudců.

Přestože hranice a přístavy byly uzav­řeny a střeženy vojáky, kteří se sna­žili za­bránit komukoliv v útěku, tisíce lidí opus­tily vše, co měly, v zoufalé snaze unik­nout do bezpečí. Když rodiny prcha­ly do Švý­carska a Německa, musely se rozdělit a nikdo tehdy netušil, jestli se ještě někdy shledají. Děti byly často zaplom­bovány do sudů, ve kterých se někdy i udusily, a pašovány na lodích do La Rochelle, Nan­tes a přístavů v Lamanš­ském průlivu, aby se mohly dostat na ostrov Jersey nebo anglické pobřeží. Jeanovi příbuzní puto­vali po pobřeží do Dieppe. Jako domácí dobře znali málo používané stezky a vě­dě­li, na koho z míst­ních se mohou obrátit s prosbou o pomoc. Nakonec se jim po­dařilo najít malou plachetnici a lidi, kteří byli ochot­ní je zavézt podél kentského pobřeží až k ústí Temže. Chtěli se dostat do Londý­na, avšak z neznámého důvodu, snad kvůli počasí nebo přílivu, byli vysa­ze­ni na poloostrově Hoo, mezi ostrovy Sheppey a Gravesend. Přivítali je místní obyvatelé, kteří jim poskytli přístřeší, a tak se tam rozhodli zůstat.

Jean si našel práci na pevnině. O tom, jak se setkal se Sárou Stickerovou, není nic známo. Byla to mladá vdova, která rok předtím, když ostrov sužovala epi­de­mie malárie, přišla o manžela a no­vorozeného Thomase. Záznamy z cír­kev­ní matriky v High Halstowu říkají, že se Jean se Sárou oženil 23. června 1694 a že byl „země­děl­ský pomocník“. Jejich manželství bylo požehnáno dvěma syny, Janem (1696) a Richardem (1698), načež následovaly dvě dcery, Sára (1700) a Elizabeth (1703). A jakou to má tedy spojitost? Jejich druhý syn Richard vyrostl, oženil se a jeho žena Anna v roce 1730 porodila syna, kterému dali jméno Thomas. Ten se vyučil stavitelem a když mu bylo 24 let, přestěhoval se do ves­ničky Wateringbury v Kentu, oženil se s Elizabeth Tomlinovou a spolu vycho­va­li jedenáct dětí! Jean byl můj šesti­ná­sobný pradědeček a byl to Francouz!

Slzy

Když mi toho lednového rána vyhrkly do očí slzy uprostřed mého nadšení z ta­ko­vého objevu, bylo to s pocitem smutku a soucitu s těmi, kdo byli připraveni tolik obětovat pro svou víru a postavit Krista nade vše, co jim tento svět mohl nabíd­nout. Byly to ale také slzy zahanbení, že má vlastní oddanost mému Spasiteli se v porovnání s jejich zdála tak slabá. Život v pohodlí rychle otevírá dveře lhostej­nosti a spokojenosti se sebou samým. Ta krutá realita života mých předků mě ale donutila k zamyšlení… Jak dlouho asi v srdcích těch hugenotských uprchlíků hořela ochota všechno ztratit pro Krista? Zůstávala v nich i potom, když si budo­va­li své nové domovy v relativním pohod­lí a pokoji kentského venkova? Byla „vyvý­šenost známosti Krista“, jejich Pána, stá­le v jejich srdcích na prvním místě? A jak to asi bylo dále s Thomasem Perrinem? Pokračovala i v jeho životě ve Watering­bury ta upřímná víra Timoteovy babičky Lois a jeho matky Eunice, která hrála tak klíčovou roli v jeho duchovní výchově (2. Timoteovi 1,5)? Po dvou a půl stole­tích bylo velice nepravděpodobné, že bych odpověď na svou otázku ještě někdy našel. Nebo snad ne?

Stará kniha

Jen tři týdny potom, co jsem obdržel po­pis Jeanova příjezdu do Kentu, jsem nara­zil na webovou stránku jisté rodiny Perri­novy, žijící ve Wellingtonu na Novém Zélandu. Nějaká žena z Cardiffu napsala před šesti měsíci na stránku se vzkazy tento dotaz: „Jmenuji se Juliet Hailwoo­do­vá. Nejsem si vědoma, že by se v mé rodi­ně vyskytoval někdo jménem Perrin, ale ve věcech, které jsem zdědila po svém nedávno zemřelém otci, jsem nalezla sta­rou knihu. Byl to stavařský manuál z roku 1746, na jehož přední stránce je napsáno: ,Thomas Perrin. Jeho kniha. 1756, Wate­ringbury, Kent‘. Může mi prosím někdo pomoci vrhnout na tuto záhadu trochu světla?“ Okamžitě jsem jí poslal e-mail, ve kterém jsem jí vysvětlil, že Thomas byl můj čtyřnásobný pradědeček. Juliet sice žije v Itálii, ale během dvou hodin mi od­po­věděla a poslala mi dvě fotografie. Na jedné byla vyfocena zmíněná stránka s ci­to­vanými slovy a na druhé řádky z násle­dující stránky: „Thomas Perrin jméno mé, anglická má rasa, Wateringbury můj pří­by­tek – Kristus moje Spása!“ (Jedná se o sta­rý anglický popěvek – pozn. překl.) Měli jsme obrovskou radost. A spo­lu s touto odpovědí na naši ,nezod­po­vědi­tel­nou´ otázku přišla i obrovská tou­ha po tom, aby nás Bůh natolik změnil, že ačkoli „svět nebyl hoden“ (Žd 11,38) těch, kdo ochotně trpěli pro svého Spasi­tele v 17. století, abychom jich byli hodni ales­poň my, a nejen jich, ale o to více naše­ho Spasitele, Krista, který je naší spásou.

– Mike Perrin –
Z časopisu Grace Magazine, překlad Hana Bladesová