Verze pro tisk

 

V této sérii se zabýváme otázkami, které se zjednodušeně řečeno týkají jistoty spasení. V minulé části jsme se více zabývali několika texty z Janova evangelia, které ukazují, že Bůh je původcem spasení i je­ho vykonavatelem, že spasení pochází jenom od Něj a závisí jenom na Něm.

Dnes se společně podíváme na text, kvůli kterému jsem tuto sérii zpracoval.

  • V Božím lidu bývali ovšem i lživí pro­ro­ci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. A mnozí budou násle­do­vat jejich nezřízenost a cesta prav­dy bude kvůli nim v opovržení. Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly, aby z vás těžili. Soud nad nimi je už připraven a jejich zhouba je blízká. (2 Pt 2,1–3)

Odpůrci jistoty spasení rádi poukazují na tento text a tvrdí, že existují křesťané, kteří jsou skutečně vykoupení Kristovou obětí, ale zároveň jsou to lháři – jsou to falešní učitelé, kteří popírají Pána, po­pí­ra­jí vykoupení a jejich cílem je věčná zhouba. Jinými slovy říkají, že křesťan může odpadnout, protože může popírat Panovníka, který ho vykoupil, případně se snaží z tohoto textu ukázat, že Kristus zemřel za všechny a nikoliv pouze za vy­volené. Je však skutečně možné odvodit z daného textu výše uve­de­né učení?

Podívejme se nejprve na to, kdo je adresátem těchto slov. Hned z první věty listu můžeme vidět, že jde o křesťany. A nelze si také nevšimnout toho, jak Petr křesťany popisuje. Jsou to ti:

  • …kdo dostali stejně vzácnou víru jako my spravedlností našeho Boha a Za­chránce Ježíše Krista. (2 Pt 1,1 ČSP)

Dále jsou to ti, kdo poznali samotného Boha (2 Pt 1,3), stali se účastníky božské přirozenosti (2 Pt 1,4), mají široce otev­ře­ný přístup do království Božího Syna (2 Pt 1,11), jsou utvrzeni v pravdě, kte­rou přijali (2 Pt 1,12) a snaží se upev­ňo­vat své povolání a vyvolení, aby nikdy neklopýtli (2 Pt 1,10). Petrova slova jsou nepochybně určena křesťanům a církvi.

Vidíme, že Petr měl jasno ohledně to­ho, jak vypadají praví křesťané. Mají víru i poznání, znají pravdu a žijí podle ní, je­jich život je aktivní a vyznačuje se du­chovním růstem.

Proto je třeba se zamyslet nad ná­sle­du­jícími otázkami: Koho tedy popi­su­jí slova z úvodu druhé kapitoly? Opravdu se jedná se o tutéž skupinu lidí? Všimněme si rozdělení, které sám Petr ve svém textu nabízí. Říká: „Mezi vámi budou…“ Mezi těmi, kdo jsou utvrzeni v pravdě, budou ti, kdo lžou. Mezi těmi, kdo dosáhli vzácné víry, budou ti, kdo popírají Panovníka. Mezi těmi, kdo staví na Božím slově (viz 2 Pt 1,16–21), budou ti, kdo předkládají lidem své výmysly. Zcela zjevně se jedná o dvě neslučitelné skupiny lidí.

A nemělo by nás překvapit, že k tomu dochází – vždyť o tom mluví sám Pán Ježíš:

  • Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vej­de do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mno­zí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu nepro­ro­kovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy já pro­hlá­sím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘ (Mt 7,21–23)

Podle Pána se najdou lidé, kteří budou vy­znávat Pána (nikoliv popírat!), ale jejich jednání (a o tom mluví celá druhá polo­vi­na 7. kapitoly Matoušova evan­ge­lia) je bu­de usvědčovat ze lži. Jejich skut­ky bu­dou mluvit úplně jinou řečí než je­jich ústa. Podívejte se, v jakém kon­textu se Matoušův text nachází: dvě brány, dvě ces­ty, dvě ovce, dvojí ovoce, dva stromy, dvo­jí vyznání, dvě stavby – vždy dvě zdán­livě stejné, a přece ve skutečnosti velmi rozdílné věci, dva roz­díl­né vnější pro­jevy a dva rozdílné věčné úděly. Popi­suje zde Pán Ježíš opravdové věřící? Niko­liv. On sám říká, že je nikdy neznal. Nejde o to, že by o nich nikdy nevěděl – On je vševědoucí – Pán mluví o intim­ním, niter­ném poznání, o skuteč­ném vzta­hu. Byli zde lidé, kteří vyznávali Kris­ta jako Pána (a znovu musím zopa­kovat – ne­po­pírali Ho), přesto s Ním ne­mě­li vztah a jejich cílem je věčná záhuba. Rozlišovacím zna­me­ním je jejich život a ovoce, které nesou.

Totéž učí apoštol Jan, když říká:

  • Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi. (1 J 2,19)

Popisuje princip, který můžeme sledo­vat až k počátku lidského pokolení, od Kaina a Ábela. Dva bratři uctívají Boha – Kain a Ábel. Ale úděl každého z nich je jiný.

To samé nacházíme také ve 2. listu Petrově. V celé první kapitole Petr popi­su­je znovuzrozené křesťany a předkládá nám jejich charakteristiky. Ve druhé ka­pi­tole potom popisuje lidi, kteří jako křesťané sice vypadají, ale ve skuteč­nos­ti opravdovými křesťany nejsou, pro­to­že nemají osobní vztah s Bohem a ovo­ce jejich života nakonec mluví velmi jas­nou řečí. 

Jsou to lháři, jsou záludní – jsou jako špióni (podobné slovo je v Ga 2,4 o fa­leš­ných bratřích, kteří se pokoutně vetřeli mezi křesťany), učí zhoubné věci (při­tom dobrý strom nedává špatné ovoce), popírají Krista, uvádějí na sebe zhoubu, žijí nezřízeně a uvádějí cestu Kristovu do opovržení, jsou hrabiví a místo prav­di­vého Božího slova předkládají lidem své vlastní výmysly, a to s jediným cílem – vytěžit z lidí peníze. Podobně popisuje apoštol Pavel falešné proroky na Krétě:

  • Je mnoho těch, kteří se nepodřizují, ve­dou prázdné řeči a svádějí lidi: jsou to hlavně ti, kteří lpí na obřízce. Těm je tře­ba zavřít ústa. Pro hanebný zisk učí tomu, co se nepatří, a rozvracejí tím celé rodiny. (Tt 1,10–11)
  • Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, ne­poslušní a neschopni jakéhokoli dob­ré­ho skutku. (Tt 1,16)

Samotný 2 Pt 2,1–3 i širší kontext Bo­ží­ho slova nás přesvědčuje, že jde o ne­vě­ří­cí li­di – jsou v církvi, vypadají jako křes­ťa­né, mluví podobně jako křes­ťa­né, ale nejsou to křesťané. Údělem těchto lidí je záhuba – a ta nebyla, není a nikdy nebude údělem žádného křes­ťa­na. Boží slovo jas­ně říká, že ti, kdo byli ospra­ve­dl­něni, bu­dou také uvedeni do slávy.

  • …které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Ř 8,30)

Stále nám zde ale zůstává otázka, v ja­kém smyslu bylo za tyto lidi zaplaceno. Byli vy­kou­peni ve spásném významu to­ho­to slova, jak se snaží říci ti, kdo nevěří tomu, že Kristus zemřel „za mnohé“ (Mt 20,28; Mt 26,28), ani tomu, že „ospra­vedlnění bu­dou také oslaveni“ (Ř 8,30). Skutečně Kris­tus zaplatil za hříchy fa­leš­ných učite­lů?

  • ...tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, kte­rý je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. (2 Pt 2,1)

Řecké sloveso AGORAZÓ, které je zde pře­loženo jako ‚vykoupit‘, se v Novém zá­koně nachází více než třicetkrát. Vět­ši­nou se překládá jako ‚koupit‘, a to je také jeho hlavní význam: zaplatit za něco a stát se vlast­níkem koupené věci (pozn.: pokud mluvíme o slovese ‚vykoupit‘ v teolo­gic­kém slova smyslu, tak Nový zákon použí­vá ještě jiné řecké sloveso – např. Tt 2,14 nebo 1 Pt 1,18). V tom běžném slova smys­lu je sloveso AGO­RA­ZÓ použito např. v následujících textech:

  • …objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. (Mt 13,46)
  • Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu. (Mk 6,36)

Josef z Arimatie koupil plátno a zabalil do něj Pánovo tělo (Mk 15,46), Marie Mag­da­léna s dalšími ženami nakoupily von­né masti (Mk 16,1), učedníci chtějí na­kou­pit chleba (J 6,5), mají si koupit meč (Lk 22,36) atd.

Kromě toho je v Písmu dalších pět míst, kde je toto sloveso použito v trochu jiném kontextu – jedná o kontext vykou­pení z hříchu, ze smrti, vykoupení k no­vé­mu životu.

  • Byli jste přece koupeni za velikou cenu; oslavte tedy svým tělem Boha. (1 K 6,20 ČSP)

Podobně je slovo použito také v 1 K 7,23 (opět lépe v ČSP), ve Zj 5,9 nebo Zj 14,3.

  • To jsou ti, kdo neporušili svou čistotu se ženami a zůstali panici. Ti následují Beránka, kamkoli jde. Ti jako první z lidst­va byli vykoupeni Bohu a Berán­kovi [tiť jsou koupeni ze všech lidí – KRAL]. (Zj 14,4)

Ve všech shora uvedených případech – byť ve dvou odlišných kontextech – se to­to sloveso používá ve stejném význa­mu. Znamená „koupit“ a týká se vlast­nict­ví. Co bylo koupeno, má svého maji­te­le, kdo byl koupen, je vlastněn. Byla zaplacena cena a změnil se vlastník. Byli jsme otroky hříchu, světa, ďábla, ale byli jsme vykoupeni a nyní jsme otroky spra­ve­dlnosti (Ř 6,18). Ve stejném smyslu musíme rozumět slovu vykoupit také ve 2 Pt 2,1. Znovu je před námi otázka – v jakém smyslu patří falešní učitelé Pá­nu, v jakém smyslu za ně zaplatil, takže se stali jeho vlastnictvím?

Máme snad říci, že Pán sice tyto lidi vy­koupil, zaplatil cenu za jejich hříchy, ti­to lidé se stali Jeho vlastnictvím, ale po­tom se mu nějak ztratili, vyvázali se z jeho vlastnictví (byli mu ukradeni) a nyní bu­dou muset znovu zaplatit za své hříchy?

Pokud bychom to viděli takto, tak by­chom popřeli podstatnou část slova vy­kou­pit – onu část významu, která se týká vlastnictví. Tvrdili bychom, že Pán je sice vykoupil, ale oni Mu nepatří. A to nedává smysl.

Ti, kdo byli vykoupeni ke spasení, by­li také ospravedlněni (Ř 3,24), a ti, kdo byli ospravedlněni, budou také oslaveni (Ř 8,30). Římanům 8,28–30 nás nene­chá­vá na pochybách o tom, že se jedná o tutéž skupinu lidí:

  • ty, které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Ř 8,30)

Na základě těchto věcí můžeme jedno­znač­ně prohlásit, že se v 2 Pt 2,1 nemů­že jednat o spasitelné vykoupení.

O co se tedy jedná? Petr tady srov­ná­vá situaci v Izraeli (v Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci) se situací církve (i mezi vámi budou lživí učitelé). Když se podíváme do starozákonního kontextu, tak Mojžíš popisoval Boha Izraelců, jako:

  • …vašeho Boha, který vás vyvedl z egypt­ské země a vykoupil tě z domu otroctví. (Dt 13,6)

Ale izraelský lid popisuje jako „pokolení pokřivené a potměšilé, které se vrhlo do zká­zy“ (Dt 32,5), a „lid zbloudilý a ne­moud­rý“, který je přesto majetkem Hos­po­dina: „kterýž tě sobě dobyl“ (Dt 32,6 KRAL).

Starý zákon tady odkazuje na vyjití z Egypta jako na vykupující dílo Boží (viz také 2 S 7,23) – a to i přes to, že zachrá­něn byl jenom malý pozůstatek:

  • Většina z nich se Bohu nelíbila; vždyť ‚poušť byla poseta jejich těly‘. (1 K 10,5)

O vykoupení se tu mluví v kontextu ce­lé­ho národa, ale jenom část byla vykou­pe­na k věčnému životu. Izrael byl „podle těla“ vykoupeným Božím lidem, přesto­že nebyli všichni spaseni, podobně vidi­tel­ná církev je vykoupeným Božím li­dem, ačkoliv i v ní jsou ti, kdo skutečně nejsou spaseni

  • Budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. (2 Tm 3,5)
  • Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. (Tt 1,16)

Petr v tomto textu neřeší otázku rozsahu Kristovy oběti, ale používá jednoduchou analogii, která se týká Božího lidu, jenž byl svým Pánem vykoupen, aby ukázal, jak odporné je učení těchto falešných uči­telů. Jsou spjati s Božím lidem (s círk­ví). Pán vykoupil církev, jako Bůh vykou­pil Izrael skrze vyjití z Egypta. Ale tito falešní učitelé Ho neposlouchají, popírají Panovníka, který je vykoupil a výsled­kem bude jejich záhuba. Pánu patří celá země, včetně těchto falešných učitelů. Jenom v tom smyslu můžeme rozumět vykoupení ve 2 Pt 2,1 – ve smyslu obec­ném, tělesném. Tito lidé byli podle těla započítáni do viditelné církve a mají z toho také velký užitek – „unikli poskvr­nám světa“ (2 Pt 2,20) a „poznali cestu spravedlnosti“ (2 Pt 2,21). Ale skutečný duchovní užitek jim to nepřináší žádný! O to horší bude jejich odsouzení.

Slovo Panovník znamená hospodář (srov. s 2 Tm 2,21, kde text hovoří o Bo­hu) – pán, ve smyslu vlastník (1 Tm 6,1–2; Tt 2,9 – o lidských pánech, majitelích otroků). Pouze na jediném dalším místě je toto slovo použito o Kristu:

  • Vloudili se totiž mezi vás někteří bez­bož­ní lidé, zapsaní už dávno k od­sou­ze­ní, kteří zaměňují milost našeho Bo­ha v nezřízenost a zapírají jediného vládce a našeho Pána [Panovníka] Je­ží­še Krista. (Ju 4)

Juda psal o stejných lidech jako Petr a říká o nich, že se jedná o lidi již dávno zapsané k odsouzení. Znovu vidíme, že to jsou lidé, kteří nikdy nebyli vykoupeni Kristovou krví ke spasení, nikdy nebyli očištěni a za jejich hříchy nebyla zapla­ce­na cena smíření. Dávno byli zapsáni k odsouzení a svým životem popírají Panov­níka, o němž tvrdí, že je vykoupil.

Anglický puritán John Owen, který se tímto oddílem detailně zabýval, napsal:

Pokud by někdo chtěl na základě tohoto textu obhájit všeobecné vy­koupe­ní, potom musí dokázat:

1. Že slovo Panovník znamená v tomto textu Kristus, a to ve významu pro­střed­níka (pozn.: tedy toho, kdo za­pla­til za hříchy těchto lidí),

2. že slovo vykoupit je zde použito v duchovním smyslu a jedná se o spa­sitelné vykoupení krví Beránka,

3. že tito falešní učitelé byli skutečně a účinně vykoupeni a ne pouze zapo­čí­táni kvůli tomu, že byli součástí viditelné církve,

4. že ti, kdo jsou vykoupeni, mohou zahynout (navzdory jasnému pro­hlá­šení Písma – Zj 14,4),

5. že je pravdivé následující tvrzení: „Někteří v církvi, kteří poznali Krista jako svého Vykupitele, odpadnou, bu­dou se mu rouhat a navěky za­hy­nou,“ – jinými slovy: „Kristus vykou­pil všech­ny a zaplatil za ně, a někteří z nich budou skutečně vykoupeni, za­tím­co jiní niko­liv.“

6. Že to, co je společné všem, je něk­te­rým připočteno k břemenu jejich hříchu, a jiným nikoliv (pozn. red.: všich­ni nevěřící popírají Krista, ale něk­te­rým – těm ze 2 Pt 2,1 – to bude počítáno jako horší hřích).

Shrnutí

Závěr je tedy jednoznačný. Když 2 Pt 2,1 mluví o falešných učitelích, kteří popí­ra­jí Panovníka, který je vykoupil, je zjevné, že musíme rozumět tomuto vykou­pe­ní v obecném, tělesném slova smys­lu, a ni­ko­liv v tom duchovním, spa­si­telném. Opravdoví křesťané ne­mo­hou takto zapřít svého Pána, který je posvětil svou krví, který sám sebe za ně vydal a stal se obětí smíření za jejich hříchy. A Pán ne­může zapřít své vy­vo­lené, svůj majetek, ty, kdo Mu po právu náleží, protože za ně zaplatil.

  • Ovšem pevný Boží základ trvá a nese nápis ‚Pán zná ty, kdo jsou jeho‘ a ‚ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno Páně‘. (2 Tm 2,19)

– jk –
(Konec série o jistotě spasení.)

Předchozí články:

Vytrvalost, bezpečí nebo nejistota?

Jistota spasení

Povzbuzení z Písma III.