Verze pro tisk

 

  • A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod no­hama a s korunou dvanácti hvězd ko­lem hlavy. Ta žena byla těhotná a kři­če­la v bolestech, neboť přišla její hodina. Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl krá­lov­skou korunu. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí. Ona porodila dítě, sy­na, který má železnou berlou pást všech­ny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní. (Zj 12,1–6)

Tyto verše zní příliš apokalypticky, ale nemusíme se jich bát. Celá kni­ha Zjevení je mnohem prozaičtější, než si myslíme. V podstatě sumarizuje apoka­lyp­tickým jazykem to, co už bychom měli vědět z předcházejících biblických knih.

Kdo je žena?

Žena zde představuje všechny ty, kdo patří Bohu, tedy starozákonní i novo­zá­konní svaté. Symbolizuje Izrael Boží, církev, Kristovo tělo, Boží chrám, prostě všechny, kdo byli vyvolení v Kristu. Všich­ni v Kristu patří do Božího Izraele:

  • A všem, kdo se budou řídit tímto pra­vidlem, Izraeli Božímu, pokoj a slito­vání. (Ga 6,16)
  • … že jste v té době opravdu byli [vy pů­vodem neobřezaní pohané] bez Krista, odloučeni od společenství Izrae­le, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. (Ef 2,12)

Ve Starém zákoně jsou svatí často při­rov­náváni k ženě, jejíž manžel je Hos­po­din:

  • Plesej, neplodná, která jsi nerodila, zvučně plesej a výskej, která ses v bo­les­tech nesvíjela, protože synů osa­mě­lé bude více než synů provdané, praví Hospodin. (Iz 54,1)

Nebo:

  • Navraťte se, odpadlí synové, je výrok Hospodinův, neboť já jsem váš man­žel. Přijmu vás, po jednom z města, po dvou z čeledi, a uvedu vás na Sijón [vykoupím vás]. (Jr 3,14)

Nový zákon nazývá Boží vyvolené nevěs­tou Ježíše Krista. Nadto i vztah mezi mu­žem a ženou je přirovnáván ke vztahu mezi Kristem a církví. Duchovní nevěra je v celém Písmu zobrazována tělesnou ne­vě­rou. Žena zde představuje jednu nedě­li­telnou skupinu věřících. Abraham je přece duchovní otec všech věřících v Kris­tu, v kterékoliv době:

  • To proto, aby požehnání dané Abra­ha­movi dostaly v Ježíši Kristu i pohan­ské národy, abychom zaslíbeného Du­cha přijali skrze víru. (Ga 3,14)
  • Slib byl dán Abrahamovi a ‚jeho po­tomku‘; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus. (Ga 3,16)

Žena je oděná sluncem, s měsícem pod no­hama a s korunou dvanácti hvězd ko­lem hlavy. Tato symbolika má několik inter­pretací. Přikláním se nedogmaticky k této:

  • Měl pak ještě jiný sen a vypravoval jej svým bratrům: „Měl jsem opět sen: Kla­nělo se mi slunce, měsíc a jedenáct hvězd“ [dvanáctá hvězda byl sám Jo­sef]. To vyprávěl otci a bratrům. Otec ho okřikl: „Jaký žes to měl sen? Že i já, tvá matka a tvoji bratři přijdeme, aby­chom se před tebou skláněli k zemi?“  (Gn 37,9–10)

Ježíš Kristus se v těle narodil z židovské panny. Věřím, že z celého Božího Izraele, jenž zahrnuje jak židy, tak pohany všech historických dob, jsou Židé ti nejre­pre­zen­tativnější.

Kdo je ženino dítě, semeno?

Bezpochyby je jejím semenem Ježíš Kris­tus, který má železnou berlou pást všechny národy. To už bylo proro­ko­váno v Žalmech:

  • Požádej, a národy ti předám do dě­dic­tví, v trvalé vlastnictví i dálavy země. Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny. (Ž 2,8–9)

Jen jeden potvrzující verš z Nového zá­ko­na:

  • Když se však naplnil stanovený čas, po­slal Bůh svého Syna, narozeného z že­ny, podrobeného zákonu, aby vy­kou­pil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak aby­chom byli přijati za syny. (Ga 4,4–5)

Dítě je Ježíš Kristus a dokazuje to i sku­teč­nost, že bylo přeneseno k Bohu a Jeho trůnu.

Kdo je drak?

Je to satan. Koruny na jeho sedmi hla­vách symbolizují, že vládne světu.

  • I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mo­cí, ducha, působícího dosud v těch, kte­ří vzdorují Bohu. (Ef 2,1–2)
  • Nevedeme svůj boj proti lidským ne­přá­telům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. (Ef 6,12)

Deset rohů naznačuje satanovu ničivou moc. Satan byl vykázán z nebe na zem v duchovní bitvě s archandělem Michae­lem a jeho andělskými vojsky, když Pán Ježíš Kristus umíral na kříži za hříchy celého Božího Izraele. Tehdy sváděl tu nejbolestnější duchovní bitvu:

  • A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. (Zj 12,7–9)

Společně se satanem byla na zem svrže­na i třetina padlých andělských bytostí, velké množství démonů. Tehdy byl sa­tan také spoután, aby již nemohl svádět a žalovat na Boží vyvolené, aby brány pekel nepřemohly Kristovu církev, Boží chrám.

  • Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do pro­pasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již ne­mohl klamat národy, dokud se nedo­vr­ší těch tisíc let. … (Zj 20,1–3)

Satan se od Adamova pádu snaží mer­mo­mocí udržet své výsostné postavení otrokáře. Nechce přijít o vládu nad zot­ro­čeným Adamovým potomstvem.

První prohru, vedoucí k jeho neod­vratné smrti, utrpěl Kristovým křížem. Byl mu zamezen přístup do nebe, byl stržen na zem. Snažil se právě narozené dítě, Ježíše Krista, pohltit. Nepodařilo se mu to. Snaží se pohltit potomstvo ženy, celý Boží Izrael, totiž všechny v Kristu. Nedaří se mu to, protože je svázán za tím zvláštním účelem, aby nemohl klamat ná­ro­dy a ani na ně nemohl žalovat. Cír­kev uprchla na poušť světa, kde úplně chy­bí duchovní strava. Přesto se o ni Bůh stará a živí ji Kristem po tisíc dvě stě šedesát dní, 42 měsíců nebo tři a půl roku (viz 1 Kr 17; Lk 4,25; Jk 5,17; Zj 11,3; Zj 13,5). To je éra tisíce let, je to éra církve, éra dvou svědků, kteří představují církev, je to éra draka svrženého na zem. Ačkoliv je církev – Izrael Boží – pronásle­do­vána satanem a jeho zotročenými dět­mi, nikdy nebude přemožena, protože na poušti světa má Bohem připravené úto­čiš­tě, Ježíše Krista, kterého jí a pije.

  • Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má ži­vot věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (J 6,54)

Starozákonní Izrael se Kristem živil v pod­statě stejným způsobem jako dneš­ní Boží Izrael – církev:

  • …a pili [židé na poušti] týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. (1 K 10,4)

Druhou, konečnou, smrtelnou prohru satan utrpí při druhém příchodu Pána Ježíše Krista. Tehdy bude drak jako anděl smrti vhozen do ohnivého jezera.

Satan drtí ženině semenu, Ježíši Kristu, patu(pronásledování Božího Izraele, chrámu, církve, Kristova těla)

Satan maří Boží plán spásy napříč celou historii lidstva. Boží plán v historii je tento:

  • Že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jed­notě v Kristu. (Ef 1,10)

Podívejme se nyní na satanovy akce, které jsou tak barvitě shrnuty a vykres­leny apokalyptickým jazykem ve Zjevení 12. Sledujme, jak se satan po celou historii lidstva snaží přeseknout rodovou větev, jejímž posledním výhonkem má být Spasitel světa, Pán Ježíš Kristus.

1. Boží dekret, vyhlášení konfliktu

  • Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti roz­dr­tí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.  (Gn 3,15)

Úžasné proroctví, hned na počátku Pís­ma. Zde poprvé čteme o Pánu Ježíši Kris­tu. Dovídáme se, že ženino semeno, Ježíš Kristus, potažmo Jeho tělo, církev, Izrael Boží, bude drcen na patě, bude pro­cházet soužením, přesto nepodlehne žád­nému smrtelnému zranění hlavy. Naopak, je to právě satan, kdo bude smrtelně zraněn na hlavě. Toto nepřátelství není jen mezi satanem a Kristem, ale i mezi těmi, kdo patří satanu a těmi, kdo patří Kristu. Je to nepřátelství mezi démony a dětmi toho Zlého tj. světem na jedné straně; a Božími anděly a dětmi Božími, tj. Izraelem Bo­žím, církví na straně druhé.

  • Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě ne­ná­viděl dříve než vás. (J 15,18)

2. Od Šéta k Noemovi

Adam a Eva měli syny Kaina a Ábela.

  • Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kai­na však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. (Gn 4,3–5)
  • I promluvil Kain ke svému bratru Ábe­lo­vi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. (Gn 4,8)

Jan potvrzuje, že Kain patřil ďáblu, že byl jeho poslušným otrokem a konal vůli svého otce, toho Zlého. Jinak ani nemohl, stejně jako dnešní svět, který leží v tom Zlém.

  • Ne jako Kain, který byl z ďábla a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto bratrovy spravedlivé. (1 J 3,12)

Rodová větev ke Kristu byla přeťata. Sa­tan úspěšně drtí patu ženinu semeni. Nastupuje Boží záchranná akce:

  • I poznal opět Adam svou ženu a ta po­ro­dila syna a dala mu jméno Šét (to je Do klína vložený). Řekla: „Bůh mi vlo­žil do klína jiného potomka místo Ábe­la, kterého zabil Kain.“ (Gn 4,25)

Rodová větev byla naroubována, Boží prá­ce na záchraně Jeho lidu mohla po­kra­čovat. Satan se ovšem nevzdává, mu­sí jakýmkoliv způsobem přehlodat rodo­vou větev, jež nese Bohem vyvolené geny až ke Spasiteli. Satan namlouvá Šétovým synům, aby se ženili s Kainovými dcera­mi. Šétovo potomstvo postupně propadá mravní zkáze. Zemi obývají jen zlí Kai­nov­ci a Šétovci:

  • I viděl Hospodin, jak se na zemi roz­množila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chví­li jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ (Gn 6,5–7)

Satan slaví další zdánlivé vítězství, drtí Kris­tovu patu. Ještě však Boží dítě ne­pozřel. Bůh má ale jednu genetickou sku­linu, kterou se protáhnou jeho vyvolené geny až ke Kristu:

  • Ale Noe našel u Hospodina milost. (Gn 6,8)

Všichni potomci Kaina v potopě zahy­nu­li. Všichni zkažení potomci Šéta zahynu­li, kromě Noema, jeho manželky a třech synů, Šéma, Cháma a Jefeta se snachami. Rodová větev se prodrala satanovými útoky a větví se dál.

3. Od Noema k Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi

Potomci Noema a jeho třech synů nebyli moudřejší než předpotopní lidé. Lidé se rozmáhali ve zkaženosti. Stavěli baby­lon­skou věž, sjednocovali se proti Bohu. Proto byli Bohem rozprášeni po celé ze­mi zmatením jazyků, a nepomohlo to. Sa­tan stojí před ženou a zase se snaží pozřít její dítě. Bůh však má další, jednu jedinou genetickou skulinu, kterou se pro­táhne Spasitelův rodový výhonek ja­ko nitka uchem jehly. Je to Abraham a Sá­ra. Satan zase slaví krátké vítězství, zase drtí Bo­žímu semeni patu, protože Abraham je už starý a Sára neplodná. Bůh je ale s Abra­hamem. Abraham věřil. Všichni, kdo mají abrahamovskou víru, jsou dětmi zaslí­bení a patří do Božího Izraele:

  • On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal ‚otcem mnohých národů‘ podle slova: ‚tak četné bude tvé potomstvo‘. Neochabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo – vždyť mu bylo asi sto let – i na to, že Sára již nemůže mít dítě. (Ř 4,18–19)

Božím nadpřirozeným zásahem se na­rodil Izák. A tak byl satan a drak zase po­ražen. Izák je nyní tou rodovou větví vi­noucí se ke Kristu. Co se ale nestane? Bůh nařizuje Abrahamovi, aby svého syna Izáka obětoval. Abraham Boha upo­slech­ne, a zase se tenoulinká větvič­ka spásy chvěje a satan, ten drak a had se raduje. V poslední chvíli Bůh Abraha­mo­vu ruku zadrží. Boží vítězství je umocně­no Abra­hamovou vírou. Zas a zno­vu si Bůh zajišťuje své budoucí vtě­le­ní do lidstva, aby, jako člověk, z něj zachránil svoje vyvolené, a tím rozdrtil satanovi hlavu navždy. Izák si bere za manželku Rebeku. Problém! Je zapo­tře­bí dalšího Božího nad­přirozeného zá­zra­ku, dalšího Božího „chirurgického“ zákroku do ženského lůna:

  • Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal, a jeho žena Rebeka otěhotněla. (Gn 25,21)

To byl další Kristův smrtelný úder do ďáblovy dračí hlavy. Rebeka porodila Ezaua a Jákoba. Mezi bratry panovala strkanice již od početí a trvala po celý jejich život:

  • Děti se však začaly v jejím těle strkat. Tu řekla: „Je-li tomu tak, co mě čeká?“ A šla se dotázat Hospodina. (Gn 25,22)

Bůh zaslíbil Jákoba, Ezaua odmítl. Jákob byl Boží vyvolený od založení světa, aby se stal jedním z praotců Ježíšova lidství:

  • Zamiloval jsem si vás, praví Hospodin. Vy však se ptáte: ‚Kde je důkaz, že náš mi­luješ?‘ Což nebyl Ezau Jákobův bratr? je výrok Hospodinův. Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua však ne­ná­vi­dím. Pro­to jsem obrátil v poušť jeho ho­ry, jeho dědictví v step pro šakaly. (Mal 1,2–3)

Ezau a Jákob se rozešli. Staly se z nich dva národy. Jákob si byl dobře vědom své­ho úskočného podvodu, když s mat­kou Rebekou oklamal otce Izáka a vzal si od něj požehnání, které Izák mínil dát Ezauovi. Proto se Jákob bál Ezaua, aby jej při pozdějším setkání nezabil.

  • Vytrhni mě prosím z ruky mého brat­ra, z ruky Ezaua, neboť se bojím, že přijde a pobije mě i matky s dětmi. (Gn 32,12) [B21]

Satan se zase chvilku radoval. Jaké by to bylo zdárné dílo, kdyby se mu podařilo, aby Ezau zahubil svého bratra, Bohem již přejmenovaného na Izrael, i s celým jeho potomstvem. Bůh je ale svrchovaný, ne­do­volí ďáblovi, aby přestřihl pupeční šňůru ke Spasiteli. Bůh je Pánem nad Ezauovým srdcem:

  • Ezau se k němu [Jákobovi – Izraelovi] rozběhl a objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho; oba zaplakali. (Gn 33,4)

Satan zase drtí patu ženinu semeni, které prochází neustálým soužením a zkouš­ka­mi.

4. Od Jákoba k Židům na poušti

Opět, drak stojí před ženou a snaží se spolknout ženino dítě, jakmile se narodí. Židé na poušti odmítají Hospodina, zho­to­ví si zlatého býčka, a klaní se mu. Bůh je chce všechny vyhubit. Satan se musí rado­vat. Jenže, Mojžíš byl vytrvalý pří­mluv­ce:

  • Hospodin dále Mojžíšovi řekl: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš však prosil Hos­po­dina, svého Boha, o shovívavost: „Hos­podine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? … Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako ne­bes­ké hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“ A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid. (Ex 32,9–14)

A tak byla rodová větev znovu zachrá­něna. Další utrpení, další zkouška, zase satan drtí ženinu semeni patu.

5. Od Židů na poušti ke králi Davidovi

Dějiny pádu a spásy pokračují. Bůh vy­volil z kmene Juda krále Davida. Spasitel Božího Izraele se má narodit z Davidova lůna:

  • Hle, přicházejí dny, je výrok Hospo­di­nův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spra­vedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplat­ňo­vat právo a spravedlnost. (Jr 23,5)

Drak se proto musí zbavit Davida, aby přerušil Bohem ustanovenou rodovou větev k Mesiášovi:

  • Druhého dne se Saula zmocnil zlý duch od Boha a on uvnitř paláce běs­nil jako posedlý [blouznil v prorockém vytržení – B21]. David hrál na citaru jako každý den. Saul měl v ruce kopí. Náhle Saul kopím mrštil. Řekl si: „Při­bod­nu Davida ke stěně.“ Ale David před ním dvakrát uhnul. Tu se Saul začal Davida bát, neboť s ním byl Hos­po­din, kdežto od Saula odstoupil. (1 S 18,10–12)

David unikl smrti dvakrát výlučně jen proto, že s ním byl Bůh. Vybavil jej totiž vynikajícími reflexy. Opět drak ženino dítě „nesežral“. „Pouze“ mu utrpením způsobil další poranění paty.

Ještě doplňující objasnění: Zlý duch nemůže přijít od Boha. Zlý duch je přece pod satanovou vládou. Verš 1 S 18,10 to­tiž potvrzuje naprostou Boží svrcho­va­nost nad satanem, drakem, ďáblem. Přes­tože Hospodin byl s Davidem, dovo­lil drakovi, aby prostřednictvím zlého ducha ovládl Saulovy vražedné úmysly. Veškeré zlé satanovo jednání je pod Hos­po­dinovou rukou, která vše naprosto kon­troluje. Srovnejme následující dva verše, abychom ocenili, že vše je v Božích, ne ďáblových rukou:

  • Hospodin znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti nim: „Jdi, sečti Izraele a Judu!“ (2 S 24,1)

Tatáž událost z jiného úhlu pohledu:

  • Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele. (1 Pa 21,1)

Vše, celá nepříjemná historie, se Bohu ne­může vymknout z ruky, protože dějiny pádu a záchrany jsou Jeho dopuštění…

6. Od krále Davida ke královně Atalje

Atalja byla dcera krále Achaba a krá­lov­ny Jezábel. Byla manželkou judského krále Jórama a měla syna Achazjáše, kte­rý byl zabit rukou Jehúa.

  • Když Atalja, matka Achazjášova, vi­dě­la, že její syn zemřel, rozhodla se vyhu­bit všechno královské potomstvo. (2 Kr 11,1)

Znovu vidíme, jak se satan, drak, ďábel snaží stůj co stůj přerušit mesiášskou genetickou větev, jež má vyústit v Pána Ježíše Krista. Drak znovu pohořel. Zmohl se zase jen na drcení paty. Bylo to velmi bolestivé zranění, protože pobil všechny královské syny, ale jeden, ten Bohem vyvolený, byl zachráněn:

  • Ale Jóšeba, dcera krále Jórama, sestra Achazjášova, vzala Jóaše, syna Achaz­já­šova, a unesla ho zprostřed králov­ských synů, kteří měli být usmrceni, a ukry­la ho i jeho kojnou v pokojíku s lůž­ky. Skryli ho před Ataljou, takže ne­byl usmrcen. (2 Kr 11,1–2)

Boží plány a prozřetelnost jsou nepo­ra­zi­telné. Jóaš byl tím jediným přeží­va­jí­cím článkem k Mesiáši Kristu.

7. Od královny Atalji ke králi Achazovi

Spojenectví Izraele a Sýrie je namířeno proti Judovi, aby mohl být na trůn Judy dosazen cizí král. Cílem je vyhlazení Davidova domu.

  • Vytáhneme proti Judovi, vyděsíme jej a dobudeme jej pro sebe a uděláme v něm králem Tabealova syna. (Iz 7,6)

Vyhlazení by znamenalo, že se Mesiáš nenarodí. Další kritický moment his­to­rie pádu a spasení je tu. Satan, ten drak, už zase dře patu ženinu semeni. Jenže Hospodin je naprosto svrchovaný, On je Alfa a Omega. Vše drží svou mocí:

  • Toto praví Panovník Hospodin: „Nedoj­de k tomu a nestane se to. …“ (Iz 7,7)

Bůh vynáší dekret narození Mesiáše. Ať se drak pokouší sebevíc, Bůh vítězí ve svém Synu, Mesiáši, Ježíši Kristu, z do­mu Davidova:

  • Hospodin promluvil znovu k Achazo­vi: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, buď dole z hlubin, nebo na­hoře z výšin.“ Achaz odpověděl: „Ne­ch­ci žádat a nebudu pokoušet Hos­podina.“ I řekl Izajáš: „Slyšte, do­me Davidův! Což je vám málo zkoušet trpělivost lidí, že chcete zkoušet i trpělivost mého Boha? Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). (Iz 7,10–14)

8. Od krále Achaze k Ester

V 5. století před Kristem vládne král Achaš­veróš. Haman na něj přišel s ně­čím, co předčí i Norimberské zákony.

  • Tu řekl Haman králi Achašveróšovi: „Je tu jakýsi lid, roztroušený a oddě­lený mezi národy po všech krajinách tvého království. Jejich zákony jsou odchylné od zákonů všech národů a zá­kony krá­lovskými se neřídí. Král z to­ho nemá žádný prospěch, když je trpí. Uzná-li král za vhodné, nechť dá písemný příkaz, aby byli zahubeni. Odvá­žím do rukou úředníků deset tisíc talentů stříbra, aby je uložili do krá­lovských pokladů.“ Král sňal z ruky svůj pečetní prsten a dal jej Agagovci Hamanovi, synu Hamedatovu, protiv­ní­kovi židů. Potom řekl král Hamano­vi: „Je ti dáno to stříbro i ten lid; nalož s ním, jak uznáš za dobré.“ Třináctého dne prvního měsíce byli povoláni královští písaři a bylo zapsáno vše, co přikázal Haman královským satra­pům a místo­dr­žitelům v jednotlivých kra­ji­nách a velmožům z jednotlivých ná­ro­dů, pro každou krajinu jejím pís­mem a pro každý národ jeho jazykem. Psalo se jménem krále Achašveróše a pe­če­tilo se královým prstenem. Do­pi­sy byly poslány po rychlých poslech do všech králových krajin, aby vyhla­dili, po­vraž­dili a zahubili všechny židy od mláden­ce po starce, děti i ženy, v jed­nom dni, třináctého dne dvanác­té­ho měsíce – to je měsíc adar; a kořist po nich aby si vzali jako lup. (Est 3,8–13)

To bylo satanovo, ďáblovo, drakovo „ko­nečné řešení židovské otázky, konečné přeseknutí rodové větve k Mesiášovi“. Utrpení a zkoušky ženina semene ne­be­rou konce. Přesto, nejsou smrtelné. Sa­ta­novi, drakovi je dovoleno opět ranit jen patu Božího dítěte. Kniha Ester je na­pínavá jako detektivní román. Nakonec byl díky Ester, kterou Bůh mocně použil, na kůly pověšen Haman se svými deseti syny.

9. Od Ester k narození Mesiáše

Blížíme se k závěru historického drama­tu. Ježíš Kristus se narodil z panny Marie v Betlémě. Drak se ho snažil zabít, jak­mi­le se narodí. Použil svého otroka Hero­da. Ten se snažil od mudrců vyzvědět, kde dítě je, aby se mu šel „poklonit“. Chtěl jej samozřejmě zabít. To byla dračí touha, ale Bůh ve své absolutní prozřetelnosti znovu zasáhl a mudrce varoval:

  • Potom, na pokyn ve snu, aby se nevra­celi k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. (Mt 2,12)

Potom Bůh uschoval Boží dítě, Ježíše Kris­ta v Egyptě:

  • Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ (Mt 2,13)

Satanův vztek se vybil na neviňátkách. Tak nekompromisně drak usiluje o usmrceníKrista a potažmo každého, kdo je v něm uschován, kdo je součástí jeho těla.

Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všech­ny chlapce v Betlémě a v celém oko­lí ve stáří do dvou let, podle času, kte­rý vyzvěděl od mudrců. (Mt 2,16)

Závěr

Narození Ježíše Krista a jeho ukřižování za hříchy Božího lidu způsobilo smr­tel­nou, drtivou ránu dračí hlavy. Archanděl Michael svrhl spoutaného satana a jeho démony z nebe do propasti, což je tento svět. Boží lid však nemůže svést, nemůže ani na něj žalovat. Brány pekel nepře­mo­hou Kristovu církev, protože ta má občan­ství v nebesích.

  • Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte! Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá. (Zj 12,12)

Běda všem náboženstvím a filozofiím svě­ta – běda zemi! Běda všem národům, a je­jich politicko-ekonomickým systé­mům, které nestaví na Kristu – běda moři!

– pst –
 (inspirace: William Hendriksen)