Zápas o duši:

Proměna křesťanství v populární náboženství

Verze pro tisk
Úvod

Nepochybně každý upřímně věřící křesťan by byl rád, kdyby jeho služba byla požehnaná a přinášela bohatou úrodu v různých oblastech života víry. Ovšem být věrný Bohu často znamená jít po cestě, která není jednoduchá, rychlá a úspěšná, a to zvláště tehdy, pokud tato kritéria budeme hodnotit očima lidí ze světa. Zde je možné očekávat spíše odmítnutí, nepochopení i výsměch. Když však jako křesťané nežijeme podle tohoto světa, potom by pro nás neměl být pohled lidí ze světa směrodatný, ale spíš naopak. V každé chvíli a v každé situaci je třeba být věrný Bohu a vytrvat na této cestě i přes ponižování a urážky.

 

Problémem však může být kompromis se světem, a to úmyslný, který zahrnuje systematické přebírání světských filozofií a postupů, nebo nárazový, daný například ztrátou trpělivosti, kdy se člověk rozhodne vzít věci do vlastních rukou a dát jim potřebnou dynamiku „podle vlastních představ“. Příkladem takového kompromisu může být čekání Saula na Samuela, kdy se Saul rozhodl neposlechnout Boží příkaz a jednat podle vlastního úsudku. Konec tohoto příběhu všichni známe – Saul vypadl z Boží milosti, načež následovala jeho zoufalá snaha vlastní silou se udržet za každou cenu u moci, která však skončila úplným opakem – jeho smrtí.

V dnešní době však můžeme pozorovat spíše nenápadné, nicméně systematické přejímání poznatků ze světa, které se projevuje snahou zvýšit efektivitu evangelizace nasazením potřebného marketingového a manažerského know-how (sadou „ověřených metod“), které hodnotí efektivitu podle měřitelných ukazatelů výkonnosti, které jsou stanovené, měřené a vyhodnocované lidmi. Pomalu se tak proces evangelizace, který v tradičním křesťanství řídí Bůh a kde člověk hraje svou dílčí roli, dostává plně do „kompetence člověka“, který ho naplánuje, realizuje a vyhodnotí dosažený výsledek. Je tu jen minimum místa pro Boží zásah (vedení Duchem svatým) – všechno je podrobně naplánované a realizované vedoucím (resp. týmem) podle zpracovaného harmonogramu. Dostáváme se tak k tomu, že hlavním rysem moderní evangelizace je z pohledu tradičního křesťanství extrémní pragmatismus, kde si člověk sám, na základě svého úsudku, určuje vhodnost používaných metod. Nehledí ani tak ke Stvořiteli a do Jeho Slova, jako na věci stvořené, které se člověk sám rozhodl vzít do svých rukou.

Protože tradiční křesťanský pohled na Boha je diametrálně odlišný od pohledu New Age, kde je Bůh jen jakousi neosobní silou pomáhající osobním zájmům jednotlivce, není možné čekat Boží požehnání a podporu tohoto pýchou nasáklého přístupu k evangelizaci. Ovšem pro lidi, jimž se v dnešní povrchní, resp. instantní době zdá hledání Boží vůle a Boží cesty „nepochopitelně“ obtížné, pomalé a „z hlediska světa“ kontraproduktivní, to není žádný problém. Po odklonění se z Boží cesty události obvykle nabírají „rychlý spád“. Následuje definování vlastních cílů, vlastních metod a vlastních měřítek úspěšnosti.

Pokud jiní křesťané případně upozorní na to, že přinášené ovoce není v souladu s tím, co známe z Bible, nenásleduje hledání řešení v pokání a návratu k Bohu, ale naopak hledání dalšího „vhodného nástroje“ ze světa, který údajnou příčinu neúspěchu „efektivně eliminuje“, a tak zajistí „požadované výsledky“. Tím může být např. nový marketingový průzkum, po němž následuje „nutná úprava“ používaných postupů a metod (což se v těchto hnutích rovná tomu, co je v církvi zvěstováno), anebo jednoduše další úprava původně stanovených cílů. Ty se postupně mění z biblických cílů zaměřených na věčnost na cíle lidské a pozemské.

Že se jedná o cestu více než nebezpečnou snad není třeba ani připomínat. Pokud totiž chceme definovat to, co je světské, je třeba se zamyslet nad tím, jaká je motivace našeho jednání – zda se chceme líbit Bohu nebo lidem. Přístup, který do popředí klade požadavky (v této fázi nevěřících) lidí, spěje právě k tomu, aby se církev transformovala právě podle jejich požadavků (!), což je pro pravou církev nepřípustný jev – směřuje totiž ke stavu, kdy církev ve skutečnosti přestává být zajímavou pro tento svět, protože přestává být solí a světlem. Nepochybně je třeba využít každou vhodnou příležitost a formu pro zvěstování Božího slova nevěřícím lidem; základním předpokladem však je, že křesťan zůstane věrný Bohu a Jeho slovu a nepřistoupí na kompromisy a účelovou relativizaci Božího slova, např. s cílem být oblíbený u lidí (což se dnes stává nevyhnutelným předpokladem úspěšné evangelizace), resp. ve snaze udržet za každou cenu jednotu sboru nebo skupinky.

Pokud by se vám tento úvod zdál přehnaný a nepravděpodobný, tak vám ukážu několik příkladů tzv. marketingově orientovaných sborů, které dnes už nejsou doménou pouze USA.

Marketingově orientované sbory

Zakladatelem marketingově orientovaných sborů je Robert Schuller, který jako první ve větším rozsahu aplikoval světské poznatky (marketing, manažerské metody, populární psychologie) ve svém sboru Crystal Cathedral. Kromě zmiňované myšlenky, jíž se propaguje uspokojování potřeb zákazníků, resp. návštěvníků sboru, je Robert Schuller zvlášť známý také tím, že propaguje potřebu větší sebeúcty (sebelásky, hledání sebe samého, svého pravého já, úspěchu atd.) u křesťanů. To se konkrétně projevuje také v jeho pohledu na hřích, který chápe jako „ztrátu nebo nedostatek víry v sebe sama“. Další citáty dále podporují tento nebiblický koncept: „Ježíš poznal svoji hodnotu, jeho úspěch sytil jeho sebeúctu … On trpěl na kříži, aby posvětil svojí úctu k sobě samému. Nesl kříž, aby posvětil tvojí sebeúctu. Kříž posvětí cestu tvého ega (tvého já).“ Z uvedené filozofie nasáklé populární psychologií následně vyplývají další zavádějící závěry jako např.: „Člověk se dostane do pekla, když ztratí úctu k sobě samému.“

Je tedy možné říci, že kompromis mezi populární psychologií a tradičním křesťanským učením způsobil, že „nové, jiné evangelium“ je výrazně zaměřené na člověka (a jeho touhy a potřeby), což v konečném důsledku potvrzují také vyjádření představitelů New Age, kteří otevřeně chválí Roberta Schullera za jeho „inovativní přístup ke křesťanství“. Propojení s New Age potvrzuje také skutečnost, že v tomto sboru byly prezentované myšlenky New Age z „bible“ tohoto hnutí „A Course of Miracles“, a také výroky z autobiografie R. Schullera, podle kterých směřuje k náboženské inkluzivitě – k procesu sbližování s jinými náboženstvími, což je jeden z charakteristických znaků jak New Age, tak postmoderního křesťanství.

Dalším a snad ještě známějším sborem, v němž se využívají výše uvedené světské metody a filozofie, je sbor Willow Creek, který vede pastor Bill Hybels. Sbor byl založen roku 1975 po marketingovém průzkumu mezi nevěřícími. G. A. Pritchard ve své práci, která byla výsledkem dlouhodobého působení v tomto sboru, uvádí: „(Bill Hybels) neučí zdravé a plné evangelium, a neříká, že víra je skutečný lék. Spíše zdůrazňuje to, že ‚Bůh chce pomoci lidem k plnému životu‘, tedy mluví o tom, co typickému hledajícímu chybí v jeho světském životě. To ovšem není ani tak zřejmé z toho, co se učí, jako spíš z toho, co se (z Božího slova) vynechává tak, aby to v posluchačích zanechalo pozitivní představu o Bohu. Například tvrdá slova o Božím hněvu proti lidskému hříchu‘ v kázání prakticky neuslyšíte.“ … „Je ironické, že zatímco Bill Hybels evangelizuje lidi ze světa ke křesťanství, zároveň ‚evangelizuje‘ křesťany zpátky ke světu. Zatímco 10 % nových návštěvníků (nevěřící Harry z knihy Lee Strobela) se posouvá blíže ke křesťanství, 90 % křesťanů ve sboru se posouvá směrem k psychologii a ke světu.

Třetím sborem, jehož pastor Rick Warren je známý také u nás a v dnešní době je nepsaným lídrem mezi marketingově orientovanými sbory, je Saddleback Church. Rick Warren studoval marketing a manažerské metody přímo u známého marketingového gurua Petera Druckera. Jeho knihy „Cílevědomá církev“ a „Proč jsme vůbec tady?“, které vyšly také u nás, nejsou pokládané za knihy věrné evangeliu. Pastor Matt Costella ve své recenzi knihy „Proč jsme vůbec tady?“ uvádí, „Warren často špatně vykládá Boží slovo, aby podpořil vlastní názory, spojuje nedůvěryhodné principy humanistické psychologie s biblickými pravdami, minimalizuje důležitost zkoumání učení (Božího slova), považuje svatost a biblické oddělení se od světa za méně důležité než lásku a jednotu, odvolává se na nepřátele víry jako na dobré přispěvatele ke správnému určení duchovní cesty a propaguje svůj vlastní, cílem řízený program. Kdykoliv křesťanský vedoucí minimalizuje důležitost učení a důkladnost interpretace Bible, může použít Bibli na podporu čehokoliv, co si usmyslí. V takovém případě pak nikdo nemůže argumentovat pro nebo proti jeho interpretaci, protože interpretace se stala relativní a bezvýznamnou.“

Podle slov Warrenovy ženy Kay je velmi ovlivnila jejich návštěva ve sboru Crystal Cathedral Roberta Schullera. Podobně jako Robert Schuller podporuje i Rick Warren potřebu ‚Nové reformace‘, kterou Warren definuje následovně: „První reformace byla o víře; tato (druhá reformace) bude o jednání. První reformace byla o vyznání, ale myslím si, že tato bude o skutcích. První reformace ve skutečnosti rozdělila křesťanstvo na desítky a stovky různých částí. Myslím si, že tato (reformace) je ve skutečnosti znovu spojí zpátky.“

Nejen kazatelé, ale i laici, se pozastavují nad takovým tvrzením, v němž je zpochybňován především způsob, jímž se má této „jednoty“ dosáhnout. Blogger Tim Challies konstatuje ve svém komentáři k Warrenově knize, že „Warren je ochotný přehlédnout rozhodující teologické rozdíly, které jdou přímo do srdce evangelia, jen aby se přiblížil ke svým cílům. Pokud je někdo ochoten přehlédnout rozdíly mezi protestantskou, katolickou a pravoslavnou teologií, je třeba se zamyslet nad tím, čemu takový člověk skutečně věří. Co si představuje pod pojmem ospravedlnění, když je ochoten považovat tak charakteristické rozdíly, které jsou mezi protestanty a katolíky, za bezvýznamné? Warren ukazuje, že ochoten opustit evangelium.“

Zde je třeba také říci, že tyto Warrenovy názory jsou někdy mylně označované za ekumenické. Už z výše uvedených citátů však vyplývá, že se tu nejedná o vysvětlování rozdílů mezi křesťanskými církvemi v kontextu tradičního křesťanského učení, ale spíše o relativizaci tohoto učení a jeho postupné opuštění na úkor světských filozofií a metod. To potvrzuje také výrok jednoho z katolických autorů:

„Přes jakkoliv prospěšné osobní povzbuzení, které může Warrenovo učení nabídnout, představuje používání této knihy v libovolném katechetickém prostředí vážnou chybu. Toto učení je zavádějící a potenciálně hluboce matoucí pro méně poučené katolíky. Navíc, jakkoliv se tento přístup zdá být ekumenický, ve skutečnosti podkopává opravdovou ekumenu, protože ignoruje vážné teologické problémy. Myšlenka společného spojení všech křesťanů v harmonickém svazku je určitě perspektivní a my katolíci musíme být v čele jejího uskutečňování. Ale jednota musí být založená na pravdě. Namísto katolické pravdy nabízí Warren zduchovnělou populární psychologii. „Cílevědomá“ církev potom nepřipomíná ani tak mystické tělo Kristovo, jako spíš volné shromáždění společenských klubů. Proto se katolíci, kteří následují tento vzor, vydávají nesprávnou cestou a tato cesta je s velkou pravděpodobností odvede pryč od církve, místo aby prohloubila jejich chození ve víře.“

Tento citát jen znovu potvrzuje potřebu velké obezřetnosti při přebírání nových, světských metod a filozofií do církve. Výsledkem potom totiž není požadovaná a slibovaná vyšší efektivita, ale naopak relativizování a odchod od evangelia, což je pravý opak původních záměrů. Bohužel takovéto myšlenky jsou dnes propagovány zcela otevřeně, což potvrzuje i citát R. Neuhause ze sdružení ECT (Evangelicals and Catholics Together): „Na konci 20. století už není rozdělení kvůli evangeliu nevyhnutelné, je neospravedlnitelné.“

Chceme-li mluvit o opravdové ekumeně a skutečném hledání Boží cesty jak na straně evangelíků, tak i katolíků (a také jiných křesťanských denominací), tak musíme dobře znát Boží slovo a tedy Boží pravdu, lásku a spravedlnost, a pod vedením Ducha svatého jasně rozlišit cestu a záměr Boží (věčný) od cest a záměrů lidských (dočasných a pomíjivých).

Výše zmiňovaný důraz na budování vztahů a jednoty ve filozofii řízené cílem (bez důrazu na Slovo Boží a Boží pravdu) potvrzuje také následující citát R. Warrena: „Musíte chránit jednotu svého sboru. Jestli to má znamenat zbavit se rebelantů, tak to udělejte. Jako pastoři, pastýři Božího lidu, je naší prací chránit naše shromáždění od Satanovy největší zbraně – nejednoty. Není to vždy jednoduché, ale byli jsme povoláni k tomu, abychom to dělali.“ Z uvedeného textu jasně vyplývají změny, které se vpravují jak do biblických textů, tak do priorit života křesťana. Snad nejlepší odpovědí na uvedený citát je citát od skutečného reformátora, Martina Luthera: „Je lepší, abychom byli rozděleni kvůli pravdě, než byli spojeni v omylu.“

Minimalizace důležitosti učení se v programu řízeném cílem projevuje také využíváním volných (parafrázovaných) překladů Bible, jako je např. The Message. Na Slovensku se k tomuto účelu používá především překlad Nádej pre každého, který mnohé originální biblické texty překládá nesprávně nebo zavádějícím způsobem. To, že se v programu řízeném cílem opravdu nejedná o skutečnou ekumenu, potvrzuje také rozsah „nových změn“, které mimo jiné zahrnují také podporu meditací, jak je známe z jógy a jiných východních náboženství. V této snaze Ricka Warrena podpořila také známá autorka knih New Age Marianne Wiliamson. Více souvislostí mezi filozofií řízenou cílem a učením New Age uvádí Tamara Hartzell ve své knize „Ve jménu cíle: Obětování pravdy na oltář jednoty“ – tato kniha je v angličtině dostupná online na adrese: http://inthenameofpurpose.org.

Kontroverzně působí také prohlášení Ricka Warrena o tom, že je pastorem Ruperta Murdocha, který vlastní nakladatelství Zondervan, které také vydalo obě Warrenovy knihy. Rupert Murdoch, známý mediální magnát, totiž provozuje také pornografické kanály, čehož si zřejmě Rick Warren díky pozitivnímu myšlení (soustřeď se na to, co je dobré – myšlenka New Age) vůbec nevšímá. Jiným příkladem je Warrenova diplomatická návštěva Sýrie, kde nekriticky podpořil představitele tohoto státu, za což byl následně po návratu do USA vystaven kritice. Místo, aby si přiznal nesprávnost svého vyjádření, došlo k jeho popření, ke stažení nahrávek z internetu a k obvinění daného novináře z neobjektivity a též z postoje, který není hodný křesťana.

Závěr

Důsledky „proměny křesťanství v populární náboženství“ můžeme shrnout do následujících bodů:

  • bezmezné využívání marketingu způsobuje, že pro církev jsou směrodatné názory lidí ze světa a nikoliv oddanost Bohu a Jeho Slovu
  • nové, jiné evangelium není zaměřené na Boha, ale na člověka (podpora sebeúcty, sebelásky, sebeprosazování, úspěchu)
  • významné zlehčení učení (neříká se, že není třeba věřit, ale nesprávně je definováno, čemu máme věřit – chybí poznání Boha)
  • nesprávné a účelové využívání biblických textů (obyčejně za účelem podpory myšlenek světských humanistických filozofií a jiných náboženství)
  • používání volných a parafrázovaných překladů Bible (chybí seznámení se s původním obsahem textu, který volné překlady často vysvětlují nesprávně)
  • zvěstuje se neúplné evangelium (vynechává se to, co by mohlo posluchače „pohoršit“)
  • změna hodnot a priorit: důraz na budování vztahů a jednoty (na úkor pravdy, spravedlnosti a svatosti)
  • přesun důležitosti z hodnot věčných na časná měřítka a cíle
  • snaha o spojení všech křesťanských církví, a též o uznání jiných světových náboženství jako „další platné cesty k Bohu“

Co je tedy třeba, aby člověk i v takovéto době zůstal věrný Bohu? V první řadě musí usilovat ze vší síly, z celé duše a z celého srdce o poznání Boha. K tomu je potřebná především modlitba a vedení Duchem svatým, a také odhodlání, vytrvalost a kvalitní překlad Bible. Je třeba každé učení zkoumat podle Písma, zda to tak v Písmu opravdu je (podobně jako Židé v Beroji). Je třeba držet se těch hodnot, které známe z Božího slova, a je nutné znát skutečný význam používaných pojmů. Je třeba si udržet biblické myšlení a nepodlehnout všeobecně rozšířené relativizaci a apatii. Nejdůležitější z toho je však upřímná modlitba k Bohu, aby nám v této době pomohl obstát, protože jenom s Jeho pomocí můžeme tento „boj víry“ úspěšně dovést až do konce.

Už před padesáti lety A. W. Tozer velmi přesně ukázal na problém současné evangelizace, která místo toho, aby odhalovala „Boha, který hledá člověka a osvobozuje ho od jeho ambic“, se soustředí právě na uspokojování ambic člověka (uspokojování okamžitých potřeb nevěřících jako základní teze marketingových sborů). Jak dále autor uvádí, tento koncept je ve své podstatě mylný a představuje vážné nebezpečí jak pro církev, tak i pro lidi, kteří se této evangelizace účastní:

„Chyba současné evangelizace je v jejím humanistickém přístupu. Je doslova fascinovaná velkým, hlučným, agresivním světem s jeho velkými jmény, obdivovanými hrdiny, jeho bohatstvím a výstředními a pompézními slavnostmi. Milionům zklamaných lidí, kteří touží po světské slávě, ale nikdy jí nedosáhli, nabízí toto moderní evangelium rychlou a jednoduchou zkratku k tomu, po čem touží. Pokojná mysl, štěstí, blahobyt (prosperita), společenské přijetí, pozornost veřejnosti, úspěchy ve sportu, v obchodě, v zábavě a možnost příležitostně sedět při slavnostní hostině u jednoho stolu se slavnou osobností – to všechno na zemi a potom ještě i v nebi. Žádná pojišťovna nemůže z uvedeného nabídnout ani půlku.

V tomto rádoby křesťanském schématu se Bůh stává Aladinovou lampou, která poslouchá každého, kdo přijme Jeho Syna a podepíše členský průkaz. Toto hrubé nepochopení (překroucení) pravdy je na pozadí mnoha současných evangelizačních aktivit. Určuje směr, určuje programy, rozhoduje o obsahu kázání, stanovuje kvalitu místních sborů a často i celých denominací, stává se vzorem (předlohou) pro náboženské spisovatele a formou vydavatelské politiky mnoha evangelizačních publikací.

Tento koncept křesťanství je chybný ve své podstatě, a když se dotýká duše člověka, představuje chybu smrtelně nebezpečnou. Ve své podstatě se jedná jen o mělký humanismus, který je spojený s nevýrazným křesťanstvím, aby mu tak byla přisouzena duchovní vážnost. Stále se začíná u člověka a u jeho potřeb a teprve potom se rozhlíží okolo po Bohu; pravé křesťanství odhaluje Boha, který hledá člověka, a osvobozuje ho z jeho ambic.“ (A. W. Tozer, Born After Midnight, Christian Publications, 1959)

Že jiné a nové evangelium není až tak nové, potvrzuje i citát C. H. Spurgeona, který je více než 100 let starý. Týká se jak výše uvedené snahy o „zvýšení efektivity evangelizace aplikováním světských metod“, tak také snahy „být (za každou cenu) pochopitelný pro současnou kulturu“ (další současný marketingový princip). To však v konečném důsledku vede ke změně evangelia, které se zvěstuje:

„Zdá se, že myšlenka progresivního evangelia mnohé fascinovala. Pro nás je tato představa něco jako kříženec mezi nesmyslem a rouháním. Ve snaze dosáhnout toho, aby došlo k věčnému spasení široké veřejnosti, to vypadá tak, že postupně dochází ke změně evangelia; ale protože se jedná o zjevení vševědoucího a neměnícího se Boha, je trochu odvážné pokoušet se o jeho vylepšení. Když si představíme lidi, kteří se ujali této drzé (troufalé) role, máme chuť se smát; tento případ připomíná návrh krtků na vylepšení slunce. … Věří lidé tomu, že evangelium je pro každé století? Nebo je to náboženství pro každých 50 let?“ (C. H. Spurgeon, Progressive Theology, The Sword & Trowel, 1888)

A jaký výsledek můžeme očekávat po tomto „přiblížení se světu“ v „populární církvi“?

„Ježíš řekl: „Kažte evangelium všemu stvoření.“ Ale lidé se přestali zajímat o Boží plán: chtějí být zachráněni knězem, chtějí být zachráněni hudbou, chtějí být zachráněni divadlem a nikdo neví, čím ještě! Dobře, mohu zkoušet tyto věci tak dlouho, jak se mi líbí; ale z těchto věcí nevzešlo nikdy nic jiného, než úplné zklamání a zmatek, zneuctění Boha, znevážení evangelia, vyrábění pokrytců po tisících (jako na běžícím pásu), a církev zruinovaná na úroveň světa.“ (C. H. Spurgeon, "Metropolitan Tabernacle Pulpit,", 1888)

„Právě ten sbor, který je světem nejvíce milovaný, je zcela jistě právě ten, který se Bohu nejvíce protiví.“ (C. H. Spurgeon, "How Saints May Help The Devil", 1859)

– Jaroslav Mervart –

http://mvt.sk/hbv/popularne_krestanstvo.html

Odkazy na zdroje uvedené v originálním článku najdete na webových stránkách.